reline_unor



Cestou zlatokopů na Aljašku

... aneb na motorkách až za polární kruh.

Kapitoly článku

Přípravy na tuto výpravu byly zaručeně ty nejdelší a nejnáročnější, které jsem do té doby absolvoval. Veškerá jednání s pojišťovnami, které jsou schopné zřídit zákonné pojištění pro naše motocykly na území USA a Kanady, jsou zdlouhavá. Mým velkým pomocníkem se stává Míra Matoušek, který skvěle vládne anglickým jazykem a čile komunikuje se zástupci pojišťovny. Výsledkem dvouměsíčního vyjednávání je uzavření smlouvy a vystavení potřebné kartičky. Cena tohoto pojištění na období dvou měsíců je 144 dolarů. Rovněž přeprava motorek a expedičního materiálu není nijak jednoduchá. Kontejner 20‘ FT je třeba naplnit minimálně šesti motorkami tak, aby se cena za dopravu stala alespoň trochu přijatelnou. Z těchto důvodů je naše výprava značně početná. Sestava se během přípravy mění, ale nakonec se ustálí v této podobě:

Standa Tikal - BMW 1150 Adventure
Martin Sláma - KTM 990 Adventure
Roman Šťastný se snoubenkou - KTM 990 Adventure - zúčastní se pouze 14 dnů a zamíří do Kalifornie
Karel Kalaš se spolujezdkyní - KTM 990 Adventure
Martin Pouba mladší - HONDA XR 400
Martin Pouba starší - KTM 950 A Adventure
Kuba Jablonský - Chevrolet Silverado
Míra Matoušek - Chevrolet Silverado
Petr Procházka - Chevrolet Silverado
Poslední tři jmenovaní absolvují cestu v autě, které za účelem této výpravy kupuje Kuba Jablonský, žijící v současné době v Kanadě.
Během cesty se k nám přidávají další tři účastníci:
Jarda Singer (Vizovice) - KTM 990 Adventure
Jan Linek (Edmonton) - Kavasaki KLR 650
František Peterka - Kawasaki KLR 650

Kontejner s nákladem je tedy na cestě do Vancouveru a cestuje takto: kamionem na dráhu, železnicí do Hamburgu, odtud opět autem do přístavu, lodí do Montrealu a opět po železnici napříč Kanadou do Vancouveru. Bohužel právě v Montrealu si náš kontejner vybírají celníci ke kontrole a tím nastává nejen týdenní zpoždění, ale i povinnost tuto kontrolu zaplatit! Náklady nám tím pádem vzrostou o 1 000 dolarů. Jak vidno, celá motoexpedice se rodí ve velkých křečích.
Nás, sedm účastníků z ČR, dohání motorky letecky, a to dne 18.6.2009 z Vídně. Aby však nebylo problémů málo, náš let je zpožděn téměř o hodinu a tím pádem nestíháme další spoj z Londýna do Vancouveru. Jelikož ale víme, že motorky do Vancouveru dorazí se čtyřdenním zpožděním, celkem uvítáme jednodenní pobyt v londýnském hotelu, hrazený leteckou společností. Opět je zde nejvíce v permanenci Míra, který veškeré problémy se zmeškaným odletem a ztracenou bagáží na obrovském letišti Heathrow vyřizuje. Odpočíváme v hotelovém komplexu, využíváme švédských stolů jak při večeři, tak i druhý den u snídaně. Autobus nás vezme zpět na terminál číslo pět a za dvě hodiny nás už Boeing 777 unáší západním směrem. Víc než devítihodinový let je únavný a já se těším až uvidím Kubu, který nás z letiště odveze svým téměř šestilitrovým Chevroletem.
Konečně vše klaplo na jedničku a všichni končíme v laciném hostelu St. Clair nedaleko centra města. Ochutnáme i pivo v místní hospodě, ale také setkáváme se striktním nařízením, které se všude přísně dodržuje: mládeži do 19 let je vstup do těchto zařízení zakázán. Martin alespoň důkladně prozkoumává okolí. Jdeme brzy spát a tak už se v sedm hodin ráno procházíme po okolních kavárničkách, kde labužnicky posnídáme. Večerní pivo nakupujeme tentokrát raději v Liqueur store, což jsou téměř jediné obchody, kde se dá alkohol pořídit. Večer si zpestřujeme házením talíře s místními teenagery v nedalekém parku a turnajem v prší. Dalším dnem je neděle a naše celá skupina odchází na přímořský poloostrov Stanley Park, kde si půjčujeme kolečkové brusle a dopoledne trávíme krásnou projížďkou. Karel zahájil vyjížďku pádem vzad hned před půjčovnou, Slamák si proto raději půjčuje veškeré chrániče a batohy si dává jak na záda, tak i na břicho. Jako ryby ve vodě se tu cítíme s Mírou a je vidět trénink z pražské Ladronky. Absolvujeme, někdo více, jiný méně zdatně, pětimílový okruh podél pobřeží a věřte, že je stále na co koukat. Po cestě zpět vidíme úžasně vyzdobeného VW Beatle ve stylu Hippies. "Bůh je více Matka, než otec", to je heslo křesťansky orientované skupiny vlastnící nádherné vozítko.
Konečně je pondělí a Kuba nás veze do Ritchmondu, čtvrti, kde se nachází společnost mající na starost náš náklad. Ochotná Angel, která nás má na starost sděluje, že kontejner je na cestě a večer dorazí na nádraží. Ráno budou tedy motorky připravené k vyzvednutí. Aby nebylo vše tak jednoduché, zmizelo nám Kubovo auto ze společné domovní garáže u kamaráda, Čechokanaďana, Stana. Překročili jsme zřejmě povolenou dobu stání a tak nám najatá společnost nekompromisně auto odtáhla. Stano událost považoval za svou chybu a tak auto vyzvedl a zaplatil za odtah 127 dolarů. Za odměnu pomůžeme našemu hostiteli dopít lahvičku slivovice a večer trávíme opět v parku před hostelem. Užíváme spousty legrace. Slamák si se svou brilantní angličtinou objednává v baru. Chce to samé, co má ta Blonde Head a ukazuje na sličnou blondýnu, která popíjí cosi jako Bloody Mary. Jakmile se dozví cenu, zkříženýma ruka ruší objednávku. Míra zase dostává záchvat smíchu, když vidí policajta v turbanu, který má na zádech nápis Polosecurity. „Polo“ se totiž stalo heslem výpravy a my měli všechno "polo" Byli jsme polonaštvaný, polonajezení, polopřiopilí a tak podobně. Nakonec se k nám přimotal úplně zhulený mladík. "Ty už to nehul" osopí se na něj po Moravsku Karel. Mladík zamžoural krvavým zrakem a anglicky odpověděl: "Já už to hulit nebudu."
Další den konečně dostáváme do rukou papíry potřebné k vyřízení celních formalit pro vydání motorek. S doklady uháníme za naší Angel a za hodinku vytláčíme první motorky ze skladu. Všichni se usmíváme jako malí kluci. Konečně! Zapojujeme odpojené akumulátory a první stroje začínají burácet na parkovišti. Noc ještě přečkají v najaté garáži a ráno hurá na sever.
Jízda začíná v dešti a průjezd Vancouverem a jeho nejbližším okolím je celkem o ničem. Ovšem jak se postupně od města vzdalujeme, stává se krajina zajímavější a hezčí. Mladému Martinovi občas přestává táhnout motor, ale závadu záhy objevujeme. Malý přísun vzduchu do sání způsobuje sedačka napasovaná z jiného motocyklu. Originální se nedala použít, protože jsme na cestu zvolili zvětšenou nádrž o objemu 22 l. Z krabice od lékárničky vyrábím průduch, který stahovacími pásky připevním pod sedačku a rázem se motor začíná chovat ukázněně. Liják se zvětšuje a my „klasicky“, teprve až když jsme promočeni na kůži, se oblékáme do „nepromoků.“ A tak lehce zapařeni dojíždíme k jezeru Downing Lake. Máme za sebou prvních 450 km a proto uvítáme nabídku noclehu v místním kempu. Dohromady platíme 15 dolarů a můžeme rozdělat oheň. Už téměř usínám, když se ozve hluk přijíždějících motorek. Konečně přijíždí i „malý velký muž“ Jéňa (Edmonton) a obrovitý Valach Jarda (Vizovice). Od této chvíle budou putovat s námi.
„Ranní ptáče dál doskáče“, tímto heslem se dnes řídíme a brzy vyjíždíme za naším novým průvodcem Jéňou, který má ve zdejším okolí zmapovaných několik pěkných off-roadových tras. Vyjížďka Frazer kaňonem však překonala veškerá očekávání. Štěrková cesta nás dovede k východnímu cípu Carpenter Lake, za nímž vystoupáme do 1300 m.n.m. Po divokém kamenitém sjezdu překonáváme řeku Frazer pomocí úžasného přívozu, jehož pohon obstarává samotný říční proud. Jeho kapitán, „pokérovaný“ indián, zprvu dělal drahoty, ale nakonec nás bezplatně převáží na druhý břeh, kde nás čekal prudký písčitý výjezd. Ten jsme zvládli všichni úspěšně, ale v další kamenité „vracečce“ si ustele Standa a odnáší to hliníkový kufr na jeho BMW. Protože toho však stále nemá dost, tak po 20 kilometrech pro jistotu ještě píchne. Všichni přikládáme ruce k dílu a za 15 minut můžeme pokračovat. Řítíme se podél Seton Lake a přes osadu Darcy k dalšímu z četných jezer - Duffey lake. Tady končíme v příjemném kempu před městečkem Lilloet až v pozdních hodinách. Ještě u ohně stačíme zhodnotit dnešní den jako TOP. Od Jéni se dozvídám, že tato trasa byla vyhlášená kanadským motorkářským časopisem cestou roku. Na běžných mapách námi projeté cesty nejsou a myslím, že by nadále měly zůstat alespoň v částečném utajení. Krásu dnešního dne podpoří první setkání s medvědy. První hnědý huňáč před námi poskakoval asi 20 m, než se uráčil uhnout cesty. Druhý, černý baribal, se před našimi motocykly zachraňuje skokem z téměř kolmé kamenité stráně. V noci je však pěkná zima.
Další den si ještě 50 km užijeme v terénu a potom začíná hltání asfaltu, na jehož konci je pro nás dnes Bear Lake. Toto jezero leží ve výšce okolo 1000 m a tak je tu opět chladno. Kluci se zahřívají u ohně a to tak důkladně, že je musel napomínat Ranger, aby se ztišili. Déšť a zima nás doprovází následující den cestou na Dawson Creek, kde se k nám přidává další Čechokanaďan Franta Peterka z Edmontonu. Teploměr ukazuje místy 4 C a máme toho plné zuby. Na samém nultém kilometru Alaska Hwy se však dělá hezky a toto počasí nám jako zázrakem vydrží až do ukončení celé výpravy. Začínáme ukrajovat první kousky této vyhlášené silnice. Je zde velice chabý provoz, což přičítáme ještě neskončenému školnímu roku, a proto tu vidíme další medvědy a karibu. Kluci jedoucí před námi zahlédnou dokonce i losa. Martin na krajnici vjíždí do neidentifikovatelné hmoty, které se nemůže zbavit. Tento jakýsi mazut mu obalil zadní kolo, vidlici, brzdič a následně ztvrdnul. Nocujeme ve Fort Nelson., kde se družíme se staršími sousedy, kteří donesou vlastoručně vyrobené víno. S trpkým úsměvem ho chválíme, ale pít se moc nedá. Proto s Martinem po odsekání neznámé hmoty navštěvujeme raději místní hospůdku vyzdobenou replikami nejrůznějších zbraní. Poprvé obsluha nevyžaduje ID card, a tak si můžeme v klidu poklábosit. Martin u coly, já u piva. Družení u vína mají patrně dost i Kuba s Mírou, kteří se záhy objevují ve dveřích.
Dny ubíhají jako voda, jsme již 10 dnů na cestě a zítra nás čekají první Hot springs. Alaska Hwy je překrásná, nemusíme spěchat, a proto v pohodě zvládáme necelých 300 km do mety dnešního dne, do Liard River Hot Springs. Po cestě potkáváme majestátné bizony pasoucí se nedaleko silnice. Je vidět, že jsou na lidi zvyklí a nebojácně pózují před objektivy našich fotoaparátů. Samotné prameny leží sice v hlubokých lesích severní části provincie British Columbia, ale dostanete se k nim pětiminutovou procházkou po vyznačené a upravené stezce od hlavního tahu. Nám se horké prameny stávají relaxační kůrou pro naše znavená těla. Dvě přírodní tůně nejsou nikterak uměle upravovány, pouze dřevěné podium se šatnami před, dřevěné chodníčky a schůdky vedoucí do horké vody jsou dílem lidské ruky. Shora přitéká horký pramen u kterého se dá jen stěží vydržet a jehož teplota vysoko překračuje 60 C. Pohybujeme se tedy v nižších polohách, kde je teplota snesitelnější. Využíváme i místního kempu, kde se nám Petr postará o naše žaludky, Kuba s Mírou vytahují z útrob Chevyho dva kartony piva a mladý Poubes čistí vzduchový filtr na XRku s pocitem, že tato údržba vyřeší problém se zvýšenou spotřebou.
Odpočati a s připravenou technikou vyjíždíme ráno natolik včas, že u bran kempu není ještě patrola. Čekáme jen chvíli a potom sice neradi, ale rychle opouštíme bez placení útulný areál. Na chvíli nás cesta zavede na území Yukonu, kde nás čeká asi nejkrásnější setkání s vládcem zdejších krajin. Obrovitá grizlice s dvěma medvíďaty se pase na louce na kraji lesa. Se zatajeným dechem jsme medvědí rodinku dokázali hodinu pozorovat. Slamák, chtivý dokonalejšího záběru se však přibližuje k samici víc než je zdrávo a ta zlověstně zabručela. „Pozor,“ varoval Slamáka František coby zdatný znalec zdejší flóry a fauny, „toto je poslední varování před útokem!“. Pokračujeme proto raději dál a nadobro se do Yukon Territory dostáváme až v obci Watson Lake. Ta nás vítá atrakcí zvanou The Sign Post Forrest - les vytvořený tisíci cedulí, které označují místo jejich původu. Tedy cedulemi jako jsou SPZ, názvy obcí, směrové značky atd. Našli jsme zde i ceduli z Čech a sami jsme přidali naši expediční tabulku, kterou pro tento účel vyrobil Kuba už před odjezdem. Tuto sbírku cedulí započal dělník Carl Lindley z Danville, kterému se stýskalo po domově v roce 1942. Dnes je jich tu okolo čtyřiceti tisíc.
Krajina zde na Yukonu je jiná, než na jakou jsme si přivykli v BC. Je drsnější a pro řadu z nás místy přitažlivější. Míjíme jezero Teslin a projíždíme velmi rozsáhlým územím spálených lesů. Kam oko dohlédne jsou jen pahýly spálených stromů, z kterých tu a tam raší nové zelené větve. V Kanadě se lesní požáry příliš neřeší. Hasiči je pouze drží pod kontrolou tak, aby se příliš nerozšířily. Spálené území potom nechají k samovolné přírodní obnově. Dnešní nocleh nám Jéňa naplánoval v dalších Hot springs nedaleko Whitehorse. Nejsou zdaleka tak krásné jako ty předchozí, ale dnešních 720 km nás docela zmohlo a osvěžující koupel stíháme jen těsně před uzavřením bazénu. Předchozí 3 dny bez signálu jsou na chvíli přerušeny ve Whitehorse, což je hlavní město kanadského spolkového teritoria Yukon. Leží v jeho jižní části na stejnojmenné řece a v době zlaté horečky bylo město nejdůležitějším překladištěm nákladů pro potřeby zlatokopů. Jdeme spát sice hluboko po půlnoci, ale stále ještě za světla. Projevuje se tedy severní směr, kterým se ubíráme, a polární den na sebe patrně nedá dlouho čekat. Na druhý den si neklademe vysoké cíle. Dawson City není zase tak daleko a bude čas i na údržbu motorek. Zejména Martinova Honda potřebuje vyměnit olej. A jsme tu. Jako první však nemíříme do centra města zašlé slávy, ale na hřbitov kde je pohřben Jan Welzl. Že nevíte kdo to je?
Tak tedy, Jan Eskymo Welzl, narozen 15. srpna 1868 v Zábřehu na Moravě, byl český cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, náčelník eskymáků a nejvyšší soudce v Nové Sibiři. Byl rovněž i vypravěčem a spisovatelem, který tvořil pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Na základě jeho rozhovorů pánové Bedřich Golombek a Edvard Valenta vytvořili knihu „Třicet let na zlatém severu“. Měla nesmírný úspěch i v zahraničí a náš „Strýček Eskymák“ byl ve světě zařazen mezi české klasiky hned vedle Haška a Hrabala. Jeho životní pouť končí 18. září 1948 právě tady u našich nohou. Rádi zapíšeme pár vět do deníku uschovaného hned vedle náhrobku a jedeme se ubytovat do kempu za řekou. Most zde není, využíváme proto malého trajektu pendlujícího mezi oběma břehy. Postavíme stany, motorky necháváme na místě a pěšky se vracíme do bývalého „Města zlata“.
Dawson City leží na soutoku řek Yukon a Klondike a vzniklo údajně přes noc. V dobách „Zlaté horečky“ zde přebývalo 20 – 25 000 lidí. Ulice městečka nikdy nebyly dlážděné zlatem, jak se tradovalo, naopak do dnešního dne nejsou vydlážděny vůbec. Město v dobách své slávy se vzrůstajícím množstvím vytěženého drahého kovu bohatlo a zlatokopové, kteří trávili celé týdny na svých dílcích, kde dolovali zlatonosnou zeminu, se chtěli po těžké lopotě také bavit. K zábavě tu místní provozovali bary, nálevny, tančírny a vykřičené domy, kde desítky dívek odlehčovaly šťastným nálezcům od těžce dobytého bohatství. Úpadkem zlaté horečky byly sečteny i dny Dawson City. Město žilo dál, paradoxně mu neublížily světové války ani meziválečná deprese, ale až výstavba Aljašské silnice. Whitehorse, jímž prochází, se stal největším a nejdůležitějším městem provincie na úkor Dawsonu, jehož populace klesla pod tisíc obyvatel a jeho zánik se zdál být neodvratný. Zachránil ho jen nástup turismu. Dnes v Dawson City žije celoročně přes dva tisíce lidí. Město sestává všehovšudy z čelní Front Street, sedmi číslovaných avenue a z patnácti na ně kolmých ulic. Při procházce po Front Street naše parta obdivuje restaurované fasády historických dřevěných domů a obchodů. Kolem travnatého parčíku se sochou zlatokopa nakonec dojdeme až k jednomu z 250 kolesových parníků, jež kdysi brázdily vody Yukonu mezi Whitehorse a Dawson Ze všeho nejvíc nás ovšem zajímá bar hotelu Downtown, který nabízí proslulý Sourtoe Cocktail. Jedná se o drink, který skutečně obsahuje uříznutý lidský prst! Nápad vznikl jako sázka v roce 1973 a každý, kdo nápoj s touto „specialitou" vypije, se stává členem Sourtoe Cocktail klubu, jež má dnes na 35 tisíc členů. My jsme jeho řady pochopitelně rozšířili. Do kempu se vracíme až hluboko po půlnoci a oba Martinové výměnu oleje odkládají na druhý večer. To se však záhy ukazuje jako velmi nevhodné.
Paprsky ranního slunce nás objevují už na Top of the World Highway. Název je příznačný, nádherná prašná cesta vedoucí po vrcholcích vysokých hor s fantastickými výhledy stovek mil daleko nás dovede až na raritní nejsevernější hraniční přechod do USA – Poker Creek. Jsme zvědavi jak bude probíhat celní kontrola. Kupodivu jsme během chvíle odbaveni a jen malého Poubese si úředníci blíže proklepávají, protože v jeho pase našli igelitový spínací sáček v kterém se často pašují drogy. Ten náš ovšem kdysi sloužil jako obal na fotografie. Pár dotěrných otázek a můžeme pokračovat stezkou zlatokopů na oběd, do osady Chicken. Po jídle a dalších 60 km opouštíme překrásné hory a po nudné asfaltce míjíme město Tok. A právě tady, mezi městy Tok a Firebanks, zlověstně zabouchá v motoru Martinova XRka. Posunutá výměna oleje se zle nevyplatila, motor se zadřel a posádka Chevyho nepojízdný stroj přivazuje na zadní rám.
Nešťastný mladý driver usedá za záda otce a závěrečných 80 km absolvuje na tandemu. Ve Firebanks se ujímá velení Katka, která má známé snad všude. Ani toto město není výjimkou a pár minut po jejím telefonátu se vítáme s její kamarádkou Nicol a jejím otcem Patem. Jejich dům máme plně k dispozici a můžeme se tu chovat jako doma. Přátelská atmosféra sílí poté, co naši hostitelé připraví barbecue a na stole se objeví několik kartonů piva. Náladu nám nezkazí ani totální rozborka Martinova motoru s touto diagnózou: utržená část pístu, vydřený válec a v motoru jsou navíc napadané úlomky z poškozených částí. Ráno v místním servisu Harley Davidson objednáváme poškozené díly, které přicestují z daleké Kalifornie až za 4 dny. Po krátké poradě je jasno, dnešní večer oplatíme našim hostitelům pohoštění a ráno se vydáme dál na sever, za polární kruh.
Poubesové tedy stejně jako Karel Kalaš s Katkou jedou na svých KTMkách ve dvou. Počasí nám přeje, při 26 C zdárně dosahujeme pověstné Dalton Highway. Právě její nultý kilometr, který si na památku chtějí oba Poubesové vyfotit, se nám však stává osudným. Nepozorný Jarda Singer do nich zezadu vráží a sám padá do hluboké škarpy. Následky nejsou nikterak povzbudivé. Jarda má 3x zlomenou klíční kost, Martin pouze naraženou sedací část a Poubesova KTMka má zničený kufr, ohnuté držáky, stupačku a proražený výfuk. Dál nejedeme, utáboříme se u řeky a čekáme na Jardův návrat z nemocnice. Ke všemu Jéňa a Standa Tikal jsou kdesi vpředu, o ničem neví a dobrovolník Franta Peterka jede za nimi. Všichni se sejdeme až večer u táboráku a vězte, že je o čem povídat...
Ráno nás opět vyhání ze stanů neúprosné slunce. Podle místních takové léto zde nebylo nejméně 10 let. Je samozřejmé, že sestava za řídítky dosáhne dalších změn. Jardovu motorku osedlá kuchař výpravy Peťa Procházka a jeho místo v autě zaujme zraněný Valach Jarda. Sláva, polární kruh a tím pádem inzerovaný cíl naší cesty je tu! To, že tu bude 27 C si nikdo z nás určitě nepředstavoval. Inzerovaný cíl je však jedna věc, tou druhou, tajnou, je dosažení břehů Beaufortova moře v osadě Deadhorse. Se sluncem v nadhlavníku pokračujeme na sever. Prašná James Dalton Highway plná výmolů a štěrku nás doprovází na úpatí majestátného pohoří Brooks Range, do Cold Foot, poslední výspy, kde se dá naposledy najíst a natankovat. Nad pohořím ovšem visí černá mračna, která nevěstí nic dobrého. Liják na sebe nenechá dlouho čekat a nezbývá než čekat pod přístřeškem místní restaurace. Jet dál nebo posečkat do rána? Názory se různí a teprve sílící déšť dal za pravdu těm, kteří chtějí zůstat. Usalašíme se tedy na pozemku před podnikem a pumpou. Posilníme nejen sebe, ale doplníme benzínem i nádrže našich strojů. Tedy jak kdo, Poubesové do své 44litrové nádrže natankují omylem naftu. Pistole byla zelená a varovný nápis byl pouze na druhé straně stojanu. Na karburátor dojedou nic netuše ke stanu a blaženě usínají.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (37x):
Motokatalog.cz


TOPlist