Na Stalingrad!

Podařilo se!

Po dvou a půl dnech čekání, kdy spíme pod střechou kiosku, určeného k prodeji zakarpatsko-ukrajinských suvenýrů, přichází konečně zpráva, že nám autobusák veze z Brna náhradní unašeč kardanu. A že si ho máme vyzvednout ve čtyři odpoledne v Mukačevu, čtyřicet kilometrů zpátky. Fajn, tak spíme v klidu do půl deváté dopoledne, do chvíle, kdy nám onen ukrajinský autobusák telefonuje. Jenže ráno mi Tomáš píše: „ Ty Miloni, já nevím, jestli ten autobusák myslel čtyři odpoledne, nebo čtyři ráno, radši mu zavolej!“ No samozřejmě, autobusák přijel už ráno. Teď už není v Mukačevu, ale o zhruba čtyřicet kilometrů dál, v Iršavě, kde měl konečnou. Ale že se kvůli nám odtud nehne, dokud nepřijedeme, tu důležitou součástku má u sebe a nedá ji z ruky...
Úžasní ukrajinští lidé, skutečně celé dopoledne čeká, než tam se šedivkou dojedeme a když mu jako minimální pozornost a poděkování podáváme dvě plechovky gambáče, mávne rukou, že to nemuselo být. Že to pro nás udělal rád.

Jsme podušeni v Iršavě

Zažíváme nečekané extempore s místními policajty, kteří si nás vyhlídli ve chvíli, kdy jsme hledali stojánku s toužebně hledaným autobusem a teď nás zastavují a vytahují alkohol-tester: Miloňovi ukazuje 0,0 zatímco mně 0,2!
No, to tedy zírám, protože nepil ani jeden z nás! A tak je tu, samozřejmě, problém, protože nejsme ochotni se o nějakém alkoholu bavit. Když říkám, že mají smůlu, ale že jim nic nedáme, protože nepijem a alkoholici ani narkomani nejsme, jeden z nich výhružně prohlásí, že tedy budu muset do nemocnice, na odběr krve. Jenže když ochotně souhlasím a říkám, že tedy „davaj, pojeděm!“, najednou jsou zaskočeni!
Chvíli vysvětlují, že u nich je povolená hranice alkoholu 0,00, abychom si na to dávali pozor a pak říkají „gospodin Gošťialek, vy uže staršij čelověk, zděs vaši dokumenty, iditě!“ a vycouvávají. 
Je v tom zjevně nějaká levota. Jednak Miloň říká, že všechny tyhle alkohol-testery mají nějakou toleranci, která se pohybuje až okolo hranice 0,3. Za druhé, že fyziologická hranice alkoholu v krvi může také až oněch 0,3, ale, to za třetí - oba víme, že jsme kromě kafe, jednoho čaje po ránu a jednoho nealkoholického kvasu skutečně nic nepili...
Nejmíň hodinu ztrácíme na autorynku v Mukačevě, kde utrácíme nehorázné peníze za součástky na ruské motorky, které máme doma. Měli bychom šetřit, ale je to jako narkománie, závislost. Kupujeme kardan na Dněpra, dvojí zapalování na emku, gumy na stupačky i na startpáku a další nezbytnosti, ještě že nás manželky i padružky nevidí...
V Haňkovici nás čeká opuštěná pískovka i spacáky, které jsme jen narychlo opustili. Nikdo nám nic neukradl a paní z bistra, kam jsme celé dva dny chodili obědvat boršč a několikrát denně pít točený kvas, se ptá, jestli nám očekávaný díl došel v pořádku.
Montáž náhradního kardanu je dílem dvaceti minut, nepasuje jen distanční kroužek, který improvizujeme pár závity tlustého vázacího drátu. Jak jednoduché – neumíme si představit, že takhle by se dal opravit bavorák soudobý...

Koupačka ve studené řece

Vyrážíme a večer končíme v luxusním motelu Natali, odkud posíláme první reportáž. Spát zde ovšem nehodláme, o pár set metrů dál zajíždíme stranou silnice, k řece Latoricja. Kdo to neokusil, neví co je ponořit se a pak se válet v jen asi půl metru hluboké, ale velmi osvěživé vodě, tekoucí přímo z karpatských kopců! Jsem rád, že tuhle cestu jedu právě s Miloněm, má rád vodu stejně jako já a těší se okusit každou, byť sebestudenější! Když pak usínáme ve stanu a kapky deště nám začínají bubnovat nad hlavou, je nám po těle neuvěřitelně nádherně.
Od téhle chvíle jedeme dva dny v neutuchajícím dešti. Nakonec, čemu se divit! Buďme rádi, že nás v našem dobývání Stalingradu nevítají čtyřicetistupňové mrazy!
A tu najednou končí naší denní cestu opět policisté, tentokrát se svou novou hračkou. Po kontrole dokladu se ptají Miloně, zdali pil alkohol. Odpovídá, že ne. A včera? Jejich přístroj prý odhalí alkohol požitý za poslední tři dny! Jen jedno pivo věčerom, odpovídá Miloň. Zvou ho do auta na testování alkoholu a tester ukazuje 0, 2 !!! Naprosto nesmyslná hodnota! Okamžitě Miloně vybízejí na odběr krve v nemocnici, s čímž souhlasí, odkládá helmu a nastupuje do omšelé policejní Samary. Ale nikam se nejede! Policajt se ptá, jestli napíšeme protokol. A to tak okatě, aby Miloňovi došlo, že je na místě zaplatit pořádný úplatek. S tím Miloň není svolný a když trvá na tom, že nic nepil, naposledy včera jedno pivo, dozví se, že má možná špatná játra? To ho tak rozesměje, že policistovi nezbývá nic jiného, než ho pustit zpět na svobodu. Stálo nás to dva gambáče, ale v klidu odbočujeme z dálnice za dalším noclehem.
Bavoráky jdou jako hodinky. Už jsme si zvykli, když se u pumpy seběhnou zvědavci, hrát frajery. Páčkou trochu ubrat předstih a pak, bez sáhnutí na řidítka, jen tak ledabyle šlápnout na startpáku – motory startují vždy napoprvé a všichni leží údivem na zádech! Natož, když jim sdělíme, že šedivka jede jen za pět celých tři a pískovka za pět a půl...
Šedesát kilometrů před Kijevem zajíždíme v dešti pod dálniční most s tím, že tady budeme spát jen tak, ve spacákách, vedle čisťounké říčky Zdviž. Válí se tu pár kousků dřeva, které Miloň polévá benzínem a hned máme malý táboráček, u kterého sušíme všechny naše spodky i svršky. Zítra budem vonět jako uzený...
S rozbřeskem leje zas jak z konve, tak se vstáváním nijak nespěcháme. Když nás budí makedonští dělníci, kteří tu na opravě mostu pracují, než ohřejem na vařiči kafe, déšť ustává.

To se vám v Evropě nestane

Kousek za Kijevem, na obchvatu směr Doněck a Dněpropetrovsk, zastavujeme u stánkařů na kraji silnice. A jako bych to už kdysi nezažil nedaleko Kazaně, kde mi dva snědí Azerbajdžánci, prodávající melouny z korbičky nákladní skútrové tříkolky Muravěj, jeden sami vybrali, darovali a pak se se mnou radostně fotografovali: když prohlížím melouny tady a vybírám nějaký menší, aby se vešel do kufru sajdy, Azerbajdžánec, kterému stánek patří, opět říká ať si vyberu. I tentokrát je to dárek!
Jeho kolega, hned vedle, ukrajuje kousek zlaté dýně a dává nám ochutnat: tak neuvěřitelnou dobrotu nečekám ani já, ani Miloň...
Pak se zatahuje a už zas jedem v intenzívním dešti. Všechno, co jsme včera nad ohněm usušili, už je zase skrz a vlastně je to jedno. Když si kupujete nepromok, vždycky vás prodávající ujistí, že tenhle opravdu, ale opravdu nepromokne! Jenže domů, abyste si ho navlékli a pak se v něm na zkoušku půl hodiny sprchovali, vám ho určitě nepůjčí. A tak sedím, cítím jak mi studeně vlhnou nohavice a v rozkroku mám mokro.
No jo, mokro v rozkroku jsem míval už jako batole, jenže Miloň na to, že tenkrát stačilo párkrát zařvat a hned člověka nějaká ochotná ženská ruka přebalila...

Ukrajinská mafie?

V těchhle mokrých úvahách nás najednou předjíždí luxusní černý teréňák s neprůhledně tónovanými okny a ruka s cigárem, v bílém rukávě, na nás párkrát mávne. Po pár stech metrech stojí auťák u silnice, vedle chlapík s impozantním bříškem, ve zjevně drahých bílých kalhotách a bílé košili ukazuje, abychom zastavili! Po pravdě řečeno, v té chvíli člověka nenapadá nic jiného, než že mafián! Tak není divu, že Miloň dělá, jako že nevidí a jede dál. Za pár minut nás černá kára předjíždí znovu a staví natvrdo. Chlapík v bílé košili vystupuje a představuje se jako rektor univerzity v nedaleké Bílé Cerekvi. Říká, že nám nabízí pozvání do vlastního hotelu v nedaleké rodné vsi a protože si je dobře vědom, že to vypadá přesně tak, jak to vypadá, tedy jako přepadení, podává nám mobil, ve kterém nás jeho přítel, žijící v Praze, česky ujišťuje, že je to opravdu jen srdečné pozvání!
No a to, co následuje potom, nám stejně nebude nikdo věřit. Takže o tom až příště...

Text Petr Hošťálek

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE