Cestou zlatokopů na Aljašku

Ráno je krásně a všichni chvalořečí včerejší rozhodnutí. Ještě navštívíme informační centrum, kde obdržíme certifikát dosažitele polárního kruhu, a cesta do 1450 m vysokého sedla Brooks Range je volná. Čeká nás 430 kilometrů dlouhý terénní úsek podél ropovodu do zálivu Prudhoe Bay. Poubesům motorka škytá, kouří a škube. Po lehkém vychladnutí nechce naskočit, a tak oba jedou hlava nehlava do cíle. Nezadrží je ani místy těžší terén a spolu se Standou Tikalem se stávají nerozlučnou trojicí, která jako první dosahuje vysněného cíle – Deadhorse. Ochlazuje se, je silný vítr a my cítíme blízkost studeného, místy zamrzlého moře. Je čas, nezbývá než čekat na ostatní. Rozebíráme Poubesovu motorku a verdikt je jasný: V sání je nafta. Ještě, že v nádrži byl před dotankováním dostatek 85 oktanového benzínu a vznikla tak jakási směs podobná petroleji. Kupodivu to KTM přejmenovaná na KTM TDI zkousla. Konečně dojedou ostatní, natankujeme všichni benzín a hledáme místo, kde bychom pojedli. Deadhorse je industriální aglomerací, kde je pouze zařízení na dopravu ropy a další záležitosti s tím spojené. Veškeré budovy zde stojí na pilotech a ceny jsou zde drsné. Motory chladnou a my hledáme levnější pohostinství. Poubesova motorka však stále stávkuje a když po dlouhém přemlouvání konečně chytí, okamžitě raději oba skáčí do sedla a spolu se Standou přímo letí zpět, do 430 km vzdáleného Cold Foot. Motor se po deseti kilometrech zklidní a dostává se opět do normálu. Věřte nevěřte trasu v náročném terénu zvládají v čase 3:10! Během cesty se dozví, že Martin Sláma havaroval, naštěstí je jenom potlučený a zohýbané části motorky srovnáme za pomocí trubek a trámů následující den ráno. Trable se však nevyhnuly ani autu, Chevrolet přestal dobíjet a tak Míra Matoušek s Kubou měli plné ruce práce dopravit auto do cíle. Nakonec pomohly šikovné ruce Jéni, které zcizily baterku z odstaveného nakladače. Přestože se posádka auta potýkala s technickými problémy, Kubovo laskavé srdce se slitovalo nad vyčerpaným japonským cyklistou a posádka auta mu pomohla do bezpečí. Všichni se nakonec setkáváme až ráno, Karel využívá znalostí z oboru a provizorně opravuje alternátor.

Čas neúprosně běží, proto řídítka stáčíme na jih a nastává návrat. Dnes hodláme dojet až k Patovi a Nicol, a tak první zastávku děláme až v restauraci před Yukonem. Součástí jídelního lístku jsou tu i fotografie a příběh o tom, jak se do hospůdky vloupal medvěd, celou ji vyžral a usnul na chodbě. Dlouho si však neodpočinul, protože majitel, který se vrátil z cesty ho přistihl a ve spánku zastřelil. V pohodě se znovu ocitáme v našem azylovém domě u Katčiných, nyní i našich, přátel. Ubytujeme se a okolo druhé hodiny ranní jedeme na bicyklech navštívit místní bar. Slunko ještě zcela nezapadlo a na terase je prima. Servírka neopomněla zkontrolovat mou ID card (v mém případě pas), zřejmě na svých 46 let nevypadám :).

Druhý den vstáváme z pochopitelných důvodů o něco později a v servisu HD už na nás čekají potřebné díly. Začíná sborka motoru. Opravy se zúčastňuje snad každý a v problémových pasážích pomůže i přítel po telefonu Míra Matějka, který tenhle typ motoru zná snad zpaměti. „Ten umí to a ten zas tohle a dohromady uděláme moc“ dozpívám si přesně v momentě, kdy se motor rozeběhne. Poubes jen ztěží skrývá dojetí z podařené opravy a děkuje ostatním, samozřejmě jak jinak než pivem. Motor je nutné zajíždět, rozloučíme se tedy druhý den s Patem a Nicol, předáme dárek v podobě mikiny X-treme teamu a Martin sedmdesátkou míří do 580 km vzdáleného Anchorange. Nerozlučná trojice složená z obou Poubesů a Standy Tikala opatrně postupuje vpřed, ostatní si zajíždějí do Denali parku s vévodící nejvyšší horou USA Mt. McKinley. Za pár hodin se však vracejí zklamáni. Do parku se může jen přistaveným autobusem, všude je množství turistů a ceny jsou neúměrné. Vrcholky majestátných hor jsou stejně utajené pod smogem, který způsobily obrovské lesní požáry v okolí Firebanks. V největším městě Aljašky, Anchorange, doplňujeme zásoby a opouštíme ho krásnou pobřežní cestou směr Homer.

Silnici na jedné straně lemují skály, kde tu a tam zahlédneme horolezce, a na straně druhé cestu omývají mořské fjordy, za nimiž se tyčí zasněžené vrcholky hor. Výhledy někdy hraničí až s kýčem. Samotný Homer je překrásné přístavní městečko proslulé především rybolovem. Doménou místních vod je halibut, některé kusy mají velikost okolo 180 cm a váží 70 kg . My jeho lahodné maso ochutnáváme v místní restauraci jako specialitu pod názvem Fish and Chips. Další raritou městečka je památník všem utonulým a stylová hospoda pod majákem. Její stěny jsou poseté popsanými jednodolarovkami a dalšími upomínkovými předměty typu dámských kalhotek apod. Hostinská má ráda motorkáře a tak se s námi nechá fotit ostošest. Když jí sdělujeme, že se vracíme z Prudhoe Bay, nevěřícně kroutí hlavou a co nemůže pochopit už vůbec je to, že jsme opravili zadřený motor. To totiž ve zdejších krajích nechápe téměř nikdo. Rozloučíme se s přívětivým městečkem Homer a vracíme se 250 km po stejné cestě zpět. Na jediné křižovatce odbočujeme na město Seward, kde jsme chtěli původně kajakovat v ledových mořských fjordech. Už teď ale víme, že zdržení ve Vancouveru a Firebanks nás stálo příliš mnoho času a že si tuto kratochvíli budeme muset nechat odpustit. Nocleh hledáme v kempu hned u moře, na recepci nám dávají Site (místo pro stanování), kam se vejde stěží jeden stan, je tu samý kořen a navíc je to zdaleka nejdražší nocleh po dobu naší výpravy. Bouříme se a projíždíme kempem až kamsi dozadu, kde navazuje na areál další a téměř liduprázdný kemp. Najdeme si útulné místečko a pozorujeme obrovitého orla bělohlavého, který má hnízdo přímo nad našimi hlavami. V jednu chvíli nese do hnízda velkého jak bouda pro bernardýna rybu. Po dvaceti minutách před nás z hnízda padá pouze dokonale ohlodaná kostra. Hamoun, ani se rozdělil!

V noci lehce sprchne, alespoň se nebude tak prášit. Míříme do Whittier, což je vlastně jen přístav do kterého vede nepřístupnými kopci docela zajímavý tunel. Funguje v něm kyvadlová doprava, a to ne jen pro auta a motocykly, ale i pro vlak. To znamená, že v úzkém tunelu vedou koleje a všude teče voda. Kdo ví jak se jezdí po mokrých kolejích, tomu není třeba nic dodávat, a ostatním? Ať si to zkusí. Rozdělujeme se, část výpravy pojede lodí do Valdez, ostatní se tam dostanou objízdnou trasou. Sejdeme se tedy znovu až za pár dnů. Zatímco se kluci houpou na lodi, naše objízdná trasa vede okolo Anchorange do Palmeru. Krajina se tu mění a je podobná útesovitému pobřeží Irska nebo Skotska. Začínáme být unaveni a až okolo 21. h. stavíme v kempu Matanuska s výhledem na obrovský ledovec, jehož splaz sahá až do stejnojmenné řeky. Dnes vaří večeři Karel, a tak se moc těšíme, co nám naservíruje. Nezklamal, Jack Daniels a dva kartony piva jako příloha, tomu říkám hostina. Užijeme si legrace u ohně a unaveni jdeme spát až po půlnoci.

Další den se naše už tak dost zmenšená výprava znovu rozděluje. Katka s Karlem jedou směr Valdez., Martinové se Standou a posádkou Chevyho hodlají navštívit Liberty Falls. Uháníme směrem k vodopádům, ale zastavujeme se až ve zbídačené vesnici Chitina. Je tu čerpací stanice, tedy jeden historický polorozpadlý stojan a obtloustlá umaštěná domorodkyně, která nám radí, že se musíme vrátit asi 30 km zpět a dodala cosi o uzavřené cestě. Zorientovali jsme se a jakmile jsme zahlédneme uzavřenou odbočku, věděli jsme, že jsme správně. Závoru odstraníme a za pár metrů jsme na osamoceném tábořišti kousek od vodopádů. To je idylka, zaručeně nejkrásnější místo na přenocování. Prozkoumáváme vodopády a kocháme se okolím. Kontrolujeme stroje a zjistíme, že Martinův řetěz na XRku je již dávno za zenitem. Máme pochopitelně náhradní, a tak se pouštíme do jeho výměny. Bohužel zjišťujeme, že v kladenské prodejně Motoplus nás mají natolik rádi, že nám přidali o čtyři články řetězu navíc. V polních podmínkách se nám řetěz zkrátit nedaří a tak Míra s Poubesem opět míří do Chitiny, kde naleznou totálně zaplevelenou dílnu, které vévodí starý indián. S cigárem v koutku vytahuje torzo „rozbrusky“ a za půl hodinky jedeme s připraveným řetězem zpět. Při návratu pod vodopády se za námi rozbliká policejní maják. „Do háje,“ uleví si Míra, „co chtěj?“ Trooper vystupuje, opatrně se plíží podél našeho auta a pozoruje naše pohyby. Nakonec se představí a upozorní, že jsme překročili povolenou rychlost, popřeje šťastnou cestu a my můžeme pokračovat v jízdě. Hotovo, Martinův motocykl je tedy znovu připraven hltat další porce kilometrů a ostatním členům je třeba naplnit žaludky. Vinou několika nešťastných náhod však došlo k výbuchu jedné z neotevřených konzerv, které se dostaly do ohně. Bohužel exploze z blízkosti zasahuje Poubese do obličeje a malér je tu. Duchapřítomný Kuba mu sice polévá hlavu vodou z kanystru, ale rozpálené fazole končí až hluboko za očními víčky. Musíme na pohotovost. Kuba startuje auto a Poubes v doprovodu syna uhání vstříc rychlé pomoci. Po necelých 100 km je tu Emergency, kde ochotná doktorka vyndává zbytky fazolí až kdesi z hloubi postižených očí. Do tábora se všichni vrací až okolo jedné hodiny ranní a Poubes okamžitě leze plný bolesti do spacáku.

Po probdělé noci vylézá Poubes ráno ze stanu a ostatní zůstávají v němém úžasu. Je to děs! Obličej je totálně znetvořen a na jedno oko téměř nevidí. Sestava se tedy znovu mění. Protože Jarda se zlámanou klíční kostí už jede druhý den na motorce, je Petr opět volný a musí usednout na opuštěnou KTMku. „Pacient“ musí do auta, kde si bude léčit poraněný obličej. Zatímco Poubes si na sedačce spolujezdce další dny dává do pořádku obličej, který neustále maže antibiotickou mastí, Kuba se dá do řeči s dvěma chlapíky a postěžuje si, že jsme stále neměli možnost chytit lososa, ba co víc ho dokonce ani ochutnat. „Až pojedete přes Tok, zavolejte tohle číslo,“ odpoví chlapík v klobouku a podává skromnou vizitku. K večeru jsme u pumpy v Toku a Kuba si vzpomene. Vytáhne telefon, zavolá a během deseti minut přijíždí dodávka se staženým oknem, ze kterého kouká ruka s taškou. V ní jsou připravené lososí filety. Přebíráme tašku a místo placení řidič jen mávne rukou a s úsměvem odjíždí. Asi se slitoval nad Poubesovým obličejem. Ten však druhý den dostává děsivý nápad. Pravé oko mu splaskává a tak si přes znetvořený obličej natahuje vyvařený šátek, na něj potom helmu a usedá za řídítka. Po necelých dvou stech km, přesně na kanadské hranici, však přestává téměř vidět a tak se slzou v oku předává motorku opět Petrovi.

Jinak hranice je zcela bezproblémová, během pěti minut odjíždíme a jsme rádi, že nám avizovaná vízová povinnost začíná až za dva dny. Počasí nám stále přeje, okolí Alaska Highway je úžasné a my se místy pohybujeme ve výšce okolo 1000 m n. m, kde je sníh téměř nadosah. Hluboké lesy střídají čarokrásná jezera a právě u jednoho z nich, Kluane Lake, se občerstvujeme. Za dobrou cenu 7,50 dolarů většina z nás vezme za povděk Special Menu. To je hamburgerová polévka, tousty se sýrem a jako dezert puding. Koupačka na Adama proběhne po dalších padesáti km v dalším průzračném jezírku s ledovou vodou a podvečer nás zastihne ve velmi příjemném kempu Wolf Creek. Placení zde probíhá následovně: u vjezdu do areálu si odtrhnete sáček na kterém vyplníte údaje a vezmete si kontrolní lístek. Do sáčku vložíte příslušný obnos a vhodíte jej do schránky. U stanů proběhne výměna oleje u XRka a znaveni dlouhou jízdou jdeme brzy spát.

Za rozbřesku nás budí nejen světlo, ale hlavně vůně klobásek, které nám Petr připravil ke snídani. Snad nám dodají dostatek energie do další etapy. Opouštíme starou dobrou Alaska Highway a třicet km před Watson Lake odbočujeme na drobnější Casiar Highway. Již čtvrtý den jsme bez signálu a nevíme co je s Karlem a Katkou, kteří se od nás odloučili ještě na Aljašce u města Valdez. Na okamžik potkáváme u pumpy i další odloučenou jednotku spěchající do Edmontonu – Frantu, Jéňu a Jardu, jimž končí dovolená o týden dřív. Silnice je úzká, plná zatáček a tak si jízdu náležitě užíváme. V jednu chvíli motorkářům zkříží cestu hnědý medvěd a Slamák je od něho tak na 3 metry. Je krásně a my končíme zavčasu v kempu u řeky Dease River, která zde ústí do stejnojmenného jezera. Poubesové a Slamák s Mírou si půjčují kanoe, na kterých prozkoumávají tmavé vody a opuštěné břehy jezera. Je to vítaná změna opustit motorky a vzít do ruky pádlo. Všude je ticho, je slyšet jen šplouchání vody a štěbetání ptactva. Po setmění přijímáme pozvání na večer u kytary, kterou ovládá zdejší sedmdesátiletý starousedlík. V chajdě se spolu s námi sešlo na třicet lidí, kteří vydrželi poslouchat ochraptělý hlas a doprovod oprýskané kytary až do nočních hodin.

První paprsky slunce budí nejen nás, ale i hejna komárů, která nám znepříjemňují ranní siestu. Proto raději rychle vyrážíme na cestu, jenž se místy šplhá do výše přes 1200 m.n.m. Míjíme ledovce a jezera přímo navazují na sebe, jen na civilizaci v podobě pumy narazíme až po 250 km. Ta je ale dobře vybavená a kupujeme zde i maso, brambory, párky a vejce. Těšíme se, jak si večer pochutnáme. Všudypřítomných hamburgerů začínáme mít nějak plné zuby. Při odchodu tu potkáváme po delší době opět Čecha. Shání zde příležitostnou práci a leze po horách. Rovněž se od něj dozvídáme, že za osadou Hyder je řeka plná lososů, kteří zrovna táhnou a zároveň je možné pozorovat medvědy při lovu. Měníme tedy plány a za městečkem Stewart hodláme překročit na pár hodin znovu hranice na Aljašku, protože lososí řeka je právě tady. Říká se do třetice všeho dobrého i zlého a právě ta druhá varianta potkala nás. Po Jardově zlámané klíční kosti, Poubesové popáleném obličeji přichází další rána a to ta nejvážnější. Marťas se střetne s francouzskou cyklistkou, která je převezena do nemocnice. Policie nás zdrží sice jen hodinku, ale nám se nechce jet dál, protože jsme celou událostí otřeseni. Nocujeme ve Stewart, kde opravujeme pošramocenou výstroj po nehodě a alespoň slovně povzbuzujeme psychicky zdeptaného Martina k další jízdě.

Následující den opatrně přijíždíme k hranicím, kde pro jistotu prověřujeme možnost dnešního bezvízového návratu zpět. Celníci lakonicky odpoví: jistě, rádi vás pustíme, ale zpět už musíte mít víza. Vracíme se proto po stejné trase zpět, potkáváme obrovitého černého medvěda, který nám kříží cestu nedaleko odbočky na Kitwangu. Slunce se sklání za obzor a my jsme již hodně unaveni. Snažíme se najít kemp nebo vhodné místo pro nocleh. Míjíme kemp za 8 dolarů na osobu a trochu se pohádáme. Ano, je to dost, ale lepší než zaplatit znovu krutou daň v podobě další možné nehody vyvolané únavou. Nakonec dáme na radu dobrovolných hasičů a nacházíme pěkné tábořiště zdarma přímo u jezera Sunset Lake. Slamák má svůj den a snaží se všemi možnými způsoby opravit svůj nefunkční telefon. Chvíli ho ohřívá nad ohněm, potom zase vyplachuje vodou. Kuba zase suší vlhký toaleťák na motoru Chevyho a ráno z něj najde pouze kousky upravené do krásného hnízdečka. Copak to asi bylo za potvoru?
Dojíždíme do Prince George, kde se opět potkáváme s Karlem a Katkou. Martin dostává od otce nové boty, protože staré se při nehodě zcela rozpadly, a žárovky do blikačů. Kuba se projevuje opět jako jeden z hlavních aktérů této výpravy a jeho rozhodnutí, že půjčí své auto klukům na cestu z Edmontonu do Vancouveru a sám si pro něj přiletí letadlem, maximálně oceňujeme. Nocujeme poblíž osady McBrait, kde potkáváme dalšího Čechokanaďana s vnukem, který tu jede vytrvalostní závody na kole.

Ranní probuzení je tak trochu slavnostní, dnes je to přesně měsíc od našeho příletu do Kanady. Před námi je však stále ještě šest set km do Edmontonu, je totiž sobota a Kuba už musí v pondělí do práce. Opouštíme Britskou Kolumbii a vjíždíme do Alberty a do překrásného národního parku Jasper, kde je stále co fotit. Tento park je největším v kanadských Skalnatých horách a zabírá více než 10 tisíc kilometrů čtverečních. Nachází se zde ledovce v Columbia Icefield, horké prameny, jezera, vodopády a samozřejmě hory. Park je také domovem mnoha divokých zvířat jako jsou medvěd grizzly, baribal, los, sob nebo bobr. Tady se loučíme se Slamákem a Karlem s Kateřinou. Zbytečně by najížděli kilometry navíc a v parku je tak krásně. Oba Poubesové a Standa Tikal považují za vhodné Kubu, který se stal duší výpravy, doprovodit domů a důstojně se s ním a ostatními „Edmonťany“ rozloučit. Posledních tři sta kilometrů je nezáživných a navíc se udělalo pekelné dusno. Konečně jsme v Edmontonu, kde nám ženské polovičky našich kamarádů připravili pěkné pohoštění se vším, co k tomu patří. Tedy, kromě sexu... My jsme ještě stačili provést závěrečný servis na našich motorkách, a v tom to začalo. Dusno se projevilo, přišla obrovská bouřka, kdy se stromy ohýbaly až k zemi, blesk stíhal blesk a vše doprovázel liják a kroupy. Severně nad Edmontonem se objevilo dokonce i tornádo a samotné město druhý den sčítalo rozsáhlé škody. Ochladilo se o 15°C a to napomohlo k tomu, že jsme se nechali přemluvit a odložili odjezd o jeden den.
Navštívili jsme tedy Fort Edmonton Park, který ukazuje historii města v letech 1795 až 1929. Jsou tu historické stavby a lidé v dobových kostýmech, kteří představují jak se tu v dávných dobách žilo. Fort Edmonton Park je jedním z největších živoucích muzeí v Kanadě. Večer si nenecháme ujít pozvání na barbecue, které je pro tentokrát u Jéňi. Uspořádáme turnaj v lukostřelbě a je nám tak trochu líto, že se tady vidíme všichni zřejmě naposledy. Teprve dlouho po půlnoci nastává srdečné loučení s heslem: Tak zase někdy...

Po probuzení nás čeká připravená snídaně a prázdný dům. Kuba s přítelkyní jsou již v práci a začal jim opět všední život. Auto i motorky jsou připravené a nám nezbývá než po jedné z tepen – Wayne Gretzky Street vyrazit směrem na západ. Konečně se za pomoci GPS vymotáváme z města a najíždíme na nudnou dálnici směr Calgary. Tu pak opouštíme až v Read Deer a směřujeme opět do Rocky Mountains a do dalšího Národního parku Banff. Ten je nejstarším kanadským parkem, zaujímá rozlohu 6 640 km2 a nabízí krásné scenérie Skalnatých hor a kouzelné výhledy na jezero Louise. Máme poměrně dost času a část naší zmenšené party se rozhoduje pro trek. V kempu před vstupem do parku rozbijeme tábor a Míra s Petrem a Poubesem se vydávají na pěší tůru k Sifleur Falls. Po 5 km procházce panenskou přírodou na opuštěné stezce přicházíme k soutěsce. V padesátimetrové hloubce se pod námi vaří voda a na horizontu se objevuje pěkný vodopád. Vyškrábeme se k temeni vodopádu a kocháme se zde snad dvě hodiny. Z tohoto místa nabitého tolik potřebnou energií nás vyžene až blížící se západ slunce. Unaveni usínáme po příchodu jako koťata a ráno vylézáme ze spacáků až když je slunko už pěkně vysoko. A opět ta stejná písnička – posnídat, sbalit bivak, zkontrolovat motorky, start a hurá na cestu. V Golden máme sraz se zbytkem výpravy a společně navštívíme Rock Garden a Cedrový prales, kde uděláme opět malou odpočinkovou procházku. Je 32 C a nás opět překvapila žízeň. Proto jsme nakoupili dostatek piva a usídlili se v kempu, tedy lépe řečeno na pozemku, který leží mezi rušnou silnicí a železniční tratí a jehož majitelem je místní opilec. Zkrátka „nic moc,“ ještě, že mezi tratí a táborem bylo krásné jezírko, které přímo vybízelo ke koupeli. Piva bylo zřejmě málo, protože projíždějící kamiony nás budily snad každou hodinu. Ranní koupel byla ale super a osvěženi opět skáčeme do sedel.

Dnes dostal důvěru Slamák, který se ujímá navigace. Když se však po dvou hodinách jízdy objevujeme opět na stejné křižovatce, je sesazen. Po krátké poradě zamíříme k jezeru Okanagan. Jedná se o obrovské jezero v Britské Kolumbii, které je proslulé svou nejslavnější kanadskou vodní příšerou Ogopogo. Údajně je tato zelená kreatura podobná 21 metrů dlouhému hadu s několika hrby. Tajemná příšera má dokonce i svůj fanklub a její příznivci čekají u jezera s kamerami, aby byli ve střehu, až se zase vynoří. My jsme se k nim samozřejmě nepřipojili a raději pozorujeme akci asi šesti vrtulníků, které nabírají vodu z jezera do zavěšených nádob a snaží se hasit rozsáhlý lesní požár. Míříme směrem na Princeton, krajina je zde podobná té naší, šumavské. Silničky jsou opuštěné a my v ledovém jezírku při koupeli na Adama regenerujeme svá těla. Dnes nás čeká poslední kemp v přírodě a tak to večer oslavíme u táboráku. Je tu konečně tma a my se zakloněnými hlavami se kocháme hvězdnou scenérií a mléčnou dráhou.

Vancouver na dohled. Naše putování pomalu končí, nezbývá než dojet posledních dvě stě km do města, ubytovat se a najít celní sklad, kde se naše stroje budou nakládat zpět do kontejnerů. Nebylo to sice tak snadné, ale potkáváme se zde s Romanem a jeho družkou Markétou, kteří se vracejí z cesty po USA a jejich KTM bude cestovat společně s našimi motocykly. Inu, další důvod k večerní oslavě, a platí samozřejmě Roman. Druhý den přistává Kuba s přítelkyní pro své auto a nám nastává dlouhé čekání na spoj do Evropy. Za kontejnerem se zabouchly vrata, za námi dveře obřího Boeingu a je konec. Alespoň pro tentokrát…