Ráno netrpělivě zabalíme a celí natěšení vyrážíme k pro nás nové polonině
Svidovec, která je v této oblasti největší a údajně nejhezčí. Doplňujeme zásoby v
Lopuchivu, kde se s námi dávají do řeči starousedlíci. Babička nám radí nejlepší cestu na poloninu – označuje ji kvalitou óčeň hárna – což po spolupráci s dalším starouškem, který pár let sloužil v
Čechách, překládáme jako silnice pro motorová vozidla s luxusním povrchem. Cesta jak nám ji popsala – čili směr na
Usť Čorna a před mostem doleva, těsně za autobusovou budkou vede nejprve k pile a je opravdu kvalitní šotolinka. Dál za pilou už je to kamenitá cesta s občas slušným převýšením a vede do nekonečných serpentin. Dáváme přestávku u pěkného turistického odpočívadla, kde jsme za střechu nad hlavou opravdu rádi, protože nás tady chytá další ukrajinská horská bouřka. Čekáme, až to přejde a dál razíme do kopce. Cesta nás dál vede po vrcholcích až pod kopec na jehož vrcholu je vidět velká dřevěná stavba – cesta k ní je po dešti rozbahněná a jemné bláto připomíná jízdu jak na ledu a spolehlivě zalepené špunty to jen umocňují. Ve stylu za který by se ani
Verner – krasobruslař stydět nemusel dorážíme bna kopec a zjišťujeme, že kromě toho, že jde o opuštěnou a chátrající horskou turbázu jedeme evidentně blbě, ale zase jsme se vzdalovali od bouřky a nechali jsme ji náskok ke stíhání.
Nabíráme kurz Jasinja , přes kopec Trojaska
(1702 mnm) – cesta je nejprve po vrstevnici v nádherné enduro kvalitě, občas zpestřené prudkým výjezdem.
Zdrží nás jen průserář zájezdu Jenda, kterému se povolily šrouby držící rozetu a jen docela slušný rachot ho přinutí zastavit a zabránit tím dalšímu ničení hliníkové kyvky jeho XTčka. To že jsme mu den předtím tvrdili, že když se jede za ním tak mu rozeta podezřele šmajdá, to už si vůbec nepamatoval. Po opravě pokračujeme a opravdu si užíváme krásné průjezdy travou místních náhorních plošin.
Je to nezapomenutelný zážitek prohánět volně se pasoucí koně po obrovských zelených plochách těchto polonin. Kdo neviděl, nepochopí, fotka asi nepomůže.
Cesta nás dovede na rozcestí, kde doleva to vede dolů přes nově budované sjezdovky střediska
Čierna Tisa a doprava asi směrem do
Rachivu. Vzhledem k blížícímu se večeru se rozhodujeme pro cestu dolů
(taky toho už máme dost – teda já určitě). Na posledních metrech sjezdu mi přestává brzdit zadní brzda – po úleku zjišťuju, že bahno posledních dvou dnů odstranilo bez problému poslední cca 4 mm Brembo desek. Naštěstí už nás čeká vzhledem k časové tísni jen zítřejší silniční přesun přes
Solotvino co nejblíže k hranicím, nejlépe na osvědčené tábořiště nad
Turja Poljana. Nacházíme krásné tábořiště u řeky a po nákupu špekáčků a se věnujeme opékačce, jen lehce připosraní z případného útoku medvěda, kterých je tu prý hodně jak kdosi u ohně dává k dobrému. Hodlám o tom, že tu medvědi určitě nebudou zbytek výpravy přesvědčit tím, že nedojedené špekáčky nevalné chuti ukládám za stan, což ostatní samozřejmě netuší. Po pár pivech by nás stejně asi neprobudila ani tlupa huňáčů, takže v klidu spíme.
Ráno vyrážíme po silnici do
Solotvina. Vyhlášenou louži nacházíme – je to kombinace lunaparku s bahňákem. Zkoušíme vodu – je to asi jako v moři, sice nadnáší, ale žádnej zázrak. Jdu se osprchovat, když kluci přiběhnou – oči vypoulené, že jim místní řekli, že to pravé ořechové je cca 200 metrů dál.
Mně, vysprchovanému Stygimu a vodě rezistentnímu Brucovi se už nic zkoušet nechce, ale ostatní vyráží – Bába na tandemu a bez bot – což vzhledem k ocelovým stupačkám a jeho poloze ve stoje dost obdivuju.
Po chvíli přijíždějí, že je to fakt hustý – a to doslova, jsou prostě nepotopitelný. Nás už nezlákají a tak jdou dát sprchu – která je zbavuje brutálně svědícího a v místě odřenin pálícího nánosu soli. Mezitím, co si objednáváme ve stánku místní speciality se dáváme do řeči s asymetrickým
(asi metr vysoký a široký) človíčkem silně připomínajícím postavou Obelixe, z něhož se vyklubal majitel tohoto stánku i spousty dalších atrakcí zde. Plácá něco o tom, jak jdou služby na
Ukrajině nahoru o čemž se jdeme vzápětí do jeho kempu přesvědčit návštěvou toalet – stačí jeden pohled a raději míříme do křoví. Mezitím za Obelixem přijíždí dva autobusy ruských studentek, pro které poskytuje ubytování v této luxusní destinaci – kočky nám trochu zvedají náladu získanou na toaletách, ale vzápětí nám ji příchozí bouřka vrací do normálu. Pod přístřeškem přečkáme déšť a pak už pokračujeme cca 180 km přesunem k
Turja Poljana. Cestou ještě při jedné zastávce zažíváme překvapení v podobě hromady českých dětí, které jak nás viděly tak přiběhly z nedaleké hospody včetně jejich doprovodu a zásobují nás nespočtem otázek. Jde o cykloturisty mířící do
Koločavy a nejvíce je zajímá kudy je to nejlepší. Chtějí jet spodem, na
Chust, kde je méně kopců, ale čeká je ještě 150 km. Pak ještě povozíme jejich
UA kamarády, aby měli památku na české zabahněnce na oranžových motorkách. Když dorazíme k našemu oblíbenému tábořišti, zjišťujeme, že snad celá
Ukrajina vyrazila na tohle místo taky. Obklopují nás samé vyšperkované teréňáky a jejich majitelé evidentně patří mezi horních x tisíc obyvatel této země a návštěva tohoto místa na víkendový piknik patří zřejmě k místnímu koloritu. O našich kvalitách je přesvědčujeme naším způsobem rozdělání ohně – vzhledem k tomu, že jako obvykle sháníme dřevo až za svitu čelovek a není úplně nejsušší, tak Bruce ze své bezedné nádrže odčerpává litřík benálu a se slovy
„nádo zatapíť“ způsobujeme několikametrový ohýnek, který si moc nezadá s výbuchem chemičky. Turisti se svým ohýnkem na grilu jen tiše závidí.
Ráno naspoledy na
UA balíme a plni obav se vydáváme do
Perečinu hledat našeho strážného pneumatik – alkáče Vasyla. Naštěstí je přítomen a gumy nám se slovy, že je už mohl párkrát prodat předává. Po přezutí a předání 50 hřiven Vasylovi, který už se těší na lahvičku, co si za ně koupí, se vydáváme směrem k domovu – ještě vykupujeme Djůty frí šop před hranicema a schováváme kuřivo a pitivo do smrdutých oděvů, abychom případně odradili nenechavé ruce šmátralky slovenských celníků. Na čáře ještě zažíváme neskutečnou buzeraci ze strany šéfa směny
UA celníků vůči pražským turistům, z nichž jeden si dovolil odhodit nedopalek do kanálu. Mysleli jsme, že ho snad bez úplatku ani nepustí, nebo mu minimálně provedou anální prohlídku. Cestu k domovu už nám narušuje jen další Brucův defekt. Naše výprava se rozděluje – Moraváci Jenda, Jirka, Dáwa a Stygi pospíchají k domovu a já s Bábou pomáháme s lepením Brucovi. Pak už celkem bez problému projíždíme
Slovensko – u
Popradu se dělíme i my. Já pospíchám za rodinou do
Beskyd a kluci zůstanou kempit u osvědčeného termálu u
Ružomberoku.
Bylo to krásné a bylo toho málo. Na
Zakarpatské Ukrajině nám zbylo ještě spoustu krásných míst k probádání pro příští rok a já jen doufám, že se tam navzdory řádící chřipce v těchto dnech kdy tento cestopis dopisuji zase podívám a užiju si tu krásnou pohostinnost místních lidí a nádheru přírody.
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
