Test Husqvarna Svartpilen 125: Vše, co v šestnácti letech potřebujete

Je to už něco přes rok, kdy jsme zveřejnili první test nejmenší silniční motorky od Husqvarny. Do definitivního představení sériového cestovního endura Norden 901 šlo o její největší novinku, tak se nemůžeme divit, že se ji značka snažila tolik tlačit. Jenže doteď to u nás byly zveřejněné jenom testy ze zahraničí. Jak se ale bude ambiciózní stopětadvacítka cítit v České republice? Myslím, že dobře. Motorce to moc slušelo už před dealerstvím, a když ji zaparkujete před školou nebo před kavárnou či cukrárnou, budete se oba právem dmout pýchou. Spolužáci se spolužačkami a dost možná i členy učitelského sboru na ní budou moct oči nechat a na randíčku bude obsluha uznale pokyvovat hlavou. Dost možná se spoustě z nich ta motorka vlastně ani stoprocentně líbit nebude, ale zaujme. To se daří rodu Pilen od začátku, protože jejich design je jedinečný a naprosto nepřehlédnutelný. Přitom je poměrně minimalistický, jednoduché kulaté světlo vpředu a nádrž s podsedlovým rámem, které tvoří jakýsi monolit. Nic víc prakticky na motorce není, přesto se z toho mála povedlo kiskovým designérům vytvořit jasně identifikovatelné stroje, troufnu si říct s dnes už pomalu s kulovtním designem.

Dokonce ty barvy ladí s dnešní moderní architekturou

Já patřím mezi příznivce tohohle vzhledu a v případě stopětadvacítky se mi moc líbí zvolená barevná kombinace. Můžete namítnout, že by to možná chtělo něco divočejšího, jenže to by k tomuhle částečně vesmírnému vzhledu nebylo to pravé. Kombinace dvou odstínů šedi, přece jenom v šestnácti je ještě na všech padesát docela brzo, dá krásně vyniknout tvarům, které se v černočerných čtyřstovkách a sněhobílých sedmistovkách trochu ztrácely. Chápu, že někomu jinému se ta motorka absolutně nelíbí a nebude líbit, i kdyby byla třeba v jeho nejoblíbenější barvě a má na to právo. Většinou totiž není moc lidí, kteří budou tak nějak uprostřed. Buď fuj, nebo huj. Každopádně když je vám šestnáct, a ta motorka se vám nelíbí, dál už vás nezajímá. Dělejme tedy, že se vám líbí a dokonce o ní chcete vědět něco víc. V tu chvíli přichází pro spoustu zájemců neradostná zpráva, která přijde s nahlédnutím do oficiálního ceníku. Ten doporučuje základní cenu na 134 900 korunách. Co si budeme povídat, to je za čtyřtaktní stopětadvacítku ukrutná pálka. Dnes už ale naštěstí uběhla nějaká doba od zahájení prodeje, takže vám povím tajemství. Skladovky 2021 se dají sehnat u oficiálních dealerů za 129 900,-, a když chytnete akci, můžete nakoupit ještě o 15 000,- výhodněji. To už je hodně konkurenceschopná cena. Pro představu, CB125R od Hondy aktuálně chodí za 117 900,-, Yamaha MT-125 je od 129 900,- a třeba stylově podobný Fantic 125 Scrambler má cenovku 139 900,-. I u stopětadvacítek zkrátka platí, že za styl si člověk musí připlatit.

Naštěstí té cenovce odpovídají i jízdní vlastnosti a výkony, protože už teď prozradím, že v tomhle ohledu je Husqvarna na špici. Co mě ale trochu trápí, hlavně s tou původní doporučenou cenou, je kvalita některých dílů. Prémiová motorky by zkrátka měla být bez chybičky, jenže Svartpilen není. Pohled na řídítka a jejich hrazdičku, tak jako ledabyle přivařenou a natřenou černou barvou, to není žádná sláva. Dále tu jsou ne úplně prémiové šroubky na motoru a kyvce, nemluvě o držáku lanka spojky na motoru a nedaleko je slušnej „pomeranč“ na laku hlavního rámu. Vytýkat motorce nepěkný katalyzátor pod motorem, to je dneska už trochu nefér. Abych to zase trochu srovnal, musím uznat, že jiné detaily jsou naopak špičkové. Kolik dospělých motorek má podsvícené ovladače? Jo, taky jsou to takové hodně plastové krabičky, ale podsvícené! A to sedlo? Kůže s vytlačeným logem, spolujezdcovo prošité, s pěkným logem na boku, za ním luxusně vypadající koncové světlo z LEDek, vpředu světlo s atraktivním světelným prstencem, o kus dál horní brýle s nápisem Svartpilen, dvojice nastavitelných páček na řídítkách. Je tady prostě taky dost pěkných věcí na koukání, možná kdyby se to zprůměrovalo, na jedné straně ubralo na efektu, na druhé trochu přidalo… Tohle už si ale musí ohodnotit každý tatínek sám, případně šťastný mládenec či slečna, prostě ten, kdo tu motorku bude platit. Jestli tady a támhle trochu přimhouří oko a jestli mu to vůbec vadí. Kdybych tu motorku sehnal ale v akci za stopatnáct, vůbec by mě to netrápilo.

Svartpilen 125 vyrábí indický partnerský závod Bajaj.
Než samotný původ tu bude mít vliv spíš tlak na cenu, někde se ty pěkné věci dorovnat asi musí

Tím spíš, kdybych dostal tak dobrou techniku, jaká tady je. Motor pochází z koncernu Pierer Mobility AG, to když rozklíčujeme, dostaneme se ke KTM 125 Duke. Vlastně na něm najdeme i stejný rám, kyvnou vidlici podvozek… Dalo by se říct, že Svartpilen je pouze převlečená KTM, jenže on má díky svému stylu svůj vlastní charakter. Samozřejmě, že s tím špičkovým a zábavným technickým základem. Čtyřtaktní jednoválec je hodně zábavný živel, je točivý, živý, s pěknou reakcí na plyn, a když ho držíte u krku, ukáže slušnou dynamiku. S plynovou rukojetí otočenou na max stačí koukat před sebe a ve chvíli, kdy na vrchu kulatého budíku blikne červené světýlko, přeřadit v hladce jdoucí převodovce na další rychlost. Nebo se ani nemusíte koukat na budík, když už chytnete ten správný grif, stačí vnímat lehké vibrace, které přijdou kolem 9 000 otáček. O pět set dál je výkonové maximu, takže už je v klidu čas řadit. Když už není kam, má člověk 65 kilo jako já, je namáčknutý na nádrž a jede z mírného kopečka, je schopný digitální displej na ne zrovna dvakrát čitelné přístrojovce ukázat i 120 km/h, ale to je fakt extrém. Při běžném okreskovém ježdění se tam spíš budou ukazovat cifry jako 80, 90, 95. Naprosto spolehlivě v drtivé většině situací. Protože jde o stopětadvacítku, na nějaké předjíždění to moc není, na druhou stranu na takových těch horších silnicích budou mladé pušky na Svartpilenu Fabie a Pežoty důchodců spolehlivě brzdit. Dynamika stroje je prostě naprosto v pořádku a vzhledem k maximálním možným výkonům v kategorii ani není nezbytně nutné ho honit těsně před červeným polem.

Malý displej uprostřed velkého budíku má občas problémy s jasným sluncem a malými písmenky

Ona se celkem pěkně sbírá i z nižších otáček, například ve městě na trojku ze 4 000. Z mého pohledu je ale naprosto nejzásadnější fakt absence vibrací. Ty se začínají ozývat opravdu až v 9 000 otáčkách a je to takové jemné vrnění do stupaček, přitom na šestku při osmdesáti na rovině točíte o dva tisíce méně. To je naprosto zásadní s ohledem na nějaké meziměstské přesuny nebo výlety. Jsou stroje, zejména levnější asijské produkce, které jsou třeba také schopné vyvinout podobnou rychlost, ale jsou to právě vibrace, které vás většinou donutí zavřít plyn a spokojit se s nižším cestovním průměrem. Tady to můžete drtit do aleluja a díky tomu cesta ubíhá svižným tempem. Je vidět, že v KTM mají s výrobou jednoválců obrovské zkušenosti a vlastně už jen díky chování a výkonům toho motoru je cena poměrně dobře ospravedlnitelná.

Navíc to není všechno, druhou věcí je špičkově naladěný a fungující podvozek. Jednak je tu bohatě dimenzovaný rám, který najdete i na větší čtyřstovce. Vážně, tenhle úplně stejný rám. Zaprvé je stavěný na mnohem větší zátěž, zadruhé není tahle stopětadvacítka úplný prcek. U většiny japonské konkurence prostě tak nějak na první pohled vidíte, že to je malorážka, to samé u číňanů. Určitě se na tom odráží země původu a hlavní trhy, kde se strojů prodá největší množství. V Asii ani dospělí nejsou žádní čahouni, jenže dospívající v Evropě mají v šestnácti často už ke dvěma metrům, a těm přijde sedlo ve výšce 835 milimetrů vhod. Když se k tomu přidají parádně široká řídítka s lehce předkloněným vrchem těla, nemám ani já se svými 183 centimetry pocit vosy na bombóně. Pocitově trošku víc vzadu, než by se ke zbytku pozice slušelo, jsou stupačky, takže je to takový trochu specifický posez, ale není to nic, co by člověku mělo trhat žíly. To spíš sedátko. Velikostně zase ok, na první pohled i materiálově, ale netrvalo dlouho a prosedělo se, takže začal bolet zadek. Celková velikost motorky má podle mě spoustu výhod, ale je tu i jedna nevýhoda - hmotnost. Tady malé motorky Husqvarně utíkají, a to dost výrazně. Suchá „Husa“ váží 146 kilogramů. Pro porovnání, zmiňované CB125R váží natankované 130 kilogramů, MT-125 má 142 kilogramů se všemi náplněmi, Fantic udává suchou hmotnost 130 kilogramů. Když to sečteme kolem a kolem, 90 % procent kluků s Husqvarnou asi problém mít nebude, pro padesátikilovou slečnu, co má sotva 160 centimetrů, by už kombinace výšky sedla a vyšší váhy mohl být potenciální zdroj problémů. Asi nic, co by nešlo zvládnout s trochou cviku, ale možná to bude stát nějaké zlámané páčky a rozbitá zrcátka.

Asi takhle velká ta motorka je :)

Mimochodem zrcátka, ta nejsou úplně ideální. V tom pravém jsem, ať jsem dělal, co jsem dělal, viděl více méně jenom svojí ruku. To do města není to pravé ořechové, tím spíš, když to bude jedno z hlavních hřišť téhle motorky. Ať už to bude město nebo vesnice, v obou případech se mi líbí nastavení podvozku a ovladatelnost. Přední masivní 43mm obrácenou vidlici WP APEX doplňuje zadní tlumič stejné řady a obojí je naladěné přesně tak, jak bych si představoval. Na zadním tlumiči si navíc můžete nastavit předpětí pružiny, což jsem také udělal, aby si motorka pode mnou tolik nekecla. Celkově je Svartpilen pevný, jistý, zároveň ale ne vyklepaný. I když, pokud bydlíte vyloženě u tankodromu, asi to bude možná trošku moc. Většině běžných českých cest ale vyhoví podvozek maximálně a k vám se dostanou jen ty hlavní informace o stavu vozovky v příjemném filtrovaném tónu. Ovladatelnost je to samé. Občas mám problém, když z dospělých motorek přesednu na „dvácu“, že je moc hyperaktivní, vratká a musím se s ní chvíli rovnat. Tady ale ne. Svartpilen je zase díky svým větším rozměrům a hmotnosti krásně neutrální. Pořád se ovládá jako kolo, ale ve vracáku nebo na křižovatce nemám pocit, že upadnu. Tohle hodně chválím, protože to elévům v jedné stopě dodá hodně důvěry.

Vlastně jsem se na té stopětadvacítce skvěle bavil!

Svoje nadšení ještě musím seslat na brzdy. Přední radiální čtyřpístek už je k vidění na lecčem, takže vím, že to nemusí být automaticky záruka mamutí brzdné síly. V tomhle případě jde ale o výrobek ByBre, tedy rozpočtovější asijská produkce Bremba, a vážně jsou koukal na jeho účinek. Na 90 % situací stačí jeden prst na páčce, dokonce si myslím, že by nebyl problém jezdit s motorkou po předním, účinek se navíc skvěle dávkuje. Často se brzdy na začátečnických motorkách ladí tak, aby nebyly moc ostré a nevyděsily, já jsem ale zastánce opaku. Jestliže se mám učit, je dobré si na fungující a účinné brzdy zvyknout už na malé motorce, kde pořád nejsou tak vysoké rychlosti a tak vysoké riziko. Navíc jste u Husqvarny jištěni ABS od Bosche, takže tady už není vůbec žádný důvod dát nějaké tupé dřevěné brzdy. Hezky se dávkuje i zadní brzda a tady pozor! Husqvarna ukazuje svou prémiovost, protože si můžete na přístrojové desce přepnout na režim supermoto, který vypne ABS na zadním kole. U stopětadvacítky v dnešní době věc téměř nevídaná. Jak já se bavil, a blbnul s pohvizdujícím zadním kolem na křižovatkách…

Kde kdo si řekne, že asi moc šestnáctiletých driftovat nebude, ale třeba se najdou podobní „pacienti“ jako já, když jsem to zkoušel ještě na čínské dváce bez ABS. Ale chápu, těch bude asi menšina, většina to využije spíš na polních a lesních cestách. Svartpilen se přece jen díky chlupatým pneumatikám Pirelli Scorpion Rally, krosovým řídítkům a vyšším zdvihům tváří trochu jako terénní motorka. No, enduro to není, ani vyloženě scrambler, ale když ho vezmete mimo asfalt, rozhodně nebude proti. Na první panické pokusy mimo asfalt mu vlastně nemám moc vytknout. Jo, jízdní pozice ve stoje není díky stupačkám a pořád spíš nižším řídítkům optimální, motor nemá žádnou ochranu a spojku taky nezvládne člověk celý den mačkat jedním prstem. Ona je vlastně na stopětadvacítku docela tuhá. Jenže na plynu je „Huska“ příjemná, podvozek pracuje taky dobře a díky zmiňovanému ABS tu jednak nehrozí, že by člověk nezabrzdil, ani to, že si šlápne na pedál zadní brzdy a díky CBS, které tu samozřejmě není, si ustele kvůli přebržděnému předku.

Ve stoje se člověk musí hrbit, skoro je lepší to odjet vsedě "na flattracka"

Jak vidíte, Husqvarna Svartpilen 125 právem patří mezi nejlepší současné stopětadvacítky a svou cenu si celkem dokáže obhájit, i když ta, se kterou přišel na trh, je vzhledem k některým detailům trochu sporná. Technika tomu ale odpovídá, a když ji seženete za dobré peníze, není moc co řešit. Já jsem se na ní vlastně taky dost dobře bavil, a dokážu si představit, že na ní nebudou jezdit jenom náctiletý. Koupit něco takového domů klukovi, určitě bych mu to několikrát za rok sebral a trochu se pobavil nebo naopak na důchod, při návratu do jedné stopy, pořád je o minimálně 24 000 levnější než Svartpilen 401, takže i u starších by mohla motorka nadělat hromadu radosti.

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE