Velká Británie 2012
Text: mimo | Zveřejněno: 25.10.2012 | Zobrazeno: 40 616x
Kapitoly článku
8.den - Kratičký přejezd
Cesta by byla, kdyby nepršelo, nebyla mlha, zima a vítr parádní, takhle byla jenom hezká. Tak jsem to hnal, co to šlo. Ke konci dne se udělalo hezky a já přijel do malého městečka. Kemp Balbirnie park karavan club site jsem našel intuitivně za městem (jak se to tam jmenovalo, si již nevzpomenu). Platím 12.35 liber dostávám (za celou dobu druhý) doklad o zaplacení, dálkový ovladač na bránu a kód na záchod. Ovladač mám ráno hodit do schránky, ubytovat se můžu na plácku pro stany. Super místo pod stromy. Při placení se opět omlouvám za mokré peníze. Paní se ptá, kde jsem to jezdil, že tady bylo celý den hezky. Normální provokace. Postavím si stan začnu si dělat na stolku jídlo a ještě než dovařím začíná pršet. Motorku stavím vedle stanu na policajta a podkládám, jako vždy, mým vytuněným prkénkem. Po jídle si jen tak na chvilku zdřímnu, protože stále prší. Budím se asi po hodině. Je po dešti (a podstatně tepleji), nefouká a tak se jdu projít po okolí. Je tu obrovské golfové hřiště. Procházím nějakým tmavým parkem až ke galerii a pak k pěknému hotelu, kde je na zahradě pěkně veselo. Vracím se zpět, odkóduji si dveře k záchodům a jdu prozkoumat situaci. Čisťounko teploučko a dokonce tu mají vysoušeč oblečení. Utíkám ke stanu beru vše včetně ponožek a vracím se zpět. Sedám si na židličku, kterou jsem sebral ve sprše, z koše vytahuji skotský časopis s mapou, suším si věci, občas s někým prohodím pár slov a těším se na noc, kdy konečně nebudu klepat kosu, protože budu mít na sobě teplou mikinu.Dnes najeto 349,7km
Celou noc prší. Asi ve tři ráno se ozve rána
. Vyskakuji ze stanu co se děje a moje motorčička je na zemi. Celý stojánek i s prkénkem se propadl. Do té díry se vešla celá půllitrová láhev. Motorku jsem poprvé sám zvednul a odtlačil na silnici. Díru jsem ráno zamaskoval tím že jsem do ní dal tu cedulku, na který bylo napsáno: pro stany.9.den - Edinburg
Je hlavním městem Skotska, zasedá zde skotský parlament a každoročně se zde koná Edinburgský mezinárodní festival.Hned ráno, okolo 11 hodiny, kdy jsem se konečně vykopal z kempu mi při vracení ovladače majitelka kempu sdělila, že dnes žádný déšť nebude. Prý má být celý den hezky, no moc jsem jí nevěřil. Měla pravdu tak na půl. V Edinburgu se konal zrovna festival, všude mraky lidí, navíc tam překopávali nějakou hlavní silnici, což byl docela očistec, nakonec jsem se vymotal vcelku slušně a našel jedno veliký parkoviště. Ještě se pro jistotu ptám policisty jestli zde můžu parkovat a kam mám dát tiket. Bylo mi řečeno, je to zdarma, postav to, kam chceš. Není problém. Jsem Čech a tak musím mít vše pod zámkem. Otevírám jeden kufr a cpu tam rukavice, abych je nemusel tahat s sebou.
Při zavírání to zámek kufru nevydržel a půlka mi ho zůstala v ruce. Už se tam nevešly ani ty sandály co tam byly celou dobu, vážně nechápu… Kufr zavírám gumicukem a rukavice s botama strkám k nepromoku do tašky.
Procházím uličkami, občas zakoupím nějaký pohled a fotím. Docházím do centra, natáčím indiány hrající na ty jejich fujary, tančící černochy. Pak mi nějaká holčina vrazí do ruky leták Snack Kafe 30 sekund. Kafe jsem dlouho neměl, tak jsem se vydal hledat, jak jsem si představoval útulnou kavárničku. Asi po 2 minutách a oběhnutí jednoho bloku budov jí skutečně nacházím. Už ve dveřích se chci otočit a utéci, ale nemohu, za mnou stojí již další lidi. U pultu je o stěnu opřená jedna prostornější slečna, z černého a spíš špinavého trika vyvalený michellin, slečna pojídá hambáč a drobí si na balkón. Kavárna malinká a nacpaná k prasknutí. Poroučím si malý kafe. Sem kdyby vlítla hygiena, tak to zavřou i se zákazníky, které nechají projít měsíční karanténou. Zatímco čekám na kávu, přitočí se k obsluze její rezavá kamarádka a něco jí vypravuje a asi je to hodně směšné, protože se neustále řehtá jak kůň a kouká na mě.
Naschvál nehnu ani brvou, evidentně jí to vyvádí z míry a přidává na hlase. Přebírám kávu nakláním se k ní a povídám : „já ti nerozumím ani slovo“ a tlačím se rychle k východu, to kdyby přišla ta hygiena. Sedám na rynku k Info centru. Piji kávu a pozoruji ruch koukolem. Je teplo, svítí sluníčko… Kolem procházejí mimo jiné i dva kluci a když zaslechnu slovo „vole“ povídám: „ nejste náhodou z Čech?“ Přisedají, hovoříme o všem možném a když jim vyprávím příběh z Old Manu jde kolem sekuriťák : „No povídej to by mě tedy zajímalo“. Do dvou hodin řečníme. Já pak jdu hledat obchoďák s outdoorovým zbožím. Dochází mi totiž plyn v bombě. Obchoďák nacházím, ale to je vše. Razím tedy k motorce, čeká mě totiž ještě hledání kempu.
Cesta parádní. Za chvíli se za mě dostane dodávka a já před ní musím pelášit jak zajíc. Do kopce je to dobrý, to mi nestačí, ale z kopce to ten vyhulenec maže jak blázen. Imaginární hranici Skotska / Anglie, která je ohraničena kamenem s nápisem England jen v rychlosti míjím, neboť je zas na mě nalepený ten magor. Začíná pršet, ze začátku jen tak sporadicky a pak to začne. Za chvíli je mnou pracně vysušené oblečení zas mokré. Zajíždím do prvního kempu po cestě, objíždím závoru a už dle výrazu tváře asimajitelky vidím, že tady mi pšenka nepokvete. A taky ne, musím se otočit. Majitelka je ráda, že nedělám problémy a otevírá závoru a ještě mi zamává. Jedu dál a přistihuji se, jak nadávám na počasí. Po 2 km je další kemp. Zajíždím tam. Platím 10 liber a po rozmoklé louce se jedu ubytovat. Kemp vypadá jak zkrachovalý statek. Je tu sice herna pro děti, ale umývárky vypadají jako u nás v kdejakém JZD. Stačilo se mi tam jen jednou podívat a víckrát tam už nelezu.
Stále prší, stavím stan, mažu si paštiku na chleba a dělám si jak jinak než kafe. Za chvilku začíná něco pištět v křoví, říkám si asi malý ptáčci. Beru foťák a lezu tam. Za chvilku vyběhne malinký králíček, fotím ho jak blázen. Pak si všimnu, že mu z uší teče krev, začíná se motat… Fotky okamžitě mažu, omlouvám se mu, že mu nemohu pomoci a zbaběle zalézám do stanu. To byla ta třetí pomsta Stormu za to, že jsem ho urazil.
Angličanky nosí dost odvážné oblečení a některým to v tom i vcelku sluší.
Dnes najeto: 214 km
10.den - Cawood
Ráno mě budí traktor, který vytahuje obytný auta. Prší. Přemýšlím, zda-li tu mám zůstat ještě jeden den nebo jet zas dál. Asi v 11 hodin přestává pršet a já se rozhoduji jet dál. Vše balím a opatrně vyjíždím přes promoklou louku ven. Celý den je pod mrakem nebo mrholí. 80 km před kempem mi začíná lejt jak z konve.(Tankování 1l/1,429liber)Hledám kemp. Mířím z Hexhamu do Selby, kde by měl nějaký kemp být, bohužel jej nenacházím, tak jedu dál. Ve městě Canwood potkávám parní automobil, pak historické hasičské auto a parní válec. Konají se zde nějaké školní slavnosti. Děti vystavovaly obrázky a svoje výtvory, všechna pole v okolí byla označena jako parking free, všude mraky lidí, kterým vůbec nevadilo, že prší a že nemůžu najít kemp. U Tesca zastavuji v takové jedné slepé uličce a mažu se mezi stromy vyčůrat. Pak otevírám mapu. Hned zastavuje zelená dodávka a už ke mně míří mladý pár a jestli mám problém. Pak vytahují pádlo a ukazují mi na něm, kde je parádní kemp. Moc děkuji, sedám na moto a za deště vyrážím kousek za město. Z prvního kempu jsem zas vykázán, ale ten druhý je ještě hezčí takže nelituji. Hledám recepci, nakonec lezu do stanu nějakého džentlmena, který sedí v křesílku, pokuřuje fajfku a užívá důchodu. Ptám se ho na recepci. Ukazuje mi na jediný rodinný barák v celém kempu.
Zvoním, mokré peníze nejsou problém (platím 7 liber+ 20pencí za sprchu). Paní mě provede kempem, pak se na mě podívá a povídá:“ a nechcete spát tady pod párty stanem?„ Vůbec se nebráním. Pak se ptám po restauraci, moc se omlouvá, ale nabízí se, že objedná něco přes telefon a že to přivezou až sem. To s díky odmítám. Tak si tak lebedím v tom mým chlívě, když se tu znenadání objeví chlapec ne nepodobný Dobimu z Harryho Pottera. Akorát tenhle je nějaký divný, v rukách má dvě panenky, mění hlasy a já mam docela strach. Říkám mu česky, poučen z hororových filmů: „pokud mluvíš s duchem dobrým v poho, ale pokud je zlý nakopu Vás do prdele oba dva.“
Kouká skrze mě. Začíná to tu být trochu hustý. Večer se jdu vysprchovat a nabít telefon na záchodky (anglická zásuvka na dvojkolík funguje i bez adaptéru). Jdu kolem pojízdného domu, kde bydlí Doby a jen tak instinktivně se otočím doprava. V zamlženém okně uvidím polovinu obličeje Dobyho, jak mě s vykulenýma očima pozoruje. Leknu se tak, že vykřiknu hrůzou a málem si nadělám do kalhot. Doby hned mizí. Ve sprše se nejdříve drahnou dobu sprchuji v ledové vodě a nadávám že za 20 pencí tedy nic moc, pak ale přijdu jak na to a několikrát se opařím. Myslím, že za ten čas by se osprchovala celá rodina i se sousedem. Paráda. Zpátky do stanu to raději obcházím přestože jdu delší cestou. Vůbec se mi nechce spát, jakej mám strach, mastím karty na PDA. Začíná pršet.
Najeto 211 km
11. den - Notthingham
Prší až do rána. Ale mě to nevadí, mám nad stanem stan. Mám dobrou náladu, suchej stan, pomalu balím. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se zamyslel, na mě promluví paní domácí. Zas se hrozně leknu v domnění, že je to ten nebohý chlapec. Domácí se jen ptá, jestli si dám kávu nebo čaj. Prosím o kávu, kterou mi přinese v hrnku – no normálního, na malé kafe (viz. Na samotě u lesa: „já bych raději do svého“). Nic za to nechce. Sedím na sluníčku, popíjím kafe, nade mnou přelítává Mesersmith (součást včerejších slavností). Paní domácí mě ubezpečuje, že dnes bude hezky celý den. Pak se loučí a odjíždí pryč, její manžel též. Zůstávám sám. Zbožňuji to tu, nikdo Vás nevyhání, můžete tu být, jak dlouho chcete. Pomalu balím a ještě suším věci, které stejně neschnou. Z nudy koukám na zadní pneu, která má už něco přes 17tis km. Vzorek se začíná tenčit. To, že jsem jí chtěl dojet, to jako jo, ale né 3000 km před barákem! Snad dojedu.
Přijíždím do města moc brzo už kolem 13 hodiny. Mám do 18 hod než přijede Christophe spoustu času. Jedu se tedy nejdřív podívat, kde asi bydlí, což nacházím poměrně dobře a pak jedu do města. Kousek od centra se ptám policajta, zdali zde můžu parkovat motorku. Není problém a je to zadarmo.
Jdu shánět pohledy. Dalšího policajta se ptám na poštu. Tu nacházím, ale krom videa pohledy nemají a to ani v žádným jiným krámku. Později se dozvídám, že je prodávají pouze v Ičku, které jsem ale nenašel. Stále je super počasí. U motorky pokecám ještě s Italem, který pracuje v ubytovně u parkoviště. Pak jedu zpět a po cestě navštěvuji ještě větrný mlýn, ve kterém pracuje jediný mlynář v Anglii a snad se s tím i živí, ale přivydělávat si musí snad v bance, tak je to otevřený jen někdy. Já přijel a bylo zavřeno. Udělám tedy pár fotek a jedu dál. Stále mám docela dost času. Parkuji motku u krajnice, já si sedám na schody vedlejšího baráku sundávám si boty, opírám se o dveře a hraju karty na PDA. Po chvilce ke mně přichází asi desetiletý mladík s žádostí o cigára. Posílám ho do prdele. Za chvíli jich je šest. Nazouvám boty a po vzoru akčních hrdinů se začínám protahovat. To je myslím odradilo od dalších akcí. Ona ta ulice vůbec byla taková divná, spousta cikánů, černochů a turků, kteří tu dělali pěknej bordel, mezitím se mezi nima procházeli dost zvláštní existence a čím víc bylo hodin, tím jich bylo víc. Naštěstí přichází Christophe.
Zdravíme se. Ptá se, jestli jsem v poho a zda-li se mi něco nestalo, že tu prej řádí dětské gangy. Málem jsem byl omdlelej. Pak přišel s další jobovkou. Motorku musíme dostat k němu do zahrady. První obrubník je 15 čísel, schod na zahradu 30 a branka uzoulinká. Říkám mu že to neprojde. Odpověď: „chceš odjet domů na motorce?“ Nebylo co řešit. Před obrubník dáváme cihly, na schod prkno. Když vidím šířku motorky a branky kroutím hlavou. Dávám mu klíče ať se frajer ukáže. Já pomáhám tlačit. Ani ne za 15 minut jsme tam. Z motorky jsem musel vše sundat a dokonce ji zamknout. Večer jsme komunikovali přes překladač od Google, což byla občas veliká sranda. O půl 12 jdu spát.
Dnes najeto: 317 km
12.den - Canterbury
Ráno vstáváme v 9 hodin, po snídani se oblékám do nepromoku, poprvé a naposled. Pak s obtížemi vytahujem motorku na silnici. Nabaluji na ni věci a už jsem zplavenej jak kůň. Začalo pršet. Jedeme nejdříve k Robinu Hoodovi. Christophe za jízdy kouří. Fotím se u sochy, pak jdeme k jedné ze tří nejstarších hospod v Anglii- Ye Olde Trip To Jerusalem (The Bell, The Salutation). Ta u které jsem byl já, (ta první jmenovaná) je z roku 1189. V nejstarší budově byl dříve pivovar. A název pochází patrně z toho, že se zde scházeli vojáci jdoucí do křížových výprav.Tankuji a pozdě si všímám samolepky na dveřích : vstup s přilbou zakázán. Omlouvám se. (později jsem si všiml, že je skoro na všech čerpacích stanicích).
Na další křižovatce se loučíme. Christophe jede do práce a já … ještě nevím.
Za městem přestává pršet a ukazuje se sluníčko. Ne však na dlouho a já za okamžik jedu zas v chcanci. Není vůbec nic vidět a mě se zdá, že jedu v akváriu. Chca-nechca, musím zpomalit. Před Londýnem přestává pršet. V Cantenbury nacházím kemp, ale chlap co stál před vchodem mi tvrdil, že mají plno, ať jedu do toho dalšího, že je kousek. Tak jedu dál a přemýšlím, jestli to náhodou nebyla nekalá konkurence. Chvíli bloudím, pak mě ukazatel posílá doprava, jedu po cestě, která vypadá dost soukromě. Za chvilku jsem na statku (Nealś Place Farm). Platím 15 liber, stan si můžu postavit kam chci. Ještě s paní domácí probírám cestu a jak se mi zde líbilo. Potom se omlouvá za počasí a ptá se, zda-li se někdy vrátím. Určitě ano, plán už je, jen musím ušetřit dost peněz.
Stavím stan pod blůmama zády kamerám, aby paní domácí neviděla jak si přitápím ve stanu při vaření polévky a kávy. Pak pomáhám s očesáním stromu. Ty blůmy byly famózní. Projdu se po velikanánském pozemku a jelikož začíná pršet, lezu do stanu.
Záchodky jsou z unibuněk, pěkně to tam voní (bodejť ne, když je v každé mušli kilo „vonících bonbonů“. Na stěně záchodku oddělující mužskou a ženskou část je napsáno, aby se nestoupalo na mísu WC, že se to nedělá.
Sprchy, tak to je kapitola sama pro sebe. Opět unibuňka, trochu nakloněná a v rohu místnosti v zemi trubka jako odpad. Na zrcadle cedule, aby jste si došli před sprchováním na záchod. Kemp dobrej, ale viděl jsem už i lepší.
Dnes najeto 317 km
13. den. - Trajekt a cesta domů
Tak dneska je poslední den mé dovolené. Do práce se stále netěším, Angličanky se mi začínají líbit. Nejvyšší čas odjet. Vstávám v 8 hodin. Svítí sluníčko a já mám do půl 12 čas. Loučím se a jedu přes město Cantenbury, které je z části zavřené a mě to způsobuje trochu komplikace. Občas se mi podaří projet jednosměrkou. Dělám několik fotek. Další komplikace - nájezd na trajekt. Tentokrát mám lístek zabukovaný a zaplacený (díky manželce, která celou dobu dohlížela na to, aby bylo na účtu dost peněz a lístek mi přes net zajistila) stál 30 liber. Dojdu tedy na pobočku společnosti (je tam několik společností), se kterou jedu a ptám se na lístek. Paní mě posílá až k lodi. Tady trochu skřípala má angličtina a její čeština, ale nakonec jsme se domluvili. Jedu o patro výš. Tam si mě vybírají celníci. Tedy jedna hezká celnička. Chce vše vidět, ale když vidí zagumickovaný kufry a narvanej tankvak zatváří se dost nejistě. Říkám jí: „ No drogs, No alkohol, No fire“. Odběhne a přinese obrázky nožů a zbraní. Říkám ji že nic nemám. Pouští mě.Před trajektem fronta jak kráva. Maník co to tam řídí, mě pouští úplně dopředu. Prosím řidiče mercedesu, zda mě pustí. Nemá problém. Děkuji mu a on jen zvedne palec a zamává. V okýnku dávám číslo zabukovanýho lístku. A pak už ho dostávám do ruky. Je teprve půl 10. Přijíždím k trajektu a k mému udivu mě pouští na loď. Přikurtování motorky a po schodech nahoru, uteklo to jako sviňa. Jsem na nejvyšší palubě, koukám na Anglii a normálně mi tečou slzy. Začíná pršet. Mám pocit jako čerstvě zamilovaný, odjíždějící od svého děvčete. Loučím se velmi nerad.
Půlku plavby prší, dopisuji poznámky z cest.
Okolo půl 12 mě to vyhazuje na starou pevninu. Tak zas vpravo. Opět kolona, vlevo se předjet nedá, předjíždím ji tedy zprava za kuželema.
Cesta zpět
Co říct o cestě zpět. Pěkně mě sraly pumpy, kde se musí platit dopředu. Jak mám vědět kolik se mi tam vejde. Na jedné zaplatím za 12 litrů. Už při 10 mi vyrašil pot, bo nádrž byla skoro plná. Těch 12 litrů se tam vešlo jen tak tak.Na dálnici v Belgii jsem svědkem zajímavého úkazu. Mastím si to, když v tu přede mnou policajti v teréňáku. Pomalu je zkouším předjet. Když jsem v půlce jejich auta, vyhodí blinkr, natlačí se na mě a přede mnou šlápnou na brzdu. Říkám si co je to za kokota. A když mi to udělá podruhý, zařadím se za něj. Takhle policajti vybrzďovali každého, kdo se je pokoušel předjet. Nacpali se před něj zabrzdili a rozsvítili info tabulku na autě že je zde 120km/h. Takže jsme se pěkně štosovali za nima. Ty neznalí zezadu se cpali dopředu mezi nás znalí a začali vznikat dost nebezpečné situace. Nakonec policie opustila dálnici a celá kolona se pěkně plynule rozjela.
Do navigace zadávám město které jsem chtěl navštívit (Sighaim), ale nějakým nedopatřením se objevuji úplně v jiným měste se stejným názvem. Muzeum tu měli, ale zcela jiné, než jsem chtěl vidět já. Ptám se na cestu na místní pumpě a oni mě posílají o 250km dál. Jedu po silnici připomínající trasu na Glockner. Jen cesta je užší a asfalt né tak kvalitní, ale zatáčky boží. V půl 8 večer jsem ve Speyeru, tankuji na Shellce, kde byla tuze pěkná obsluha, kupuji si rohlík plněný čokoládou. Za ouplné tmy dojíždím k zavřenému muzeu ( http://www.technik-museum.de/cs ) Ten kdo tam ještě nebyl: návštěva muzea je na celý jeden den od 9- 16 hodin, mimo spousty technických památek tam je veliký 3D kino (plátno má 600 metrů čtverečních !!) ale to je na jiný cestopis…
Pak už jedu přímo domů. Za městem mi začne pršet a prší mi celých 440 km. Jak řídne doprava, houstne déšť, místy se objeví i mlha, trošku hudruju, že jsem nejel do kempu, ale rosničky z Liberce hlásily, že v pátek má být ošklivo.
O několik dní později se dovídám že ten čtvrtek byly abnormální srážky.
Domů přijíždím v půl 4 ráno.
Dnes najeto 1304 km
Závěrem…..
Celkově najeto 5495 km.Ještě jsem zapomněl- jak se zdraví motorkáři. Tak to je jednoduchý, ale než bych to tady složitě vysvětloval, jeďte se tam podívat. Ať pojedete jakoukoli cestou, kamkoli, bude se Vám tam líbit. Je tam nádherně, ale draho. Holky tam jsou víceméně ošklivý (záleží na době, jakou tam strávíte- bez baťůžku), ale kvůli nim se tam nejezdí. Jízda nalevo na motorce bez problémů. Déšť v Anglii je jiný než u nás, ve Skotsku je podobný našemu, ale zvyknout se dá na vše. Koncem srpna je už ve Skotsku větší zima, takže si příště vezmu víc teplého oblečení, tři kufry na motorku, vyhřívané hefty a sedlo a nebo tam pojedu o měsíc dříve. Lidi tam jsou úžasný…a navíc, když pršelo tak jedině při přejezdu nebo v noci, vše co jsem měl naplánovaný navštívit, jsem fotil za sluníčka (krom Stonehenge a neplánovaného Stormu.)
Shodil jsem 4 kila, cesta mě stála mrdu peněz, ale vůbec toho nelituji.
P.S.: Kdyby se našla odvážná firma, která by chtěla cokoli otestovat, jsem na to správný člověk- co nezníčím já, to nezničí nikdo!
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz