Se skútrem na jih i do hor (Slovinsko a Itálie)

Slovinsko a Itálie na skútru ? Blbost ! A v doprovodu kolegů na choperu a cestovním enduru ? Vy jste se všichni pomátli ! A tak to všechno začalo...

Se skútrem na jih i do hor (Slovinsko a Itálie)

Kapitoly článku

Co může mít společného choperista Honza, majitel cestovního endura Rosťa a skútrista Dušan? Mohou dokonce společně vyrazit na delší týdenní cestu do vysokých hor i planin jižních krajů? Jak to všechno může dopadnout? Tak se už neptejte a čtěte náš příběh.

Před rokem...

Před 12 roky jsme se s kolegy pracovně rozešli, dva pokračovali svojí privátní praxí a jeden z nás odešel do jiného města za lepší nabídkou. Od té doby jsme se potkávali pravidelně společně několikráte do roka na posezení v restauraci. Poté jsme si každý v roce 2012 z různých důvodů pořídili jednostopé motorové oře.

Před půl rokem...

Od února 2015 naháním mé bývalé kolegy z práce k tomu, aby aspoň popřemýšleli o nápadu vyrazit za sluníčkem daleko na jih na našich motorových ořích. Co o to, ale půjde vůbec zkombinovat Yamahu 1300 (choper), Triumph Tiger 800 a skútra TGB 300 ccm? Musíme to zkusit. Tak padl termín odjezdu na jih v neděli 19.července 2015. Směr- smělý cíl- Slovinsko a severní Itálie.

Den mínus jedna, sobota 18.7...

Domluva zněla- přesun do Slovinska, přes Itálii do oblasti Nové Gorizie (SLO) proběhne pro větší vzdálenost z Klatov do Villachu na jih Rakouska s autem a podvalníkem, zbytek, asi 180 km, pak dojedeme po ose. S autem se pak vrátí můj švagr zpět do Čech.

V sobotu večer přijíždím na smluvené místo nakládání strojů a kluci se tváří nějak divně. My nevíme.... jak je upevníme... co kdyby spadly na sebe na valníku... vždyť to není zase první den tak daleko... Valím oči a nechápu. Kluci mne ujišťují, že se opravdu už těší, ale co to zkusit po ose (645 km) ?!? Vidí hrůzu v mých očích, ale hrají na notu mé ješitnosti. Autem dáváme přece větší porce, ostatní by to určitě taky dali apod apod. Upozorňuji, že s ohledem na naše povolání jsme charakterizovatelní spíše většími či menšími pupky a nevím jak oni, ale moje krční páteř už taky není z nejmladších. I doma si myslí, že jsme se zbláznili, hlavně když soused motorkář si v zimě udržuje cvičením kondičku na letní delší výlety. Volám švagrovi, který má noční a je u výjezdu hořícího seníku a odvolávám jeho účast na akci. Jedeme teda po svých!

Den D, 6:00 hodin, Klatovy

Mírná nervozita, na svého skútra o objemu ani ne čtvrtinovém, než Honzova třináctistovka,  nakládám tašku s věcmi, pod sedlo tašky s jídlem, nářadím a potřeby technického zázemí i pro ostaní, něco do kufru za sedačkou a vyrážíme z Klatov ku hranicím. Domnívám se, že včerejší večeře plná luštěnin mi pomůže při předjíždění tvorbou přebytečného reaktivního pohonu. Rosťův baťůžek je jeho choť Iveta, Honza jede jako já sám. Tankujeme ještě v Domažlicích a tam přichází první problém. Na Yamaze Honzy se uklepává levý přední blikač. Asi soudruzi v zemi vycházejícího Slunce šetřili na šroubečcích. Místní taxikář promptně vypomáhá stříbrnou páskou a přeje mnoho zdaru, až ji budeme sundavat (měl pravdu, vydržela celou cestu). Pomoc rychlá a účinná. Nasazujeme pracovně rychlost kolem 100 km/hod a postupně se po B20 suneme po trase Cham - Eggenfelden (první pauza) - Salzburg.

V rakouském městě dotankováváme, kupujeme rakouskou dálniční známku motorku za tuším 5 eurochechtáků. Pořizujeme archivní fotografii našich motorek s rakouskou známkou (hlavně skútra- to až budu doma vyprávět, tak mi nikdo nebude chtít věřit) a píšeme SMSku domů, že pořád žijeme. Po pár kilometrech najíždíme na dálnici směr Salzburg-Villach a udávám na skútru tempo kolem 105 km/hod. Asi po 5 km mi náhle odpadá pouzdro s mobilem z řidítek a já už vidím, jak mi kolona aut v několika pruzích jedoucích kolem mne drtí mého mobilního miláčka asijské provenience. A tu se objevuje (krom velkého úložného prostoru) další výhoda skútru. Chvilku si hraju s pouzdrem kopanou mezi chodidly a zachraňuji mobil od pádu na vozovku přišlápnutím mezi pravou botou a desku na nohy na skútru. Rychle házíme pouzdro do příruční brašničky a kalíme to směr Villach i bez navigace z mobilu. Výhoda toho, že jsme chodili 18 let do škol - jednoduše si klasicky přečteme směr na tabulích kolem dálnice, jako za starých dobrých analogových dob...

Před Villachem další pauza, začíná být slušný hic, teplota ve stínu kolem 34 st.C a pokud právě nejedeme, tečeme. Před hranicí Rakousko - Itálie sjíždíme z dálnice. Je 13.30 hodin a my jsme naplněni optimismem, že máme lepší průjezdní čas, než jsme plánovali. Jedeme dál. Volba to byla dobrá. Po státovce jedeme paralelně  dálnicí italským údolím směr Udine. Dokud jsme mezi kopci, dá se vedro díky stínu vydržet, jakmile vyjíždíme na pláně kolem italského Udine, není se kam schovat a pauzy dáváme i po 50 kilometrech. Kousek před italsko-slovinskou hranicí, asi 20km od cíle dnešní etapy přichází krize. Máme toho díky horku plné zuby, jedeme pomalu, nefouká to, bundy hřejí i přes všechna letní provedení. Teplota ve stínu kolem 37 st.C, Honza rudý v obličeji. Zastavujeme u prvního stínu kolem cesty, je to hřbitov. Nemíníme Honzu uložit k věčnému spánku, a tak místo toho počínající úžeh řešíme stínem a proléváním (fuj, již teplou) minerálkou. Máme super čas a tak pauza a svačina jsou delší. Vesničku Vipolže, ležící přímo na hranici Slovinsko-Itálie nacházíme po malém bloudění a zamluvené ubytování ( ZOI Turizm ) nám vyráží dech. Za 25 Euro na osobu na den máme zamluvená hezká, velká a čistá dvě studia pro dva s BAZÉNEM ! Do tmy jsme naloženi v bazénu s dvěma skleničkami dobrého místního vínečka. Já, se svolením Rosti, využívám služeb jeho chotě Ivety a jejích hbitých a silných rukou. Jako rehabilitační lékařka mi tak zakroutila krkem a vytáhla mne něj, že krom toho, že mi přestala bolet na další týden krční páteř, tak musím nyní udávat v dotaznících výšku o 2cm vyšší.  Nicméne, dali jsme to! S přestávkami, bez hrocení stavu, s jednou krizí před koncem. Za jeden den 650km, celkem 12 hodin i s pauzami.

Den 2 - Kobarid přes italské a slovinské silničky, aneb za historií 1.sv.války

Ráno vstávám a hledám Honzu a Rosťu s Ivetou. Že by už jeli? Kouknu z balkónu a už na mne hulákají, že voda v bazénu je super ! První den ve Slovinsku, hlavně po včerejším delším přesunu chceme pojmout jako relaxačně poznávající, a proto volíme jako náš dnešní cíl městečko Kobarid. Rosťa s klasickou navigací, já s papírovou verzí mapy Evropy v jedné a globusem v ruce druhé. Do Kobaidu je kolem 60 km a ranní rozhodnutí, že cestu tam dáme po silničkách slovinských a italských hraničních kopců. Nápad výborný, Rosťa s Tigerem a hlavně já na skútru jsme nadšeni. Nejdelší rovinka mezi zatáčkami je asi jen 100 metrů, takže systém pravá-levá-pravá... Po chvilce zjišťujeme, že se nám na choperu opožďuje Honza. Přece jenom jeho stroj je trhač rovných kilometrů a dnes se bude cítit, jako když složil vagón uhlí lopatou. Kobarid - městečko v údolí řeky Soči, místo, kde probíhaly kruté boje v horách a údolích v letech 1915-1918, na jejímž kopci byly tisíce mrtvých na stranách Italů i vojáků Rakousko-Uherska. Na tomto místě je pohřbeno mnoho Čechů a Moravanů.  Parkujeme u fotbalového hřiště, kde po domluvě s majitelem malého obchůdku necháváme naše oře na parkovišti u něj (výměnou za drobné doplnění proviantu a nanuků- je už přes 30 st.C a to je teprve asi 11 hodin dopoledne). Za rohem se nachází naučné Muzeum Kobaridu,

věnované převážně historii války 1915-1918. Dokonce naší skupince pouští i dokumentární film v češtině. Určitě návštěvu doporučujeme a uvědomujeme si v kontextu se současným politickým děním nejen v Evropě (Krym, Ukrajina, apod.), kam vede politiky touha po moci... Protože jsme líní (teda my si namlouváme, že to v moto-hadrech nejde), vyjíždíme z náměstí po klikaté cestičce na obrovský památník vojákům italské armády z téže doby. Zpět se vracíme už po hlavní silnici, někdo již jen v tričku, takže nespěcháme. Zbytek dne dospáváme, nebo relaxujeme u bazénu. Dnes dáno 168 km, většina po horských točitých silničkách.

Den 3 - cesta do Pr(e)dele a na Mangart, aneb když se malá cesta zvrtne na velký výlet.

Ráno vstáváme brzo, v 7.00 hodin jsme připraveni k odjezdu, protože celý týden bude mezi 35-38 st.C a i když jedeme do hor, tak je vedro přes den ubíjející. Honza ještě leží v posteli a nemůže otevřít oči. Na sdělení, že dnes budou hlavně horské cestičky a serpentýny, odpovídá, že třetí den se nemá člověk přepínat a jde dospat a doplnit do obchodu zásoby i pro nás. Takže vyrážíme s Rosťou a Ivetou na Tigeru a já na variátorovém skútru na horské silničky. Přes včerejší Kobarid a dále vzhůru do kopců na sever směrem k italským a rakouským hranicím. Cestou na Passo Predel je doprava dobře značená odbočka k výjezdu na

kopec Mangart, kam nás za poplatek 5 eurochechťáků pouští. Silnička je tak opatrně na auto a motorku vedle sebe. Teď přichází moje chvíle, chytají saze na skútru a variátor drží pořád otáčky, ačkoliv stoupání chvilkami je kolem 22% ! Nahoře čekám na Rosťu s Ivetou, kteří chudáci musí řadit tam a zpět :-) Měli si ušetřit a koupit pořádného ADVENTURE - třeba skútr TGB Xmotion 300 ! Dolů jedeme pomalu, přece jenom zatáčka s kamennými patníky a za nimi propast o několik set metrů mluví za sebe. Navíc nás před cestou v pojišťovně varovali, že cestovní pojištění nezahrnuje poskládání ostatků po pádu do propasti a doma jsme slíbili, že se vrátíme celí... Výhledy jsou úchvatné, fotíme, natáčíme a kocháme se.

Vracíme se zpět na silnici na Passo Predel a za chvilku jsme na sedle. Dáváme vysokohorskou kávičku, svačinu a fotíme. Jestli je v prdeli takhle, tak to není vůbec špatné. Následný sešup do údolí po italské straně, po několika kilometrech návrat zpět do Slovinska jinou cestou. Tam po relativně slušné silnici rychle přejíždíme kolem dálnice až k jezeru Bled. Tolik autobusů, které přiváží a sypou desítky turistů u jezera Bled jsem už dlouho neviděl. Pryč odsud a hurá do hor. Přes Bohinská jezera (výrazně klidnější atmosféra) se vracíme do hor a přes několik desítek kilometrů stoupání a následného klesání po kvalitních silničkách se opět vyhoupneme v údolí řeky Soči. Tam jsme skoro doma a za chvilku si užíváme vínečka u bazénu našeho bydlení ve Vipolže. Pohled na tachometr při tankování levnějšího slovinského benzínu říká, že dnes jsme dali 300 km, z toho asi 80 km po rychlých silnicích, zbytek po horských zatáčkách. Ještě v bazénu se s Rosťou houpáme v pravidelném rytmu doprava- doleva- doprava...   Iveta jako spolujezdec přiznává, že asi po 200 kilometrech v serpentýnách chvilku spala zabarikádovaná mezi kufry a zadní tašku. Obdivuhodný výkon.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist