Na Stalingrad!

Přední kola máme namířená nejdřív do Rakouska. Chceme do Ruska přes Ukrajinu, což znamená nejdřív projet celé Slovensko. No a přes Vídeň je to do Bratislavy nejblíž.
Poslední kafe na domácí půdě si tak dáváme na benzínce těsně před přechodem v 
Halámkách. Pumpař je motorkář, který mě zná. Když slyší, kam máme namířeno, nabízí nám dálniční známky, protože od Stockerau je hlavní tah na Vídeň po dálnici a v Rakousku musí platit dálniční známku i motorky.
„Dík,“ říkáme mu. „My pojedeme raději kolem Vídně, dálnici se hodláme vyhnout, protože nechceme naše mašiny týrat vyšší rychlostí, než nějakých sedmdesát!“
První zastávka je v Kollerově Automobilovém museu. Miloň tady ještě nebyl a tak ukazuji novinářskou legitimaci ČMN a paní za pokladnou nám okamžitě s úsměvem vydává dvě volné vstupní karty. Fotit prý samozřejmě můžeme..

V museu je na co koukat. Je tu široká paleta vozidel hlavně z padesátých až sedmdesátých let, ze starší předválečné produkce už je toho o hodně míň a motorek jen pár. V každém případě to ale stojí za vidění. Závěrem si za pouhých dvanáct euro kupuji zajímavou publikaci o nákladních vozech Opel Blitz a pak už si venku, ve stínu autobusové zastávky, dáváme improvizovaný oběd z vlastních zásob. Máme toho s sebou až až!

Tohohle sběratele místní určitě nemaj rádi...

Kolem Vídně se motáme skrz menší městečka. Párkrát i tápeme, odbočujeme, abychom se vzápětí vraceli na stejnou trasu, ale má to i své nečekané půvaby. V jedné z uliček, kam jsme zahnuli nechtě, nás okamžitě praští do očí americký vlek z druhé světové války, zarostlý ve vysoké nesekané trávě. Hned vedle něj postává orezavělý traktor Fordson Major, kus dalšího amerického traktoru IH McCormick a za rohem nedostavěného rodinného domu dva vraky traktorů Hanomag. Ačkoliv je to přímo uprostřed obce, mezi úpravnými rodinnými vilkami, tady to vypadá neobydleně a velmi opuštěně. Prolézáme roštím, abychom ty poklady aspoň nafotili. U poslední benzínky jsme zjistili, že zásobní kanystr, který jsme vzali s sebou, nevydržel a vespod se prodřel nebo možná prorezavěl. Prostě teče, tak ho přidáváme na hromadu pokladů zdejšího sběratele. Mezi ostatním rezavým železem tu leží i dvě hodně staré kočárové lampy. Jsou ještě na svíčky a v museu by se náramně vyjímaly. Jenže těžko říct, jestli by je nepřítomný majitel byl ochoten za náš, sice původní německý, ale děravý, kanystr vyměnit. A tak je, s lítostí, necháváme tam, kde jsou.
Pak už máme před sebou jen most přes Dunaj, za ním město Hainburg s působivou masivní bránou skrz historické městské opevnění a jsme v Bratislavě.

Noc trávíme ve stanu na břehu Nitry

První etapu končíme před Nitrou. Slunce už je těsně na obzoru, tak sjíždíme z hlavní a ve vesnici Lužianky odbočujeme do luk, kde přes polorozpadlý most přejíždíme k řece a tady stavíme stan. První chlapík, který jde ráno okolo, říká, že „támdleten rybář“, co měl celou noc auto na dohled od nás, „chytil tákovýhodle kapra, právě jsem to viděl!“
Během druhé etapy Slovenskem se nejdřív koupeme v Hronu a na závěr, to už za Michalovcemi, v jezerní nádrži Šírava. Je krásně, zatím jeden den lepší než druhý a tak ani nerozděláváme stan. Jen házíme spacáky do vyhřátého písku pláže a chvíli sedíme o kus vedle, u místních kluků Slováků, kteří nás pozvali na kousek grilovačky a kalíšek vodky na zapití.
Na hranici s Ukrajinou se hodně změnilo. Fronta náklaďáků je sice nejmíň dvoukilometrová, ale osobáků je před čárou jen pár, jsme asi osmí na řadě a celé odbavení na obou stranách trvá sotva víc, než půl hodinky. Snad bych se zdržel i dýl, na ukrajinské straně má zrovna službu taková malá, ale zatraceně pěkňoučká a příjemná celnice...
V Užhorodě potřebujeme vyměnit peníze. Tak nejdřív do banky, no a pak navštívit zdejší BMW Klub, když už jedem na bavorákách! Majitel se ptá, čím nás uhostit? Dáváme si k pití lahodný kvas a dostáváme dvě obří samolepky klubu, tak velké, že na motorky je nalepit není kam, a pak nás vede městem k místnímu motorkářskému baru, kde nám na rozloučenou říká, že v Kijevě pořádají koncem měsíce značkový sraz. Bývá na něm prý až dva tisíce BMW vozidel, příště prý máme přijet! Jeden z obdivovatelů našich er-dvanáctek se ptá, proč nemáme v kleci u zadního kola kanystr? Když mu vyprávíme proč, okamžitě nám nabízí svůj, který prý má v garáži. Nasedá na tandem k Miloňovi a jedou pro něj. A to je překvapení! Do klece nasouváme dvaceti litrový kanystr sovětské výroby, který je (až na nápisy azbukou) do detailu stejný s původním německým a co je neuvěřitelné, dokonce i odstín starého laku je tentýž!!!
Pískovka už si tedy veze svůj suvenýr, který jí zůstane napořád..

První přátelská pozvání

Bar je okouzlující. Už v předzahrádce stojí první Moskvič (Opel Kadett) a panelka s Velorexem a vedle vstupních dveří modrobílé „prase“ skútr Čezeta. Vevnitř pak u stropu zavěšené nejrůznější motocykly ruské, české a východoněmecké provenience.
Okamžitě nás zve ke stolu Richard, tady žijící a podnikající Čech, který říká, že je tu řada lidí, co jsou členy moskevského motocyklového klubu. Poroučí „bajker-sup“ speciální motorkářskou polévku, která je prý na něj – a nám fakt úžasně chutná!
Ale je čas vyrazit dál.

Mně to nijak nepřekvapuje, už jsem to zažil mockrát, ale Miloň zírá, když první místní motorkář, kterého potkáváme, se ptá, kam jedeme. A pak se s naprostou samozřejmostí zařazuje před nás a vyvádí nás až na čtyřproudovou výpadovku za město, kde už není jak zabloudit. Dává nám svou adresu i číslo mobilu, až pojedeme zpátky, máme se u něj stavit. Přespat můžem u něj, zve nás.
Čtyřicet kilometrů za Mukačevem náhle Miloň bez výstrahy výrazně zpomaluje a zahýbá na parkoviště. Zastavuji za ním - a máme pořádný problém!
Doteď bezstarostná jízda v neuvěřitelně krásném počasí skončila. Počasí je sice krásné pořád, ale na pískově žluté er-dvanáctce se zničehonic přestala točit kardanka!
Příjemný sen o snadném dobytí Stalingradu končí – dneska stejně, jako když tu tyhle motorky byly poprvé. Lepší je to jen o to, že místní, z bistra u silnice, po nás nestřílejí. Naopak! Jsou milí, vstřícní a ochotní pomoci. Říkají, že stavět stan je zbytečné. Spát můžeme uvnitř kiosku se suvenýry, který zrovna není v provozu. No a motorky si můžeme dát za něj.
Přes silnici zurčí říčka, v kiosku točí vychlazený kvas nebo chutné pivo Oboloň a vaří dlouhý seznam zdejších jídel.
Jestli se nám podaří takhle vážnou závadu opravit a vydat se dál, to zatím opravdu nevíme. Ale i kdybychom tu měli pár let zůstat, zdá se, že na Ukrajině to nevypadá špatně...

Text: Petr Hošťálek

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE