Silk Road, druhá etapa – pokračování

Den třináctý, úterý 30.8.2022 – Jezero Iskanderkul, Tádžikistán

Po včerejším řádném „posezení“ vyjíždíme až ráno v devět hodin. Milan dál simuluje a zaujímá místo velitele vozu. Takže Libor, který včera přiletěl, hned „naskakuje“ do procesu a sedlá jeho Ténérku. To, že bude rovnocenným členem téhle partičky, už dokázal včera. Večer si převzal motorku, naházel si do tašek svoje věci a napadlo ho ji kousek přeparkovat. No a na těch třech metrech mu hned upadla…

Dnes nás čeká přechod hranice do Tádžikistánu a s ohledem na nepředvídatelný čas odbavení máme naplánováno pouhých 220 km. Dnešním cílem je horské jezero Iskanderkul, ležící ve 2.200 metrech nad mořem v pohoří Tien Shan, tedy v „Horách duchů“...

Na hranici jsme za necelou hodinku. Odbavení z Uzbeku v pohodě, pouze spousta dotazů a zájem o motorky. Ale na to jsme si již zvykli. Přejezd pár set metrů na Tádžickou stranu a následující „vstupní proces“ již trval trochu déle, ale opět nic tragického. Tádžici s úsměvem, my také, a po necelých dvou hodinách odjíždíme. Škoda, že se na hranicích nesmí fotit – celníci v nažehlených uniformách a ozbrojení vojáci v maskáčích s kšiltovkami Czech Republic by byla docela parádní fotka...
Jsme v Tádžikistánu! Stavíme za hranicí a následuje standardní proces. Výměna peněz a nákup telefonních karet. Tak doufám, že Roman nepřijde zase s igelitkou… Zevlujeme a klábosíme s místními „obchodníky“ a mimo jiné se, po dotazech kdo jsme a kam jedeme, dozvídáme další jobovku.

Tádžikistán uzavřel hranice s Kyrgyzstánem a náš plánovaný přejezd hranic na Pamíru přes Kyzylart Pass (4.250 m) je neproveditelný! No, snad to nebude tak horké, a nebo se to do týdne vyřeší... Jedeme dál, stejně tady nic nevymyslíme. Projíždíme město Panjakent, pokračujeme podle řeky Zaravšan a po levé straně máme nekonečné (350 km dlouhé) pohoří Turkestánský hřbet. Krajina se úplně mění a na nás trochu doléhají emoce. Tohle jsme chtěli vidět a teď jsme tu. Nádhera! Silnice vede mezi horami a nevíme, na co se dříve dívat. Po zastávce v městě Ayni, kde nakupujeme něco k večeři, a po celkem 130-ti kilometrech od Panjakentu, sjíždíme z Rb 01 (silnice na Dushanbe), směr Jezero Iskanderkul. Čeká nás necelých 30 nádherných km podle stejnojmenné řeky, a ta příroda kolem je fakt famózní. Ubytování v jediném kempu u jezera je kompromis mezi „luxusem“ v podobě přístřešků nad vodou, nabízených správcem jezera a spaním „na divoko“ na druhé straně. Máme parádní místo pod stromy, s úžasným výhledem na jezero. Pavel parkuje motorku, všichni rozbalujeme stany, vyrážíme pro pivo a rozděláváme oheň pro ohřátí večeře. Večírek může začít…

Dnes ujeto 220 km

Den čtrnáctý, středa 31.8.2022 – Dushanbe

Neuvěřitelné ráno! Koupačka v jezeře a ty panoramata… Úplně na pohodu vyrážíme před desátou hodinou. Do Dushanbe je to směšných 130 km. Délka dnešní trasy zvolena záměrně, v Dushanbe si musíme vyřídit vstup do hraničních oblastí se sousedícím Afghánistánem a čeká nás také přezutí některých motorek. Cesta a okolní příroda je bez komentáře. Pecka! Hory, vodopády v blízkosti silnice a tak stavíme, čumíme a fotíme. Jiný svět…

Přibližně 80 km před Dushanbe projíždíme Tunel Anzob. Otevřeli ho, jako nedokončený, v roce 2006 a od té doby se ho nepodařilo dodělat… V nadmořské výšce 2.700 m, dlouhý 5 km, bez osvětlení, bez ventilace. Silnice rozbitá na mraky, všude zatéká a stojí voda. Adrenalin jako hrom - s ohledem na stav projíždějících aut se za ta léta vytvořil na silnici mastný povrch, který klouže jako prase a ty si na motorce připadáš jak koza na ledě… No prostě zážitek.

Kolem třetí přijíždíme do Dushanbe. Impozantní hlavní třída a ubytování přímo v centru. Luxusní čtyř hvězda Hotel Ayni s výhledem na město za 650,- Kč se snídaní. Jdeme na pozdní oběd a kluci vyráží řešit vstupy do hraničních oblastí a Honza přezutí motorky. Trochu si popletl cestování s rally a po pár tisících totálně zlikvidoval obě gumy. Docela umění – váží 50 kg i s postelí a my ostatní máme ještě vzorek 50 - 60%...

Večer by byl parádní, ale…sedíme na terase hotelu, koukáme na město, popíjíme a řešíme vzniklou situaci. Ráno nám sice Azíz (asi jediný profesionální motorkář v Tádžikistánu) přiveze pasy a povolení ke vstupu do uzavřených oblastí, motorku má Honza přezutou, a zítra tedy můžeme vyrazit. Bohužel nevíme kam…Informace o uzavření hranic se potvrdila! Jsme v totální pasti. Pokud chceme projet a vidět Pamír, do Almaty v Kazachstánu, cíle této etapy, se přes Kyrgyzstán nedostaneme. Pokud tam chceme dojet, musíme zpět do Uzbekistánu a objet Pamír…

Je půlnoc a padá rozhodnutí. Jedeme na Pamír, a pokud se náhodou hranice neotevřou, vracíme se zpět do Dushanbe, kde necháme motorky přes zimu. Zkonzultováno telefonicky s Azízem, motorky můžou zůstat u něho. Sice jsme se to pokoušeli vymyslet i tak, že dáme Pamír, vrátíme se, a následně to objedeme, ale to časově nevychází. Je to moc km a dní navíc. A vynechat Pamír je blbost. Takže jedeme podle původního itineráře…

Dnes ujeto 130 km, trasa

Den patnáctý, čtvrtek 1.9.2022 – Qal´ai Khumb

Ráno odjezd už v 8:30. Čeká nás 300 km, a z toho polovička je šotolina… Hodinová motanice z Dushanbe, tankování, nákup vody a jsme na cestě. Po pár kilometrech první defekt! Honza má prázdnou gumu. Naštěstí jsme kousek od města Vahdat, takže rychle zadní kolo dolů a do servisu. Za necelé dvě hodiny pokračujeme. Nebyl to průraz, ale včera, když mu měnili pneu, asi skřípli duši.. Nicméně jedeme dál a cesta je parádní jako včera. Hory, zatáčky a neuvěřitelné scenérie. Pár kilometrů za městem Roghun vše graduje. Průsmyky a pasy nad řekou Vakhs jsou neuvěřitelné!
Po ujetí asi 160 km od startu preventivně tankujeme v Darbandu (už jsme se poučili…) a sjíždíme na Pb 03.

Jsou čtyři odpoledne a před námi je 140 km šotoliny neobydleným územím, cesta nahoru a dolů. Čeká nás nádherné odpoledne. A začala ta správná sranda… Během chvilky jsme se navzájem poztráceli, přestože (dle mapy) to měla být „hlavní“ a jednoduchá trasa. Část nás dojela k vojenské základně, kde nás zastavili u závory fešáci v uniformách. Druhá parta přes údolí zase svépomocí řešila další defekt. A spojení samozřejmě žádné.

Kolem deváté hodiny večer jsme se šťastně sjeli asi 25 km před Qal´ai Khumb někde v horách. Tma jak v p*deli, těžkej off road a pod námi sráz, kde jsi nedohlédl dolů… Naštěstí. Takhle zpocený jsem už dlouho nebyl! Dojezd do cíle kolem desáté, ubytování v hodně „stylovém“ Bahrom Sangakov a pozdní večeře naproti v restauraci Oriono. Nádherný den a super zážitky. Unavení, ale spokojení jdeme na kutě.

Dnes ujeto přes 300 km, z toho 150 km šotolina.

Den šestnáctý, pátek 2.9.2022 – Khorog

Po výborné snídani na terase, s výhledem na řeku Pandž a na Afghánistán na druhém břehu řeky, vyrážíme dále. Nezbytné dotankování, nákupy vody a odjezd směr Khorog. Čeká nás 240 km a dle plánovače tras na mapy.cz je to zhruba 4 hodiny jízdy(?). Po včerejším odpoledni jsme k této informaci ale trošku nedůvěřiví. Včera jsme po stejně barevně vyznačené silnici na mapě jeli 150 km skoro šest hodin…

A je to tak…nádhera sice neskutečná, ale průměrná rychlost, včetně zastávek na focení, je lehce přes 30 km za hodinu. Celá dnešní trasa vede podle hranice s Afghánistánem a my jedeme jen pár metrů vedle ní. Tomu odpovídá také počet kontrolních pointů a počet vojenských posádek a vojáků, kteří se na této silnici pohybují. Nic omezujícího, akorát si na to musíš zvyknout… U závor předáš fotokopii pasu s povolením vstupu do této oblasti (udělali jsme si jich každý 20, tak snad to bude stačit), a jedeš dál. Jen ten pocit je fakt divný. A že hlídají opravdu poctivě, tak o tom by mohl Libor dlouze vyprávět. Měl dneska nějaké drobné střevní potíže, a musel si narychlo odskočit. Nikde nikdo, tak zaběhl pod cestu a schoval se za keř. Během pár vteřin zaslechl důraznou výzvu, aby vylezl, doprovázenou cvaknutím uzávěru! Okamžitě se vzdal pomocí bílé vlajky, respektive na ně mával polo rozbalenou rolí hajzl papíru. Tak v téhle situaci by ses posral i bez střevních potíží!

A aby se to nepletlo, tak do toho další dva defekty! Zase zadní kola. Silnice je tu fakt rozbitá a ta šotolina je dost ostrá. Naštěstí vždy po 40 - 50-ti kilometrech super moderní pneuservis (viz foto), který zde má non-stop nikdy nekončící byznys. Takže do Khorogu přijíždíme zase za tmy. Parádní Hotel Pamír Palace, luxusní ubytování a dobrá restaurace. Za srandovní peníze…

Dnes ujeto přes téměř 250 km, 99% šotolina.

Den sedmnáctý, sobota 3.9.2022 – Údolí Vakhan

Ráno odjíždí Jirka, musí zpátky do Čech… Pojede 2 dny sám, a to není úplně značka ideál, ale nedá se nic dělat. Dnes by měl dojet do Kulobu, kam to má přes 400 km, a zítra do Dushanbe. Jede trochu jinudy, spodem. Sice delší cesta, ale většinou asfalt. Jinak by to za dva dny nedal.

My ostatní po jeho odjezdu pijeme čaj a mudrujeme. Máme toho plné zuby a motorky dostaly také zabrat. Nejhorší je, že nám zbyla už jenom jedna rezervní zadní duše a při téhle frekvenci defektů asi daleko nedojedeme… A cíl je úplně mimo civilizaci - nádherné údolí Vakhan u afgánských hranic. Takže rychle do pneuservisů ve městě, zda někdo něco nevyhrabe. Výsledek asi nebude kdoví jaký - v Tádžiku prostě motorky nejsou a duše nikdo nemá. Snad nám alespoň spraví nějakou píchlou.
Štěstí v neštěstí - duše se koupit nedá a opravit šla jenom jedna, co neměla utržený ventilek. Ale u pumpy jsme potkali nějakou skupinu motorkářů, kterým dělalo doprovod auto z firmy Zorro Moto z Kyrgyzu. A ten průvodce nám nechal jednu duši! Sice rozměr 17 palců, ale to tam, v případě nouze, natáhneme…Takže máme 2 náhradní a můžeme vyrazit!

Cílem je, s ohledem na odpolední start, Ishkoshim, poslední větší město před vjezdem do údolí Vakhan. Cca 110 km a 3 hodiny jízdy.
A je vymleto…po 35ti kilometrech další defekt! Zase zadní a navíc utržený ventilek. To snad není už pravda! Vracíme se zpět, část jede rovnou na hotel a Roman s Pavlem jedou do servisu. Přezouvají a jedou zpět k motorce, kterou hlídá marod Vlčák.

Tak, a co dál…zbyla nám jedna duše pro 7 motorek a máme před sebou stovky kilometrů bez jakékoliv možnosti dokoupení a servisu. Voláme Azíze, a ten nám sděluje, že duše také nemá, v Tádžiku se koupit nedají a jediné co může zařídit je nákup v Moskvě. Následná letecká přeprava do Dushanbe, a potom autem do Khorogu. Vše prý vyřeší do tří dnů. No, tak tomu se mi moc nechce věřit a nám všem to přijde, vzhledem k trase přepravy, dost časově nereálné…Jiná cesta ale neexistuje, takže objednáváme. Na cenu se pro jistotu raději ani neptáme. Jdeme na večeři a zapít žal. Dnes jediná pozitivní věc – Jirka dojel v pohodě na hotel.

Dnes celých 69 km, trasa:

Den osmnáctý, neděle 3.9.2022 – Jelondy, Pamir Highway

Ráno se kluci scházejí jak švábi na pivo. Bez nálady a ještě pozdě. Ono vlastně není kam spěchat. Vyhlašujeme volný den s tím, že večer se domluvíme, jak zabít čas než přijdou duše. Asi nějakými výlety po okolí. Někdo jde do města a já s Martinem jedeme zpět do servisu. Snad ten místní všeuměl něco vymyslí.

A dopadlo to! Ze tří dal dohromady jednu, která neměla utržený ventilek. Vypadá to sice příšerně – je to samá záplata, ale drží! Tak snad. A mezitím, než to veledílo zhotovil, jsme to s Marťasem vymysleli. Čekat tu další 2 dny je blbost. Za prvé co tu budeme dělat, a za druhé už nestihneme Pamír a návrat do Dushanbe. Takže řešení je jedno – máme 2 rezervní duše, a když pohřbíme jednu motorku a sundáme z ní kola tak to snad bude dostačující rezerva. Vynecháme údolí Vakhan a pojedeme přímo po Pamir Highway nahoru přes Murghob k jezeru Karakul! A za tři dny jsme zpátky v Khorogu, kde už budou snad nové duše, a můžeme pokračovat se všemi Ténérkami dál.

Odjezd direktivně stanoven na 15:00. Vše „nepotřebné“ dolů z motorek a ven z auta. Zůstane to na hotelu. Musíme hlavně udělat v autě jedno místo vzadu a rozebrat jednu motorku. Volba čí to bude je jednoduchá – Honza tu není, někde šmejdí po městě, a tak je jednomyslně rozhodnuto. Za pár hodin není o čem, takže sice s malým zpožděním, ale odjíždíme. Včetně Honzy na zadním sedadle Dustera (stejně by se tam nikdo jiný nevlezl…). Cíl neurčitý, uvidíme, kam dojedeme. Nejbližší možnost je Jelondy, zhruba 130 km a 4 hodiny jízdy.

Pamir Highway… legenda a cíl mnoha cestovatelů. Rozbitá polňačka se statutem druhé nejvyšší mezinárodní dálnice na světě! Kdo tam nebyl, těžko pochopí a uvěří tomu, co se tam děje. Neuvěřitelné scenérie, nekončící šotolina na jediné zásobovací cestě přes Pamír do Osh v Kyrgyzstánu je prostě famózní.. Je součástí Silk Road, neboli Hedvábné stezky. Projíždíme první kilometry a je to fakt něco! Naštěstí (s ohledem na uzavření hranice s Kyrgyzem) je tu oproti běžnému provozu pár aut. Zásobování do Murghobu a pár turistů. Užíváme si to a valíme, co to dá. Kolem deváté večer narážíme u silnice na ceduli s nabídkou ubytování. Jsme sice 10 km před Jelondy, ale je už tma a tak odbočujeme. Doboucháváme se na paní domácí, a ta nám ukazuje parádní „penzion“ s pokojíky, společnou sprchou, tureckou toaletou, a hlavně - se sírovou lázní! Bože, to je smrad. Bohužel ale nemá nic k jídlu a hospoda naproti je zavřená. S tím si ale dokážeme hravě poradit. Přichází čas odpočinutého Honzy a ten začíná kouzlit. Za hodinku se cpeme vepřo-knedlo-zelem z Adventuremenu, které zapíjíme skvělým koňakem, co Roman koupil v Khorogu. Svět je zase nádhernej!

Dnes ujeto 120 km, trasa:

Den devatenáctý, pondělí 4.9.2022 – Murghab

Dobrá zpráva hned na úvod dne – Jirka dorazil včera pozdě večer do Dushanbe a je na hotelu. Dává se trochu do kupy, a v noci odlétá. Alespoň, že tohle klaplo. Ranní venkovní hygiena (záchod, kde si nemůžeš přečíst noviny a ještě je všude cítit síra není úplně ono) a hned odjezd, bez snídaně. Nic k jídlu totiž nemáme. Kousek odtud je ale město Jelondy, kde by měl být obchod. Ten také za chvilku nalézáme a vše je vyřešeno. Prostě pravidlo, že v Asii koupíš Snickers a Coca-colu i v té největší p*deli platí…. A tady měli ještě i chleba a kus salámu. Luxus.

Spokojeně vyrážíme dál. Chceme (vlastně musíme) dojet dnes do Murghabu. Je to asi 200 km a povrch silnice se určitě nezlepší. Projíždíme tuhle nádhernou krajinu, kde celé hodiny nepotkáváme ani človíčka. Míjíme jediné městečko/osadu na trase (Alichur) a po nekonečné šotolině pokračujeme dále. A začíná být znát, že se motáme blízko hranice 4.000 výškových metrů. Počasí máme fantastické - je tu vedro, se kterým jsme vůbec nepočítali, ale začíná nám i motorkám trochu chybět kyslík… Přeci jenom je to celodenní makačka, a v téhle nadmořské výšce žádná legrace. Ještě že jsme všichni štíhlí mladíci s bezvadnou fyzičkou, kteří vůbec nepodcenili přípravu…

Úplně na pohodu přijíždíme kolem páté do cíle. Město stojí v centu Pamíru a rozděluje se zde silnice. Pamir Highway pokračuje dále nahoru na Kyrgyzstán a když odbočíš doprava, tak se po devadesáti kilometrech dostaneš do Číny…Na Wikipedii se dočteš, že moderní okresní město Murghab vybudovali Sověti za své nadvlády nad Tádžikistánem jako odpočívadlo na Pamir Highway, že leží v nadmořské výšce 3.650 m, a že je tu průměrná teplota v září 4 stupně. Na mapách uvidíte pět benzínek, obchody a restaurace. Všechno to jsou blbosti, platí jenom ta nadmořská výška. Je to osada s polo rozpadlými chýšemi z jediného materiálu co tu je - z hlíny, kdo mohl tak utekl, jeden konzum, jedno smíšené zboží (obě prodejny 3x3 m), a místo benzínek jeden rezavej bencalor. Teď je večer a teploměr ukazuje skoro 20 stupňů. A pak něčemu věř a s něčím počítej.

Naštěstí hotel Pamír tu stojí. Už pár desetiletí a v původním stavu. Vřelé přivítání paní majitelkou, a možná volba pokojů. Vybíráme Lux, které mají vlastní koupelnu. Následně zjišťujeme, že jsou to pokoje v prvním patře a do dvora, které sice mají koupelnu, ale nemají okna. Koupelnu vyřešili přístavbou. Na kovové sloupy postavili budky, které nalepili na venkovní zeď. A místo jednoho okna vybourali 1,6 m vysoké dveře. Takže luxus jako vymalovaný.

Ale jinak super. Výborný čaj a dobrá večeře. Jdeme do obchůdku naproti a chceme koupit pivo a nějaké pochoutky. Mají dva pytle sušenek, které se kupují na váhu, a místo piva bereme koňak. Vychází to tu lépe. Konkrétně to znamená, že za cenu tří podprůměrných piv si koupíš sedmičku výborného koňaku. Není co řešit. Dáváme „šláftruňk“ (asi 6x) a jdeme do pelechu. Zítra nás čeká náročný den a nejvzdálenější bod této podzimní etapy.

Dnes ujeto 200 km, trasa:

Den dvacátý, úterý 5.9.2022 – Jezero Karakul

Ráno se k snídani ploužíme jak mátohy. Ta nadmořská výška nám dala pořádně zabrat, nevyspal se skoro nikdo z nás. Odjezd stanoven na devátou, dnešní plán je dát na „otočku“ Jezero Karakul a vrátit se zpět do hotelu k bábě (tak pojmenoval paní domácí Pavel). Máme to přes 260 km a hlavně, musíme přejet Ak-Bajtal Pass, který je v nadmořské výšce 4.655 m! A to dvakrát. Máme trochu obavy, co na to Ténérky, do kterých za chvíli natankujeme místní benzín 85... A jak to zvládneme my, je taky ve hvězdách. Po dnešní noci…

Cesta je parádní! Znovu popisovat okolí už asi lépe neumím. Nad naše očekávání nám to neuvěřitelně „odsejpá“. Asi jsme se už naučili, jak na to. Za dvě hoďky dorážíme na Ak-Bajtal Pass a světe div se, úplně bez problémů!! Všichni jsme v naprosté pohodě a motorky fungují jak housle! Někde jsem četl, že ve výšce nad 4.500 m se mohou dostavit stavy letargie, euforie a dokonce i halucinace. U nás, asi s ohledem na včerejší aklimatizaci ve 3.600 m a pár panáků koňaku, přišla jenom euforie.

Jedeme dál. Cesta vede mezi pěti a šesti tisícovkami se zasněženými vrcholy. My jsme ve čtyřech tisících, svítí slunce a je vedro jako prase. Po necelých šedesáti kilometrech jsme u jezera. Tak to si neviděl – nádherná čistá voda, všude okolo neskutečné hory, slunce a nikde nikdo! Naprostá šupa! Jezero Karakul leží v nadmořské výšce 3.914 m a má rozlohu 380 km!

Zajíždíme až k vodě a vybalujeme židličky. Máme spoustu času, zvládli jsme to nad očekávání rychle. Roman otvírá luxusní šampus (kde ho měl zašitý nevím), a připíjíme na dosažení „náhradního“ cíle. Je to velká škoda – pár kilometrů odtud je Kyzylart Pass a uzavřená hranice do Kyrgyzu. A odtud je to už jenom 1.000 km do původně plánovaného cíle, do Almaty v Kazachstánu. To bychom za 3 – 4 dny dali naprosto v pohodě. Prostě pech.

A nedá nám to… já a Martin jdeme do vody! Tohle si přeci nemůžeme nechat ujít. Neuvěřitelná nádhera! Dáváme pár temp a rychle ven. Teplotu vody, dle teploměru v trenkách, odhaduji na hodně nízkou. Vlčák má jiný nápad. Když horolezci dosáhnou vrcholu, zapíchnou tam vlajku. On má trochu odlišný rituál. Sundává si z motorky mobilní „srací“ prkýnko, které sem vláčel přes půl světa, a odchází do stepi…
Nějak se nám nechce zpět… Padá rozhodnutí jet ještě kousek dál, abychom náhodou o něco nepřišli. Lehce v rytmu dáváme dalších 30 km na horizont. A tam odtud již opravdu vidíme sedmi tisícovku Pik Lenina, pod kterou jsme dle původního itineráře měli dojet, a další velehory na rozhraní Tádžiku a Kyrgyzu!

Návrat zpět je téměř bez problémů, celá ta paráda znovu, pouze obráceně. Střídáme, máme už jenom pět motorek a Ak-Bajtal Pass si chce projet každý z nás. Honza se chytá šance a hned nám zpestřuje den. Vyklepal někde z kapsy telefon, takže celá parta jede hodinu v rojnici a hledá ho. Bez šance. A jelikož s tímto moc neuspěl, pro jistotu ještě píchne. Opět zadní…Ale to je malina, máme komplet zadní kolo a už to máme dost nacvičené…

Na hotel k bábě přijíždíme kolem šesté. Rychlá sprcha a do krámku pro koňak. Nic neplatíme, píšou nám to na hotelový účet (obchod patří taky paní domácí) a jdeme na večeři a čaj. Tam nám Pavel vypráví, jaká od ní pochytal moudra. Od historického vlivu Alexandra Velikého, přes Sovětský svaz a začlenění a dopady pro Tádžikistán, a až po současný vývoj úzce spjatý s penězi z nedaleké Číny. Prý evidentně hodně chytrá paní. A podle zubů, které měla všechny zlaté, i hodně bohatá. Jediné, co Pavlovi trochu zkazilo náladu, byla informace, kterou nabyl mezi řečí. Ta „bába“, jak jí pojmenoval, je o dva roky mladší než on…

Dnes ujeto nádherných 330 km. Trasa:

Den jednadvacátý, čtvrtek 7.9.2022 – zpět do Khorogu

Snídaně, tankování, odjezd. A ze ztrácení telefonů se začíná stávat náš národní sport. Tentokrát Martin, který dnes jede jako spolujezdec v autě. Přišel na to po pětatřiceti km od startu. Asi ho prý nechal na hotelu nebo v pneuservisu, kde byl ještě ráno pro sichr nechat zalepit ten včerejší defekt. Jedeme napřed, máme to dnes skoro 320 km, a na auto počkáme v Jelondy, kde by měla být jedna ze tří hospod na trase.

Počasí opět super, štěstí nás alespoň v tomto směru neopouští. Protože už jsme tudy jeli, tak není ani tolik zastávek na focení. Parádně to vychází, těch necelých 200 km dáváme za 4,5 hodiny a hospodu jsme taky našli. Voláme si s Martinem. Jsou za námi přes 100 km, a telefon nemají. Bába prohledala celý hotel a nechala nastoupit půl vesnice k výslechu. Nikdo se nepřiznal a tak řekla, že Martinovi koupí nový. Evidentně si padli do oka.
Čekat na ně nebudeme, vyrážíme. Je jasné, že při našem dnešním tempu nás auto absolutně nemůže stíhat. A kam mají dojet snad nezapomněli.

Odpoledních 130 km nám vzalo necelé tři hodiny a my jsme zpět na hotelu v Khorogu. A na recepci hned parádní překvapení – balík, a v něm 4 zadní duše! Je tu prý už od včera. No tak to mi poser…Hlava mi nebere, jak je to možné. V sobotu večer jsme to objednali. Vysvětlení dostáváme obratem od manažéra hotelu. Čemu se prý divíme? Azíz zavolal nějakému kámošovi do Moskvy. Ten v pondělí někde objednal duše a v úterý je měl. Odvezl je na letiště a vrazil to do ruky prvnímu, koho uviděl u odletu do Dushanbe. Ten to dopravil k Azízovi, který následně popojel na výpadovku, tam mávl na první auto, které jelo směr Khorog a poslal balík na hotel. Akorát nevěděl, zda to někdo přivezl autem přímo z Dushanbe a nebo jestli si to ještě někde na trase 2x předali. Jak jednoduché. A perlička nakonec, kterou se dozvíme až za pár dní, tedy cena za dopravu? Nic!

Je sedm večer a dorazilo auto. Dáváme si koupel a máme v plánu jet do města. Kuchyni na hotelu už známe, jsme tu třetí večer. Takže sprcha a vyrážíme. Hotel je kousek od centra, tak volíme motorky. Nalehko, šortky, tričko a naší lehkou „expediční“ bundu. Je to pár set metrů, takže za chvíli parkujeme přímo u nasvíceného parku, kde to vypadá, že bude živo. No, ne tak úplně. Přimotali jsme se do oslav nějakého výročí, či co, a za chvíli jsme byli středem pozornosti. Pavel dává rozhovor do Tádžické státní televize a pak se všichni fotíme s místním starostou, a ještě navíc s guvernérem oblasti Horský Badachšán (asi jako u nás hejtman, akorát že v Tádžiku mají ty oblasti jenom 2 a extra hlavní město Dushanbe). Evidentně uznávaná persona. Honza jede na hotel pro trička Silk Road, kterými oba významné představitele obdarováváme, a my dostáváme na oplátku národní čepici - Tádžickou tubeteiku. Mezinárodní družba je potvrzena. Guvernér má parádní fotky, pracující lid zhlédl v televizi fantastický Pavlovo projev o krásách této země v ruštině a my ostatní můžeme od zítřka jezdit v Tádžiku bez přilby. Loučíme se, a na závěr si ještě necháváme doporučit nějakou restauraci. Tam nás následně doprovází guvernérova ochranka v Land Cruiseru (asi 200 m) a s ohledem na okolnosti a náš doprovod nás tam personál vítá jak Poláci Papeže. Ale parádní hospoda a dobré pivo. Závěr dne jako hrom!

Dnes ujeto 320 km, trasa:

Den dvaadvacátý, pátek, 8.9.2022 – Qal´ai Khumb a možná i dál..

Ráno nám balení trvá trochu déle. Děláme pořádek v autě, kam také nakládáme všechny cajky, co jsme tu vyložili před cestou nahoru na Pamír. A musíme také zkompletovat rozebranou motorku. Vyjíždíme tedy až kolem desáté. Dnes bychom rádi dojeli někam za Qal´ai Khumb, a pokud neseženeme ubytko, tak rozbalíme stany. Do té stylové pelešárny, kde jsme už při cestě tam spali posledně, se nám nechce. Z těch postelí jsme byli hrbatí ještě dva dny.

Jak se již stává tradicí, cesta i počasí opět 1*. Neuvěřitelná klikatice (viz odkaz na mapy) vedoucí nádhernou přírodou, které se pořád nemůžeme nabažit. Na mě dnes vyšla, v rámci střídání, řada, a tak jedu v autě. Nechávám odpočinout Romana, už toho má taky plné brejle. Za celou tuhle etapu ujel o x set km více. Furt pro něco jezdí a zařizuje, když je problém, tak se vrací a vůbec – je to skvělej parťák. A hlavně se těším, jak si užiju jízdu tímhle Off-roadovým speciálem z Rumunska.

No, a když už jsem u toho, tak k autu - koupili jsme ho před expedicí za pár tisíc EUR od nějakého sedláka v NDR, Kamil ho osadil terénním podvozkem a doplňky od renomované značky (přestavba byla skoro stejně drahá, jak to auto). A Duster jenom jede a jede a pořád jede… Od odjezdu z ČR ujel cestou necestou přes 10.000 km a nic, žádný problém.. Je v tom „výkonný“ čtyřválec 1,6 od Renaultu, což je asi nejlepší motor, co se tam kdy dával. Když to bylo nové, tak prý 77 kW.. Nám však slouží naprosto skvěle. Sice dost často jedeme v režimu jednička – dvojka, ale jedeme.. Svůj účel plní dokonale. Přestože každý z nás jede na motorce na „těžko“, a veze si všechny svoje věci, je hrozně fajn, že nářadí, ND, kompresor, komplet kuchyň a ostatní cajky je kam dát. Co se nám však osvědčilo snad úplně nejvíce, je jeden motorkář navíc, jako spolujezdec. Stačí dvoudenní střevní potíže, a jsi šťastný jako blecha, že nemusíš na motorku. A to už vůbec nemluvím o úrazu kotníku, co měl Milan. Takhle skočil do auta a karavana jela dál. A když jsou všichni v pohodě, tak taháme sirku a pravidelně se střídáme. Ono by asi bylo více „chlapácké“ odjet to celé pouze na motorkách, bez doprovodu. Ale my potřebujeme hlavně dobře, bezpečně a včas dojet. Sedm motorek, jsme na cestě už 23 dní a máme za sebou tisíce kilometrů. A to ještě nejsme v cíli. Za mě prostě dost dobrá volba!

Zpátky k dnešnímu dni. Klábosím s Romanem a užívám si pohodovou jízdu. Je to, proti motorce, docela příjemná změna takto si v klidu pokecat. A kluci nám, dle sdílené polohy, ujíždí stále víc a víc. Vysvětlení je docela jednoduché. Místo mě dnes vede kolonu Robíňo. Ten úplně tramping nemusí, tak tahá jako čert, aby dojel někam do hotelu. Doufám, že něco najde, nebo jedeme až do Dushanbe.
Trefil jsem to přesně. V Qal´ai Khumb nic nenašli, ale dostali tip a tak na nás čekají. Za chvíli nám přistává v telefonu bod s jejich polohou. Máme hotel. To shánění jim vzalo chvíli času a my dva je za 30 minut dojíždíme. Prý dostali nabídku a máme vše domluvené. Po 15ti kilometrech dojíždíme do cíle a padá nám brada. Uzavřený areál, parkoviště jak u Lidlu a vzadu pod skalami nový hotel, připomínající Disneyland! Parkujeme motorky a auto, bereme bagáž a jdeme chodníčky nahoru k hotelu. Tam se dozvídám, že jsme tu jediní hosté a že vlastně otevřeli jenom kvůli nám! A že se máme jít ubytovat, obsloužit na baru a počkat, až dorazí personál. Jenom prý máme nahlásit, co mají přivézt k večeři. Koukáme na sebe jako blázni a začínáme rozvíjet různé konspirační teorie. A dva heliporty v blízkém okolí to celé ještě posílají o level výš. Tohle přeci není normální.

Ubytováni jsme v luxusních apartmánech s vysokými bílými koberci. Motorkářské boty necháváme pro jistotu venku před pokojem a jdeme bydlet. Parádní koupel a rychle, než se setmí, na prohlídku celého areálu. Za hodinu přivážejí jídlo i s kuchařem, a k tomu spoustou studených piv. Přestáváme řešit, zda jsme tu náhodou či jak, a spouštíme večírek…

Dnes ujeto 260 km, trasa:

Den třiadvacátý, sobota, 9.9.2022 – směr Dushanbe

Ráno přijel kuchař a naservíroval parádní snídani na vidličku. S lehkými obavami žádáme o placení. Cena je ale „normální“, zhruba 25 USD/osoba. Takže si osm vandráků za cca 5.000,- Kč pronajmulo celý čtyř hvězdičkový hotel, oni nám k tomu ještě přivezli večeři a pivo, potom nás tam celou noc nechali samotné a ráno se vrátili, aby nám udělali snídani. No comment…
Vyrážíme po desáté a zkusíme dojet až do Dushanbe. Je to přes 400 km, většinou asfalt, a měl by být hodně dobrý. Na pondělí na ráno máme letenky a tak bychom chtěli mít neděli celou volnou. Musíme se dát trochu do kupy, chceme si prohlédnout Dushanbe, a hlavně - musíme zkontrolovat, vyčistit a předat motorky k „zazimování“ Azízovi …

Cesta je výborná. Nejdříve jsme se museli vrátit pár kilometrů do Qal´ai Khumb natankovat a nakoupit vodu, a potom už tradá. Po těch tisících kilometrech šotoliny je to úplný balzám.A pořád je na co se koukat! Prvních zhruba 130 km vede podle hraniční řeky Panž, a tak si prohlížíme, alespoň přes „čáru“, Afghánistán. Samozřejmostí je vjezd na tuhle silnici přes nezbytný checkpoint, ale to už je pro nás rutina. A Afghánistán? Na pohled čisto, upraveno a téměř žádní lidé a provoz. Pouze pár osad a silnice „zaříznutá“ do pohoří nad řekou.

Za městečkem Anjirob-i bolo uhýbáme od hranic na Kulob. Hned za městem začíná stoupání do hor a nádherné serpentýny. Cesta pořád dobrá a tak těch 50 km dáváme i s focením za hodinu. Jsou dvě hodiny odpoledne a my přijíždíme do centra. Stavíme přímo na tržnici a jdeme se najíst. A je to zase zážitek. Takový mumraj, kde všichni prodávají všechno, nás se na vše vyptávají a ještě navíc jsou tak neuvěřitelně pohostinní, se hned tak nevidí.. Dáváme si nějaké masem a zelím plněné bulky, dokupujeme vodu a vyrážíme dál. Ovoce a zeleniny máme plný Top case, to jsme dostali od trhovců.
Hned po odjezdu blbě odbočuji a zajíždíme si 35 km. Vůbec netuším, jak jsme tohle a tady mohli zvorat. Rychle zpět a teď už správným směrem pokračujeme dál. Sjíždíme z hor a dole je pořádné vedro. Zkracujeme intervaly a dáváme čím dál více zastávek na odpočinek a pití. Je to spojeno s únavou a s dokupováním studené vody. Dělat si zásobu nemá cenu, za 10 minut je teplá jako…

Lehce před sedmou jsme 60 km od Dushanbe a sjíždíme k přehradě Nurek. Trochu o ničem, tam kam jsme chtěli to nešlo (závora) a jinak už trochu komerce… Takže zpátky na hlavní a dorazit těch posledních pár desítek km. Do města přijíždíme před devátou a máme trochu problém najít hotel. Ty navigace tady prostě trochu kecají. Nakonec ubytování parádní, parking přímo před vchodem a před hotelem malé náměstíčko se zahradní restaurací patřící k hotelu. Rychlé ubytování se sprchou a jdeme na skvělý šašlik a studené pivo. Není si víc co přát.

Dnes (včetně bloudění) ujeto 430 km, trasa: https://goo.gl/maps/PrJmDRwQftwpwdKF7

Den čtyřiadvacátý, neděle, 10.9.2022 – Dushanbe

Ráno máme pohodové. Snídaně, lehce v rytmu pobalit saky paky a pár kilometrový přesun na penzion Almaz Guest House. Je blíže letiště a má uzavřený dvůr. Bohužel, včera měli obsazeno, a tak jsme museli zvolit tento Hotel Oriyo. Ale vůbec nic špatně. Je to 6 km daleko a i v poměrně hustém provozu to dáváme za čtvrt hodiny.

Almaz Guest House je super!! Je sice teprve deset hodin, a check in mají až od dvou, ale naprosto bez problémů nám vycházejí vstříc a my můžeme na dvorku začít přípravu na předání motorek a náš zítřejší odlet. Za půl hodiny to tady vypadá jak po válce. Všechno z motorek a auta je venku a rozházené na jednotlivé hromádky. Je potřeba to přetřídit, vyčistit, vyprat a znovu naložit. Většina věcí tu zůstává a někteří z nás letí domů jen s příručním zavazadlem. Kolem jedné máme hotovo a jedeme předat motorky. Hned vedle Azíze je myčka, kde nám za pár drobných luxusně umyjí nejen motorky a brašny, ale i naše adventure hadry. To jsi neviděl, co z toho teklo za sajrajt…
Umyto, vyčištěno. Předáváme motorky a domlouváme, co je na které potřeba udělat přes zimu. Ve své podstatě, krom pravidelného dobíjení a přezutí dvou kol, nic…Řešíme tedy pouze pravidelný servis – Ténérky najely od odjezdu z Chomutova přes 11.000 km a je potřeba vyměnit olej a filtry. Jsme domluveni, že vše potřebné mu pošleme z Čech.

Jdeme pěšky na penzion, je to kousek. Musíme ještě lehce dobalit těch pár věcí, co nám zbyly a na čtvrtou máme objednaný mikrobus s průvodcem. Prohlídka města, bez trápení a řešení kudy a kam. A za pár korun.

Velká paráda, některé stavby a zajímavosti fakt super!. Viděli jsme snad vše podstatné, poslechli si výklad o historii Dushanbe a ještě i na tržnici nakoupili pár drobností domů. Našeho průvodce jsme i s autem „propustili“ v centru a šli na večeři. A aby toho nebylo málo, tak po cestě zpět ještě nakoupili něco k zakousnutí, nezbytné pivo a samozřejmě výbornou vodku. Noc je ještě mladá a nás čeká závěrečné posezení venku na terase a zhodnocení celé této etapy.

Dnes ujeto téměř 7 km, trasa:

Den pětadvacátý, pondělí, 11.9.2022 – odlet

Ráno hodně těžké vstávání a odjezd před šestou. Odlétáme s Tádžickou společností Somon Air, let do Mnichova. Byla to docela honička, sehnat nějaký let za normální prachy domů. Původní letenky z Almaty v Kazachstánu, kam jsme kvůli uzavření hranice nedojeli, nám propadly a my museli řešit odlet z Dushanbe. No jo, ale 80 % letů z této oblasti bylo přes Rusko. Tudy to teď nejde, všechny lety byly odkloněny přes Istanbul. Samozřejmě s patřičným následným přeceněním. Nejlevnější nabídka byla za jednosměrnou letenku na trase Dushanbe - Istanbul - Praha 34.690,- Kč!! Tak za tyhle prachy se nelétalo ani do Austrálie!! Naštěstí Marťas někde vyhrabal domácí Tádžiky, co létají jednou týdně do Evropy za normální peníze. Letenka stála lehce přes 8.000,- a do Mnichova pro nás přijedou kamarádi. Hlavně že budeme v Evropě. Svých pár desítek minut strachu si při objednávání prožil Roman. Koupit to hromadně nešlo, tak jsme to kupovali každý extra a jemu to zahlásilo, že je vyprodáno. Naštěstí se nákup podařil přes jiného obchodníka.

Sedím v letadle a je spousta času na hodnocení… Zpět do Tbilisi jsme odletěli ve středu, 17.8.2022. Celkem jsme tedy na cestě 25 dní. Procestovali jsme Gruzii, s ohledem na uzavřený Ázerbájdžán a Turkmenistán museli projet část Ruska (Čečensko a Dagestán), objet přes Kazachstán a Uzbekistán Kaspické moře a vše zakončili návštěvou Pamíru v Tádžikistánu. Za celou tuhle etapu jsme najeli hodně přes šest tisíc kilometrů a z toho minimálně 60 % po šotolině. Je to tu jiný svět. Příroda naprosto fantastická, skvělí lidé a my máme parádní zážitky. Byly chvíle, kdy šlo lehce „tlusté do tenkého“ a bylo i pár stresových situací. Ať už kvůli nečekanému uzavření hranice, a nemožnosti pokračovat dále dle plánu, nebo kvůli nedostatku blbé zadní duše. Vezli jsme 4 náhradní, s tím, že v případě potřeby zalepíme, nebo dokoupíme. Celou cestu nic a pak během tří dnů 7 průrazů, spojených s utrženým ventilkem. A samozřejmě v zrovna v jediné zemi na trase, kde se nedá pořídit náhrada. To podstatné ale je, že to tahle parta dala! Splnili jsme si další náš sen, viděli kus světa a zažili neuvěřitelné příhody. A navíc bez poruch a karambolů, bez většího úrazu a úplně na pohodu… Takže borci – příští rok jedeme dál!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE