Pár dlouhejch mil...

Den 7.

V Oakhurstu jsem se vyspal dobře a příjemně mě překvapila snídaně. Čekal jsem něco podobného jako v Days Inn, ale zdá že Comfort Inn je o pár bodů lepší. Počasí vypadalo výborně, žádný vítr, polojasno,  teplo.  Takže jsem zabalil a klidu vyrazil něco po 9. Pár motrokářů vyráželo už když jsem vstával, tedy kolem 7:15, ale ty oželeli snídani, což u mě tedy rozhodně  nepřipadá v úvahu.  Hlavním cílem dneška je Sequoia NP, tak jsem  zamířil po 41. nejrychlejší cestou na Fresno. Cesta  byla moc pěkná, pahorkatou krajinou porostlou nízkými stromky. Ve Fresnu jsem bez problémů našel sjezd směřující na King Canyon/Sequoia National Parks. 

 

Než jsem se dostal do hor projížděl jsem vesnicemi, jako je Squaw valley, kde jsem viděl klasickou americkou chudobu, omšelé karavany  a vraky aut.

Pak jsem už zase vjel do serpentýn směřujících do hor. Tu cestu jsem znal, protože jsem jí jel před pár dny v opačném směru, ale to jsem ve Squaw valley odbočil na vedlejší a velmi dobrodružnou cestu. Nahoru to bylo zábavný šplhání serpentýnama, za sluného počasí ale ne ve vedru, tedy bez chybičky. Jenom má člověk pořád dilema jestli fotit a tedy zastavovat, nebo si nerušeně vychutnávat jízdu. Od toho zastavovávní mě nejčastěji odrazuje, že by se přede mně dostala pomalejší auta, která už mi před tím vyklidila cestu. Takže jsem se dostal až do Sequoia National Forrest až jsem dorazil k místu svého minulého ubytování tedy Grant Grove Village. V místní restauraci jsem měl naplánovaný oběd, sáhnul jsem po osvědčeném hamburgeru. Čas jsem měl skvělý, tak jsem věděl, že mě čeká pěkné odpoledne v NP. Po jídle jsem vyrazil po Generals Highway k hlavnínu cíli General Shermans Tree. 

 

Dokud člověk na vlastní oči ty obří sekvoje neuvidí, neuvěří. Na fotkách to tak nevypadá, ale stát před ní rovná se úžas.  Gen. Sherman je starý 2500 let a bude toady ještě kdovíjak dlouho. Myslel jsem na Tolkiena a Enty. Na cestě ke Crescent medow bylo možné si  na stromy jít šáhnout. Překvapilo mě, že mají skoro srst.

 

Když jsem stál na parkovišti u Gen. Sherman's Trail tak jsem potkal výlet malých Amishů. Jeden z těch kluků, asi na prvním stupni školy koukal na mojí motorku a jenom šeptnul  "shining".  Bylo mi ho trochu líto, že pokud zůstane v komunitě, tak si motorky  zcela jistě  neužije. Ale pak jsem si uvědomil, že  třeba prožije šťastnější život a nebude si muset motorkou kompenzovat ten blázinec co žijeme my.
 

Pak už jsem vyrazil k domovu tedy dál po Generals Highway k výstupu z parku. Trochu zdržení bylo, že opravovali asfalt, ale mělo to výhodu, že jsem se dostal jako první na cestu a tím pádem přede mnou až dolů k výstupu z parku byla úplně volná silnice. Tady bylo dilema jet/fotit asi největší, protože už bylo pozdní odpoledne a dobré světlo. Nakonec jsem spíš jel a řekl jsem si, že mít úplně volnou cestu a jet si  jenom podle svého tempa má taky něco do sebe. Navíc jsem tu cestu natáčel na kameru. Z hranicemi NP u první Shellky jsem natankoval a čekala mě cesta jih do místa mého dnešního ubytování Portervillu. Zapnul jsem si navigaci ale taky jsme si pustil muziku. Jel jsem a jel, ale bylo mi divný, že nikde žádná odbočka. Věděl jsem, že se mám ze 41 dostat na nějakou jinou silnici co mě povede víc na východ. Tak jsem nakonec zastavil a ejhle, navigace byla vypnutá. Takže jsem po dálnici přejel. ale nebylo to drastický, jen bylo jasný že i dnes bude dojezd za tmy.  Pak už šlo všechno hladce a navigace mě bezchybně dovedla k mému dnešnímu  ubytování, což je motel America's Best Value Inn. Je to opět  styl kabinek, s parkováním před dveřmi. Pokoj je fajn, má vše co potřebuju. Snídani ovšem motel nepodává, takže se budu muset někde stavit. Zítra bych měl kratší asi 90 mil. Směřuju do Wofford Heights, kde jsem byl ubytovaný před 3 dny.  V America's BV Inn byla příjemná recepční, která se mě rovnou zeptala, jestli jsem už večeřel a ukázala  mi steakhouse vzdálený je pár minut chůze od hotelu. Takže tam jsem napsal dnešní zápis, dal si steak, a dvě piva. Mají tu October fest, což znamená, že pivo   točí do  normálních půllitrů, jak jsme ostatně my z civilizace běžně zvyklí. A taky je roznáší šéfová, ne běžná servírka která obsluhuje pokud jde o vše ostatní.  Ty se nablbnou.  Nicméně, Samuel Adams je zárukou velmi uvolněného večera i kdyby ho přines třeba šilhavej Číňan.

Den 8.

V Porterville jsem se vyspal dobře, ale únava byla stejně znát. Věděl jsem, že dnes nemusím spěchat, tak jsem poměrně líně balil a nemohl se dostat do rytmu. Na recepci už neměli kafe,  to bylo jen do 9:30, tak to mojí zpomalenost ještě protáhlo. Poptal jsem se, kde bych se mohl nasnídat a recepční mi doporučila Jenny Lyn's Cafe který je prej za rohem. Dala mi vytištěnou mapku, a podle které to vypadalo, že je to opravdu první doprava, pak zase doprava a tam že už to bude. Mapka moc podrobná nebyla, tak jsem se jí pro jistotu zeptal, jestli je to opravdu první odbočka atd. Ujistila mě, že jo. Tak jsem projížděl Portevillem hledal to 20 minut. Už jsem si řekl, že na to kašlu a najím se v McDonaldu, ale pak jsem si řekl, že to nevzdám, protože prostě chci pořádnou omeletu a ne blbej burgr. Nakonec se ukázalo, že doprava je to první, ale první hlavní. Mezitím bylo asi 5 menších ulic atd. Restaurace to ale byla příjemná, tak jsme nelitoval a za utrpení způsobené blouděním s prázdným žaludkem jsem se odškodnil královskou snídaní. Pak jsem si vybral trasu, řekl  jsem si, že dnes dám odpočinkový den a do Wofford H. pojedu nikoliv nejklikatěšjší, ale nejrychlejší trasou, abych tam byl brzo. Takže jsem jel po dálnici a pak po relativně normálních okreskách až do Squaw Valley. Odtud začaly opět serpentýny a šplhání. 

 

Pouštěl jsem si do sluchátek muziku. Zjistil, jsem že to je dobrý na dálnici, ale při jízdě v serpentýnách to odvádí pozornost a vadí mi, že pořádně neslyším motor. Únava se projevila. Při jednom otáčení na takovém travnato písčitém terénu jsem milého Harleye položil. Naštěstí do bylo už v nulové rychlosti. Klika, že to lehnutí bylo v měkkém terénu, takže jsem nic nepoškrábal. Z youtube jsem měl nastudováno jak tuhle 350 kilovou motorku zvedat sám. Zvlášť jsem dával bacha aby nepřepadla na druhou stranu. Což na youtube taky ukazovali pro zasmání. No já bych se tu moc nesmál, rotože jsem byl u křoví a odtud už bych jí nedostal. Druhá napínavější příhoda nastala o chvíli pozdějc. Tahle cesta je hodně vyhledávaná motorkářema a dnes jsem potkal několik skupin. Všichni byli ovšem buď na cestovních endurech, nebo na sportovních a tedy mnohem rychlejší a v zatáčkách obratnější než já na Harleyi. S těma se krok držet nedá. Jeden blb z téhle skupiny mě předjížděl v zatáčce do který neviděl. Zatáčku  jsem klopil co to šlo, abych ho nevytlačil do protisměru, ale on to tam stejně projel. Kdyby něco jelo, neměl by šanci. Aby náhodou ty další napadlo totéž, tak jsem sjel za krajnici a počkal až přejedou. Pak už byla cesta  pohodě.

 

Překročil jsem tedy takto znovu jednu stranu hor z východu na západ a pak už jsem klesal do údolí uprostřed hor, kde je Lake Isabella a vesnice podél říčky Kern. Ubytování jsem našel bez problémů, jenom recepce je úplně jinde, tak jsem se musel doptat.  Ubytování v Lakeshore Lodge, je komfortní, ale možná zbytečně drahé. To minulé, kde jsem byl cestou tam stálo o 30 USD míň a stačilo by to.  Tady platím 98 USD.  Po vybalení jsem jel hledat nějakou restauraci na obědovečeři. Projel jsme si vesničku Kernville, která je moc pěkná, s historickýmu westernovými domky. Skončil jsem v jednom mexickém bistru,  která mi  padlo do oka, když jsem tankoval. Při večerní fajfce a pivku jsem si příjemně popovídal s  postarším Američanem co bydlí vedle. Žije v LA a udělal si přáteli výlet do hor a na ochutnávku vín. Ptal jsem se ho na řízení a alkohol tady v Kalifornii. Vysvětloval, že zkouška na alkohol není běžnou součástí silniční kontroly. Prej ať nepiju při řízení, ale před řízením :-). Že oni sami toho taky po při degustacích po cestě vypili dost. Takže pokud se nebudu motat a alkohol ze mě vyloženě nepotáhne tak mě prej policajti nechají na pokoji. No, tohle asi fakt nebudu pokoušet. Říkal, že má rád východní stranu Sierra Nevada.  Já poznával hlavně tu západní. Zítra mě čeká dlouhá cesta. Pojedu do Big Bear Lake. Nejdřív budu muset překročit hory na východní straně až zase sjedu k Mojave desert, kterou přejedu abych pak zase stoupal do Big Bear Lake, což je uz zase v horách.

Den 9.

Hm, předposlední den. Ve Woffords Heights jsem se vyspal vcelku dobře, ale kolem 6. mě vzdudilo nějaký štrachání venku a pak se ukázalo, že to jsou farmáři co připravují trh. Měl jsem velký nutkání koupit si med, protože tam měly třeba medy z aloe atd., ale nechtělo se mi s tím tahat. V klidu jsem zabalil a vyrazil na snídani do restaurace Chatter Box, kterou už jsem znal z předchozího pobytu.  Objednal jsem si největší snídani co měli nazvanou farmers' ..něco, což byly kusy hovězího, slanina, papriky,  cibule, dvě volský oka a sýr a toasty. Nenapadlo by mě, že budu někdy snídat biftek, ale je to mimochodem skvělý začátek dne. Bylo to tak výživný že bejt farmář tak po tomhle zvorám i Nevadskou poušť. 

 

 Hrnku ze kterýho jsem pil kafe se mi zachtělo  na památku a tak jsem požádal servírku jestli bych ho mohl koupit. Ona jenom protočila oči v sloup a vzdychla až jsem si řekl jaká je to protiva, jenže ona mi ho pak přinesla zabalenej, jako že si ho mám nechat jen tak. Tomu se říká korektivní zkušenost. Takže jsem jí pak dal dýško, aby vyrovnalo hrnek i ochotu. Pak jsem v příjemném naladění a v krásném bezmračném počasí a v bezvětří vyrazil vstříc dnešní destinaci tedy Big Bear Lake, které je  v San Bernardino National Forrest. Čekalo mě tedy překonání východní strany Sierra Mountain abych se dostal do Mojave Desert. Cesta byl příjemná, stavěl jsem často na focení. Cesta přes poušť se mi líbila, protože jsem  jel úplně prázdnou silnicí, žádná auta v dohledu. Až to bylo neskutečný. V těch rozlohách se prostě lidi rozptýlej, a navíc přes poušť tu vede hodně silnic a já jel záměrně těma menšíma.

 

Pak jsem se už napojil na dálnici a po obědě pokračoval dál, tentokrát podle navigace. Celkově musím říct, že cestu zpátky si užívám mnohem víc. Jak už trochu vím co mě kde čeká jsem ve větší pohodě. Po přejetí pouště jsem se už zase dostal k úpatí hor a začal šplhat do dnešní destinace, tedy Big Bear Lake. Nijak jsem to nehnal a klidně jsem pouštěl auta před sebe. V navigaci jsem totiž tentokrát navolil nikoliv nejklikatější, ale nejrychlejší cestu a tak jsem měl výborný čas s plánovaným dojetím kolem 16:30. V Big Bear Lake což je horské středisko, které se bílí začali osidlovat v době Kalifornské zlaté horečky byly mraky lidí. Dorazil sem  October fest, což znamená spoustu piva a spoustu namazanejch řidičů. Ubytování v Big Bear jsem trochu hledal, ale s pomocí ochotnýho místního z jiné ubytovací kapacity jsme to nakonec lokalizovali.  Můj penzion je  v podstatě hostel, kde jsou pokoje po víc lidech s palandama a společným příslušenstvím, ale já  si rezervoval Queen room, která má vše vlastní. Nesmírně příjemný je, že tady vaří večeři. Byly špagety s masovými kuličkami a salát , což bych v restauraci asi nedal, ale chutnalo mi to. Před večeří jsem si ještě dojel do marketu pro piva, abych měl něco k fajfce a psaní. Takže teď sedím na terase, kde už je docela kosa ale mám dobrý oblečení , tak to jakž takž jde. Je to holt daň za kouření. Zítra je den poslední a čeká mě cesta do San Diega. Vezmu to zase přes Julian, je to pěkný městečko a asi se zase najím v restauraci kde jsem měl oběd cestou tam.

Den 10. a poslední

Po 9. dnech ježdění se musím vrátit do San Diega. Vzbudil jsem se v půl sedmý a začal balit. Přemýšlel jsem kam se pojedu nasnídat, ale dole něco štrachalo a když jsem viděl, že připravujou kávovar tak jsem se šel zeptat abych s potěšením zjistil, že snídaně je v ceně ubytování a bude se podávat v 8:30. To bylo až za 3/4 hodiny, ale když jsem se pořádně podíval,  už se chystaly míchaný vajíčka se šunkou, houbama atd., tak jsem se rozhodl rozhodně počkat. Mezitím jsem studoval mapu, kudy to teda vlastně dnes pojedu. Dost lidí v hostelu bylo ze  SD a okolí, tak mi potvrdili, že cesta kterou jsem naplánoval je dobrá. Jen jsem nevěděl jestli si dám ještě cestu přes Julian nebo ne, ale nakonec jsem si řekl, že to nechám na chuti a času během cesty. Vyrazil jsem tedy po snídani a v příjemném naladění  se pustil do hor. Potkal jsem pár z hotelu co jel v autě a měl jsem snahu se jich držet. Pak mi ale došlo, že blbnu a jedu moc riskatně. Tak jsem zastavil u jedné restaurace, dal si čaj srovnal si rozum. Pak jsem vyjel dál v klidu a zastavoval na focení. Takhle jsem sjel z hor a pokračoval k první dnešní zastávce, totiž Oak Glen, kde je velké ovocnářská oblast a dnes by tam měla být spousta atrakcí spojených jablkama. Skutečně, všude byla spousta lidí a aut a upoutávky na všechno jablkový a farmářský. Zastavil jsem se tam na chvilku a ochutnal asi 14 odrůd jablek. Nejvíc mi chuntaly Gala a Red Delicious. Pak jsem si dal i apple pie., ale ten mi přišel příšerně sladkej. Bejt tak tyhle výborný jabka ve  štrůdlu..... Pak už jsem projel vesnicí dál, přes mnoho takových podobných tržišť resp. festivalových míst, abych směřoval k dalšímu dnešnímu cíli, westernovému městečku Temecula. Po cestě jsem potkal motorkáře na Harleyi, kterého jsem se chvilku držel zatímco on se mi snažil ujet. Tak jse si řekl, že ho nechám. Pak mi to ovšem nedalo. Takže jsem vyrazil k mohutné stíhací jízdě, kterou jsem nakonec dovršil. Nemůžu si pomoct, ale když jedu tak  trochu racing style, tak se na tý dálnici cejtim ve větším komfortu, než když jedu jako ovce a předjíždějí mě zleva zprava. Pak zase motorkář honil mě  až do sjezdu z dálnice. Tak jsem sjel do Temeculy a jsem rád, že jsem tenhle cíl zařadil. Je to opravdu stylové a vyhledávané místo se spoustou bikerů a majitelů tunningových aut, takže je fakt na co koukat. Hledal jsem nějakou pěknou restauraci až jsem narazil na jedno náměstíčko, kde jich bylo několik a taky spousta zaparkovaných motorek.

 

Zaparkoval jsem a vyrazil do jedný restaurace. Tam měly servírky tendenci posadit mě k baru, ale to jaksi nejde. Motorkář prostě s tím vším svým bordelem co nosí na sobě a potřebuje si někam odložit zabere dvě místa nejmíň. Tak jsem přešel vedle, kde z nepochopitelných důvodů nebyla vůbec  žádná fronta. Byla to TexMex restaurace, kde obsluhovaly holky v mini a stetsonech ana terase  posedávali bikeři a pokuřovali. To byl asi ten důvod proč sem lidi nechtěli a tlačili se vedle. No já jsem si připadal tak trochu jako doma v Praze a místem venku kde si občas někdo vedle vypaluje zobákt jsem nepohrdl. Servírky byly bezva, a doporučené burito bylo zatím nejlepší co jsem po cestě měl. Pak už jsem zase pokračoval dál do do SD. Vzhledem k času bylo jasný, že už  žádný další křižování Kalifornií nebude a zamířil jsem do SD co nejpřímnější cestou tedy po Highway 15.  K HD dealership jsem dojel kolem 15:45 a tachometr ukazoval 2030 mil.

 

 Předání motorky bylo bez problémů, rental lady byla fajn a dala mi 10 procent slevu a sama se nabídla, že mi zavolá taxíka. Koupil jsem si ještě triko, jako potvrzení události a počkal na taxi.
Takže to vyšlo.  Teď mi ještě zbývá 6 dní kognresu tady v San Diegu  ale už mě to zase láká. Furt tady člověk ty parchanty na Harleyich pod oknama slyší a mě svrběj ruce. Nakonec budu parafrázovat Ronalda Reagana, když mluvil o Camp Davidu. Kalifornie není samozřejmě nebeský motorkářský ráj, ale určitě má stejné směrovací číslo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE