Moto Guzzi 1200 Sport

Jeden z nejkrásnějších okamžiků léta 2007. Závora na mýtnici Gross Glockner Strasse jde nahoru a Moto Guzzi 1200 Sport se po razantním záběru suché spojky s řevem vrhá do první táhlé zatáčky. Po přesunu od Zell am See je motor důkladně zahřátý a přestože je docela zima, gumy jsou teplé a drží jako čert. Však se mi také poštěstilo Sportku získat ještě se zánovním obutím z okruhového dne. Na ráfcích jsou obuté Metzeler Racetec, lahůdková směs, kterou na kvalitním rakouském asfaltu nemůže téměř nic rozházet (normální obutí je téměř stejně radikální Metzeler Sportec M3). Zvláště před zatáčkami můžete jít na brzdy opravdu až na poslední chvíli a v náklonu na stupačku je ještě dost gripu na bezpečné průjezdy.

Moto Guzzi 1200 Sport
S Moto Guzzi 1200 Sport jsem se seznámil již na podzim 2006 při krátkém jednodenním testíku, a pak ještě jednou vloni na jaře při seznámení s novými Guzzinami v Kořenově a hlavní dojmy už tedy znáte. Tento model mi opravdu neskutečně sednul a zamiloval jsem si ho od předního blatníku až po koncovku výfuku. Při velkém testu zbývalo vlastně jediné - vytáhnout Sportku na delší výlet na pár dní a pořádně ji ozkoušet při turistice a se spolujezdcem. No a kam jinam vyrazit na čtyři volné dny na začátku července, než do Alpských průsmyků.




Při jízdě v jednom má Moto Guzzi Sport krouťáku na rozdávání a i při svižném tempu se dá jet skoro bez řazení, na Glockneru si vystačíte s dvojkou a trojkou. Po první sérii utaženějších zatáček přichází širší úsek s dvěma stoupacími pruhy, kdy se krátce uplatní i čtyřka. To už instinkty plně převzaly kontrolu nad řízením, pud sebezáchovy má už dávno vyhozené pojistky a po cestě na vrchol je jediným cílem projet celou trasu a stovky zatáček co nejčistěji a co nejblíže limitům stroje i jezdce. I v úplných vracečkách motor razantně vytahuje mašinu z náklonu a žene ji k další vlásence.


Ručičku otáčkoměru to chce držet nad 5500 tis ot/min, ale pokud za zatáčkou klesnou otáčky níž, motor má i dole dost síly a většinou se nevyplatí podřazovat. Ručička se zase rychle žene do horního „tahavého“ pásma a podřazením by jezdec spíš ztrácel, protože úplně nahoře v červeném pásmu nad osm tisíc už z motoru stejně víc nevyždímete. Zpřevodování je jako dělané speciálně na alpské zatáčky, snad jen jednička by mohla být na úplné vracečky projíždění krokem trochu delší nebo dvojka trochu kratší. Je třeba také počítat s krátkým bloknutím zadního kola, pokud to přeženete a razantně podřadíte.


Perfektní obutí Racetec se dokonale doplňuje s účinnými čtyřpístky vepředu. K opravdu ostrému brzdění na hranici adheze těchto sportovních pneumatik je třeba pořádně vzít za páčku, přesto se dá i to nejtvrdší brzdění dobře regulovat a podle rostoucího náklonu citlivě povolovat. Zadní brzda se chová kultivovaně a blokuje kolo opravdu jen při nešetrném zašlápnutí. Sportka je pořádná doširoka rozkročená a masivní mašina, prostě žádná lehká holka. S kombinací použitého obutí a perfektních brzd se ale před zatáčkou nechá zkrotit skoro jako lehká šestka.


Jezdec si ale musí zvyknout na zhoupnutí dopředu při prvním záběru brzd. I přes název Sport je totiž odpružení laděné spíše turisticky po vzoru modelu Breva, třeba takové Griso je pocitově mnohem tužší. Delší zdvihy klasických vidlic jezdce v poklidu přenesou přes všechny nerovnosti českých silnic, na dokonalém povrchu rakouských průsmyků se ale ve větších náklonech motorka trošku rozhoupe a při otřejší jízdě je třeba s tím počítat. Chce to si také trošku pohrát s nastavením podvozku přesně podle vašeho stylu. Do těchto závodů do vrchu jsem si přitvrzoval zadek, abych jej ale na rozbité italské silničky zase pokorně povoloval. Také při brzdění se celá mašina citelně zhoupne dopředu. Vyšší celková hmotnost (suchá 229 kg, pohotovostní 248 kg) se prostě v zatáčkách projeví a tak nějak o ní stále víte i při jízdě - u některých mašin vnímání vyšší váhy s rostoucí rychlostí mizí, ale u Sportky zkrátka stále cítíte, že jde o cvalíka. Ovšem nevidím to jako zápor, je to zkrátka pořádná robustní mašina a dává to o sobě vědět!


Díky dopředu nakloněnému posazu je dobře cítit řízení a motorka je i ve vyšších rychlostech tuhá. Jak se blíží cíl v podobě Fuscher Törl, přichází ta nejhezčí pasáž s táhlejšími zatáčkami. Přední kolo se při plném vytáčení dvojky do kopce dost odlehčuje, ale rozvlnit řídítka je prostě nemožné, nepovedlo se mi to ani naschvál. Po zastavení se hned jdu přesvědčit, jestli tam přece jen není namontován tlumič řízení... hmmm, není... dobrá práce, konstruktérům se podařilo skvěle sladit všechny parametry přední vidlice, polohy jezdce a rozložení hmotností. Právě dopředu nakloněný posaz a výše umístěné stupačky byly před testem hlavním zdrojem pochyb, zda se tato mašina osvědčí při delší turistice. Po dvou dnech strávených od rána do večera v sedle Sportky si troufnu tento model doporučit i pro motorkáře, kteří každé léto chtějí vyrazit na pár týdnů za hranice. Nenajdete zde takové pohodlí jako na vyloženě cestovní Brevě, ale večer budete víc utahaní spíše z krocení temperamentního motoru s drobet neurvalou spojkou (zvláště při průjezdu nějakého velkoměsta), než z posazu ála dragster. Pokud jste navíc dlouháni jako já, můžete na podobné obavy úplně zapomenout.


Při cestování a častých zastávkách se můžou trochu negativně projevit pořádné vibrace při stání, skoro jak na HD. Při jízdě to ale není problém, ve vyšších otáčkách vibrace zmizí a příliš neruší ani výhled ze zpětných zrcátek. Ta jsou díky velké šířce řídítek docela dobře využitelná. Při turistice a častých zastávkách mě také občas vadil boční stojan, který je umístěný nezvykle vepředu a někdy se nepovede nohou nahmátnout hned na první pokus. Další potíž byla s otáčením na úzkých silnicích, které s tak těžkou mašinou s průměrným rejdem není zrovna nejpohodlnější. Ovšem při cestování naopak oceníte krásnou trojici kruhových budíků překrývajících částečně digitální panel. Vlevo otáčkoměr, uprostřed tachometr a vpravo palivoměr, to vše v sportovním bílém provedení. Tolik údajů a možností nastavení najdete opravdu jen na málokteré mašině! Jako třešničku na dortu výrobce k přidal k otáčkoměru červenou diodu signalizující blížící se červené pásmo a čas na přeřazení na vyšší rychlost. A výši otáček při rozblikání diody si můžete sami nastavit.


Cestovatele potěší velikost nádrže 23 litrů, průměrná spotřeba se v Alpách ustálila na 7,5 l/100 km, při pohodové jízdě mimo průsmyky ale klesla dokonce až na 5 litrů. No a o pohodlném sedle jsem se již zmiňoval - opravdu zaručuje luxusní pohodlí, i když je kvůli šířce možná méně vhodné na nějaké sportovní přesedání ze strana na stranu. Potěší i malý štítek, který na dálnicích přeci jen nějakou tu ochranu oproti vyloženě nahatým motorkám zastane a zvýší únosnou přesunovou rychlost odhadem o 20 km/h.

Se spolujezdcem

Stejný čas, stejné místo, stejná motorka, jenom o den později a místo černobílého plastového krytu sedla spolujezdce za mnou teď sedí slečna. Závora na mýtnici Gross Glockner Strasse jde opět nahoru a Moto Guzzi 1200 Sport se po razantním záběru suché spojky s řevem vrhá do první táhlé zatáčky. Před nás jdou první dva kámoši, Tuono a devítka Ninja, a rychle nám mizí při předjíždění aut. Krouťák a odstupňování Sportky ale rychle předvádějí svoji sílu a dál už nám ani ve dvou nikdo neujede, naopak všechny šestky se sólo řidiči mi za chvíli mizí ze zrcátek.


Z jízdy se spolujezdcem jsem rázem nadšený. Ovládání většiny motocyklů se při nasednutí spolujezdce dost zhorší a řízení obvykle dává úplně jiný pocit. Ale Moto Guzzi 1200 Sport je výjimka - i když možná proto, že dává vědět o vyšší hmotnosti i pří jízdě sólo? Každopádně si se spolujezdcem může řidič dovolit o dost více než na jiných strojích a jízda neztrácí na radosti ani rychlosti!
Při sjíždění dolů na druhé straně průsmyku to bylo snad ještě lepší - díky dokonalým brzdám a pneumatikám jsem si pořádně povolil uzdu a ve svižném tempu dostal na brzdy pár sportovních motocyklů se sólo jezdcem. Určitě k tomu přispívá také dobře využitelný brzdný účinek motoru.


I tady se ovšem našlo pár drobných výhrad - stupačky řidiče jsou oproti Brevě posunuté o něco dozadu, takže si řidič občas ťukne o špičku boty spolujezdce, ovšem žádná tragédie to není. Řidič musí také dost opatrně a citlivě pracovat s plynem a spojkou, aby náhlým záběrem neztratil spolujezdce. Široká madla spolujezdce jsou sice perfektní, ale přesto jsem spolujezdkyni nutil držet se mě alespoň jednou rukou kolem pasu, abych se nemusel při přidávání plynu pořád hlídat.

Závěr

Co dodat na závěr? Moto Guzzi 1200 Sport mi opravdu padla do noty. Obstála na dálnici, v horách, v dešti, na dokonalých i rozbitých silnicích... I přes drobné výhrady ji můžu doporučit všem zájemcům o pořádný robustní a krásný dvouválec, se kterým se dá nádherně vyřádit, ale zároveň taky jednou za rok vyrazit na dovolenou, sólo či ve dvou. Charakterem ovšem tento model zůstává zábavným chuligánem s nádherným zvukem a i přes trochu vyšší hmotnost si přízvisko Sport v názvu zaslouží.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - Výška testovacího jezdce: 195 cm

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 5x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist