Evropská špička na okruhu: BMW M 1000 RR vs. Aprilia RSV4 vs. Ducati Panigale V4

Text: Tomas Mysliveček , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček , Kamil Holán | Zveřejněno: 7.7.2021 | Zobrazeno: 24 550x

Kapitoly článku

Jo, byl to emocionální masakr a ještě teď se mi ježí ježek. Po kolečku prvních rozjížděk, na každé z motorek po jedné, mě zase dostalo to, jak fungují motorky z TOP konce katalogů a jasně i ceníků.

Nejenom, že všechny tři přišly do testu v excelentní technické kondici (ne, vůbec to není pravidlem), ale jsou absolutně top i jako výsledek práce těch nejlepších mozků, kterou řídil kompas v srdci motorkáře a ne kalkulačka účetního. A aby to nebylo tak jednoduché, každá ze tří motorek došla ke stejnému cíli vlastní cestou.

Musím zopakovat mnohokrát vyřčenou mantru, všechny jsou famózní a jen drobné detaily a pocity každého určují jakési pořadí. Dokonce ani soudce nejvyšší, jeho svátost Mr. Lap Timer nevyslovil žádný zdrcující rozsudek, protože u každého z nás se zajeté časy na všech motorkách lišily jen nepatrně. Jejich rozdíly jsou dané jen určitými typickými vlastnostmi, které vlastně podtrhují charakter.

U Aprilky je to pro mě „tykrávotojemazec“ efekt. Tahle konkrétní barevná kombinace mně přijde divná, takže jdeš k ní a už se ti nelíbí, ale tenhle bod do mínusu zmizí ve chvíli, kdy se rozjedeš. Ta motorka mi padla jako ulitá. Neuvěřitelně hbitá a mrštná, naprosto intuitivní … sedneš, neřešíš, letíš. Skvostný balíček jízdních vlastností, kořeněný jedinečným řevem a chrčením výfuku.

Báwo. Ano, s děsně ošklivou aerodynamickou lopatou vpředu, ale nepokrytě dávající najevo, že tady se nikde nešetřilo. Exkluzivní záležitost, která od prvních metrů nepřipouští ani nejmenší pochybnosti. OK, možná jí chybí alespoň malý náznak "uhulákané" pompéznosti italek, ale její skoro brutální dokonalost tohle neřeší. Všechno funguje tak jak má a ty víš, že limitujícím faktorem seš jen ty sám. Jde z ní naprostá jistota a je z ní jednoznačně cítit největší potenciál.

Ducati je po přeslici paličatá čůza. Pokud se s ní chceš prát, nebude fungovat. Jako všechny Dukny i tuhle je potřeba hlavně v zatáčkách jen zlehka vodit, nechat ji pod sebou dost prostoru a nikdy neviset na řídítkách. Má ráda plyn a práci tělem. Takhle napsané to možná vypadá jako poprava, ale tak to ani trochu není. Jen je jiná a kromě toho, jak charismaticky funguje, je i v tom její velké kouzlo.

Vlastně je tady něco, co vždycky zmíním a co mě principiálně vadí. Stejně jako Aprilia ani Ducati není litr. Je to marketingový podvod a ty já nemám rád.

Sumasumárum

Tři brutální motory, tři fantastické podvozky, tři skvěle fungující balíčky elektroniky, dvě dokonalé sady brzd. Jen dvě?
Jo, Aprilka i Ducati mají to nejlepší od Bremba se vším co to znamená. Ale brzdy BMW, ty brzdy BMW! To je vlastní vesmír. Asi se to ani nedá popsat zvlášť, když RSV4 i Panigale vlastně nemají chybu. To, co dělá BMW (tedy Nissin) s časoprostorem na brzdách se musí zažít, nejlíp na konci nějaké cílovky. Brutální zpomalení s minimálním úsilím, přitom nekonečná jistota, absolutní kontrola a cit. Bez ironie borec nakonec.

Celé by to šlo uzavřít konstatováním, že ještě nikdy se mi při testování nestalo, aby mně bylo jedno na čem sedím. Tentokrát všechny motorky fungovaly magicky, na každou z těch jízd jsem se těšil a přestože obžerství je hřích, každou z nich jsem si nezřízeně vychutnával.

Epilog

Nevykolejitelnost fungování všech bajků i to, že je za jízdy vůbec nemusíš řešit, ti umožní nadpozemsky si užít jízdu, pohodlně a rychle se adaptovat třeba na nový okruh. Nebo během dvou, třech kol zjistit, že to tam pořád je…. stopa, body, odhad, pohyb na motorce, všechno, co se před lety vrylo kamsi do duše je zase venku.
Jen druhý den jsem, při cestě pro noviny, našlapoval dolů po schodech jako velmi lehká slečna po velmi těžké noci.