Expedice Ukrajina 2008 s kamarády z Německa

Den pátý, úterý 19.8.08

Míca:
Dnešek by měl být dnem setkání s druhou částí výpravy – kluci německý, který se s náma sčuchli přes internet, kde Bruce tahal rozumy z Anucha, kam jet a co vézt a oni mu poslali mail, že plánují podobnou výpravu v podobném termínu. Po smskování se domlouváme, že rande bude v Chustu na náměstí u velkého kostela. Dorážíme s hodinovým zpožděním – cestou se ještě pokouším sehnat náhradní páčku, protože jsem tu špatně pasující zkoušel tak dlouho ohýbat až rupla taky a další už naše výprava nemá. Po setkání a představení se, zjišťujeme, že kluci Andrej a Christian jeli přes Maďarsko z Německa. Christian nechal rodinu v Budapešti na dovče a pokračovali dál až do Chustu. Den před tím jeli podobnou trasu jako my, ale podle dalšího vyprávění asi méně náročnou (vyjeli pod Stoj k raketové základně). Andrej je původem ze Sibiře a žije v Německu teprve několik let, stává se naším hlavním mluvčím, protože naše ruština je dost chabá. Domlouvá mi místního taxíka, který nás povozí po městě v honbě za páčkou. Nakonec se daří sehnat nějakou čínskou, která má blízko k té co jsem ohýbal, až jsem ji zlomil. V nouzi by to šlo použít.
Domlouváme další trasu – Usť Čorna, Komsomolsk, Koločava (kdybychom my paka někdo pořádně četli bebaweb, tak jsme věděli, že se to jezdí opačně). Po silnici se přesouváme do Komsomolsku (tam už se to moc silnicí nedá nazývat – je to šotolina). 

Odtud nás vede Tomova GPS dál po nádherné nové gruntovce – moc se nám to nezdá tak po pár kilometrech chytáme Ukrajince se Zilem a ptáme se na cestu – říká, že jedeme blbě, že to vede do jiné vesnice, ať se pár kilometrů vrátíme a jedeme přes řeku, podél potoka. To děláme, jen bych poopravil, že cesta nevede podél potoka, ale potokem. V potoce jsou kameny velikosti fotbalového míče a větší, takže si každou chvíli pomáháme a taháme motorky stále dál proti proudu. Po pár stech metrech (cca po hodině hopsání přes šutry) potkáváme proti nám jedoucí UAZ a tak si říkáme – to půjde a hopsáme dál. Podél potoka vede pěšinka – Andrej to zkouší, ale za první zatáčkou je na ní zával a při pokusu o obrat lehá a jen zázrakem nepadá po skále do potoka – ty 2,5 výšky do kamenů by asi dost bolely. Každou chvíli proti nám kráčí po pěšině nebo vodou ukrajinská offroadová kráva.

Občas i nějaký lidi – potkáváme i takový zázrak jako je cca 30-letý ukrajinský pár, kde dáma má bílé kalhoty a boty na podpatku (nikoliv jehlovém – to už by bylo fakt moc). Po další hodince, po mnoha odloženích a jiných trampotách dojíždíme na rozcestí – jedna cesta vede zas do potoka a druhá do prďáku, který nás děsí. Přichází k nám dva dědkové a povídají, že správná je ta do kopce. Že je to tak 300 metrů, a pak už to bude dobrý, ale že tam nic nejezdí, jen nějaký blázni na kolech. Motorky že to neprojedou. Vyrážíme s Tomem pěšky na průzkum a děláme si cestu, všechny velké šutry odvalujeme a zjišťujeme, že to sice nebude pro kardiaky, ale pude to. 

Bruce:
Muselo to jít, zpátky do potoka se mi fakt nechtělo a neměli jsme Oboloně. 

Míca:
Pokusný králík je Bruce, Kytka ho jde do nejhoršího místa pěšky jistit, vyjíždí v pohodě – jedu další – to už na mne s pomocí čekají dva – naštěstí pomoci nevyužiju. Dá se to projet dobře – jen se nesmí zastavit a hlava nehlava to rvát přes šutry nahoru. Kdybych zastavil, tak se sám bez pomoci už nerozjedu. Vyjíždíme všichni a blahořečíme počasí, kdyby bylo mokro, tak je to nemožné. Na kopci nás čeká ještě bahenní koupel v podobě 10 metrové kaluže a pak už jen nádherný pohled na údolí Koločavy a na poloniny, které ji obklopují.

Cesta dolů je už s prstem v nose (někdo říkal jinde), ale dá se to, jen se nesmí žuchnout do vyjetých kolejí – mají tak 70 cm a KTM by urvala kufry. Po 20 minutách jsme v Koločavě, kde potkáváme výpravu český turistů. Koukají na nás jak na ufony a nevěří, že cestu, kterou včera šlapali pěšky, jsme mohli projet na motorkách. Při pohledu na naše oblečky nám ale uvěří. Hledáme tábořiště kousek za Koločavou u řeky a po postavení stanů kluci německý vyrážejí pro proviant. Po instrukcích dovážejí Oboloně a u ohně slušně zapíjíme první společnou offroad trasu. Christian praví, že takovej mazec ještě nikdy nejel. Andrej je tvrdá povaha, neříká nic, ale je taky rád, že je to za náma. 

Bruce:
Vynikající večírek u řeky !

Den šestý, středa 20.8.08

Míca:
Protože se obecně traduje, že středy a šesté dny obzvláště bývají dny kritické, tak pro dnešek plánujeme pouze odpočinkový přesun po silnici směrem Siněvirský nár. park. Ráno nás kromě krav okusujících naše plátěné příbytky budí nebývalý turistický ruch na silnici, kterou máme cca 50 metrů od tábořiště. Vylejzám první a po chvilce zevlování vidím frčet po silnici BMW Dakar – máváme na sebe a přijíždí ke mně, je to ukrajinský endurista a vysvětluje mi, že v Koločavě jsou každou středu ráno trhy a taky, aby mi řekl, že jsme koňové, když jsme jeli z Komsomolsku spodem potokem, že tam vede mnohem lepší cesta po hřebeni, ale na druhou stranu nás obdivuje, že jsme to dali. 

Jedu do Koločavy pro snídani a nestačím valit oči – tam kde se včera kolem řeky a cesty rozprostírala jen kamenitá pláň, střídajíce se se skládkou, je dnes trh velikosti Matějské pouti. Hned u silnice jsou stánky, kde prodávají kuřata, selata, domácí sýr, u dalšího pak horská kola, motorové pily Stihl a u dalšího pak televize a videa – prostě takové Makro pod širým nebem. Po vydatné snídani provádíme hygienické prostocviky v horské řece a staráme se mazadly a jinými pochutinami o naše oře. Někteří (Christian), co to přehnali minulý večer v ochutnávce pravé moravské slivovice z dílny Tomínova taty, sledují dění jedním zamlženým okem ze spacáku a diví se jak to, že my jsme ok – Češi ví co vydrží a Sibiřana jen tak něco neskolí. 

Po obědě pomalu vyrážíme směrem na Siněvir. Cestou navštěvujeme pěkně vypadající šašlikárnu – jídlo dobré, jen ceny evropské. Při příjezdu části výpravy do Siněviru (Já, Tom a Bruce) jedeme tankovat a směnit prachy do Mižgorje) ztišťuje, že k jezeru vede asfaltka a před ní je závora zákaz vjezdu – ostraha je nesmlouvavě vykazuje na parkoviště. Když dorazíme my, tak vyzbrojen informací, že šéf nár. parku je člověk XY, který před pár lety pracoval u nás ve městě, a že mi určitě ve všem pomůže vyrážím neohroženě k maskáčovým strážcům závory. O člověku toho jména pochopitelně neví vůbec nic a ptají se, co že vlastně chci. Vysvětluju, že chceme nahoru, stanovat a tak, oni volají Komandanta a říkají, že můžeme za 5 hřiven jet pomalu nahoru, ale ať za to moc netaháme. Cestou nahoru nás překvapuje na Ukrajinu až přílišná čistota a upravenost okolí, dokonce jsou na každých pár metrech koše a informační tabule. 

Ukrajinci na nás čučí jak na svatý obrázky. Když dorazíme k jezeru tak první na co padne náš zrak je zákaz všeho, co tam chceme dělat – stanování, koupání, ohňotvoření atd. Jsme z toho jeleni, Andrej se ptá strážců a ti říkají, že to bude ok, ať vyčkáme na Komandanta. Čekání zkracujeme Oboloněm za ceny víc než evropské – vysokohorská přirážka ukazuje, že zásobování zřejmě do kopce probíhá taky po vlastních. Komandant doráží a říká, že všechno bude v pohodě, ať projedem obě závory a počkáme na něj na protější straně jezera u dřevěných soch, že nám ukáže co a jak. Vyčkáváme a s klidem snášíme Brucovo vrčení, že z celé Ukrajiny musíme přespat zrovna na nejblbějším možném místě, kde na nás ukrajinské korzující rodinky koukají jak na exponáty v národním technickém muzeu. 

Bruce:
A to jsem vrčel fakt na všechny strany, ale nepomohlo. 

Míca:
Počas jeho vrčení dorazí Vasyl (Komandant) a říká, že můžeme stanovat kousek nad jezerem (cca 50 metrů) kam vede cesta se slušným převýšením, která dává naději, že ukrajinci v polobotkách tam nepolezou. Platíme za každého 20 hřiven – tolik stojí anulace všech zákazů (krom Kytky, kterej říká, že platit nebude, protože nemá stan) a jedeme rozbít tábor. Místo je celkem hezké, s ohništěm, stolem a asi tunou bordelu. Ten naházíme za převrácenej stůl a sháníme nějaké dřevo, což se ukazuje v dokonale vyluxovaném lese jako slušný problém. Kluci vyráží pro proviant a po hodině přiváží pivo a šašliky i s jehlama s oblíbené šašlikárny. Vyrábíme tuto pochutinu lepší, než byla k obědu a spokojeně usínáme (až na Bruce, ten stále ještě vrčí kvůli výběru tábořiště) 

Bruce:
Fakt, v zemi kde je tolik krásných míst se zakempovat v tomhle divnoparku mi nepřišlo jako úplně příčetné rozhodnutí. 

Den sedmý, čtvrtek 21.8.08

Míca:
Dnes jsme se dohodli, že režii dnešního offroad putování převezme Andrej, protože je to člověk nátury drsné a určitě vybere něco extra, minulý offík jsme stejně vymýšleli my. Kouká do mapy a po typické tiché poště (on to rusky vymyslí, německy to pak řekne Christianovi, ten to německy schválí a anglický to podá nám) koukáme do mapy, že Andrej chce jet dál nad Siněvir přes vesnici Sloboda, což je nejvýše položená vesnice v této oblasti. 

Bruce:
Ta rusko – německo – anglicko – česká domluva byla celou dobu fakt dost zábavná. Někdy jsem se i divil, že jsme po nastartování motek vyrazili všichni stejným směrem. 

Míca:
Potom se přehoupneme přes hřeben na druhou stranu a pojedeme údolím k vesnici Myslovka (nebo tak nějak). Vypadá to dobře, ale divíme se Andrejovi, kde bere jistotu, že tam vede alespoň nějaká cesta, když víme, jak vypadá poměrně tlustou čárou kreslená cesta z Koločavy na Komsomolsk v té samé mapě. Duvěřujíc Sibiřanovi vyrážíme. Cesta se hned za Siněvirem mění z luxusní asfaltky na luxusní gruntovku a stále se zhoršuje. Sloboda je vesnička jako spousta jiných – jen domečky jsou možná rozházené dál od sebe ve stráních. Potkáváme pár Zilů – dřevařina je asi hlavní pracovní náplní místních. Za vesnicí nás Andrej vede dál podél potoka – cesta v něm občas zmizí, ale zatím to jde. Po asi kilometru cesta mizí v potoce natrvalo a začíná mazec – kameny jsou jiné než v tom Koločavském – jsou to břidlicové ploché šutry se slizkostí 10 z 10. Leháme všichni mnohokrát a jsme v pár minutách zas mokří jak myši. Pomalu se probíjíme – o náročnosti terénu svědčí poměrně časté nálezy různých masivních dílů vozidel a to nejen Zilů – válí se tam i několik článků pásů. Doskáčeme až na rozcestí a jdeme na průzkum pěšky – a není to dobré, podél potoka to nepůjde, cesta je bahnitější než doteď, ale horší je, že několikrát prochází potokem o velmi značné hloubce - jistě větší než je sání motorek. Kytka vyráží druhou cestou do kopce – směr se nám líbí víc, ale cestička je zarostlá. Po pár minutách se z kopce ozývá XT a je podle zvuku jasné (Bum, prásk, UAAAÁÁ, prsk), že zapadl a bez pomoci to nepůjde. Vyráží Bruce a je to jak v pohádce o řepě – za chvíli se ozývá duet (Bum, Prásk …… atd.) Vyráží Christian, a je z toho trio XT. Jdu se mrknout pěšky, aby jim to DR zvukově nenarušovala, a zjišťuju, že společnými silami se vyhrabávají. 

Cesta se ztrácí v nevinně vypadajícím kapradí, kde sídlí bahenní lázně. Když kluci dorazí, uspořádáme válečnou poradu a nakonec se domlouváme, že vyrazíme blíž k hranicím, aby to další den nebyla taková štreka. Cíl je projet po cestě z Turja Poljana pod poloninou Runa do vesnice Ljuta. Cesta je na mapě značená z 80% jako asfalt, jen průjezd pod poloninou jako polňačka. Vyrážíme vodou a smekáme se o poznání rychleji zpátky do Slobody. Poté následuje zrychlený přesun přes Mižgorje, Pilipec, Volovec a Poljanu. Po odbočení z hlavní vede do kopců opravdu asfaltka, ale jen kousek k nějaké stavbě a pak už je to zas typická ukrajinská horská cesta. Potkáváme ale dokonce osobní auto, takže to bude pohoda. V půli cesty je odbočka na vodopády, což je asi místní turistický cíl, ale my jedeme tvrdošíjně dál do kopce. Když vyjedeme z lesa cesta se postupně větví, a zhoršuje, projíždíme pár slušných kaluží a užíváme si to. Po pádu KTM v bahně jsme donuceni ke krátké přestávce, protože oranžová holka stávkuje a nechce se jí jet. Kytka tráví volno tím, že předvádí excelentní držkopády po průjezdu vodou, bahnem a jde mu to i na trávě. Když servismen Andrej a Tomáš zjišťují, že nic nezjistili a vše je ok, tak Kytka zkusí ještě svá tajná šamanská zaříkávadla a tance, což na KTM konečně zabere a popojedeme dál. 

Bruce:
Všem už trošku hrabalo. 

Míca:
Nacházíme krásný palouk na vrcholu cesty. Na protější stráni se pasou koně, pod paloukem je potok a pod stromem dokonce lavičky, ohniště a hromada naštípaného dřeva. Ideální tábořiště pro unavené enduristy. Jak to tady bývá, tak se po chvíli objevuje ukrajinský maník se psem – je to pasák koní a my se ho ptáme, kudy se jede do Ljuty, aby kluci (Kytka + Bruce) mohli zajet pro proviant. Chvíli se točí jak holub na báni a pak ukazuje do tří světových stran, že cesta je tam. Kluci si nakonec vyberou vlastní směr a jedou. Při stavbě stanů je celou dobu slyšet pár vzteklých jednobuchů, s přibývající tmou stavím ještě stan Brucovi a poslouchám jak se bum-prásk blíží. Kluci přijíždí slušně zničení a říkají, že jo to slušnej Zilonářez a že tudy cesta pro zítřek nevede. 

Bruce:
Nejhorší bylo, že jsme neměli Oboloně. 

Míca:
U ohně dojídáme a dopíjíme zbytky a užíváme si poslední noc na nejkrásnějším místě, co jsme tu zažili.

Den osmý, pátek 22.8.08

Míca:
Ráno si beru foťák a jdu se podívat do kopce, abych pořídil nějaké foto a zkusil najít nějakou cestu směrem o kterém si myslím, že je Ljuta. Nacházím cestu, kterou nám ukazoval včera pasáček – je mazaně skrytá kousek nad tábořištěm a vede brodem přes potok. Dojdu po ní na kopec, kde je hezký pohled na poloninu Runa. Cesta dál pokračuje do lesa – je to hodně bahnité, a cestička, která vede pro pěší vedle je pro jednostopé nesjízdná – každou chvíli je uprostřed strom. Říkám klukům, že na přesun ke státní hranici se mi to zdá dost drsné a oni rádi souhlasí, že už to stačilo, a berem roha po cestě po které jsme dojeli. Loučíme se s klukama německýma, kteří mají ještě dva dny navíc a chtějí to vzít lesem do Ljuty a pak se přesunout někam na jih k Chustu. V klidu dojíždíme na hranice (předtím se samozřejmě řádně zásobíme benzínem, alkoholem a kuřivem). Předjíždíme v klidu celou frontu, čekáme jen u budky, kde se odevzdává půlka bumážky – stejně jako my předjíždějí kolonu i dva černé mercedesy – jeden s UK značkou a druhý SK – mafiáni ověšení řetězy jdou rovnou k okýnku a kašlou na frontu – to se nelíbí nějakému Slovákovi, co stojí jako druhý před závorou a nadává jim – je jim to fuk, berou pasy (co do nich dali nevíme, ale celnice byla samá ochota) a řadí se za auto stojící před slovenskou závorou. Dostávám pas a jedu s motkou taky k závoře. Slováci pouští jen první auto a mafiány ne – SK celník mi naznačuje, ať se protáhnu kolem závory a jedu – evidentně chce nechat mafiány co nejdýl za závorou – říkám to klukům a jedu. Ptají se, co vezeme, vyjmenováváme počty proviantu přesně podle toho co je povoleno a jsme vpuštěni do EU. Následuje rychlý přesun s cílem u přírodních termálů u Ružomberka. Cestou zjišťuju zprávy o počasí z domů a rozhoduji se nezávisle na zbytku výpravy, že pojedu nonstop až domů. U Liptovského Mikuláše se domlouváme, že zůstane XT část výpravy. A já s Tomem vyrážíme domů. Tomáš se u Bytči odděluje a frčí přes Trenčín a já přes Olomouc domů. Domů přijíždím v 0.30 a jsem rád, že to mám za sebou. Po tom co slezu ze sedla, si vzpomínám na hlášku z Pulp Fiction – „Tvá prdel pozná středověk“ – a poznala. 

Bruce:
Já s Kytkou drtíme podle instrukcí a cedulek k termálům které jsem znal z vyprávění. Padá tma a asi až na šestý pokus nacházíme už dost otrávení přírodní termální jezírko pod lesem. Kousek vedle je něčí stan a partička kolem ohně. S radostí zjišťuji, že jsou to češi. Rychle se kamarádíme a valíme ještě do vsi pro nějaký píva. Dáváme teplou a smradlavou koupel. Kytka potom podává ukrajinskou vodku, kluci z Jihlavy zase buřty a vyměnujeme zážitky z cest. Po chvilce se přidávají nějací místní a až do svítání je o čem mluvit. Po dvou hodinách spánku se zvedá vítr a stahují se mraky, takže urychleně balíme a zastavujem až v Čechách na velice luxusní oběd někde před Rožnovem. 

Dovolená to byla parádní, počasí až na tu cestu tam vynikající. Motorky sloužily všem naprosto bez chyby. Bez jediného defektu jsme všichni dorazili až domů a už od UA/SK hranic, se vlastně všichni těší na jaro, až zase přivážou bágl na motorku a vyrazí někam kde se to ještě zatím dá.

Aktéři: 
Kytka, Yamaha XT 600 85´
Bruce, Yamaha XT 600 86´
Tomíno, KTM LC4 Adventure 05´
Míca, Suzuki DR 650 RSE 92´ 

Kamarádi z Německa:
Andrey, MZ Baghira 660
Christian, Yamaha XT 600