Zakarpatí 2009

K ránu se i skalní notorici přesunuli do stanu a na pár minut si zchrupli. Ráno nás budilo krásné počásko a tak jsme se vydali nejprve nakoupit zásoby zpátky do vsi. Avizovaný magazín jsme hledali dlouho a těžce. No těžko říct kde ti místní velkoobchodníci ukradli trafiku, kterou potom vhodně umístili na dvorek mezi chlívky a za potůček močůvky.
Těžko říct kdo zíral víc – jestli majitelka koloniálu a její dcera, nebo my. Nakoupili jsme nějakou vodu a každej po lahváči na okamžité uhasení žízně (kromě Bruce – toho nakopával odér močůvky natolik, že by nic nepolkl) a rychle jsme práskli do bot a tradá do hor.
Cesta byla pohodová – panelka, kde se jen muselo dát pozor na občas chybějící panel nebo do vzduchu trčící armaturu – na což možná doplatil Dawa, který byl autorem druhého defektu zadního kola této výpravy. Po zdolání vrcholu a prohlídce vojenské raketové základny jsme se schovali do betonového podzemí základny před bouřkou a Dawka měl aspoň čas na opravu.
Když bouřka přešla, tak jsme vyrazili dolů. Tato cesta vedoucí směrem na Turja Poljana byla už o poznání zajímavější – zejména po vjetí do lesa – povodně, které postihly Čechy tak se zřejmě nevyhnuly ani Ukrajině a prudký sjezd byl provázen občasným řachnutím odloženého stroje.
Po najetí na kamenitou cestu už nás čekalo jen pár nudných kilometrů dolů k říčce, kde jsme chtěli rozbít tábor. Rychlost přesunu narušil pouze Jenda, který se rozhodl na rozdvojení cest zvolit tu lepší po vzoru Bruce a ne jako ostatní jet po mostku, ale přes potok. Bruce mu krásně zakalil vodu a tak Jenda přehlédl v nejhlubší části brodu pořádnej balvan a ustlal si na něm. Jeník se zpod motorky dostal ještě dřív, než jsem k němu doběhl a tak už jsem ho jen stihl pochválit jak pěkně pečuje o stroj a má ho jako jediný čistý. Poslal mě do paďous a řekl ať dojedu zbytek výpravy a počkaj na nás, než to nakopne. Zbytek čekal pod kopcem a zíral na Stygiho KTM, která nějak záhadně dokázala namotat spadlý řetěz zalepený bahnem mezi pastorek a blok motoru a nešlo s tím hnout tam ani zpátky. Oprava dala alespoň čas Jendovi vylít vodu z kdečeho, především z bot. Pak už jsme jen v klidu dojeli dolů a postavili stany u nádherně čisté řeky na louce s trávou kvality golfového hříště o což se svědomitě starají krávosekačky. V Turje Poljaně jsme nakoupili proviant včetně kuřat a alobalu a věnovali jsme se obžerství a plánování cesty na druhý den.
Tento den byl v plánu dálkový silniční přesun směr na Koločavu, a z té si nováčkovská část vytleskala přejezd do Komsomolsku. Letos už jsme to chtěli jet jako normální lidi správným směrem. Přesun byl narušen při prvním tankování, když jsme najížděli na hlavní tah Užhorod – Kyjev. 
Sice se mi z chvostu zdál nájezd na silnici podivnej, že jako je do protisměru a navíc pod silnici vedl podjezd – my jsme si to však paličatě švihli přímo přes silnici na benzinku. Tam si pro nás z kontrolní budky přišel policista, vyšvihlej jak četník ze Saint Tropez – samý prýmky, bílá uniforma a začal se vyptávat kam jedeme a kdo je náš komandir. Nikdo se s ním nechtěl bavit a všichni řešili proč neteče benzín, až nám přišla obsluha říct, že nepracujou – divný bylo, že ukrajinci tankovali jak o život. Policajt tam prudil dál, vyptával se kolik, že jsou u nás nejvyšší pokuty a kolik tak vyděláváme – to už jsme začali tušit průšvih. Konečně z něj vypadlo, že jsme spáchali hrůzostrašný přestupek a že nás to bude stát mraky peněz, ať s ním jde náš vedoucí a někdo další to sepsat do jejich stanoviště. Nenominovali jsme Tomáše, kterej jel první a tak byl tím pádem autorem přehmatu – teda né, že by ostatní nejeli jak paka za ním – vina byla na všech stejná. Mezitím co naše delegace vyjednávala s Krišotem, tak nudící se Jenda zjistil, že na víčku oleje nemá olej, ale emulzi, takže jeho motorka, kterou tak krásně vypral v potoce den předtím si evidentně chvilku hrála na ponorku. Naše situace se stále zlepšovala, řešili jsme jak vyčistit Jendův motor a delegace se vrátila s verdiktem, že chtějí po každém 500 hřiven, ale že to zkusí bez dokladu za míň – nakonec to dopadlo, že si vzali od každého přes 200 což nebyl zrovna dobrej obchod. Jendovo XT jsme odtlačili k autoservisu jen asi 100 metrů od benzinky a začali jsme shánět čím to propláchnem. Jenda koupil pár litrů nafty na druhé benzince, kde se pracovalo a taky asi 4 litry nejlevnějšího stáčeného oleje v servisu plus patřičné množství syntetického motooleje. Po dvou propláchnutích naftou, dvou olejem jsme zhodnotili čistotu vytékajícího oleje jako přiměřenou – z bílého kafe, přes kapučíno se barva dostala až na skoro stejnou jako měl olej před nalitím, jen byl trochu zakalený.
Jenda prohlásil, že když na tu směs dojel 100 km tak takhle čistej olej už bude úplně super a jedem. Celá ta legrace nás připravila je asi o 3 hodiny času. Pokračovali jsme dál směr Volovec a Mižhiriju. Tady jsme chtěli něco pojíst, ale ukázalo se to jako problém – nikde už k večeru nevařili. Tak jsme to natáhli až do Koločavy. Zajímavou informací pro cestovatele je, že tam vedou dvě cesty – loni jsme jeli po asfaltu a letos jsme to zkusili tou druhou – byla normálně značená, tak jako u nás silnice I. třídy. Už ve městě vymizel asfalt a jelo se nahoru krásnou šotolinkou, serpentinama jsme jeli stále nahoru – už po čistokrevné polňačce. Na kopci jsme si museli dokonce otevřít pár ohradníků, když jsme přejížděli pastviny. Na samém vrcholu se nám otevřel nádherný pohled na údolí Koločavy. Sjezd do Siněviru byl maličko dobrodružnější – cesta byla občas pěkně podemletá, ale dalo se to. Všichni jsme byli dost překvapení, když jsme se u večeře na četnické stanici dívali do mapy, že obě silnice z Mižhiriji jsou stejné úrovně – chudák automobilista, ten by čučel. 
Po večeři, která byla sice chutná, ale cenově dost nad ukrajinskou úrovní, jsme se přesunuli na osvědčené tábořiště za Koločavou u řeky. Stavba stanů už proběhla v pohodě a mohli jsme v klidu posedět kolem ohně a zapít náročný den.
Ráno jsme stejně jako vloni zírali na trhy v Koločavě - zase jsme se trefili do středy a zase nás překvapovala rozmanitost nabízeného zboží – od domácí drůbeže po satelitní příjímače věhlasných značek. Pilka Stihl mě stále láká – příští rok už ji asi koupím.
Po průjezdu hlavní třídou – okouknutí hezky vystrojených děvoček a nákupu nezbytného pitiva jsme si to namířili rovnou nahoru k nájezdu na cestu do Komsomolsku. Trochu jsme zakufrovali a na druhé rozdvojce jsme to poslali doleva a za vesnicí jsme to i poznali, takže zpět, znovu a lépe. Po cestě s hlubokými kolejemi jsme si to celkem užívali. Pár odložení se sice taky zadařilo, ale to jen díky občas špatně zvolené straně koleje a následné nemožnosti přejet zpět.
Za cca 30 minut jsme nahoře v sedle nad Koločavou a frčíme dál. Tentokrát na křižovatce míjíme odbočku doprava, která jak víme z loňska, by nás dovedla k prudkému sjezdu do horní části potoka vedoucího do Komsomolsku a raději jedeme rovně dál. Sice nás opět zdrží koleje plné bahna a chudák ten první (Stygi) – má asi dvě perné chvilky když se z prostředku cesty snaží dostat přes pravou, nebo levou rozbahněnou kolej – což se bez pomoci dost dobře nedá – tady mají výhodu ostatní které může předskokan včas varovat.
Po odpočinku vyvolaném stávkou motoru naštvaného Advíka Stygiho, který se rozhodl, že je toho na něj moc a po řádném bouchání do laďáku a neochotě reagovat na zápasení s plynem odmítá spolupráci. Poruchu přičítáme přílišnému zahřátí motoru, tak ho necháváme vychladnout a sebe taky. Cesta nás dovede do potoka v cca jeho polovině. Cestu dolů potokem už dáváme celkem bez problémů – jen s jedním pokusem Jirky o opakování potápěčských zkoušek motorky po Jendově vzoru – nevýhodou Jirky je že jede poslední a Advík ho zavalí, takže Jirka podniká nedobrovolnou koupel až do vysvobození od ostatních – no co stejně byl jak čuně nahozený od Stygiho, který chvíli před tím předvedl kolik dokáže drapák vyházet za sebe bahna za sekundu.
Cesta v tomto směru nám zabrala maximálně 2 hodiny jízdy, odpočinkový čas nepočítaje – což je oproti loňskému výjezdu opačným směrem dost podstatný rozdíl. Jedinou nevýhodu sjezdu potokem dolů je, že si jezdec sám sobě kalí vodu a nevidí do čeho jede. V Komsomolsku si dáváme v magazíně točené pivko a zíráme na výpravu Čechů která právě dorazila v sestavě chopper, dva cesťáky, dvě cestovní endura a jedno KLR, které je snad jediné zamýšlenou trasu Komsomolsk – Koločava absolvovat – a je tak říkajíc UA friendly. Češi si s námi dávají pivko a nevěří, že v mapě žlutě značená silnice před nima fakt není.
Pohled na naše zabahněné stroje je ještě nepřesvědčí a nalomí je až video z foťáku – pořád ale v jejich očích čteme, že doufají, že si z nich děláme prču. Z loňska víme co to pro jejich stroje muselo znamenat dojet až sem – přece jen je to cca 40 km po rozmlácené silnici a posledních 20 km jen šotolinou. A když budou chtít Koločavu vidět – znamená to pro ně cca 100 km objížďku přes Chust a Mižhiriju. Hledáme si nějaké spaní co nejblíže k výchozímu bodu zítřejší trasy na poloninu Svidovec – chceme co nejblíže k Lopuchivu, ale blíží se tma a terén kolem silnice, kde je jen prudký svah a řeka nás nutí vzít za vděk pláckem hned mezi silnicí a řekou – aspoň že tu jsou ohniště. Nasbíráme dřevo, šišky, zabalíme další opeřence v mraženém stavu do alobalu s česnekem a věnujeme se obžerství a popíjení. Po pár pivech už nám ani nevadí projíždějící a na pozdrav troubící náklaďáky se dřevem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE