PYRENEJE 2008

Pátek 1. srpna, den 7 OKRUŽNÍ JÍZDA A TEPLOTNÍ PŘEKVAPENÍ

Vstáváme v osm ráno a i když nemusíme balit stan (zůstáváme 2 noci), motorky startujeme až o půl jedenácté. Kromě snídaně nás totiž před odjezdem čeká mírně delikátní záležitost – nečekal jsem, že tu bude takové vedro a jediné kalhoty, které mám s sebou, jsou membránové Probikery. Po těch nesčetných zpoceních už drobet páchnou a tak nezbývá, než je vyprat. Po úkonu ještě provádíme škatulata v našem ošacení; jelikož s sebou opravdu nemám jiné kalhoty, beru si ty Zdeňčiny (jezdil jsem v nich sám, než jsem si koupil Probikery a dal jsem jí je) a Zdeňka obětavě pojede jenom v elasťákách. Při pohledu na oblohu se není čeho bát, jako obvykle máme jasno a vypadá to na pořádně horký den. Po N260 jedeme do Castejon de Sos, kde opouštíme hlavní tahy a inspirováni mapou z edice Marco Polo, míříme na sice tence vyznačenou, leč zeleně lemovanou – tedy panoramatickou – cestu. Honza v našem zájmu protestuje, že mu tam navigace hlásí „nezpevněnou cestu“, ale to se ještě směju – přece nebude GPS CityNavigator, pokrývající celou Evropu, chytřejší než detailní Marco Polo speciálně pro tuhle oblast. 
Hned po průjezdu první obcí Chia je ale jasno – dál pokračuje jenom šotolina. Je to už druhé selhání papírové mapy, takže Marco Polo odteď můžu zodpovědně použít maximálně tak k účelu, s nímž by vydavatelství rozhodně nesouhlasilo. Ve světle nových událostí se opět rozdělujeme – tahle cesta i objízdná trasa po silnicích hodných našeho stroje se sbíhají v Salinas, tam se sejdeme. Silnice z Castejon de Sos na jih je prostě skvělá; úzká cesta, lemující nevelkou řeku, se motá soutěskou, po obou stranách vysoké hory umožňující na chvíli uniknout přímému slunci. Jakmile se ale N260 stočí na západ, je tahle scenérie vystřídána něčím, na co jako středoevropané nejsme zvyklí: vyprahlá země, z níž jen sporadicky trčí zelené keříky, vlevo rovina kam jen oko dohlédne a vpravo se tyčí Pyreneje. K tomu modrá obloha, rovná a kvalitní silnice s minimálním provozem...

Jak to viděl Honza:
Načasování srazu v Salinas nemohlo být lepší, Honza příjíždí zrovna když vypínám motor pod stromem. Za Bielsa děláme malý nákup v kouzelném obchodě vedle benzinky a vjíždíme do tunelu. I přes nemalou délku (3000m) ho zjevně veškerá bezpečnostní nařízení obešla širokým obloukem, je tu pouze 1 pruh pro každý směr oddělený bílou čarou; hned vedle krajnice už je skála. Nouzové východy nebo nouzové stání se tu nekonají. Z tunelu vyjíždíme přímo do mraku, a pěkně studeného. Hlava to nějak nechce strávit, před tunelem 35˚C jasno a o blbé 3 kilometry dál je 20˚C zataženo? Snad se to probere, jak budeme klesat. Za chvíli je ale jasné, že Pyrenejský masiv brání dešťovým mrakům v přesunu dál na jih a tak se počasí nevylepší, dokud se nevrátíme do Španělska. Jen v triku a bundě bez vložky je mi docela chladno, co teprve Zdeňka v elasťákách... (Honza si pochvaluje, že je konečně trochu chládek). 
Kvůli tomu, a i pro pokročilou hodinu, v Arreau měníme plány; původně jsme chtěli vidět observatoř Bigorre a vodopád Gavarnie, ale v tomhle počasí to nemá smysl. Po D618 se obracíme na východ a v krásném lázeňském Luchonu nakupujeme něco na večer. Průsmykem Col du Portillon se v drobném deštíku vracíme zpátky do Španělska, ale jelikož jsme stále na stejné (=špatné) straně Pyrenejí, změna počasí se nekoná. V mé „průsmykové historii“ to bylo nejspíš první sedlo, které jsem absolvoval na mokru a teda nic příjemného to nebylo. Teprve průjezd již ze včerejška známým tunelem Vielha nás vrací do modré oblohy a více než 30˚ tepla. Kdybychom to nezažili, asi jen stěží uvěříme takové změně počasí. Po večeři v kempu následuje oblíbená aktivita – bazén. Předpověď na zítřek slibuje pěkné počasí i tam, kde nás dnes zastihly mraky a zima.

Ujeto 286
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh Camping Alta Ribagorca, Villaler
GPS: +42° 26' 53.08", +0° 42' 38.98"
Cena: €23,-

Sobota 2. srpna, den 8 VODOPÁD GAVARNIE

Vstáváme v sedm, po sprše a snídani balíme stan; dnes pojedeme zase o kus dál. V deset startujeme a vyrážíme po cestě, kterou jsme projeli už včera; za tunelem Vielha, k naší úlevě, je stejně krásná modrá obloha jako před ním. A tak cesta, byť stejná jako včera, vypadá úplně jinak. Hned za francouzskou hranicí fotíme krásný kaskádovitý vodopád a na průsmyku Portillon si dáváme kávu a palačinky v malém bistru.
Za Arreau stoupáme na Col d'Aspin – krásné místo. Dostali jsme se opět na trasu Tour de France, což se lehce pozná podle „motivačních“ hesel namalovaných na silnici. Silnice je spíš úzká, ale kvalitní s krásnými zatáčkami a rozmanitým okolím. Ze sedla je pěkný rozhled, výjimečně jsou vidět zasněžené vrcholky hor a budí to takový alpský dojem. 
Další zastávkou je průsmyk Col du Tourmalet, který je na první pohled mekkou cyklistů. Kromě jejich značného množství jsou zde také sochy pumpičkářů v nadživotní velikosti a pamětní desky průkopníkům tohoto sportu. Nás ale víc zajímá možnost výjezdu na observatoř Pic du Midi de Bigorre; to se bohužel nekoná, neboť cesta je pouze šotolinová (takže odpadám já) a navíc přehrazená vjezdovou branou, která neumožňuje vjezd ani Honzovi. Podívat se tam tedy lze buď pěšky, nebo – jak záhy zjišťujeme – pronajatým off-roadem s řidičem. Ani jedno nás neláká, tak sjíždíme kousek pod sedlo a v přírodě si děláme vynikající piknik. 
Poté se přesouváme do Gavarnie; cestou zkouší mou pozornost mladík v malém autě, když se mi po výjezdu z vedlejší umně staví přímo napříč cestou; naštěstí jsem ho už předem viděl a zhodnotil jako nebezpečí, takže jsem se zastavením neměl problémy a naplno jsem na něj mohl s otevřenou helmou zařvat „PAKO!!“. To ho ale nejspíš znejistilo, ve frankofonní zemi tenhle výraz asi neznají, takže dvakrát místo zpátečky s příšerným zvukem zařadil jedničku a s vytřeštěným pohledem směrem vzad začal hopsat dopředu. No nakonec nás i pobavil, ale nečekat to, mám co dělat abychom dovolenou předčasně neukončili. Konečně jsme v Gavarnii; cesta nás přivádí až na odstavné parkoviště. Motorky jsou sice vyznačené jako platící, ale pár strojů už vidíme zaparkovaných na chodníku mimo placené parkoviště, tak své stroje parkujeme k nim (nikdo nic nenamítá). Podle průvodce nás čeká 2,5 km dlouhá cesta k vodopádům, tak helmy zamykáme k motorkám, bundy se stěhují na sedla jenom přichycené pavoukem a lehce před pátou vyrážíme. Vesnice Gavarnie je malebná, protéká tu říčka a po jejím břehu jdeme po cestě směrem k vodopádu (značeno „Cirque de Gavarnie“). Vedro je pořádné, takže jsme během chvilky zpocení od hlavy až k patě (včetně včera vypraných kalhot...) a mezi ostatními turisty působíme v naší motovýbavě dosti exoticky. K vodopádu to nakonec máme pěkných 90 minut, ale cesta se vyplatila. Nejvyšší z vodopádů má přes 400 metrů, což ho řadí na první místo ve Francii. V restauraci nedaleko od vodopádu si dáváme velkou vodu a zmrzlinu, abychom nezkolabovali; nenapadlo nás, že bychom oproti informaci v průvodci absolvovali tak náročnou cestu a tak s sebou vůbec nic nemáme. 
Výlet do Gavarnie můžu doporučit; ale rozhodně jej absolvovat jako ryze pěší turista, motorkářské boty a kalhoty byly na obtíž.
Cestou zpátky k motorkám nakupujeme v osm hodin v Gavarnii nějaké pití a bagety, překvapivě měli ještě otevřeno. Startujeme motorky a bereme zavděk prvním kempem po ruce. Nejprve to vypadá, že nemají místo, ale nakonec se nás ujímá paní domácí a ukazuje nám sympatický plácek hned vedle řeky.

Ujeto 204
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh kemp nedaleko od Gavarnie
GPS: +42° 48' 3.60", +0° 0' 46.80"
Cena: €15,15

Neděle 3. srpna, den 9 LOURDES, CANFRANC

Budík nastavený na sedmou ráno nás probouzí do pěkné zimy; do údolí slunce zrána nesvítí a hned za stanem protéká řeka s ledovcovou vodou. Přes noc nám neuschnuly ručníky ani prádlo, navíc balíme stan mokrý od ranní rosy. U snídaně probíráme dnešní program – jen kousek od plánované trasy máme Lourdes, světoznámé poutní místo. Honzovi se nechce, mně je to celkem jedno a Zdeňka by to viděla ráda, takže jedeme. Po vjezdu do mírně přeplněného města stavíme motorky na neplaceném parkovišti jen kousek od turistického centra. Helmy necháváme jen tak halabala na řidítkách, bundy přivázané pavoukem na sedle a jdeme na prohlídku. V úzkých uličkách je přelidněno, na každém rohu je krámek s náboženskými artefakty a do toho ukrutné vedro. Zvládáme to až k bazilice, cestou zpátky už skoro kolabujeme a tak si v jedné ze zahrádek dáváme oběd a kapučíno. 
Poté už zpátky do sedel a vyrážíme na další cestu; rychlostní silnice mezi Lourdes a Argeles nás konečně trochu ochlazuje. Po D918 vyjíždíme nejprve na průsmyk Soudor a poté na Aubisque; právě na něm nám cestování znepříjemňuje jednak velice rozbitá úzká vozovka a do toho kvanta nedělních výletníků, kteří se šnečím tempem sunou vpřed. Parkoviště na vrcholku je dokonale obšancované auty, pro nás se ale vždycky najde trocha místa. Po pár forkách odtud velice rádi mizíme a v Laruns hledáme benzinku, což v neděli ve Francii může být docela oříšek. První pokus – benzinka u supermarketu – vypadá slibně; sice zavřená, ale má fungovat na karty. Naše VISA electron jí ale není dost dobrá, zato se dozvídáme od domorodce teplotu vody a výšku vln v Atlantiku, takže víme co nás tam čeká. Kousek po cestě zpátky nacházíme otevřenou benzinku i s obsluhou, že by šli frantíci do sebe a začali fungovat i v neděli? V Bielle se dáváme na západ po malinké, ale nádherné silničce na průsmyk Marie-Blanque; tohle je dokonalý relax, nikde ani živáčka, jen tu a tam je piknikující rodinka kousek od silnice. V Escot se po D934 stáčíme do Španělska, podél silnice už jsou vidět zbytky bývalé železniční tratě. Projíždíme kolem pevnosti Portalet, je pěkně zasazená do skalního masívu a rozhodně by stála za prohlídku, kdybychom ale nemířili ještě dál. Hranice se Španělskem přejíždíme namísto zbrusu nového 9km dlouhého tunelu po průsmyku Somport; je povětšinou 3-pruhý a je to dobré svezení – však taky dole potkáváme dost motorek. Na sjezdu projížíme cílem dnešního dne – nádražím Canfranc.
Železniční spojení mezi Francií a Španělskem bylo slavnostně otevřeno v roce 1928. Nádražní budova Canfranc byla tehdy největší v Evropě, se svými 240m délky. Po II. světové válce byl provoz obnoven, ale využití této tratě bylo nízké. Po železničním neštěstí v r. 1970, kdy došlo k selhání brzd nákladní soupravy a zničení jednoho z mostů, byl provoz zcela zastaven.
Kdysi honosná budova měla být podle dostupných informací v pokročilém stadiu rozpadu; namísto toho je ale v rámci přestavby na hotel kompletně zakrytá lešením, což při délce bezmála čtvrt kilometru vypadá dost zajímavě. Pro nás je to každopádně zklamání, tak pokračujeme dál. Ve městě Jaca marně sháníme ubytování – kemp v centru se nám nelíbí a ten na okraji už je plný, tak pokračujeme dál po N240 směrem na Pamplonu. Po pár kilometrech stavíme ve vynikajícím kempu Pirineos. Sice je poněkud drahý, ale mají pro nás místo a k tomu i bazén a vlastní supermarket, takže není co řešit. Bazén má otevřeno jen do osmi, zbývá nám dvacet minut: bleskurychle se převlékáme do plavek, svršky hážeme na motorky a dopřáváme si zaslouženou relaxaci v příjemné vodě, vzduch má i v pokročilou večerní hodinu stále 30°C. Cestou zpátky bere Zdeňka útokem krámek v kempu a vrací se se dvěma litry ledově vychlazené Sangrie, takže je večer o zábavu postaráno.

Ujeto 245
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh Camping Pirineos
GPS: +42° 33' 20.16", -0° 45' 21.14"
Cena: €34,43

Pondělí 4. srpna, den 10 ATLANTIK

Vstáváme, balíme se a pokračujeme směrem k Atlantiku. Po dvou láhvích Sangrie jsem čekal náročnější probuzení, ale celkem to jde. Silnice jakoby vypadla z mapy USA – rovná, občas se výškově zahoupe, kolem jen vyprahlá zem... Na začátku přehrady Yesa zatáčíme na sever. Silnice N137 je hnedle sympatičtější, kroutí se podél říčky krásnou soutěskou v jejímž stínu si můžeme na chvíli odpočinout od přímého slunce. Za Burguí zatáčíme na silnici, kterou mám v mapě už dost tenkou; Honzova navigace ale píše „zpevněná cesta" a po předchozích zkušenostech víme, komu spíš věřit – takže jedeme. Klube se z toho kvalitní silnice, sice dost úzká, ale ideální na odpočinkové tempo, při kterém si stíháme prohlížet i okolí. Projíždíme malou vísku Vidángoz, tady se musí krásně žít – odstrčení od civilizace. Trojice místních, sedících na lavičce, si nás zvídavě prohlíží; po 200 metrech silnice končí šotolinou a zákazem, tak se otáčíme a tři roztáhlé úsměvy zkažených zubů naznačují, že jejich majitelé dobře věděli, že pojedeme zpátky. Vracíme se tedy před vesnici na odbočku a tentokrát po správné cestě se u Guesa vracíme na o chlup rychlejší cestu NA178. 
Nacházíme se v Baskicku, kraji separátisticko-teroristické skupiny ETA; což nám často připomíná zbrusu nová cedule s názvem obce, na níž je dosprejován "správný" – zřejmě Baskický - název. Jinak je to tu krásné, všude se staví, silnice záři novotou.
V Escaroz se dáváme na západ po NA140, silnice se hned začíná kroutit do průsmyku. Žádnou výšku už ale nečekáme, ty nejvyšší Pyreneje jsou už bohužel za námi. Po N135 se dáváme opět na sever a užíváme si poslední kilometry ve Španělsku. Čeká nás průsmyk Roncesvalles, na jehož vrcholku bychom rádi něco pojedli. Jak už je ale místním obyčejem, přechod přes hřeben Pyrenejí na francouzskou stranu provází opět razantní změna počasí; vjíždíme do mraku, vidět je stěží na 50 metrů a přituhuje. V takovém nečase ani nemáme hlad, tak vrcholek průsmyku projíždíme bez zastavení a až na sjezdu, těsně před francouzskými hranicemi, tankujeme nádrže naposledy laciným španělským benzínem. Já to mám dokonce s obsluhou – místní pumpař vypadá, že by se se mnou spíš popral než by mě nechal natankovat samotného. Je to ale profík a ví, jak natankovat motorku až po okraj. Mají tu i toalety, tak je všichni využíváme a sbohem, Španělsko – vyrážíme do země galského kohouta.
Další kilometry mezi Saint-Jeran-Pied-de-Port a pobřežím Atlantiku jsou zcela v režii Honzy, resp. jeho Garmina. Děláme si zastávku na oběd uprostřed ničeho, všude je krásné ticho, jenom to počasí mi dělá trochu vrásky; zatím jsme nezmokli, ale tak modrou oblohu jako ještě před chvílí ve Španělsku už nemáme. Cestou k pobřeží se to ale vybírá a když jsme v přímořském Le Penonu, už je zase azůro a vedro. Marně projíždíme městem hledajíc otevřený obchod, tak se vracíme na hlavní silnici, táhnoucí se podél pobřeží od Biarritz až po Bordeaux. Po chvíli jízdy stavíme u velkého SuperU a odcházíme o pár baget a piv těžší – první úkol splněn. Ten druhý – najít si zde nocleh – nás teprve čeká. Zastavujeme u každého kempu (a že jich tu je požehnaně), ale buďto nás už zdaleka vítá cedulka „complet“ (=plno), nebo si v horším případě musíme v ukrutném vedru vystát frontu na recepci, abychom se dozvěděli to samé. Teprve na osmý (!) pokus nalézáme útočiště v kempu Le Ocean. Recepční mě nejprve v golfovém vozíku proveze po areálu, abychom vybrali místo, potom vyřizujeme formality (€27) a znovu vedeni golfovým vozíkem následujeme na motorkách. Stavíme stan, tentokrát lámeme všechny rekordy, neb Honza je hnán vidinou koupele v Atlantiku. My zase tolik nespěcháme, takže si domlouváme sraz na pobřeží a jdeme se vyblbnout do bazénu. Teprve když z nás opadává to celodenní vedro, vyrážíme nalehko za ním. Opět jako ukázkoví motorkáři 2000 kilometrů od domova jen v šortkách, tričku a pantoflích (tentokrát jsem nechal Oxtary ve stanu) :-). 
Čekají nás jen 3 kilometry do Saint Girons-Plage; jedeme stěží sedmdesátkou a přesto je nám docela chladno. Na parkovišti necháváme motorku hned vedle Honzova Transalpa a jdeme na pláž, kde se po chvilce potkáváme i s Honzou. Pár společných fotek, a před západem slunce si jdeme dát něco k jídlu. Servírka má ale i v poloprázdné restauraci potíže, takže raději včas prcháme jen po půllitru vína bez jídla, než abychom prošvihli západ slunce. Na pláž přicházíme tak akorát, už ho kouká jenom malý kousek. Děláme pár fotek a jedeme zpátky do kempu; při zpáteční cestě je nám už hodně chladno. Zdeňka jde spát, s Honzou ještě sedíme do půlnoci u piva a ladíme scénář návratu.

Ujeto 307
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh Camping l'Oceane
GPS: +43° 55' 19.20", -1° 18' 21.60"
Cena: €27,-

Úterý 5. srpna, den 11 NÁVRAT - ČÁST 1

Na to, že jsme si na dnešek vytyčili dálniční přesun, vstáváme proklatě pozdě. Prvním úkolem je zamluvit nám nocleh – telefonní číslo na Etap v Besanconu po marném hledání ve všemožných papírech nakonec nalézáme v Honzově navigaci – kouzelná krabička to je (pro případné zájemce se jedná o Garmin Zumo). Po krátkém telefonátu je vše zařízeno, tak snídáme, balíme a vyrážíme.
Při pozdních příjezdech do ETAPu je dobré vědět, že na recepci od 22. hodiny nikdo není a je potřeba vybavit si ubytování přes terminál ručně; k tomu je nutné zadat (tzn. nezapomenout) 6-ti místný rezervační kód, poté probíhá platba kartou a ve výsledku automat vyplivne kousek papíru s číslem pokoje a číselnou kombinací k jeho otevření.
Nasazuji na plynovou rukojeť tempomat a ke slovu přicházejí i špunty do uší, bez těchhle vychytávek by se mi po dálnici věru nejelo dobře.. Dálnice do Bordeaux je neplacená a docela zaplněná, pak se dáváme východním směrem, první mýto a je tu opět řídký provoz. Cedule "LYON 540 km" je skutečně deprimující, takže nám nezbývá než zatnout svěrače, nasadit 130 km/h a v jednu ráno parkujeme před Etapem v Besanconu. Jedinou zaznamenáníhodnou událostí dnešního dne bylo překvapení v podobě stojící kolony za horizontem na dálnici kvůli odstavenému hořícímu autobusu – měl jsem co dělat, abych ubrzdil, v takové situaci se tempomat ukrutně plete.

Ujeto 1043
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh ETAP hotel Besancon
GPS: ---
Cena: €45 včetně snídaně

Středa 6. srpna, den 12 NÁVRAT - ČÁST 2

Vstáváme v 8, jdeme na snídani a po půl deváté už zase krájíme kilometry domů. Sedací partie už protestují, ale držíme se; hlavně dojet na Rozvadov, pak už je to domů skoro hračka. Stavíme průběžně po cca 100-150 km, střídavě na protažení a tankování. Za Mulhouse opouštíme Francii a německé dálnice jsou nepříjemným překvapením: zatímco na těch francouzských je i kvůli mýtu dost slabý provoz (a těch pár aut většinou ± dodržuje předepsaných 130 km/h), v Německu je doprava o 200% hustší a naše tempo je tak na spodní hranici místního provozu. Časem si ale zvykáme, chce to pořádně se dívat do zrcátek. Ještě dost daleko před českými hranicemi Zdeňka překvapuje, když velí příští zastávku až u nás: na Rozvadov nám v tu chvíli zbývá 160 km. Jsme tam po osmé večer a večeříme: kafe, bageta, nealkoholické pivo. V Plzni ještě doplňujeme nádrže, nad Barrandovem poslední kafe a o půl jedné jsme doma.

Ujeto 1047
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh doma
Celkem ujeto 5815 km


Celková trasa
Pyreneje mají jedinou vadu na kráse: jsou příliš daleko. Možná na první pohled nevypadají jako zajímavá destinace - vždyť vzdušnou čarou měří pouhých 500 kilometrů, ale po všech stránkách nás příjemně překvapily. Tolik klikatých silnic s perfektním asfaltem, skoro nulovým provozem a to vše v krásném počasí jsem rozhodně nečekal. K tomu moře s výbornou možností koupání, bazény v kempech, ... Za výlet to rozhodně stálo.
Příště ale, a troufám si to doporučit i těm, kteří by se snad malebností našich fotek nechali zlákat k výletu do těchto končin, určitě vypustím dálniční přesun na motorce - je to pomalé, drahé a extrémně nepohodlné. Motorka se dá naložit za auto na přívěs, odbýt si nezáživnou dálnici v pohodlném osobáku je pak rychlejší a pokud by se vezly 2 motorky, tak i levnější. U Pyrenejí nechat auto s vlekem v hlídaných garážích (na pár dní to nebude tak drahé) a pokračovat na motorce. Cestou zpátky zase motorku naložit a pokračovat autem...

Díky Honzovi za příjemnou společnost a krásné fotky, a Zdeňce za to, že se mnou jela...

PYRENEJE PLUS :                                                               ALPY PLUS :
teplo i na průsmycích                                                         lehce dosažitelné
perfektní silnice s minimálním provozem                      mohutnější masivy
blízko k moři na koupání                                                    víc zajímavostí (přehrady, lanovky,...)
ráj pro milovníky off-road cestování
Andorra - centrum levného nákupu

PYRENEJE MINUS :                                                             ALPY MINUS :
vzdálenost od ČR                                                                daleko hustší provoz
obtížnější domluva ŠP/FR (Španělé, narozdíl               chladno ve vyšších polohách
od Francouzů, ale ochotně komunikují                           nevyzpytatelné počasí
v libovolném jiném jazyce - EN, DE, rucenohy,...)          placené úseky silnic

Trocha statistiky:
během dvanácti dnů jsme najeli bezmála šest tisíc kilometrů z toho pět dní a čtyři tisícovky kilometrů padlo na přesuny, takže jsme na Pyreneje měli rovný týden průměrná spotřeba: 5,75 l/100km 

Trocha vybavení:
termoprádlo tentokrát zůstalo doma; pro jistotu jsme si oba vezli tepelnou vložku do bundy, ale nakonec jsme ji použili jen jednou - při zpáteční cestě jsme ji nasadili v Rozvadově na posledních 250 kilometrů cesty
zadní pneumatika překvapivě vydržela, i když to vypadalo, že mě opustí hned po příjezdu do Španělska, a definitivně jsem se přesvědčil o nesrovnatelné výhodě dvousměsového obutí
není mapa jako mapa a vydavatelství Marco Polo má u mě velké mínus za nepřesnosti ve značení charakteru silnic zpevněná/nezpevněná

Co mi hodně pomohlo na cestě:
Vyklápěcí přilba se sluneční clonkou (CAGERG JUSTISSIMO)
Vyjma dálničních etap a jednoho chladného dne jsem jezdil pořád s otevřenou helmou; ani mi tak nevadily stovky much, které skonaly nárazem na mou tvář; jednou jsem ale chytil motýla, a to byl humus....

Tempomat na plynovou rukojeť
Tahle geniálně jednoduchá záležitost mi ohromně usnadnila práci na dálnici; poloha plynové rukojeti je pevně fixovaná jen váhou zápěstí na opěrné plošce. Bez tempomatu by mi při téhle vzdálenosti nebylo veselo.

Špunty do uší
Na nekapotované motorce je při rychlostech nad 100 km/h kravál, bez ohledu na to jak dobrou má člověk helmu. Špunty sice nejsou 100% řešení, ale po celém dni na dálnici mi aspoň v hlavě nehučelo jako v úlu.

PMR vysílačky
(Cobra MT 700) Naprosto perfektní pro domlouvání zastávek, trasy. Na dálnici bohužel hlasitost aspoň u mě nestačila, ale na okreskách dostačující.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE