Jawa 350/354 Kývačka (1961)

Krásné počasí v polovině srpna vylákalo k vyjížďce na Krušné hory s cílem zdolat Komáří vížku, dát si tam kafe, kofolu a smažák a v podvečer se zase v klidu vrátit zpět a od sedmé pak odpočatý nastoupit na večerní šichtu. Jenže to bych býval neměl jet po B172.

První část cesty ubíhá v pohodě, Jawka si jen vrní, zdá se, že po problémech na minulé štrece si dala pohov, takže v Pirně zkouším najet na dálnici A17, přece jen to značně urychlí cestu k hranici, navíc od Pirny dál už je tady normálně prakticky minimální provoz. Jenže po pár kilometrech, kdy atakuji stovku, opět nastupuje deja vu, které notně připomíná nedávnou cestu do Gothy. Dálnice stoupá od Drážďan pozvlovna směrem k hranici asi v délce 35km, sice žádné ostré, zato vytrvalé stoupání. A zhruba 3 kilometry před posledním sjezdem před čárou nastupuje peklo. Motorka odmítá jet víc jak 70, zkouším plný plyn, motor zavyje v otáčkách a je to jasné - prokluzuje spojka, a to tak, že fest. Takže pod nejbližším mostem, abych byl ve stínu a ne v pětatřicetistupňové výhni, zastavuji v odstavném pruhu, vypínám motor, vyndavám šroubovák a jdu jawit. Spojka je během chvíle naštelovaná tak, že by to lépe nezvládl ani jawí guru Dočkal, nakopávám a zkouším rozjezd. Jawě se moc nechce, přece jen se však někam k padesátce vyhrabe. Během zhruba dvou set metrů ale tempo klesá až na rychlost chůze, takže raději sesedávám a tlačím za pomoci běžícího motoru a zařazeného prvního kvaltu asi tři kilometry do kopce k výjezdu. Skrz naskrz propocený tam asi po půlhodině dohrabávám, dávám vajglpauzu a odtláčím motorku na blízkou polní cestu. Rozborka ukazuje, že olej je černý, lamely taky, ale ještě na nich něco je, takže vyhrabávám z tankvaku pytlík se šrouby, matičkami a podložkami a podkládám pružiny. Následuje sborka, nakopnutí a zkušební odjezd. Největší pitomost, co jsem mohl udělat - vjíždím na dálnici. Po půlkilometru jízdy je vymalováno. Setrvačností doplachtím na parkoviště na místě bývalé celnice, kde zkouším prohodit mezi sebou lamely. Chvilku to pomůže, dojedu asi padesátkou ještě asi tři kilometry, projedu tunelem těsně před hranicí, jenže za cedulí s nápisem Česká republika přichází poslední kopeček a nazdar bazar. Jawa stojí na místě a odmítá se hnout, z převodovky se kouří. Nejbližší výjezd je v Petrovicích, vzdálený asi další tři kilometry. Co teď? Vracet se nebudu, to nemá smysl, zkusím se dostat aspoň do Petrovic, třeba se tam najde nějaká stodola, kde bude mít někdo železné zásoby ještě ze socíku, v lepším případě splachtím dolů do Ústí do Staré pérovny.

Na petrovickém výjezdu se zkouším ještě jednou pohrabat Jawě ve vnitřnostech, což je celkem beznadějné, zpříjemňují to navíc nejen létající mravenci, kteří se tu někde rojí a kvůli kterým se nedá pořádně montovat, ale i neustále se okolo motající hlídka policie, která mi nechce evidentně věřit, že jsem to opravdu nepoložil a že jsem - kromě značně zvedlého tlaku, zpocenosti a umazání, že vypadám jak černoch - jinak vlastně úplně v pohodě. Navíc mi dochází, že je zhruba pět hodin a v šest mám být v práci. Takže balím fidlátka a samospádem klesám směrem k Petrovicím. Tady narážím na docela ochotného chlapíka, který mne odkazuje o pár chalup výš, že by tam někde měl také bydlet nějaký jawař. Ten ale není doma, zrovna si někam vyjel na vyjížďku. Smolík. Zkouším volat kolegu Ralfa, ten to nebere, tak sundavám dekl a koukám na tu hrůzu: většina korku je spálená na uhel, že sotva drží v lamelách, asi dvě lamely jsou už úplně bez obložení. Tak na tohle asi domu nedojedu. Co s tím? Nezbývá než čekat, buď se vrátí neznámý jawař nebo se ozve Ralf, do té doby mohu ale zkusit, jestli se mi nepodaří vyrobit něco, co by mohlo korky nahradit. Nacházím v nejbližším křoví kus větve a pomocí švýcaráku se snažím vyřezat malé kousky dřeva, které cpu do prázdných lamel. No, celkem dost otravná a zřejmě i zbytečná práce, mrchy nechtějí v lamelách držet a při představě, že těhle špalíčků musím nařezat několik desítek a ani nevím, zda to pomůže, mě běhá i v tomhle vedru mráz po zádech...

Je sedmá večer, touhle dobou už jsem měl dávno pěkně zařezávat u stroje, sice jsem tam zavolal a dal echo, že to se mnou vypadá bledě, ale bůhví jaké budou ještě následky... První dřevěná lamela je hotová a já taky, zbývají další 2, ty ostatní se zdají, že by mohly ještě něco vydržet. Teoreticky... Okolo půl osmé se ozývá Ralf, co že se to děje. Rychle vysvětluji situaci a mám štěstí. Ralf má čas a novou spojku doma taky. Zhruba do hodiny by tu mohl být, jenom se pro ní musí stavit v garáži. Doráží krátce před devátou, rychle namontujeme novou spojku, od oka jí seřídíme a jdeme večeřet do blízké hospody. Jezdit do práce už nemá smysl, dorazil bych tam tak půlhodiny před koncem šichty. Po opulentní večeři, kterou představuje svíčková s 11 (!) knedlíky za neuvěřitelných 88 korun vyrážíme po okresce směrem na Pirnu. Je nejvyšší čas, na obzoru se blíží pěkná buřina, během sjezdu do Pirny od Bad Gottleuby je vidět krásně divoké panoráma blesků mezi Lipskem a západním okrajem Drážďan. Dorážím domů a během deseti minut šílená průtrž mračen. Dneska jsem tomu tedy unikl jentaktak.