Turecko 2013

Kolem 17 hod přijíždíme na Turecké hranice. Lenka i přes naše upozornění natáčí náš příjezd na kameru včetně hranice. Celníci jsou trochu sinalý a já už se v duchu loučím s kamerou. Nakonec stačilo pohrozit. První bouda ukázat pas, druhá bouda ukázat pas, techničák a zelenou kartu a pozor!! Pak tam choděj takový dva pikolíci. Normálně si jich nevšimnete, ale jsou hrozně důležitý.  Pavel odjel dřív než se s ním stačili dát do řeči. Já se díky bohu zdržel za Dylenem. Se kterým se začali bavit. Sebrali nám pasy, pak se ptali co máme v kufrech, dali nám štempl do pasu a mě pustili. U další boudy, která je vzdálená asi 300 metrů se celník snažil vysvětlit Pavlovi že mu chybí jedno razítko, to které mě dali ty dva pikolíci. Pavel se musí vrátit a já byl pochválen před nastoupenou posádkou a nasupenou Lenkou. Hned za hranicema fotím motorku s její první mešitou. Za chvilku je tam i Pavel a nenápadně fotí na telefon. Asi za půl hodiny přijíždí Dylen, s omluvou že se všichni celníci museli na tříkole vyfotit, ale jemu to zakázali. Tak alespoň nenápadně fotíme na telefony. Je to tak nenápadný,  že si nás všímají domorodci a dělají nám nenápadnou zeď, aby na nás nebylo z hranic vidět. Pavel nakonec zadá do telefonu kemp, který by podle (BMWistů a map) neměl existovat. Ve 21:15 po průjezdem centrem a kličkování mezi paneláky kemp skutečně nalézáme (hlavně díky Pavlovi). Na uvítanou se majitel ptá co si dáme jestli kafe nebo čaj, říkám si o kafe. Kafe není, chceš čaj? byla odpověď. Beru čaj. Platíme za 3 motky a 4 lidi 25 euro. Dylen se ptá kde je tu záchod. Majitel se jen tak rozmáchne udělá veliký kruh ve vzduchu a řekne“ všude“. Tím nás uklidnil. Stavíme stany,  odháníme psy, vaříme jídlo a kávu. Pak jdem s nima pařit. Ještě není sezóna tak maj čas. Tady by se to mělo jmenovat Kumburgaz a je to kousek před Istanbulem.
Najeto: 645 Km


Ráno se probouzíme poměrně brzy a konečně taky vidíme na jakém smetišti jsme spali. Dylen je už zase zbalen a čeká na nás. Klasická snídaně, zabalení a čekání na Pavla a Lenku. Začíná být trošku vedro. Dnes nás čeká průjezd Istanbulem a modrá mešita . Ještě než se tak stane stavíme u pumpy na osvěžení. Za chvilku přilítne pumpař a každému z nás dá žvejkačku a zas odejde. Přijíždějí kluci na fichtech a fotí se s náma. Míříme do Istanbulu.  Kolona jak prase, kvůli tříkole zůstáváme v ní, pařák. Když jsem psal v loni o Londýnu že je tam plno,  tak oproti Istambulu je Londýn vylidněné město. Kupodivu mi to ani nevadí, přilby máme na řidítkách, jsme tam za exoty, Nejednou se stalo že nás předjel člověk na skůru nebo malé motorce, před námi to zaflekoval vytáhl telefon a začal si nás fotit. Dokonce i policajti na nás houkali a zdravili. Jediný co nebylo moc dobrý byl záběr na spojku po 4 hodinách neustálého rozjíždění a zastavování už začala blbnout. Pomalu ale přeci jsme se kolonou probojovali. Před mostem který dělí Evropu od Asie jsme projeli turniketem, který okamžitě začal blikat a houkat. Později jsme se dozvěděli, že je to normální protože my nemáme SPZ v předu a ona jí tudíž nemůže přečíst a bere nás jako že jsme nezaplatili- taky že jsme nic neplatili a ještě dál později jsme se dověděli, že jsme se měli hlásit v těch boudách napravo aby měli přehled kolik lidí tam jede . Tak tam jsme se taky nehlásili.(Cesta až do Istanbulu po neplacených silnicích, pokud Vám bude někdo tvrdit že to nejde, kecá, jde to)  Pavel nás vedl k mešitě opět centrem a uličkami, kde měl Dylen co dělat aby se tam vůbec vešel, několikrát jsme dojeli na konec ulice abychom zjistili že to tam končí nebo že je z jiného důvodu neprůjezdná. Dylen byl při každém takovém to otáčení již na hraně nervového zhroucení. Nakonec se nám to podařilo, ikdyž jsem tomu zprvu nechtěl věřit. Nějaký děda nás poslal na parkoviště pod mešitou, kde parkovala samá luxusní auta, a kde nás samozřejmě hned začali vyhazovat. Než se došoural ten děda tedy. Ten jím něco řekl a taktika se změnila na vyjednání o ceně a délce parkování. První cena 10 eček za moto se nám zdála značně vysoká a pro nás neakceptovatelná. Otáčíme se a cena klesá na 5 euro za všechny, ale jen na 2 hodiny. Berem. Bundy a přilby necháváme zamčené na motorkách, tankvak dávám do hlídací boudy. Jdem k modré mešitě. Po cestě se zastavujem u pohledů, Kde se mě jeden děda ptá  jaký obsah má moje motorka. Říkám mu 900. Dědovy se zatočila hlava a když přišel Pavel a řekl že on má 1600 sbírali jsme dědu ze země s lehkou srdeční nevolností. Ptám se jestli můžu platit eurem. Není problém a co prý mám ještě za peníze. Povídám že český, Hned se ke mně přitočí jeden šmudla řekne mi že je sbírá, hrábne mi do peněženky, veme mi 250 kaček a začíná je sekundovým lepidlem lepit na parapet. Měl štěstí že uhnul hlavou, jinak by dostal takovou ránu že by už nevstal, jsou věci na které jsem dost alergický a tahle je jedna z nich. Beru mu peníze z ruku a česky na něj řvu tak až prskám na další dvě výlohy. Je z toho tak v šoku, že se ani nebrání. U vchodu do tržnice se chlápci postaví do pozoru a asi ze strachu aby taky nedostali pojeb mě zdraví guuud Harley. Už jsem v klidu zastavím se otočím se na něj a říkám mu Yamaha vole Yamaha, pamatuj si to. Ok no problem zvedne palec a dělá že nic. Projdem menší tržnicí a dostáváme se k modré mešitě. Pařák k padnutí. Fronta do mešity hrozná. V šortkách a v krátkým tričku vás tam nepustí. Vzdáváme to. Fotíme vše okolo a já se dušuji že se tam ještě určitě podívám. Modrá mešita se tak trochu rouhá, pandž má místo 4 minaretů rovných 6 a modrá se jí říká asi proto že je uvnitř vymalována modrými, zlatými a hnědými ornamenty. Výplně sklel jsou také do modra. Chodí se do ní zadním vchodem. Přední vchod je určen  věřícím.
Procházíme se parkem, Dylena chytá čistič bot a prý to bude zadarmo, po vyčištění si říká o 10 euro, pak o 5 s tím že musí živit rodinu. Dylen mu dává 1 euro s tím že říkal že to bude zadarmo. Pak navštěvujem krámek s cetkami a hledáme nášivky, kde nic tu nic. Až si mě všímá prodejce, prohlíží si vestu a hledá nášivku Turecka, samozřejmě jí nenachází. Ptá se proč jí nemám. Odpověď je jasná, není k sehnání. Vede nás za roh. Tam je plnej koš nášivek a že jich kupujem hodně přidává samolepky s Tureckou vlajkou. Uspokojeni odcházíme k motorkám.Procházíme opět branou a chlápci se s námi loučí gud Yamaha.  Po vymotání z centra a popojížděním v koloně tentokráte už s přilbou, míříme do kempu, který našel Pavel na mobilu. Na další pumpě po natankování odpočíváme. Pumpař nám přinesl čaj a ptá se zda-li by si naše stroje mohl vyfotit a následně jestli bychom ho mohli vyfotit na tříkole. Je štěstím bez sebe. Stíny se prodlužuji a my projíždíme po vedlejších cestách kolem krásných zátočin a kopců. Kluci mi později tvrdili že ty kopce jsou uměle vytvořeny,  půdou, která se vytěžila na místě, kde je teď voda Tak nevím, ale každopádně to bylo pěkné. Přijíždíme do města a ptáme se na kemp. Ujímá se nás mlaďoch na prskoletu a vede nás. Troubí na celou vesnici aby všichni viděli že on vede tři motorkáře. Dovedl nás až do kempu. Já fotím lodičku na vodě se zapadajícím sluníčkem, kluci jdou domlouvat cenu. Po chvíli se vrací a prý je to zadarmo. Nevěřím a ptám se majitele ještě třikrát. Ubytovat se můžem kde chcem. Za chvilku nám jeho dvě krásné dcery přinesou příšernou ale fakt hnusnou tureckou kávu (patrně zalitá studenou vodou). Na večer si objednáme alespoň každý pizzu za 10 euro aby měli alespoň nějaký kšeft. Pavel se jde zkulturnit do jednoho bivaku od kterého jsme dostali klíče. Záchod normální sice spojený se sprchou (bez zástěny, takže když se sprchujete musíte uklidit toaleťák), voda vlažná, ale co. Za ty prachy. Kemp se jmenoval Cayirhan (C je s tím fouskem dolu)
Najeto:381,2 Km

Ráno dostáváme snídani a čaj. Zdarma upozorňuji. Zdarma. Dylen povozí jednu dcerku na tříkole pak ještě společné foto (já si beru od dcerky  meil) a můžem  vyrazit za novým dobrodružstvím. 
Je trochu zataženo, ale o to se líp pojede. Loučí se s náma celá rodina včetně příbuzných.
Tankování 1l/4,75 tureckých lir asi poslední pumpa kde vše proběhlo bez problému.
Je čas oběda. Stavíme u Baumaxu. Nejprve hlídám motorky já a Dylen. Pak se vrací Pavel s Lenkou, že mají objednáno a můžem jít my . Trochu to hledáme. Objednáváme si jídlo a ptáme se na ten džus co tam má jestli je dobrý. Říká že jo a že nám dá ochutnat. Zahrajem s Dylenem divadlo nejdřív se podíváme na sklenku proti světlu, pak sní trochu zakroužíme, následně přičichnem a smočíme jazyk, pak se trochu napijem poválíme v ústech a nakonec mu ten jeho džus pochválíme. Vracíme se k motorkám a u mé stojí dva maníci. No pěkný pocit jsem z toho neměl u motorek nikdo nebyl a my tam všechny věci. Přidám do kroku. Dávám se s klukama do řeči. Po chvíli jeden řekne ať chvilku počkám. Za minutu je zpět s velikejma sprejema jeden na odmaštění kotoučů druhej na promazání čepů. Vráží mi je do ruky a že je to prezent. Nemůžu tomu uvěřit. Hledám co bych mu dal já ale nic než nášivku nemám. Ale i tak měl radost. Já pak mám problém kam s tím, nikam se mi to totiž nevejde. Po uklizení sprejů se vrací Pavel a já můžu s Dylenem na oběd. Při placení si Dylen bere z mražáku vodu. Pán to spočítal na 10 euro. Dáváme mu 20 ale on je nechce. Jen 10. Říkáme měli jsme 2 obědy a džus a jednu vodu si berem sebou. Voda je gratis a dva obědy s džusem jsou za 10 euro. Sedáme na mašiny, loučí se s náma snad všichni zaměstnanci v červených vestách včetně dvou krásných pokladních a nepřestávají mávat dokud nezajedem za obzor.
Cesta vede po sice krásný ale rovný a nudný cestě. Při další zastávce na cigáro ukecávám Pavla aby se podíval po nějakém zpestření. Přebukovává navigaci na hodně vedlejší cesty. Z prašný cesty měl strach jen Dylen, ale my si jí užívali. Projíždíme vesničku zplácanou z hlíny, kde jsou opravdu chudí lidé. Vůbec si nedokážu představit co je když se nezadaří úroda. Raději si to ani nepředstavuji. Přijíždíme opět na hlavní a míříme do Göreme. Ani se mi nechce věřit, že to co vidím je výtvor přírody. Před mraky let vybouchly dvě sopky nechali po sobě nějaký ten bordel a vítr a déšť dodělal za nějakých X let zbytek. Toho využili místní a z „homolí“ si nadělali bejváky. Vypadá to jako velké termitiště. V horních patrech se bydlí v dolních jsou úkryty a sklepy. Podzemí má až 13 pater. Do dneška pár lidí ve skalách bydlí, pravda, někteří mají již plastová okna… A nebyl bych to já abych se při průzkumu neseznámil s jedním z nich. Jak to tak procházím, fotím a kochám se tou nádherou kolem z jedné zahrady se anglicky ozve: odkud jsi? Říkám z Čech. Tak pojď dál. Na gauči pod širým nebem sedí chlap v tesilkách a v saku, klasickej bezdomáč. Posadím se k němu hodíme řeč a on mi podává dva zelený plody. Ještě si jej ani nestačím strčit do huby a už mi je bere a jde je omýt. Ze skály má vyveden kohoutek s vodou. Kyselý je to jak šťovík, ale nechci jej urazit. Žvýkáme tedy zelený cosi, já se ptám jak se tu žije a co v zimě a tak. A pak také na to co jíme. Říká že když je to zralý tak je to fialový. Asi taková švestka či co. No tak dožvýkám nezralou švestku rozloučíme se, jdu ještě na věž, nebo co to je. Nejvyšší místo zkrátka. Potkávám Pavla s Lenkou . Pod schody nás zkásnou o 2.5 eura(za osobu) a už můžem stoupat. Krásný výhled. Vidíme i Dylena který zůstal dole a fotí se s autobusem japonců – hold je místní celebrita. Cestou zpátky se stavuji v jednom krámku a kupuji nějaké cetky. Pak se pokouším smlouvat více méně bez úspěchu. Prodavač si fotí vestu a loučíme se. Lenka nadává Pavlovi celou zpáteční cestu motorkám, že si nemohla koupit šátek, uklidňuji ji, že takových šátků bude ještě tísíce.(nebyli )
U motorek Pavel zadá kemp do gps a jedem dál. Poprvé jej míjíme a míříme do druhého kempu který je blíž městu, ale po jeho vzhlédnutí to otáčíme a jedeme raději za českými motorkáři zpět k prvnímu kempu. Kemp Terase Panoramique u Ahmeta můžu jen doporučit. Nejen že tu bylo víc čechů než jakýkkoli cizinců a to jak na motorce tak  s karavany, ale i malý bazének s ledovou vodou, ale hlavně boží výhled na skalní město v noci osvícené. Paříme docela dlouho s ostatníma motorkářema.
Najeto 436,5 Km

Ráno se mi nechce vstávat. Slyším syčivý zvuk a říkám si proč ten Pavel tak brzo ráno vaří. Dylen si to samé ríkal o mě a Pavel o nás a už byl zase ve stresu že nestihne včas zabalit. Po chvíli mě to nedá a vylejzám ze stanu. Všude po obloze jsou horkovzdušné balóny. Chvilku němě zírám s otevřenou pusou a nechce se mi věřit že vidím to co vidím. Zburcuju kluky a jen ve slipech a v tričku a s foťákem  běhám po kempu a fotím tu nádheru umocněnou ranním oparem se sluníčkem. Ještě teď mám husí kůži při této vzpomínce. Vzpomněl jsem si na Ka . Vůbec nevím co je za den a jestli je už po operaci a jak to dopadlo. Budu muset hned jak někde budem v klidu mrknout na fc . Po snídani balíme, čekáme na Pavla a  loučíme se s klukama a Ahmetem, který si nás ještě fotí a míříme do podzemního města. 
Parkování zdarma, o vše se postarají místní a za to že se můžou vyfotit s tříkolkou dostává Dylen boží oko jako talisman. Vystojíme frontu a za 15 Tl kupujem lístek. Pokud máte výšku nad 180 cm, nadváhu nebo ramena větší než normálně, či trpíte na srdce nebo klaustrofobii, tomu to místu se vyhněte. Všem ostatním vřele doporučuji. My průvodce vynechali a ještě s českými motorkáři z kempu si toto úžasné místo prošli na vlastní pěst. Obytné prostory, sklady, krámky, kostel, wc, zasedací místnosti jsou propojeny dost úzkými tunely, které bylo možné z bezpečnostních důvodů uzavřít velikánskými kamennými koly. Běháme tam jak zběsilí, fotíme každou díru ve skále a pak mě v hrobečku.
Na parkovišti rozdáváme bombóny dětem i starouškům, neustále nás někdo otravuje ať něco koupíme. Snažíme se vysvětlit, že místa je málo. Jedna babka nám poradí kde načepovat dobrou vodu. Počáteční nedůvěra k vodě bere rychle za své, když zjistíme stav našich zásob. Berem ji do všeho. Opět se s náma všichni loučí a přejí šťastnou cestu.
První zastávka je u pumpy. Opět problém s placením. Kartu nám to neveme ani jednu. Eura nechce. Chvilku se s ním dohadujem, ale evidentně zcela marně. Nicméně Pavel přichází s trikem, který pak ještě několikrát použijeme. A to tím že v klidu odcházíme od kasy sedneme do stínu dáme cígo, popř. začnem vybalovat zásoby aby viděl že my máme čas. Mě to ale nedá abych se při odchodu neotočil a česky mu neřekl že to nejsme my kdo má problém, my máme natankováno. On je tím kdo je v problému, protože nemá zaplaceno. Chvilku mu to trvalo než mu to docvaklo. Mezitím Dylen domlouvá s Pavlem že budem jezdit jen na značkový benzinky. Za chvíli pikolík od pumpu už pobíhá mezi kanceláří a telefonem a za necelých 15 minut nám zděluje že mužem platit eurama a to dokonce celkem výhodným kursu. Další pumpa a další estráda. Tentokrát je to značková Shellka. Tankování probíhá tak že přijedete k pumpě. Přiskočí jeden maník, opíše si spz naťuká to do stojanu a natankuje vám a mohu říci že jsou k mašinám velmi šetrní. Po natankování vám dají lístek a vy s ním jdete ke kase zaplatit. Bacha vždy zkontrolujte kolik máte na lístku natankováno. Jednou se mi stalo, že jsem dostal lístek, kde bylo 2x tolik litrů než by se mi vešlo do nádrže. Tentokrát tankuje jen Pavel a chce platit 20 eurama. Na to mu je zděleno, že nejsou  drobný a že musíme do těch 20 euro natankovat my. Přistavuju motorku a tankuju do plnejch pak Dylen. No vyšlo to uplně přesně. Akorát že teď nevíme kolik kdo komu dluží peněz. To byla další věc, která nás celou dobu pronásledovala a kterou jsme řešili každý  večír- vyrovnání dluhů. Ještě že s náma jela účetní Lenka. Z pump už jsme tak otrávený že se nám ani nechce tankovat.
Pavel zadává cílové město Eˇgirdir a mažem to jak jinak než přes centrum nějakého města. S rychlostí si hlavu nelámem. Ze začátku jsem byl hlavně já připosrán z pokut, ale pak se to nějak vyvrbilo, že jsme splynuli z provozem. Takže kličkujem mezi vším co je na silnici (malá odbočka – cítil jsem se zde bezpečněji než u nás, i když z počátku jsem si říkal že to nemůžem tady přežít, ale zvyknete si. Jezdil jsem se sklopenejma zrcátkama nejen proto že  jsem  věděl, že si ostatní řidiči daj pozor, ale taky proto že mi povolily šrouby, na to tahle motorka trpí.) Jo takže si to kličkujem a hrnem vpřed do kopce odkud je krásný výhled. Zastavujem skoro na vrcholu když nás minou policajti na motorce.

 

Na další křižovatce se otáčejí a jedou k nám. Tak to je v prdeli pánové řekne Pavel,  ty nás sledovali přes celé město viděl jsem je kličkovat za náma celou cestu. Policajti přijedou k nám zahoukaj,  zablikaj a už jdou k nám. Podají nám ruce zeptají se odkud jsme a jestli se můžou vyfotit na tříkole. Pak se s náma rozloučí podáním ruky zahoukaj a jedou zpět do města. Od této doby každý policajt kterého míjíme na křižovatce nám dává přednost a zvedá palec nahoru. Prosím Pavla o nějakou boční cestu. Odbočujeme z hlavní na lepší polňačku, za chvilku míjíme ceduli se zákazem vjezdu, pak další pak značku slepá ulice, pak další dvě výstražné cedule. Jedem furt. Signál z gps se ztrácí už i Pavlovi. Takže konečně nevíme kde jsme ani kam jedem. Jsem skutečně happy. Míjíme úžasné vesnice splácané z hlíny. Starý lidi vracející se na kárce tažený oslíkem z pole, na rinku vidíme staroušky hrát nějaké stolní hry, popíjející čaj a kouřící cigára. Pokaždé zamávají. Tady se zastavil čas. Na pohled je to tu ráj, ale málokdo z nás by to tam vydržel. Dylen omylem přejíždí želvu která nepočítala s tím že může mít někdo tři kola. Jedem po prašný cestě až k jezeru, kde se navzájem fotíme a dohadujem se kam dál. Dylenovy se evidentně cesta nelíbí a tak mu je slíbeno, že hned jak to půjde vracíme se na hlavní. Za chvilku už jedem  po krásným asfaltu s úžasnou krajinou kolem koukolem. Víme kam máme dojet, ale stále nevíme kde jsme. Valíme to každý sám do kopce předíždějíc přetížené náklaďáky s dřevem. Na jeho vrcholku byla cedule: Vali Cesmesi Gecidi Rakim 1810m. Na parkovišti několik řidičů náklaďáků svačí další dva kladivem spravují brzdy. My se fotíme u cedule a vzhledem ke stmívání se tu dlouho  nezdržujem.
Asi po hodině cesty z konce se v jednom městě na křižovatce ptá Dylen jedné pohledné ženštiny v SUV kde je kemp. Její přítel za volantem neváhá otáčí auto a vede nás asi 30 km do dalšího města do kempu. Tam nám zamává otočí se a jede zpět. Parkujem na parkovišti a jdem se po kempu porozhlídnout je půl 9 večer. Pak jdem na vrátnici s tím že bychom se rádi ubytovali. Ten turek byl ovšem vylízanej  jak jogurt. Nejdříve nám zakázal brát motorky ke stanu a místo nám dal na skoro druhé straně kempu. Když jsme se chtěli ubytovat na místě pro karavany tak s tím měl taky  veliký problém. Když se nám ho asi po půl hodině podařilo přesvědčit, že je to na jednu noc tak ač velmi nerad svolil. Nastal další problém. Eura nechtěl, kartu taky ne jen ty jejich turecký. Pavel vybral v bankomatu a šli jsme zaplatit. Další neřešitelný problém, jak to že máte 3 stany když jste 4.Další čtvrthodina vysvětlování. A konečně došlo na placení, ale jak počítal jak počítal dopočítat se nemohl. A to měl ceduli s cenama jak krávu před sebou. Dávali jsme mu to přesně, ale stále mrmlal, že je to málo. Měl jsem nervy už tak akorát ho praštit, Česky jsem mu nadával nepublikovatelné výrazy, častoval ho i anglickými nadávky, stejně to bylo houby platné. Nakonec po další skoro hodině bylo vše vyřízeno. Jen tak pro upřesnění na místě karavanů byli 2 karavany a jedno obytné auto, jinak to bylo prázdné.
Najeto 511 km

Stavíme stany, kluci jdou nakoupit já si vařím polívku a kafe. Polívku sním kafe si z půlky vyleju. Kluci přinášejí chléb a sýr. Ke mně pak přichází hasky a začíná vylizovat ešus od polívky a kafe ze země. Z boudy nás pozoruje recepční a od silnice majitel psa, který se sice snaží pískat a volat na čokla, ale ten buď neslyší, nebo je úplně blbej.
Nabíjíme na černo co se dá.
Ráno se jdou kluci koupat do studeného moře a balíme. Opět čekáme na Pavla a Lenku.
Nenadávám bo vím že nás čeká jen malý přejezd do Pamukkale. Vede nás opět Pavel. Cesta dobrá, pařák jak sviňa. Zastávka na pumpě bez komplikací ( 1l/4.76tl). Průjezd bránou, která nás vítá v Pamukkale. Název vznikl z Pamuk- bavlna a kale- hrad, česky tedy je to bavlněný hrad.  U prvního hotelu s názvem Özbay vidíme české motorkáře a zastavujem. Okamžitě nás odchytává majitel a slibuje hory doly černý les. V turečtině: šíšu, noc za 10 euro a snídani zdarma. Berem. Sedáme ke stolu hned nám přinesou čaj, brambůrky, pivo… Dylen zapojuje noťas. Koukám na banku, peníze přišly. Sláva. Ka se neozvala. Zatím  to tedy nechávám být. Ve 4 hod. jdem navštívit to za čím jsme sem přijeli. Pavel je překvapen, že je to tak veliké.  Myslím , že je netřeba popisovat o co se jedná, neboť je to tak známé,že by to bylo zbytečné. Jen možná zmíním to že na náhorní plošině stálo obrovské hotelové centrum, které nakonec Turci nechali zbořit. Jdem ze spoda. Po zaplacení 20 Tl se musíte u prvního jezírka zout a dál chodit v travertinových jezírkách bosky. Což vůbec není problém bo voda je krásně teplá a čím výš jste tím je teplejší.

 Všude mraky lidí, hlahol,  koupající se lidé v jezírkách, nebo jen pod vodopády horké vody. Šel jsem s Dylenem. To je stejné jako jít s rockovou hvězdou. Okamžitě se na něj nalepí několik asi 15ti letých bab. Skákaly před ním oblečené do jezírek, aby ukázaly že už mají prsa (jinak by to totiž u některých nebylo poznat), fotily se s ním, dávaly mu telefoní čísla, adresy, niky na fejs…ještě že nedošlo na kalhotky. Jejich učitelka (strašně podobná herečce z filmu Bota jménem Melichar, hrála učitelku pracovek)z nich byla zelená a vypadala na to že jí každou chvíli skolí infarkt nebo něco podobného. Když vypustíte 20 slepic taky vám bude chvíli trvat než je pochytáte. No přežili jsme a za chvilku jsme seděli stranou na dřevěné podlaze a máchali nohy v teplé vodě a užívali klidu. Nedlouho po nás  tam přiběhli japonci, udělali 400 fotek smočili nohy do vody zavzdychali a zas běželi dál. Naše okružní cesta vedla kolem hospody. Tam se ti dva alkoholici usadili a nechtěli se hnout. Já to po zmrzlině vzdávám a vydávám se fotit římské památky.

 

A že je na co koukat, velikánské hrobky, velké římské divadlo, kostel, spousty základů od domů, lázně,  celé se to rozprostírá na velikánském území a to ještě není vykopané a zrestaurované vše. Procházel jsem tam  za doprovodu zapadajícího sluníčka, lidí ubývalo, vše se tak nějak zklidnilo. Zkrátka veliká pohoda. Jen chci upozornit, že jsem tam byl v květnu, tak aby mě pak někdo nenařknul, že to měl v červnu jiné.
Vracel jsem se po 20 hodině. Zavlažovací systém začal kropit trávníky a keře. Vrátný zapnul světla, která svítila na tu bílou nádheru. V jezírkách se fotili už jen dvě japonky, které vůbec nevypadaly špatně a i přes tu tmu byli v těch mokrých šatech velmi sexy. Voda studená jak psí čumák. Teplé prameny již správci uzavřeli. A na té bílé kráse ležel černý pes a koukal dolů do údolí. Všude klid, po uřvaných turistech ani památky a ten pes tam jen leží a kouká dolů jako by to hlídal. Chvíli jsem tam seděl a koukal s ním a užíval si kouzlo tohohle okamžiku.
Zbytek grupy už byl po večeři. Dal jsem čaj a šli jsme si lehnout.
Najeto: 213 km


Ráno nás čeká snídaně. Kterou bere jen Dylen. Ale je tak velká že mu užíráme všichni. Ostatní motorkáři jsou již pryč a my jak jinak čekáme na Pavla s Lenkou. Zas začíná sluníčko nabírat na síle. Při placení tu Özby není a ty jeho pohunci se nás pokoušejí obrat. Tím že nám účtují dražší apartmán a ještě navíc každému zvlášť. To se mi vůbec nelíbí a tak se s nima začínám dohadovat. Nakonec platíme  místo dohodnutých 10 euro 25. Což je obvyklá cena. Furt lepší než 50 které nám účtovali původně.
Dnes nás čeká Capadokia – Trojský kůň. Tankování proběhlo bez problému a já si motku ještě nechávám omýt vabkou. Pak jedem opět po vedlejších což je mnohem hezčí a zábavnější než asfaltové silnice.
Vede nás opět Pavel on je asi jedinej který ví kde je a kam jede. Vjíždíme do města, nějak se mi to nezdá, ale když uvidím koně mlčím. Všude plno policajtů. Kousek od koně je nějaký dav, občas něco bouchne, občas nějaká dýmovnice. Máme za to že se zde koná nějakej fotbalový zápas a utvrzuje nás v tom i to že nás zvou mezi sebe, což naštěstí odmítáme. Raději se jdu zeptat policajtů kde můžem asi na 5 minut zaparkovat. Policajt nás odvede na autobusovou zastávku, řekne ale jen 5 minut, zasalutuje a odchází. Vše bez problému a s úsměvem.(doma jsme se pak dozvěděli, že v Istambulu a  Capadokii byli jedny z největších demonstrací, takže žádnej fotbal..)

 Fotíme se u koně a pak míříme na trajekt. Cena 5 euro, čas cca 20 minut. Tady opět dostávám od Lenky čoud, řve na mě na celý trajekt a to mě utvrzuje že už nikdy víc. A to jen proto, že jsem jí upozornil na závoru u mýtnice, Aby s ní nedostala  přes hlavu. Tedy, říkali jí to všichni, jen já použil výraz „blbá blondýna“.

Pavlovi říkám že s ním pojedu kamkoli rád, ale jak pojede s Lenkou zůstávám doma nebo jedu jinam. Na trajektu krom neomalených rusáků se nic co by bylo k zapsání neudálo. Začíná se stmívat a my hledáme kemp, což se Pavlovi daří a shodou okolností jsou tu i kluci se kterýma jsme byli v Pamukkale. 8,80 euro za osobu. Večer začíná po dlouhé době pršet. Večeři dojídám ve stanu.
Najeto: 612,5 km


Ráno prší ještě víc než večer. Vůbec se nám nikam nechce. Odjezd tedy posouváme až k polednímu.
Hranice Turecka a Řecka. Asi nemají zrovna nejlepší vztahy bo to tu hlídají po zuby ozbrojený vojáci. Ale vše probíhá bez problémů.  Za chranicema v území nikoho zastavujem. Fotíme čápy a cedule s vojákem se samopalem  na něco upozorňující. Po 5 minutách je u nás celník se sapikem a že máme okamžitě odjet. Tady začíná bejt husto. Jedem.  Na hranicích s Řeckem nechají Dylenovu motorku projít rentgenem. Děsím se toho co  budou říkat té bejsbolce. Nic neříkali jen nás to zdrželo. Jdem do nemoků. Na další pumpě dáváme svačinu a dohodnem se že budem hledat kemp. To se nám ale nedaří ani po zeptání v hospodě.
Je rozhodnuto že budem spát v sadě. Ten je vyhlídnut a za uplné tmy jedem kus od silnice. Pavel staví stan, já a Dylen spíme pod širákem.
Najeto:543 km
Ráno máme od rosy vše mokré. Očešeme pár stromů od broskví. A po nezbytném čekáni na Pavla a Lenku vyrážíme. U prvního bufetu zastavujem dáváme kafe a snídani nabíjíme telefony a kameru a foťáky. Mazlíme se se psy a více méně se s nima dělíme o jídlo.
Hranice s Makedoníí bez problému a s Albánii též. Krom nezbytného focení celníků s tříkolou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE