Ukrajinou – ještě jednou

Den 1.

Vlastně to už měl být den druhý, ale včera tak pršelo, že už jsem po práci nevyjel. Nechtělo se mi zmoknout hned na začátku.

Šel jsem brzy spát, abych mohl vstát brzy ráno, dobalit věci a domyslet trasu a vyrazit. Stejně jsem toho moc nenaspal, vyskočil ve 4,30 dorazil přípravu a rychle políbil obě holky ve spánku na rozloučenou. Když spí, líp se mi odjede.

Odjíždím a těším se až se vrátím a zmáčknu je k sobě.

Tak vpřed. Zvolna po hrázích rybníků a pak už plnou na Chrudim, Pardubice, HK, Náchod a už jsem na hranici CZ-PL. Ani nestihnu foto.

Dám do nav Opole a pálím dál.

Klodzko je rozkopaný, ale rychle se vymotám a jedu.

Míjím Otmuchowské a Nyské jezero. Už jsem tu jel, cvaknu fotku a nezdržuju se.

Vypadá to na déšť. Je zataženo, jen sem tam vykoukne sluníčko. Zastavím na chviličku u rybníka.

Spolknu čtverec toho děsnýho polystyrenovýho chleba, zapiju vodou a pozoruju přitom cvrkot ve vodě. Kapři dostali ráno pšenici a tak se cpou ostošest. Vystrkujou hlavy a ukazujou mi, že mají tak 1,8 kg a že teda budou vánoční.

No moc se netěšte kapříci. 

Celou cestu je mi zima. Kosa jak sviňa. Protože jsem co? Protože jsem samozřejmě vyndal vložky a nechal je doma. To by mě nenapadlo, že bude taková zima. Je 9 stupňů. To na dalekou cestu není nic moc. A začíná pršet. Jen slabě, ale stejně promokám, pomalu, ale jistě. Cvilku prší, chvilku ne a pak už leje. Takže nemok. Je to mnohem lepší, ale stejně je mi pořád zima.

Czestochowa, Kielce. Někde fotím hrad a samozřejmě si nepamatuju kde.

 

Takový město s názvem, kterej znám, už jsem ho někdy slyšel, ale nebylo to v PL jinde? Kruci, jak to jméno bylo?

A pak se vynořím ve městě, kde jsem si vloni při cestě kolem PL kupoval sváču zrovna v tomhle obchodě. Město........

U Annopolu jedu přes řeku Wisla. Krásná a já si ji ani nevyfotím. Jsem tak zmrzlej, že bych ani nevyndal foťák. Sakra. Sakra v PL bych klít neměl.

Škoda je to moc hezkej pohled.

Pak Krasnik, Bychawa a za městem Piaski před Pelczyn je popravu „Zajazd“.

Neváhám, ohnu to tam a už domlouvám ubyt. Za 75 Zl. Beru nic neřeším.

 

Jsem urvanej, jak čokl. Odpočinu si. Obstarám Alpinku, hodím věci na pokoj, ovladač na televizi najdu pod postelí, takže ji zprovozním a jdu na dvě dolů do restaurace.

Beru mapu, deník a dám se do vzpomínání na dnešní den. Jde to ztuha asi mám zmrzlej i mozek. (nebo piliny?)

Namyslet trasu na zítra. Viděl jsem ceduli Kyjev asi 600 km. Když se nezaseknu, mohl bych být zítra večer někde poblíž. Ale to se uvidí. Mám rád, když cesta pěkně odsejpá.

A snad bude zítra teplejc.

Jedu si prstem po mapě, vypisuju města , který projedu a už budu u Kyjeva. No, na mapě to jede.

Je to taky kousek do Černobylu, ale nemyslím, že bych ho chtěl vidět. Je to takový divný. Soudruzi dělali, jako že nic a přitom tolik lidí na následky tý havárie umřelo, nebo přišlo o bydlení a všechny věci po pozdní rychlý evakuaci. No co, byli jsme a budem jen „kusy“ pro všemocný politiky a byznysmeny.

Proč se na UA válčí. Krásná země, která by mohla být plná turistů a ne vojáků. Já ještě minule stihnul projet Doněckou oblast a Mariupol a taky Krym. Teď už se tam hned tak někdo nepodívá.

Tak dost filosofie. Dobrou.

Ujeto : 682 km        ubyt : 75 Zl

Den 2.

Dobré ráno, vyspalej do růžova na skoro stejný posteli, jako tehdy ve F u oceánu. Mrknu ven a na mě mrkne sluníčko. Krásný. Bude teplíčko, těším se na jízdu. Dneska někam ke Kyjevu.

Pokojík i ubyt mám cvaknutý ze včera, tak sprška a můžu vyrazit.

 

 Prolítnu Chelm, jen na konci si vyfotím obrovskou cementárnu.

 

Poslední ves v PL je Berdyszcze a pak už je přechod PL-UA.

 

Šílená fronta. Nějaká paní přede mnou vyleze z auta, jde vysypat vajgly do koše u silnice a přitom mi říká, že mám jet dopředu. Tak to zkusím. Auta stojí cik cak, ale pomalu se deru dopředu. Kufrem pohnu zrcátkem u auta, hned se omlouvám a dobrý, pokračuju dál. Nadrzo předjedu až dopředu. PL celník jen mávne a jeď. Dál na UA straně zas dostanu lístek, kde je počet osob a RZ motky a už na mě mává UA celník ať jedu k němu. Předjedu až k okýnku. Tentokrát nedám do pasu nic. Teda jako žádnou bankovku, jen malej TP a ten lístek. Uvidíme, jestli se od minule něco změnilo. Všude visí plakátky, že se tu žádný úplatky neberou, naopak kdo něco podstrčí, sám bude v maléru. Celník je rychlej, nacvakne mě i motku do kompu a už můžu k druhýmu okýnku. Zase pas,TP a lístek. Tam už je přísná paní a dost jí to trvá. Ale hotovo a jedu. O kousek dál ještě závora, kde odevzdám lístek, co jsem dostal na začátku.

A jsem na UA. Cvaknu frontu aut naproti a konec jí zdaleka nevidím. To já měl ten přechod dneska v poho.

Hezká silnice, jedu si jako pán. Cena benzínu u pumpy je prima.

 

Kurs je 1Kč : 1 hr.

Vesničky jsou rozesetý po krajině. Chudo.

 

Zlobí mě foťák. Nezaostřuje. Copak? Zkusím cvyaknout zřejmě elektrárnu, ale je to mizerná fotka.

 

Tak to je na bejka, to si moc fotek domů nepřivezu. Třeba to nějak pošteluju.

Za chvilku zastavím, civím na ten foťák, lezu do menu a nejsem z toho moudrej. Já a technika. Ach jo. A copak je tohle za čudlíček? Žeby? A jo. Už to ostří automat. Dobrý. Mám ze sebe radost. Jedu dál.

Cesta ubíhá celkem dobře. Město Sarny je vlastně veliká vesnice a Korosten taky. Baráčky jako na vsích a uprostřed nějaká fabrika, či co to je.

Dál přes Malyn. Začíná se kazit nebe. Mraky a ochlazuje se. Blbý. A tady těsně přede mnou pršelo. Tak jsem možná dojel tu buřinu a nečas z PL.

Mám hlad jako had, tak zastavím u silnice u obchůdku.

 

 Koupím vodu, chleba a ryby  v konzervě. Píšou kotleta z ryby. Něco sním já a něco pejsek, co přišel žebrat a dělat mi parťáka. Nad tou rybou se teda ošklíbáme oba.

 

Okolo jede klaďák. Mám ho.

 

Mám i tenhle křížek, který jsou všudypřítomný.

 

Jedu kolem nějakýho střediska, kde se zřejmě budou chytat ryby. Tak tohle nějakou hřivnu spolklo.

 

Silnice dobrá a mám ji skoro sám pro sebe. Zastávka s názvem Ukrajinka. Měl bych udělat alpince fotku.

 

A jedem. Houby! (ne takhle jsem to fakt neřek) Nestartujem.

Batery v prdeli!

Tak to se hodí. To se to nemohlo podělat v Pardubicích? Třeba. Co teď? Snad ani moc neběduju ani nezuřím. Divný.

Tamhle naproti přes silnici je takovej osamělej baráček. Vydám se tam a vidím chlapíka, kterak telefonuje. Způsobně počkám opodál, až se vykecá a pak už ze sebe soukám, co mám za problém. Domluvíme se, že motku přitlačím sem a něco vymyslíme. Než se došourám, chlapík už nese baterku z auta. Ještě kus kabelu. Rozhlídne se a už kráčí ke sloupu, kde visí drát na zem. Nějaká dvoulinka. Ušmikne 2 m oholí dva a dva fousy a připne na baterku. Já mezitím sundám kufry a sedlo a dáme druhej konec na mou baterku. Zkusím. Chytá, jak švýcary. Chlapík dostane dvě piva, ustrojím motku a přemýšlím co dál. Teď pojedu, ale dál?

Nějaký větší město a koupit novou baterku. Tak jo, jedu.

Město Borodjanka a tady je u silnice nějakej servis. Baterku nemají, ale radí, že v dalším městě je prodejna. Dojedu tam, hledám obchod, ale nenajdu. Musím se zeptat a pak už to klapne. Nechám nastartováno a jdu se zeptat. Snad mi nikdo neujede s motkou i věcma. Bych se smíchy neudržel.

Baterku se stejnýma hodnotama nemaj. Jen slabší a takovou, co se do ní elektrolyt teprv naleje.  Podle mě by to nemělo vadit. Snad.

A co zkusit ÚAMK u kterýho si platím pojištění na cesty? Kdyby mi ji sehnali a dovezli sem. Neřešitelný. Nejspíš chci něco nesplnitelnýho. Dohady trvají a nakonec nabízí : odtahovkou někam a protože je pátek, věc se bude řešit v pondělí. Ještě zkouším, jestli by nemohl přijet jen technik a zalejt, namontovat a třeba zkontrolovat dobíjení. Asi jo, tak za 2 hodiny. No to určitě. Je 19,30. No tak si poradím sám no!

Kupuju, naleju jednu směs, pak druhou, namontuju a čekám. Podle návodu asi 2 hodiny, ale prodavač říkal, že by stačilo aspoň 20 minut. Při montáži krytu mi jeden šroubek zapadl někam a nemůžu ho najít. Na posrání. Už jsem vzteklej. Prodavač jde domů, ale ještě se vrátí pro ten můj šroubek. Díky.

Nějakou dobu čekám, ošlapuju kolem a nakonec zkusím start. Jo.

Přejedu jen vedle k pumpě. Mám skoro sucho. A vpřed a první ubyt po cestě je moje. A jo, za kousek je. Takový dřevěný domečky. Ptám se a jdu se kouknout. Postel i sprcha je. Beru. Platím 500 hr. Zabydlím se a jdu do restoranu na tři. Sebou mapu, deník a vymyslet trasu na zítra.

Zavolám domů, že je vše v poho a že už bydlím.

Tak co zítra? Nastartuju?

Zítra Kyjev a pak dolů po Dněpru. Vyberu pravou stranu nebo levou?

Jdu spát. Dobrou.

Ujeto : 532 km      ubyt : 500 hr

Den 3.

Dobré ráno podmračené. Mrknu z okna někdy před 6 hod a vidím mraky a sem tam trochu modro. Zkusím to asi bez nemoku.

Sprcha, východ a sbalit. Nezapomeň foto pokojíku a chatky.

 

 Je to tu docela hezký.

Šmrdlám se kolem motky a přijde chlapík, co mě včera vítal slovy „prichodili gósti iz čech“. Dáme se do řeči. V 85 roce pracoval v Německu, pak byl v armádě a teď dělá ochranku a strážce tady v tom areálu. Říká, že by mohlo být líp, ale směje, že to chceme všichni. Loučíme se a vyrazím. Směr Kyjev na Boryspil.

Sunu se zvolna v koloně plechovek a jsem v Kyjevě.

 

Kolony jsou nekonečný. Opravujou most přes Dněpr. Snažím se nějak vykličkovat, ale nejde to. Děs. Jak dojedu na most, točím hlavou div mi neupadne a zírám na tu obr řeku a jsem u vytržení. Jen zírám, kdybych zastavil na fotku, někdo mě sežere, nebo přejede. Všichni jsou dokonale nervózní. Stovky a tisíce nervózních řidičů v koloně, která leze, jako šnek.

Boryspil. Chci zkusit sehnat pohledy a třeba vyměnit nějaký peníze. Tak do toho. Tady je cedule Nova posta. Parknu a jdu se zeptat. Pohledy nemají a na dotaz kde, jen mávne rukou, jako že vlez mi na záda. Vypadnu a pokračuju. Zahlídnu Exchange, ale než zastavím, už je pozdě, kolona mě odnese dál.. Za kus cedule Posta. Zavede se parknout a jdu se ještě jednou zeptat na ty pohledy. U okýnka má paní jeden, tak mi ho ukazuje. Kam ale napsat adresu. Otvírací pohled bez linek. Tak furt ukazuju a říkám adres a paní už je evidentně nerv. Pořád nabízí konvert, ale neukáže co je to. A já to fakt nevím hergot. Do háje. Obálka. To je ono. Chci ještě další tři pohledy, ale nemá. Dobrá pošlu jen holkám domů. Napíšu a nesu k okýnku a paní mě drapne a táhne k jinýmu oknu, ukazuje mě, jako exota a říká důležitě : inostráněc. Mají tu ještě tři kyjevský a jeden narozeninovej a ten taky koupím a pošlu Terce. Dostane přání v azbuce z Kyjeva. Snad dobrý.

A tak jsem vykoupil všechny pohledy na poště. Vykoupil, napsal a poslal.

A jedu dál. Ještě zahlídnu ceduli „izmeájaje valut“. Tak teda ještě jednou haltnu a vyměním 100 E za 2.780,- hr.

A teď už jedu na Pereslav Chmelnyckij. Nedá se to nijak zadat do nav, pořád tam skáče něco jinýho, tak tam zadám Zolotonoša.

Prdele, prdele a prdele. Děsná cesta. A začalo lejt. Takže nemok a dál.

Pár domečků a foto tanku.

 

A leje a fučí.

Asi přejedu na druhou stranu Dněpru. Na Čerkasy. Jsem zvědav, jak ten přejezd přehrady vyřešili. A jsem tu a už to vidím.

 

  Sypaná hráz kudy vede silnice i železnice.

 

Leje tu a fouká, že mám strach, aby mě ten vítr neporazil.

Uprostřed tý hráze je pár baráků. Šest. Název Panske.

 

Na vodě sedí a taky lítaj ve vzduchu (to dá rozum, že ve vzduchu, když lítaj) stovky kormoránů. Jsou to mí oblíbený(!) ptáci. Ročně nás připraví o tisíce ryb.

Teď mi dochází, že ten divnej pach, co tu cítím z vody, je přesně takovej, jakým je cítit zastřelenej kormorán. Samozřejmě po vyřízení všech nutných povolení a splnění zadaných podmínek. Jo, úplně přesně takovej.

No a pak je most. Železnej. Netroufnu si zastavit a fotit. Až teprve na konci mám kousek mezeru za sebou, tak rychle foto.

 

 Ale to už na mě huláká ten chlapík, co ho vidíte v tý budce nahoře. A řve a píská, jak šílenej. Vpřed, nebo mě snad střelí.

Zadám Kremenčuk a vymotám se z města Čerkasy. Děsná cesta. Cvaknu alpinku u památníku a ještě vodojem a pak už bude Čigirin.

 

Pravá asfaltka přes město, levá panelka někam.

 

 Beru levou.

Kam jen to jedu? Hlavně ať mě nezradí motka, nebo nevím. Občas potkám auto i náklaďák a tak jedu dál a věřím, že někde vyjedu. A jo. Jsem konečně u vody. Kremenčuské vodoschovišče.

 

 Nadšení ale opadá, když se víc nadechnu. To je ale vážně smrádek. Voda je zelená, hustá,  jak močka a děsně smrdí. Ale smrdí.

Na břehu je asi nějaká pískovna či co.

 

Tak tohle je jedna z mých vysněných dněperských přehrad? Propána, vždyť odsud bych rybu nesněd, ani kdyby mě nutili. Koupu se celej život v rybníkách, protože to je jistě lepší než v chemickejch bazénech, ale do týhle vody bych nevlez.

Tuším, že s přehradama je konec. Tohle vidět nemusím. A nejspíš to bude všude stejný. Už dva roky jsou suchý a tak teče málo vody a stejně jako u nás rybníky neprotýkaj, tak to bude tady taky tak. Malej průtok, takže se voda nevyměňuje, nebo jen pomalu a proto je tak hnusná. Škoda.

Hezká silnička s dírama, jak sviňa.

Silnička a krajina v dešti.

 

Mám na sobě nemok, tak jsem suchej až na boty.

Míjím další památník na válku.

Je jich tu pořád spousta. Asi je to dobře.

Silnice je čím dál lepší, za chvilku abych přestoupil do tanku (tady ještě zdaleka ne).

 

Ty pole mě fascinujou. To jsou rozlohy. Jsou nekonečný, znovu to vidím. Jen doufám, že místní sežrali všechny srnky a prasata a nic mi teda nevběhne do cesty.

Projedu Svitlovodsk a přijedu na křižovatku. Z přehrady jsem rozčarovanej, takže volba. Kremenčuk ruším. A Dněpropetrovsk, dnes Dnipro taky. Stejně jsem slíbil Evče, že se budu držet daleko od války.

Začíná být pozdě, chtělo by to začít hledat spaní. Ale tady jsou jen pole a krávy. Město Oleksandria je jen prdel, dám do nav Kirovograd a valím. A zase ta silnice, nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl. Městečko Nova Praha.

 

Možná nějaký naši krajani. Ale nezkoumám to a jedu dál.

Vlastně už dom, i alpinka to poznala a začala tak nějak vesele bručet.

Strašnej úsek cesty. Díry v silnici už nefotím. Neba mě to. Bude na tmu a tady se bydlet nechystám. Rychle do nějakýho města. Vjedu do Kirovogradu a za kousek je hotel. Jdu se zeptat a k mýmu údivu je obsazeno. Čára přes rozpočet. Ptám se na jinej hotel. Jo je tu, prý támhle o kus dál. Ale ten nenajdu. Dám do nav ubytování. První je blbost, druhý je zrušený a třetí děsivý. V hrozný čtvrti a motka na ulici, plný divnejch lidí. Tak ještě zkusím jedno a když ne, zadám další město a třeba bude něco po cestě. Ale tohle naštěstí vypadá dobře. Volno je a alpinka vzadu v zamčeným dvoře. Za 380 hr. Na poslední chvilku. Už zas prší.

Ubytnu se a ještě váhám, jestli někam vyrazím. Ale ne. Je 20,30 už se mi nechce. Dopíšu si deník, něco k jídlu mám a pivko v plechu ještě taky.

Dám se do toho, ještě krátkej telefon dom a už se mi klíží oči. Trasu na zítra a padám do peřin.

Plán je. Bobrynec, Mykolajiv, Odessa, Bilhorod Dnistrovskij, Tatarbunary a je to myslím až dost. Jestli to (ne)pojede, jako dneska, tak to bude dlouhej den. Ale těším se na cestu. Těším se celej rok, tak teď nebudu skuhrat. A už chrápej ať ráno vylezeš včas! Dobrou.

Ujeto : 477 km        ubyt : 380 hr

Den 4.

Dobré ráno. Celkem dobře jsem spal a je načase vyrazit. Nebe vypadá dobře. Rychlá sprcha, pobalit a už kráčím ze dveří. Sakra vždyť prší. Teď najednou. Tak do nemoku a hybaj. Foto pokojíku už mám.

 

Na Bobrynec a Mykolajiv. V Kirovogradu ještě cvaknu nějakou majestátní budovu a další už ne, protože prší víc.

 

Uháním po slušný silnici. Sem tam díra, ale jde to. Chci přifouknout zadní kolo, ale u pump buď vzduch nemají, nebo nefunguje. Nu což. Zastavím, protože přestalo pršet, sundám nemok a chci si vyfotit barvy nekonečných lánů. Hezký.

 

Zastaví u mě žigul, vyskočí borec v maskáčích a jestli něco nepotřebuju. Ne ne jen civím na hezký barvy. Trochu si postěžuju na kvalitu silnic. Začne se smát a říká, že za pár km uvidím jak vypadají „plochoje dorogy“. Ještě chvilku se bavíme. Je voják, vlastně námořník a má dovolenou. O válce se evidentně bavit nechce a já nenaléhám. Jen ať si odpočine od toho všeho. Přejem si vzájemně hodně štěstí a jedem.

Doufám, že s tou silnicí to nebude tak zlý. Cha cha.

Přejíždím řeku Sukoklija, tak si ji vyfotím.

 

Mezi obr lánama nádherný úrodný černozemě valím dopředu. Naši jezedové by koukali a záviděli. Asi.

Nějaká vesnička s kostelem.

 

Je teplo, mám chuť na něco studenýho, tak zastavím u krámku.

 

Koupím jen studenou vodu, nic jinýho co bych slup nevidím. Pár nahnilých rajčat a bílej chleba. Éto vsjo.

Jedu dál.

Mě se líbí tohle nekonečno a všechno ohromný. Líbí.

 

V každý louži pro krávy chybí voda, ale tyhle jezírka jsou plný. Asi dobrej pramen.

Abych přibrzdil. Tady nejspíš bude ta horší silnice. No ty vole, to není možný(zatím ovšem jen čajíček).

 

 Vesnice Avangard

Ač se to zdá nemožný, takhle to vypadá a po tomhle se jezdí. Tak přeci nebudu fotit díry v silnici.

Tady jedna hezká krajinka, a zas tak trochu nekonečno.

 

No tak ale tohle! To vyfotit musím, vždyť je to k neuvěření.

 Jedu na jedníka, dvojku ani nedávám, nemá to cenu. Něco by upadlo. Možná já.

Ještě další fotka. To malý uprostřed je alpinka a to okolo dirka v silnici.

Se poseru.

Ploužím se dál a jen se šklebím do helmy.

Dál někde na zahradě stojí tohle něco.

 

 A vedle tenhle domek. Ten neobejvá nějakej chudák, co pase krávy.

A to už je Mykolajiv. Na tomhle místě jsem fotil alpinku minule.

 

Ale ten plakát je novej. Otčenáš v azbuce. S chutí si ho přelousknu. Odpočinu, neleju do sebe trochu vody a jedu dál. Na Oděsu. Po cestě je tenhle hezkej kostelík.

 Potom projíždím Koblevo. Ano v tomhle hotelu jsem spal

 

 Městečko u silnice, kde všechno stojí na prodeji všeho, co lidi koupí. Vzpomínka, nostalgie. Doprčic, jak jsem seděl nahatej v křesle a nešla elektrika. Až když jsem strčil kartičku z recepce do strojku u dveří. Cha cha. Šklebím se do helmy. Fakt šklebím nahlas. Radostně.

Pojedu stejnou cestou do Oděsy, jako tenkrát. Poznávám jí. Tady v zálivu za Koblevem už taky provozujou ten sport, co jsem viděl vloni v PL nahoře na Baltu. Jak se jmenuje, to si nepamatuju, ale to je asi jedno.

 

Je to zkrátka prkno s křídlem poháněný větrem a lítaj na tom po vodě (i nad), jak šílenci. Hezký. Asi by se mi to líbilo.

Bude Oděsa a obrázky stejný, jako tehdy.

 

 Je tu hráz, po který se jede a já tu fotil dědy, jak chytaj ryby. Dneska stejný, jen dědy vystřídali mladí a přibyl tu bordel. Všude. Škoda.

Dám do nav Bilhorod Dnistrovskij a valím. Teda valím. Tu příšernou silnici opravujou, ale hned tak to asi nebude. A jakápak objížďka? Takhle ten povrch rozšmelcujou, auta to hned ujezdí a hotovo?

 

Nene. Pak to přejedou válcem a prolejou asfaltem a teprv je hotovo. To uvidím za pár km dál.

A ještě to všechno zasypou šutrama velkýma až jako pěst. Vrstva 5-10 cm. Bezva se v tom jede. To ovšem kromě mě nikomu neva. Na takovým povrchu se dá jet třeba 100. Takže jsem brzda a i když uhejbám co to dá, takhle to nepůjde. Ne.

Tenhle sráč v náklaďáku, co mě teď předlít a obházel šutrama je fakt imbecil. Jeden do plexi, jeden do helmy a velkej do ramena. Kurwa to teda bolí.

Křižuju řeku Dněstr. Není velká a já myslel, že jo.

A najednou uniformovanej a stop. Dostávám nějakej lístek a nevím co dál.

Je tu fronta aut a něco se činí. Ptám se co se děje a odpověď je : voditěl uměr. Přes silnici ke stánku nesou chlapa a hned dávaj masáž srda. Uniforma mi vrazí ten lístek a říká, že mám jet, že na motorce projedu. Jedu kolem nabouranýho kamionu do sloupu. Chudák šofér.

A další uniforma. Ptá se jestli jedu na UA, já že jo, tak mám jet mimo kontrolu. Jasný. Hranice s MD takže jedu po hranici. A ještě se do toho motá Podněstří. Proruský, oficielně neuznaný samostatný stát, na levém břehu řeky Dněstr s vlastním hlavním městem Tiraspol. Tudy ale já nejedu, takže zpátky na UA, směr Tatarbunary.

Hnusná krajina, hnusná silnice.

Pořád myslím na toho řidiče. Jistě na něj někdo doma čeká. Je mi divně.

Jsem ve městě dám ubyt do nav a už stojím před hotelem. No. Díra jak jak. Starej smradlavej hotel. Ale co. Dál nejedu, nechce se mi. Potřebuju sprchu a oddáchnout. Není to tak zlý. Alpinka v zamčeným dvoře, klima, sprcha, televize (nefunkční) a tvrdej gauč.

 

Porochním se ve sprše skočím do kraťas a trika a jdu se projít. Obejdu náměstí, v obchůdku koupím rajčatovou šťávu, vodu, pivo a to je vše.

Uprostřed náměstí je obrovskej naftovej agregát co z něj olej nekape, ale teče. Je napojenej nahoru na sloup, takže když vypadne el, tak ho nahodí a vše maká dál.

Hrajou si tu děti, lítaj na kolech a řvou jak paviáni. Je to takový uklidňující.

Vrátím se, hodím plachtu na alpinku, máznu řetěz, jako každej večer, vezmu mapu a deník a sednu venku na lavičku.

Písnu sms dom a ona neodejde. Zkouším volat a nic. Nejste registrován v síti. To se mi už jednou stalo na SK, ale tam to samo nabídlo jiný sítě a makalo to. Teď nic.

Zas nervy. Co dělat? Evča bude mít strach. Asi. Do hajzlu s Tatarbunary. Tatarsko no!

Naproti sedí kluk a civí do mobilu. Takže?

Prosím o možnost poslat sms z jeho tel. Ochotně vyhoví a ještě přenastaví klávesnici. V azbuce by si Evča moc nepočetla. Píšu schválně Rusalko, aby věděla jistě, že je to ode mě, že je vše ok jen problém s tel. A za chvilku je tu odpověď. Dobrá dnešek je vyřešenej. Kluk nechce o odměně ani slyšet, tak mu zaplatím pivo, co tu cucá. Já si dám taky ještě jedno.

Spolknu asi něco k večeři. Objednám filé, chleba a salát. Študuju trasu na zítra.

Herdek, řek by někdo, že filé jsou hranolky? Takže chleba, hranolky a zelnej salát. U mě dobrý, jdu spát.

Dobrou.

Ujeto : 488 km     ubyt : 430 hr

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE