Suzuki SFV650 Gladius

Text: Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Zveřejněno: 27.5.2009 | Zobrazeno: 84 767x

Otevírám encyklopedii a dočítám se, že Gladius je latinské označení pro krátký meč, který římané používali jako ideální zbraň pro efektivní boj v těsné formaci... V motorkářském slovníku je tomu jinak. Tam se pod tímto názvem skrývá novinka od Suzuki, která v roli následovníka velice oblíbeného „esvéčka“ vyráží do ulic předvést svůj jednostopý um. Jak účinná zbraň to bude a jestli se dokáže vyrovnat svému předchůdci, ukáže čas.

Kapitoly článku

Je to jako s lidmi, někdy se o nich leccos dozvíte z vyprávění a na základě toho si uděláte určitý obrázek. Když je pak poznáte osobně, zjistíte, že je to tak trošku jinak, než se vypráví. Podobně jsem to měl s Gladiusem. Ještě než jsem ho stačil poznat na vlastní kůži, dostalo se mi „zaručených“ negativních informací víc než dost, a proto mě mohl jen mile překvapit.
Převzít štafetu od populárního SV650 není žádná legrace. Dobře si pamatuju, když se cirka před deseti lety esvéčko ukázalo motorkářskému světu. Osobitá a drobná mašina pro každý den vyzbrojená véčkovým dvouválcem si získala sympatie nejen mužské populace, ale především u slečen motorkářek vzbudilo veliké haló.

Suzuki Gladius nemá k SV650 daleko. Svou koncepcí se vlastně jedná o stejný motocykl. Dokonce i osvědčený véčkový dvouválec zůstává až na pár úprav totožný. Po stránce designu se však Gladius vydal svou vlastní cestou. Japonci vsadili na zaoblené křivky a ladné tvary, kterými útočí mimo jiné i na srdce křehkých dam. Ostatně, reklama v televizních bednách, kde se sličné slečny prohánějí na Gladiusu v podpatcích, něco napovídá o cílové skupině. Nám se dostal do rukou právě „holčičí“ Gladius v purpurově bílé barvě a nutno dodat, že se slečnám fakt líbil. Na mě však nepůsobil příliš kompaktním dojmem.

Horní půlka Gladiusu se tváří hodně učesaně s moderním a svěžím výrazem. Ten kazí pouze nepochopitelně použitá chromovaná zpětná zrcátka, které bych osobně čekal spíš u nahatých klasiků. Slušivým prvkem je probíhající linka z nádrže až pod sedlo bez jediné ostré hrany. Ve stejném duchu je i zaoblený kosočtvercový přední reflektor, který dává Gladiusu tvář mírumilovného streetu.

Dvoudílnému sedlu dodává šmrnc světlý klín rozbíjející nudné černé čalounění. Parádním a hlavně skvěle funkčním prvkem jsou stříbrná madla po stranách zadního sedla. Za zmínku rozhodně stojí upínací očka pod sedlem. Stačí je po sejmutí sedla vyháknout a pak už jen náklad přikurtovat. Pod sedlem si našel místečko i malý odkládací prostor, který z větší části zabírá nářadí.

Zadní světlo s mohutným plastovým držákem espézetky patří, alespoň podle mého názoru, mezi ty méně oku lahodící detaily. Tam designéři klidně mohli něco málo plastu pošetřit. Psal jsem, že horní část působí učesaným dojmem? Tak tohle tvrzení o spodní části zrovna neplatí. Prsíčka zakrývající chladič působí poměrně laciným výrazem, stejně jako plastová imitace litinové části rámu. Myslím, že by nebylo od věci více odhalit příhradový rám.

Podobný dojem na mě dělá celkem komplikovaná koncovka výfuku s chromovým krytem. Koncovka je vyrobena z oceli a cáknutá na černo. Je otázkou času, kdy se barva odře například manipulací v garáži a to pak nebude fajnovou podívanou. No a lízátko, které by trošku zjemnilo a zakrylo spodek dvouválu by asi nebylo na škodu? Zato sedmnácti palcové pětipaprskáče vypadají skvěle a dodávají Gladiusu na šmrncu.

Zhruba se dvěma metráky (202 kg) pohotovostní hmotnosti se musí popasovat kapalinou chlazený véčkový dvouválec, který dobře známe z šestsetpadesátkového esvéčka. Motor o objemu 645 ccm zaznamenal pouze drobný upgrade a údaje o výkonu prozrazují, že plynovou rukojetí probudíte až 75 kobylek. Převodovka vám tradičně nabídne šest rychlostních stupňů.

Při konstrukci podvozku použili japonští inženýři ocelový příhradový rám v kombinaci s obyčejnou částečně nastavitelnou teleskopickou vidlicí o průměru 41 milimetrů a zadní kyvkou s centrálním tlumičem. Na předním sedmnáctipalcovém ráfku obouvajícím pneumatiku rozměru 120/60 17, jsou namontovány dva dvěstědevadesátkové brzdové kotouče. Do nich se zakusují destičky za asistence dvoupístkových brzdičů. Zadní sedmnáctka nazouvá stošedesátkovou pneumatiku a kolo brzdí kotouč o průměru 240 milimetrů.

Zasouvám klíček do spínačky pod vykousnutým otáčkoměrem a nechávám naběhnout přístrojovou. Vítá mě ležérním výletem ručičky analogového otáčkoměru do maximálních výšin. Přístrojovka s dominantním otáčkoměrem uprostřed je svým způsobem jednoduchá, tudíž dobře přehledná. Analogáč se rozdělil o svůj prostor ještě s malým, ale šikovným digitálním políčkem. To signalizuje zařazenou rychlost. No paráda, tahle „maličkost“ se fakt cení! Displej na pravé straně informuje především o rychlosti a také ujetých vzdáleností. Vše je dobře čitelné a dobře fungující.

Stačí chviličku podržet startér a v tu ránu si začíná véčko broukat dvouválí písničku něžným utlumeným hláskem. Uvelebuju se do sedla, které určitě svou výškou 785 milimetrů nad zemí potěší i nižší postavy. V první chvilce se mi zdá u nádrže strašně úzké. Je však pohodlné a společně s výše položenými řídítky tvoří klasicky vzpřímený posed, který se od Gladiuse očekává. Špičkou zaklapuji jedničku, přičemž jsem mile překvapen jemností, s jakou v šestistupňové převodovce vše zapadá. Příjemně ovladatelná spojka zákeřně zabírá hned na začátku a já se vydávám navrtět první kilometry za řidítky nahaté Sůzy.

Jak to tak bývá, na rozbruslení si dávám pořádně ucpanou Prahu. Trošku mě děsí nehezky zatažená obloha. Proto se snažím neztrácet čas a ujíždět domu pod střechu. Proplétám se kolonami v poměrně pomalých rychlostech. Velkým překvapením je zářící trojka na displeji ukazatele zařazené rychlosti. Motor přitom funguje naprosto plynule bez sebemenšího cukání. První dvě rychlosti jsou poměrně krátké a do zpřevodovány do síly. Pochválit musím zpětné zrcátka, které naštěstí svou funkčností strčily nevalný vzhled do kapsy.

Druhý den se puňta na obloze směje od ucha k uchu a tak neváhám a vyrážím vejletit. Na klikatejch silničkách si užívám zátah véčkového dvouválce. Né že by to byl nějakej divočák, ale zhruba od šesti tisíc otáček upaluje moc hezky. Výkonová křivka je pěkně lineární až po první kontakt s červeným políčkem. Vyzkoušel jsem zařadit šestku, rychlost nechat klesnout až na 50 km/h a poté prudce akcelerovat až na 120 km/h. Jak jsem přepokládal, žádné adrenalinové zrychlení neproběhlo (což by byl nesmysl od mašiny této třídy očekávat), ale Gladius se začal v klidu sbírat a plynule zrychlovat. To vše bez doprovodu sebemenšího cukání, pro dvouválce obvykle charakteristického.

Do zatáček se Gladius pouští bez větších problémů. Je však potřeba pamatovat, že nesedíte na supersportu, a podle toho zacházet s plynem. Při rychlejších nájezdech do klikatic jsem si nebyl úplně jistý. Především předek byl poněkud nervózní a nedodal mi pocit klidu. Ještě o kousíček horším dojmem působil na silničkách se špatným povrchem a řidítka si říkala o pevnější sevření. A teď ještě jednou o pevném sevření - to si žádá páčka přední brzdy ve chvíli, kdy potřebujete ostřeji brzdit. Celkový brzdný efekt se vůbec nedá brát jako špatný, ale páčka prostě potřebuje pořádně stisknout, aby se brzda dostatečně zakousla.

A co říct závěrem? Prostě Suzuki Gladius je pohodovou mašinou pro ty, kteří nepotřebují za každou cenu neustále zatápět pod kotlem, ale naopak si chtějí život v jedné stopě v klidu a pohodě vychutnat. Můžou vyrazit na výlet, dojet do města na kafe nebo si zpříjemnit každodenní dojíždění do roboty. Je víc než jasný, že se nějakej ten Gladík dostane do rukou něžného pohlaví.

Slečnám vychází vstříc ve všech směrech. Ovládání (až na tužší přední brzdu) nevyžaduje žádné silácké zápolení, ba naopak, sedlo položené tak, aby neměly problém došlápnout, a podvozek, který se s lecčím popasuje. No a ty barvy, to je panečku něco pro slečínky. Taková purpurově bílá půjde asi na dračku. Na výběr je ještě modrobílá kombinace, černozelená kombinace a nebo černočerný Gladius, který pravděpodobně osloví pány motorkáře.