Pár dlouhejch mil...

Popis desetidenní cesty po Kalifornii.

Pár dlouhejch mil...

Kapitoly článku

Na vysvětlenou

Vždycky jsem byl zarytý antimotorkář. Výčet důvodů by nebylo veselé čtení. A pak jsem jednou v létě jel do Slovinska a uviděl smečky Harleyářů bohorovně táhnoucích Alpami na sraz někde v Rakousku. Ten dojem pohody se mi zavrtal hluboko do paměti. Záběr při psaní disertace ho později vytáhl na povrch jako signál, že je třeba najít nějakou kompenzaci.  Za dva měsíce jsem měl rozšířený řidičák a vybíral stroj vhodný na delší vyjížďky, ale zvladatelný i ve městě. O stylu jsem měl jasno. Znám se, a koupit něco rychlého, tak bych rychle i jezdil a pravděpodobně rychle dojezdil.  K tomu se jeden kamárád cyklista kdysi vyjádřil slovy: "obdivuju jak jezdíš, ale brzy zemřeš...." Moje volba tak nakonec padla na třičtrvrtělitrovou Hondu Shadow ACE r. 2000 a začal jsem vyrážet na osamocené vyjížďky krajinou. Měl jsem pocit, jako bych se vrátil do klukovských let. Touha dálek a volnosti tu byla zas.  Po skvělých cestách po Čechách se mi zachtělo někam dál.

Příprava

V říjnu létám na kongres do Ameriky, takže mě nemohla mě nenapadnout route 66.  OK, má to něco do sebe přejet napříč kontinentem, ale ta především rovná silnice je možná trochu nuda. Náhodou (nebo snad úradkem  motorkářských patronů shůry?) bylo pro letošní symposium zvoleno San Diego.  Kalifornie je pro podzimní motorkářský výlet perfektním místem. Prošel jsem si nabídky pár motorkářských cestovek, až jsem narazil na v San Diegu  sídlící agenturu California Motorcycle Tours (CFT). Nabízela okruh „Peaks and Passes", desetidenní cestu přes nespočet hor a údolí. To bylo přesně ono. Rád jezdím sám, takže využití cestovky a jízdy ve skupině nepřipadalo v úvahu. Ostatně i cena 6 tis. USD pro mě vylučovala cokoliv jiného, než jen okopírování plánku cesty.
Přes booking.com jsem zajistil ubytování a v podstatě se mi podařilo najít motely +/- 10 mil od cílových míst itineráře CFT. Pouze v Kings Canyon National Park jsem provedl rezervaci via stránek parku.
V přípravě na cestu jsem využil dobrodiní HD Days v Hradci Králové a rychle zjistil, co si opravdu půjčit nemám. Takto jsem vyloučil frajerskej Breakout i ekonomickou variantu o které jsem chvilku přemýšlel totiž Sportster 1200 Custom. Tím bych tu cestu úplně zabil.

Původní plán půjčit si motorku v Eagle Riders jsem po srovnání cen revidoval ve prospěch půjčovny HD. Taky jsem si říkal, že HD bude mít novější stroje. Už z Prahy jsem v pobočce na Moreno Blvd. provedl on-line rezervaci Heritage Softail Classic, včetně brašen a plného pojištění. Pak už jen zbývalo dovybavit se action kamerou, stáhnout Tom Tom mapy do telefonu a koupit power banku.


A tak jsem 7. října nasedl do letadla směr "za oceán" s kompletní výbavou. Pro odlehčení odbavovaného zavazadla jsem cestoval v motorkářské bundě a pohorkách. Jako kabinové zavazadlo použil vodotěsný vak Touratech. Byl jsem dosti rád, že kabinová zavazadla na letišti nepřevažují.

Konečně den 1.

Cestovní plán jsem musel přednést už při silniční kontrole a platbě přijatelně nízké pokuty (díky hoši) za poněkud vyšší rychlost cestou na letiště. Jasně žlutý nepromokavý vak od Touratechu coby kabinové zavazadlo a motorkářská bunda budily pozornost a tak jsem povyprávěl i při bezpečnostních kontrolách na LVH.

Let proběhl hladce a subjektivně mi přišel neobvykle krátký. Tentkokrát vedle mě naštěstí neseděl jako vloni neustále se potící, vzdychající a hrstě prášků polykajícím černoch. Nemyslet na ebolu by asi stálo hodně úsilí. Let z Bostonu, kde jsem měl nějaké pracovní povinnosti a zdržel se dva dny,  do San Diega, ač šestihodinový utekl velmi rychle. Hotel jsem měl zamluvený ve čtvrti La Jolla u zátoky s populární pláží. Hotel byl ovšem koncipován jako terasovité bungalovy, bez výtahu a se spoustou schodů. Moje app. bylo podle zákona schválnosti v horní části. No nějak jsem těch 40 kg i s načatými zády nějak odtahal. Bylo kolem půlnoci, měl bych být utahaný, ale jet leg se projevil, ospalost žádná. Tak jsem ještě přebalil věci do Touratech vaku, abych se s tím už nemusel ráno zdržovat. Po střídavém sledování CNN a četbě jsem se přeci jen kolem 4. hodiny usnul. Budík v 7:30 byl dost krutý. Ranní nebe bylo šedivý, ale předpověď slibovala zlepšení. Posezení na terase bylo fajn, snídaně typicky americká, takže jenom bagely, naštěstí byl k dispozici sýr a vejce na tvrdo a pak pochopitelně Cornflaky a wafle. Recepční mi ochotně zavolala taxík, musel jsem ovšem poopravit výslovnost, protože si nejdřív psala, že chci k Holly Davidson. I když je možné, že slečna Holly by taky nebyla špatná.  Taxík přijel prakticky hned a u Harley dealership na Moreno Blvd. jsem byl asi 5 minut před otevírací dobou.

V půjčovně šlo všechno hladce. Můj český řidičák už měli díky předchozí on-line rezervaci ověřený, ten mezinárodní je vůbec nezajímal. Softail byl už naleštěný a začalo balení.  Při tom jsem měl dosti kliku. Jeden napružený pavouk, kterým jsem fixoval cestovní vak se uvolnil a vší silou mi vystřelil do hlavy. Naštěstí jsem už měl nasazenou helmu. Byla to taková ďaha, že by to možná bylo na šití a výlet by skončil dřív než začal. Šrám na helmě budiž trvalou památkou. Takže jsem motorku napakoval a fakt vyrazil.

Moje obavy z nezvyku se nepotvrdily, Heritage Softail Classic je dobře ovladatelný. Sedlo bylo nesmírně pohodlné a ocenil jsem floorboards. Skoro bych řekl, že to bylo sezení jak podle ergnonomické příručky. Trasu přes San Diego jsem uměl zpaměti. Po asi 3/4 hodině jsem konečně sjel z velké osmi proudé dálnice a dostal se na historickou silnici 78, která vznikala už od roku 1900. Všude podél cesty byly výzvy "Adopt a Highway" což je, jak jsem se dočetl, severoamerický program zaměřený na zvýšení čistoty okolí silnic, leckdy zaneřáděných odhozenými  odpadky. Zjevně funguje. 

 Cesta mě dovedla přes Cuyamaca Rancho State Park až do první plánované zastávky ve měste Julian. Je to historické městečko proslavené mimo jiné festivalem tradičních jablečných koláčů. Bylo tam dost živo, místní střední škola měla nějaký alegorický průvod, něco ve stylu našeho Majalesu.  Najedl jsem se v příjemné rodinné restauraci, doplnil termosku s vodou, natankoval a vyrazil dál. Trochu jsem se nechal unést dosavadní hladkostí cesty a nějak intuitivně jel skrz městečko rovně, což se ukázalo jako blbá cesta. Nakonec jsem se nevracel, zavolal jsem na pomoc strýčka TomToma, který našel alternativní cestu. Po cestě jsem už potkával motorkáře a jedné skupiny se chytnul. Údolí od Julianu k úpatí San Jacinto Mountains jsem s nimi po perfektním asfaltu projel velmi svižně. Cesta vedla neskutečně zajímavými pahorkatými sceneriemi, až jsem začal strmě stoupat  a začala ještě větší zábava. Kam člověk dohlédl všude hory porostlé borovicemi se šiškami velkými jako tykev. 

 

 

 Projel jsem horským střediskem Idyllwild Pine, kde mají své rekreační domy hollywoodští herci, třeba Sean Connery.
Po cestě horami jsem se dal na sestup hezky svižnými serpentinami do města Banning. Byla to fantastická cesta jak na horské dráze. Místní řidiči aut jsou ohleduplní a tak klidně zastaví aby je mohl motorkář předjet. Jsou tu všude po cestě malá odpočívadla a cedule vyzývající pomalejší jezdce aby uvolňovali cestu rychlejším. Po dálnici 10 jsem  směřoval k ubytování v San Bernardinu. Ta cesta po dálnici byla otravná až hrůza. Pořád jsem hledal sjezd do San Bernardina, což jsem si představoval jako město. Ono to  sice město je, ale americké. Takže jsou to vlastně domky postavené podél dálnic. Sjezdů byla všude spousta a vždycky s názvem nějakého boulevardu nebo street.  Něco jako sjezd San Bernardino center furt nikde. Když už jsem začal být nervozní abych takhle nedojel až do LA, rozhodl jsem se někam prostě sjet a pak to najít. Nějak matně jsem si pamatoval, že když jsem si prohlížel mapu tak tam byla Universita. Vzápětí jsem se přiblížil sjezdu označném National University Exit, tak jsem neváhal, nějakej imprint z google maps mi v hlavě říkal, že by to mohlo být správně. A hele, ukázalo se, že jsem byl 300 m od hotelu. Days Inn je standardní hotel, kde člověka nic nepříjemně nepřekvapí, žádný luxus, ale čisto. Pokoj jsem měl v přízemí v dvoupatrových "pavlačových" domcích. Motorku jsem nechal před recepcí, takže jsem měl v noci klid, že je v bezpečí.  Po obsluze veškeré elektroniky  jsem vyrazil na večeři, restaurací všude spousta. Po té co jsem zavrhl čínskou jídelnu, sice velmi levnou a s obrovským bufetem, ale bez piva, padla volba na steakhouse Black Angus. Dvě pinty piva k bifteku  jenom zasyčely.  Po návratu do hotelu jsem si vytáhl křeslo ven a při fajfce napsal tuhle kapitolu, jaká pohoda! Pozdě jsem zjistil že v tomhle městě vznikli Hells Angels a mají tu klub, to mohl být podařený večer...

Den 2.

Snídaně byla jako obvykle v Days Inn převážně sladká, kde už konečně budou vejce se slaninou ?!  Ze San Bernardina jsem se nechal vyvést navigací a pak už se napojil na highway No.18 "Rim of the World " a serpentýnami stoupal nad San Bernardino. 

 


Ze začátku jsem chvilku váhal jestli nejet po osamělé "Old Waterman Canyon Road", ale štěstí, že jsem to neudělal připravil bych se o skvělé výhledy.

Dojel jsem do horského resortu Lake Arrowhead. Tam jsem původně dorazit neměl, měl jsem uhnout na Crestline, ale nějak se mi chtělo jet pořád dál. Maličko se mi to vymstilo, protože jsem pak chvíli bloudil po horských střediskách, až jsem  projel městečkem Twin Peaks. Není to TO Twin Peaks. Nakonec jsem se našel plánovanou silnici a to No.138, která se kroutí a táhne horama. Byl absolutně jasný den, asfalt  perfektní a provoz prakticky nulový. Až je člověk někdy na pochybách jestli je na správné cestě. Po 138.  jsem pak obkroužil Silwerwood Lake, což je obrovské a členité jezero mezi pahorky. Nádhera. Projel jsem Cajon Pass a naskytl se mi fascinující pohled na nepředstavitelně dlouhé nákladní vlaky jedoucí v několika úrovních hor. O tomhle místu jsem kdysi shlédl  TV dokument  a těšil se až to uvidím na vlastní oči. Podjel jsem Cajon Junction a krátce za tím odbočil z dálnice, jak jsem měl v plánu na Lone Pine Canyon Road. Tu jsem si vyhlédl podle google maps už v Praze, ty užasný terénní vlny jsem chtěl prostě jet. Silnice mě dovedla kaňonem a pak serpentýnami do Wrightwoodu, což je další horské středisko. Chvilku jsem jel po Angeles Crest Highway, ale pak jsem podle plánu odbočil na Big Pines Higway N4 a sjižděl dolů serpentýnami, které jsou zřejmě vyhledávanou trasou cestovek, soudě podle skupin motorek s průvodci. Cesta mě zavedla na úpatí hor , kde se přede mnou otevřel pohled na Mohavskou poušť, kterou jsem musel přejet na cestě k jižní části Sierra Nevada. 

 

Na začátku pouště byl rozsáhlý porost  Joshua tree, což jak jsem načetl na googlu je Juka Krátkolistá. 

 

  Nechtělo se mi jet po dálnici a tak jsem si už dřív promyslel cesty mimo s cílem dojet k Edwards Air Force Base, kde občas přistávaly raketoplány a je tam i základna komerčního raketoplánu  Space Ship One/two. Mírné překvapení po cestě pouští:  ne všechno co má označení street, je silnice. Tady to byly prašné šotolinové cesty, směřující k usedlostem daleko v poušti. Nicméně Street 165 a  170th Street, po kterých jsem měl v plánu cestovat byly naštěstí pěkné asfaltky. Cesta přes Mojave desert byla  vcelku snadná, navigaci jsem nezapínal stačil mi kompas, věděl jsem že musím na severovýchod. Moc jsem se splést nemohl, protože časem bych stejně narazil na dálnici 14 vedoucí na sever, takže do LA bych nezabloudil. Na 14. jsem se napojil  v Rosamondu a po ní pokračoval na sever do města Mojave.

 

Přestože jsem jel po dálnici, vůbec jsem se nenudil, prohlížel jsem si pahorkatiny a zvláštní kamenné útvary rozeseté okolo v poušti. U Mojave jsem změnil silnici na 58 highway a směřoval na Tehacapi. Tam jsem zapnul navigaci. Chtěl jsem se dostat na cestu do Caliente a na intuitivní průjezd Tehacapi jsem si netroufal. Do navigace jsem si zadal, že chci maximálně klikaté silnice, čehož opravdu nelituju, protože mě to zase zavedlo do nějakého přírodního parku a osamělými serpentýnami jsem jsem se proplétal daleko od dálnice. Pak mě už čekal jen krátký úsek po dálnici 58, v tu dobu už málo frekventované a sjel jsem směrem na Caliente. Odtud začal dlouhý ale nádherný a dnes už nevím kolikátý horský výlet, směrem do Lake Isabella a Wofford Heights, kde jsem dnes ubytován. Měl jsem trochu nervy jestli mi vystačí benzín, ale potkal jsem v horách sympatického místního chlapíka v pickupu, kterému jsem uvolňoval cestu protože byl evidentně v serpentýnách rychlejší než já. Nicméně než mě předjel,  zastavil a dal se mnou do řeči, zaujalo ho, že když řežu zatáčky, tak škrtám stupačkama o asfalt. To je fakt, to k téhle motorce patří. Je relativně nízká a nutné náklony v serpentýnách jsou provázeny drásáním stupaček o asfalt. Ze začátku to mírně překvapí,  pak už se s tím člověk naučí počítat. Chlapík mě uklidnil, že mi benzín určitě vystačí a že v Lake Isabella je několik pump. Byl jsem fakt rád, že jsem si dopředu zamluvil ubytování (není to tak, že je tu ubytování na každém rohu, jak mě kdosi ujišťoval, je to právě naopak a navíc shánět něco večer na blind, když tu prakticky není koho se zeptat by bylo skoro nemožné. Je to rozdíl od Alp, kde je spousta penzionů a ubytování v soukromí). Wofford Heights je středisko v horách, u jezera Isabella, které vzniklo přehrazením říčky Kern v r. 1953 jako vodní zásobárna pro stejnojmenný okres. Přehrada patřila mezi největší v celé Kalifornii, ale dnes je z větší části jezero vyschlé. Z bezpečnostních důvodů musel být v r. 2006 obsah vody snížen na 40%, protože přehrada se ukázala jako nestabilní.

 

Zítra už jedu do Sequoia National Park, kde budu přímo ubytovaný. Cesta nebude tak dlouhá jako dnes.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.28
Známkováno: 32x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist