Velký srovnávací test z Dillí: Jawa Forty-Two vs. Royal Enfield Hunter 350

Kapitoly článku

Na tenhle srovnávák jsme se s Burákem těšili už od chvíle, kdy česká Jawa oznámila dovoz modelu Forty-Two a co Royal Enfield představil Huntera, čili od podzimu. Dvě indické třístovky s evropskými kořeny a velmi podobnými technickými údaji, to je přesně práce pro nás dva! Spojuje nás záliba v klasicky se tvářících, především maloobjemových motocyklech a také v provádění různých skopičin, naopak rozděluje fyzická konstituce. Takže vám krásně dokážeme demonstrovat, jak se na těchto dvou strojích, z nichž jeden útočí velmi nízkou cenovkou a druhý logem na nádrži, jezdí jak lidem, na které k obědu nezbylo, tak i těm, kteří jim to všechno snědli. Namalovat kníry, nasadit turbany a Bollywood po motorkářsku může začít!

První dojem

O tom, kde se tady obě motorky vzaly, už vám povyprávěl Bure v první kapitole, tak já nebudu řešit proč a nač a rovnou se soustředím na to, jak se mi testované stroje líbí. Oba jsou to sportovnější klony svých klasičtějších sourozenců, ovšem zatímco Jawa si vzala akorát tenisky a udělala si mladický sestřih, Royal Enfield už má koupenou permici do posilky a pořídil si na to i funkční tričko, kraťasy a fitness ručník. Se samotnou podstatou fyzické kondice ale zatím oba moc neudělali – Jawa má akorát kotoučovou zadní brzdu místo bubnovky, Royal se sice snažil trochu víc (trochu jiný rám a hlavně 17“ litá kola), ale pořád jasně víte, z jaké rodiny oba pocházejí. Jeden z baráku od Mahindrů, druhý od Eicherů.

Když Royal Enfield představil Huntera, byl jsem v šoku – takhle sportovní design jsem od motorky s tím příjemným, avšak velmi klasicky působícím motorem nečekal. Pokud ale ponechám stranou svou obavu, jestli to bude spolu ladit, tak po designové stránce se mi tenhle stroj, tematicky lehce připomínající Triumph Speed Twin (postavený podle stejného receptu, sportovnější Bonneville), opravdu hodně líbí. Je to klasika, která není ani příliš neo, ani se zuby nehty nedrží 60. let. Royal to koření ještě nápaditými barevnými kombinacemi, kterých je celkem šest a sám nevím, která se mi líbí nejvíc. Vážně fešák, který působí mladistvým dojmem a v jehož sedle si dokážu představit vlastně jakoukoli věkovou skupinu. Ty jo a za ty prachy, konkrétně za 118 990 Kč? To zní vážně skvěle, zejména když kvalita zpracování jde ruku v ruce s moderními trendy u téhle indické značky, fakt je radost si tu motorku prohlížet zblízka. To ovšem neznamená, že by tady nebyla levná řešení, což vidíte třeba na řazení s poněkud fórovým přepákováním nebo na páce zadní brzdy, ale i levná věc může být udělaná kvalitně.

Hunter by byl optickou hvězdou každého srovnávacího testu retro motocyklů, ale to by nesměl jako konkurenta dostat Jawu, v našich končinách vlastně jakoukoli. Dvaačtyřicítka v hluboké modré metalíze se zlatými linkami a lesklými výfuky, dekly motoru a vyplétanými ráfky je prostě magnet, který staví ostatní stroje do role statistů. Zastavili jsme na obědě na náměstí jednoho motocyklově významného východočeského města, byli jsme v bohaté sestavě ještě s dalšími, to už čistě moderními motocykly na jiné testy, a hádejte, na který stroj se kolemjdoucí dívali… Podle mého názoru oprávněně, Forty-Two je prostě krásná motorka a je to příjemné osvěžení po výhradně červených Kejvačkách alias 300 CL. Je to taková „Sportka“, pokud bychom ji měli připodobnit k něčemu z minulosti (beru to tematicky, ne technicky). Zajímavé je, že ač mají úplně stejný rozvor, tak Hunter vypadá jako kratší a vyšší motorka a Jawa naopak nižší a delší. Rozdíl ve výšce tam doopravdy je, v sedle se liší o 2,5 cm, ale na délku mezi osami kol fakt ani milimetr. Všechno je to optická záležitost, zřejmě to dělají ty dlouhé výfuky po obou stranách a podstatně připlácnutější zadní část ke kolu. Zatímco z Hunteru čiší, že se těší na veselou přehazovanou v zákrutách nebo ve městě, Jawa jako by vám podávala vodní dýmku a nabádala vás, abyste zpomalili a užívali si krás světa. Tu vodní dýmku si možná zakuřte předtím, než si půjdete dvaačtyřicítku prohlédnout z bližší vzdálenosti, neboť jak jsem u Royalu chválil zpracování a žehral nad levnými detaily, tak u Jawy je to přesně naopak – detaily krásné (motor, páky řazení a zadní brzdy), ale co se zpracování týče, je to pořád stejná písnička. Půjčil jsem dvaačtyřicítku manželce na cestu do práce a poté mi referovala, že se seběhla podívat půlka firmy, ale že prý bych fakt nechtěl slyšet, co na ni říkali jejich svářeči. Na zemi původu to nesvalíme, Royal Enfield jasně ukazuje, že to Indové umějí udělat i hezky, a je to zbytečný fail na motorce, která není zrovna levná, i když ji momentálně Jawa zlevnila z původních bezmála 150 tisíc korun, o nichž mluvíme ve videu, na 137 700 Kč. Náš testovaný kousek byl dražší, protože měl ještě parádní textilní brašny včetně nosičů za 11 500 Kč a festovní zadní nosič za 3000 Kč.

Za řídítky

Obě motorky váží prakticky to samé a stejně tak působí. Jawa by teoreticky měla budit dojem lehčího stroje, jak sedíte níž, ale je celkově taková kovovější. Na Hunteru sedíte jako na klasickém naháči, je tady příjemně pohodlné sedlo, k rozumně širokým řídítkům se jenom lehce předkloníte, stupačky najdete pod sebou tam, kde je hledáte, prostě naprosto intuitivní ergonomie. I pohled ze sedla budí dojem kvality, před sebou máte ty krásné enfieldí ovladače na řídítkách, ty mě fakt baví, což platí i pro silně retro nádobku brzdové kapaliny, soudkovité rukojeti zakončené elegantními závažíčky nebo tvar páček. Tady mě jenom mrzí, že ta spojková bere fakt hodně daleko. Zrak vám upoutá jediný kulatý budík, namontovaný moderně mimo osu, který je takové příjemné neo-retro – po obvodu máte ručičkový tachometr a uvnitř kulatou výseč LCD displeje, ovládaného z levého řídítka a disponujícího kromě hodin a měřiče celkových i denních kilometrů také palivoměrem a ukazatelem zařazené rychlosti. Fakt se sem toho vešlo dost a ještě to je docela přehledné.

Přehodit nohu přes sedlo Jawy je ještě snazší, navzdory dobrému tvaru vás ale pozadí po delší jízdě vyzve k zastávce dříve než na Enfieldu. Celkově je ale jízdní pozice na Jawě prostornější, řídítka jsou širší a stupačky mají své místo o fous více vepředu, takže se zde cítí příjemně i vyšší chasníci. Ovladače na řídítkách jsou naprostá klasika snad poloviny asijských motorek od 90. let dál a estetických kvalit Hunteru nedosahují, stejně jako páčky, na druhou stranu gripy jsou ještě hezčí, když mají v sobě vytlačené logo. Také Jawa má jediný budík, také vyosený, akorát na opačné straně, a i když se po stránce informační nabitosti s Hunterem nemůže rovnat, tak je to velká stylovka. Vlastně je to ten samý budík, jaký najdete na Kejvačce, akorát že tam je se zlatým pozadím a usazený do tělesa světlometu, namontovaného o dost výš, na Forty-Two máte světlo mezi brýlemi a budík s černým pozadním a bílými ručičkami na vršku pravého teleskopu. Tohle je minimalismus v praxi, ručičkový tachometr, ručičkový palivoměr, digitální měřič celkových ujetých kilometrů a šlus. Jo a krásné zlaté logo Jawa, na to koukáte nejvíce.

Jak jsou na tom oba stroje po stránce výbavy? S LED technologií to moc nepřehánějí, oba mají hlavní světlomety žárovkové, stejně tak ABS je samozřejmě obyčejné a na kontrolu trakce či motorové režimy zapomeňte úplně – není důvod a ještě by to tady působilo pitomě. Co se elektriky týče, vlastně boduje Royal Enfield varovnými blinkry. Na těchto strojích rozhoduje hardware, oba mají kotoučové brzdy vpředu i vzadu, na podvozcích nechybí možnost regulace předpětí zadních pružin, posádka profituje z gumou potažených stupaček. Jawa i Royal mají v základu centrální stojan, u Hunteru si na něj pomůžete zatáhnutím za plastová madla pro spolujezdce, Jawa na to má také madla, ale ta pod sedlem, k nimž se spolujezdec těžko moc snadno nedostane. Dlužno říci, že dvaačtyřicítka jde na centrál postavit fakt blbě a ještě větší průšvih je stojánek boční, který nemá aretaci – nejlepší je po zastavení slézt a až teprve potom řešit stojánek. Trochu otrava… Jawa samozřejmě boduje svou příplatkovou výbavou, o které už jsme mluvili – brašny jsou super, pěkný materiál, dají se snadno odmontovat a máte k nim popruh, takže si je hodíte přes rameno a jdete do kanclu, nevýhodou samozřejmě je, že se nedají nijak zabezpečit. Nosič za sedlem je masivní, ale nevypadá blbě, a i když oba tyto prvky poněkud naruší elegantní linie indické Jawy, svou praktičností to plně kompenzují.

Dva, nebo čtyři?

Ne, nezbláznil jsem se, ani nejsem duchem u nějakého testu Hondy proti Ducati. Řeč není o počtu válců, nýbrž ventilů, neboť není jednoválec jako jednoválec a tyhle dva se technicky docela výrazně liší. Royal Enfield sází na klasiku, tedy chlazení vzduchem, dva ventily v hlavě a především je to dlouhozdvih. Vlastně je s podivem, že má rozvod OHC a ne OHV. Už když se poprvé motor převalí přes úvrať, tak se z výfuku ozve lahodné pufání, jak to umí jenom Royal Enfield, a zvuková kulisa za jízdy je prostě parádní a povedenější než na Jawě. Taky jsou tady výrazně nižší otáčky, motor je laděný na spodek, a co se rozjezdu z místa nebo pružné akcelerace z nižších pater týče, tak to jde Hunteru moc pěkně. Ve městě je to fakt hodně svižné jezdítko a těch pět rychlostních stupňů motoru bohatě stačí.

Jenomže jsou tady i zápory a jako ten největší vidím v tom, že odpověď na otázku, jestli se takhle pohodový motor hodí do sportovně střižené motorky, zní bohužel přesně tak, jak jsme na začátku čekali – spíš ne. Ten motor je skvělý v Meteoru i Classicu, ale tady byste chtěli víc. Hlavně nahoře. Tam Hunter vadne a netěší se ze života, fakt nemá smysl ho vytáčet. Inu, 20 koní je 20 koní, zejména když jsou nízko a motor má výrazný točivý moment dole. Do města fajn, na hodně zakroucené pomalé okresky taky, ale musíte si jen tak pohodově bublat, nesmíte začít tlačit na pilu. To potom zjistíte, že má tupé zuby.

Jawa má konstrukčně o dost modernější, kapalinou chlazený motor, i když vypadá jako původní kejvačkový vzducháč, navíc vybavený dvojicí vačkových hřídelí, čtyřmi ventily a šestikvaltem. Tohle je jednoválec, který byste čekali ve sportovním stroji, a on z něj také pochází (Mahindra Mojo), avšak tady je výrazně opticky předělaný a trochu jinak naladěný, aby seděl ke klasice. Zvuk také není vůbec k zahození, i když při přímém srovnání je určitě ve stínu Hunteru. Odlepení se z místa není tak samozřejmé a hbité jako u konkurenta, spodek je spíše vlažnější, ovšem Jawa svou sílu předvádí od středních otáček výš. A když se rozhodnete otočit plynovou rukojetí až nadoraz, tak teprve pocítíte, že tohle je čtyřventil a ještě o dost silnější než u Royalu. Že vám těch 24 koní nepřijde jako nějaký extra rozdíl? Jenomže přátelé, ty čtyři koně, to u takhle slabých strojů znamená 20 % výkonu!

Jawě nevadí brouzdání krajinou šedesátkou za příjemného bublání z dlouhých výfuků, akorát prostě musíte počítat s tím, že při akceleraci budete muset podřadit. Což jde mimochodem snadno a dvaačtyřicítka je ráda, když jí převodovku trochu proženete. Že při vytáčení začínají být cítit vibrace více než u Hunteru, vlastně ani nevadí, protože v porovnání s původní Kejvačkou je to pořád sranda – a při jízdě na téhle motorce jste pořád jednou nohou v nostalgii. Jawa je taky při cestování po širokých prvotřídkách rychlejší než Royal, kterému se přes stokilometrovou hranici už příliš nechce, zatímco modrá střela frčí s prstem v nose stodesítkou. Tedy samozřejmě když jste silniční piráti…

Jak to drncá

Testování schopností podvozků u indických motorek musí být úplně jiné než třeba u italských. Supersportovní Ducati nepošlete nikam, kde není asfalt hladký jak dětská prdýlka, protože na to prostě není dělaná. Ovšem indický naháč, ten musí umět projet i silnici, před níž byste váhali s Africou! A z téhle disciplíny lépe vychází Jawa, což je pro mě velké překvapení hned ze dvou důvodů. Zaprvé, Meteor i Classic mě potěšily svým komfortním naladěním i na horších površích, a zadruhé, když jsem před lety testoval tehdy první Jawu 300 CL, pamatuji si, jak děsně jsem nadával na její tvrdé sedlo a ještě tvrdší zadní tlumiče. A tady je to všechno jinak. Ne že by Jawa byla vzorem plavnosti, ale její odpružení i tlumení na záplatovaných silnicích funguje prostě lépe, pořád jste pánem situace, i když to pod vámi drncá jak na motokrosu. Hunter působí uskákaně a ne tak jistě. Na druhou stranu, když je povrch pěkný, je jízda na Hunteru radostí. Je krásně ovladatelný, i díky tomu menšímu přednímu kolu, a široká zadní guma dává dojem dospělosti. Jawa působí delším dojmem a je taková nepoddajná, rozhodně se do zatáček nesklápí s takovou samozřejmostí, a cítíte i to větší přední kolo. Ne že by byla těžkopádná, ale Royal vedle ní působí jako stopětadvacítka. A co rozhodně stojí za zmínku, je jeho naprosto famózní rejd.

Nemalé rozdíly jsou i v brzdách. Ovšem pozor, ve finále obě motorky brzdí vlastně dost podobně, jenom jde o to, jak. Brzdová soustava Jawy sedí ke sportovní nátuře stroje, zadní brzda je taková normální, spíš nic než moc, ale přední vyloženě potěší, jakou dokáže vyvinout sílu. Pravda, musíte za ni vzít, ale potom tohohle sportem šmrncnutého klasika dokážete zastavit opravdu rychle. To přední brzda Hunteru je docela bezzubá a můžete zvyšovat tlak na páčku, jak chcete. Jenomže tahle motorka má v záloze zadní brzdu, a ta naopak funguje na jedničku s hvězdičkou – má velkou sílu a je krásně citlivá. Akorát že když dojde na krizové brzdění, tak fyziku prostě neokecáte, takže bych se přimlouval, aby část té síly brzdy zadní bylo převeleno dopředu.

Rozum nebo emoce

Přesně tak se mezi Jawou Forty-Two a Royal Enfieldem Hunter 350 budete rozhodovat. Ono totiž po technické stránce jsou si sice oba stroje velmi podobné, ale zákazníka budou mít úplně jiného. Hunter je motorka na začátek. Pěkně udělaná, skvěle ovladatelná, s velmi příjemným motorem, který vám toho hodně odpustí a vyseká vás z každé šlamastyky. Chcete jednu stopu do města, ale příčí se vám skútr? Nebo se na motorce teprve rozkoukáváte? Pak pro vás bude Royal jako dělaný. Neznám přesně autoškolskou legislativu, ale řekl bych, že jako výcvikové vozidlo by právě Hunter byl vynikající. Proti tomu Forty-Two je pro toho, kdo prostě chce Jawu, kdo kouká po klasice a kdo se buď k motorkám vrací, nebo od nich ani nikdy neodešel. Ne že by nebyla vhodná i pro začátečníky, ale není tak ultra vstřícná jako Hunter. Jenomže Huntera si koupíte na dva roky, a pak z něj vyrostete. Jawu si kupujete, protože ji chcete, a jestli ji někdy vůbec prodáte, tak to určitě nebude za dva roky (pokud vás něčím strašně nezklame). Z toho pohledu je celkem irelevantní, že Hunter vychází finančně o dost lépe a bráno čistě prakticky je vítězem v poměru ceny a nabízených užitných vlastností.