Jeden a půl motorky přes Alpy k moři

Píše se rok 2010 a já ještě s mokrými papíry na motorku plánuji na léto nějaký výlet po Evropě. Zcela nepolíben poruchovostí motocyklů Jawa jsem naplánoval cestu přes Alpy až k Benátkám, cesta zpět se bude plánovat až na místě. Celé jaro a začátek léta jsem poctivě jezdil společně se svým kamarádem Alanem, abych natrénoval a následně v cizině neudělal někde ostudu. Mapy nakoupeny. Eura vyměněna. Pojistky sjednány.

Jeden a půl motorky přes Alpy k moři

Kapitoly článku

Den 1 - pondělí 9.8.2010

Nastal den D. Jawa po servisu připravená na cestu a naložená bagáží. Nyní čekám u benzínky na Strakonické, než přijede Alan se svým supervýkonným moto-skútrem Gilera DNA 125, který je též výborný na jízdu v alpských passech. Přijel na čas, ale docela promrzlý, na to, že je srpen... No nic, pokračujeme směr Mníšek, kde na mě čeká moje Jawa. V Mníšku přesedlám z auta na motorku, poslední kontrola před odjezdem, rozloučení s rodinou a můžeme vyjet.
Do GPSky zadávám cíl prvního dne, rakouské město St. Wolfgang im Salzkammegut. Vzdálenost kolem 350 km se nám zdála komická a říkali jsme si, že na oběd tam budeme. Realita byla však úplně jiná. Hned za Počepicemi nás překvapilo stoupání kolem 14%. Plně naložená Jawa ani DNAčko si s ním moc neporadily. Já zařazená dvojka a plný plyn. Na kopci jsme zastavili a proběhla výměna pohledů, které naznačovaly naše obavy z alpských kopců.
Dále cesta probíhala v klidu. Jeli jsme přes Milevsko, Tábor, Vodňany až k našemu kamarádovi do Prachatic. Na místní pumpě jsme dotankovali a pokecali. Pumpař na nás koukal jak na blázny a že kdyby Jawa někde skončila, tak mám zavolat, že si rád udělá výlet. Poradil nám ještě zkratku do Rakouska po nějaké zapadlé cestě a doprovodil nás svým autem až na Libínské sedlo. Zde se opět naše motorky s celkovým výkonem 35 koní ukázaly jako brzdy dopravy a kdejaký náklaďák s dřívím nás předjel. V Želnavě sjíždíme na odlehlou cestu směrem na Přední Zvonkovou. Všude mlha, takže není vidět ani Lipno. Konečně přijíždíme na hranice s Rakouskem.
Fotíme první fotku a jedeme dál. Po přejetí hranic se člověk ocitne v úplně jiném světě. Cesta je najednou s vodorovným značením, široká a s perfektním povrchem. Sjíždíme z rakouské strany Šumavy do Ulrichsbergu a dále až do Welsu. Motorky jedou krásně, žádný kopec, takže cestovní rychlost se drží kolem stovky.
Welsu pokračujeme po A1 směrem na Gmünden. Cesta rovná jak někde v Dánsku, ale před očima se nám již ukazovaly krásné Alpy. V odpoledních hodinách dojíždíme do cílového města. Hledáme kemp, kde se ubytujeme. Bohužel jsme však přehlédli, že centrum města se dá objet tunelem. Takže projíždíme skrz davy turistů. Všichni hledí na Jawu, tedy spíš čichají, co za sebou zanechává. Kemp nacházíme rychle. Svojí lámanou němčinou se dorozumívám s vrátnou. Nacházíme volná místa a stavíme stany.
Večer jsme byli pozváni Alanovou sousedkou z Brandýsa do místního klubu na karaoke. Na to jsem jako cestovatel nebyl připraven. No nic, tak jsem navlékl na sebe modré rejoicky a šli jsme. Naštěstí jsem zapomněl peněženku, takže veškerou útratu platil Alan, což jsem mu musel následně vrátit placením benzínu na pumpách.

Den 2 - úterý 10.8.

Ráno bylo těžké a vůbec se nám nechtělo pokračovat. Šli jsme se tedy provětrat k místnímu jezeru, které dominuje celému okolí. To se nám však stalo osudným. Chtěli jsme vyzkoušet teplotu vody. Bohužel jsme uklouzli na plošině v přístavu a oba dva jsme zahučeli do vody jak dva potápěči. První můj reflex bylo zachránit mobil, což se taky povedlo a jednou rukou jsem se drápal na břeh. Alan takové štěstí neměl. Výsledkem byl utopený mobil a foťák a oba dva promočené peněženky. Celí mokří jsme přišli zpět do kempu. Všichni na nás koukali, proč se chodíme koupat oblečení. No nic...
Sbalili jsme stany, mokré věci dali do igelitového pytle a naplánovali cíl dnešního dne. Do Gpsky zadávám rakouský Villach a můžeme vyjet. Jawka je studená, takže dávám sytič. Čoudilo to strašně, takže turisté měli zážitek. A i když byl krásný den, tak v celém městě se držela modrobílá mlha.

Chtěli jsme tankovat, ale řekli jsme si, že to necháme někde dál. Gpska nás svedla z hlavní cesty na nějaké vedlejší. Musím říct, že byly super, ale po 40ti kilometrech bez pumpy jsme se začali strachovat. Naštěstí zase najíždíme na hlavní cestu a u první Jetky zastavujeme. Lákalo mě zkusit jejich již namíchaný benzín s olejem, ale raději jsem vyndal svůj Mogul TSF a baj voko odhadl poměr jedna ku čtyřiceti. Pokračovali jsme dál směrem na Radstadt. Cesta se táhla samými údolími takže motorky naprosto krásně drželi rychlost a nikoho jsme nebrzdili. Ovšem to bylo jenom ticho před bouří. Z Radstadtu vedla cesta do lyžařského centra Obertauern. Před očima se nám začala cesta nezdrávo zvedat. Ukázal jsem Alanovi, že pojedu napřed, abych získal nějakou rychlost. Bohužel mých 23 koní nebylo dostatečně silných na udržení rychlosti. Výkon upadl a já musel opět zařadit dvojku. Koukám do zrcátka, zdali uvidím Alana. Nikde nebyl. Pokračoval jsem tedy dále. Jawka se trápila, ale jela. Začal jsem však cítit takový nezdravý smrad. Dostal jsem strach, aby to náhodou nebyla spojka, která je ještě původní. Zastavuji na odpočívadle a čekám na Alana.
Po pár minutách se objevuje. Zastavuje a proklíná variátor, že to vůbec nejede. Dáváme sváču a necháváme vychladnout stroje. Koukáme, že i auta mají problém, ale pořád jsou na tom lépe než my. Slyšíme v dáli krásný zvuk laďáku, nejspíš čtyřvál. Po chvíli se ze zatáčky vyřítí zelená Kawa Z750 a hravě vyjíždí kopec a ještě k tomu řadí rychlostní stupně nahoru. S pláčem jsme to pozorovali. Nasedáme opět na stroje a pokračujeme v utrpení. V některých úsecích se mi podaří zařadit i trojka. Na kopci zastavuji a čekám na Alana. Po pár minutách přijíždí. Startuji. Motor je tak rozpálený, že stačí jenom pomyslet, jak nohou startuji a motor už běží.
Při sjezdu dávám volnoběžku mezi čtyřkou a trojkou. Sjezd je tak prudký, že při 120 raději přibržďuji, abych nevyslal motorku někam ze stráně. V údolí zastavujeme u pumpy a raději dotankujeme stroje. Dále cesta vedla krásným údolím až do města Mautendorf. Zde odbočujeme na St. Michael im Lungau. Člověk myslel, že nejhorší máme za s sebou. Opět omyl. Cesta nás zavedla do dalšího lyžařského centra Katschberghöhe. Zde jsem nevěřil, ale před námi se objevila cedule varující 23% stoupání. Ta cesta byla úplná kolmice do nebe. Nechávám před sebe jet Alana a raději pojedu s ním. Už ani na dvojku to nejede. Řadím jedničku a jedu vedle Alana. Rychlost se drží kolem 17ti kilometrů za hodinu. Alan stále kroutí hlavou. Po chvíli se ze srandy se začne odrážet nohama. Na odpočívadle v kopci zastavujeme. Začínal jsem cítit pálení v nohách. Motorky mají dost. Alan mi říká, že při odrážení se mu zvedla rychlost o dva kilometry v hodině, takže se bude odrážet až na vrchol kopce. Než by motorky vychladly, tak bychom tam byli ještě do teď, takže jsme na ně sedli a pokračovali dále. Každou chvíli nás předjížděla hrozně hučící auta, která určitě taky nejela na zařazenou šestku.
Konečně se začíná cesta rovnat, a to znamenalo jedině, že jsme nahoře. Už ani nezastavujeme a jedeme rovnou dolů. Zde mne zaráží cedule, která vyzývá řidiče, aby zařadili první rychlostní stupeň. Říkal jsem si v duchu, co to zase bude, a mně stejně jawka nebrzdí motorem, tak jsem tam nechal neutrál. Jak vedla cesta kolmo nahoru, tak vedla stejně dolů, ale teď k tomu byly přidány serpentýny s vracečkami. Motorka se vždy strašně rozjela a do každé vracečky jsem musel brzdit jak o život. Již při druhé zatáčce jsem pocítil změnu v odporu brzdové páčky, ale nebral jsem na to ohled. Čtvrtá vracečka se však stala osudná. Při brždění mi změkla páčka a přední brzda se zablokovala. Začal jsem troubit na Alana, ať zastaví. S velkým úsilím jsem k němu dojel. A co teď. Přední brzda byla zaseklá a páčka nekladla žádný odpor. Alan jako zkušený mechanik mi v klidu odpovídá, že jsem uvařil brzdovou kapalinu a až vychladne, tak to bude snad ok. Byl jsem zcela vyděšen a navrhoval jsem, že se po dálnici vrátíme domů, že s takovou motorkou já už jet nechci. Alan se moc netvářil, ale neprotestoval. Po pár desítkách minut vychladla brzdovka a i moje hlava. Brzda opět začala fungovat, takže jsme se rozhodli pokračovat.
Do Villachu to byl ještě kus cesty, a proto jsme změnili cíl dne na Seeboden. Vcelku rychle jsme našli pěkný kemp s vlastní pláží u jezera. Po výběru vhodné plochy jsme začali stavět stany. Vedle nás byla nějaká anglická rodina. Hlava rodiny přišla k mé Jawce a začala jí obdivovat, že má taky Jawu. Popovídali jsme si docela dobře. Pak už jen následovala sprcha a před spaním jeden weizenbier.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.06
Známkováno: 50x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist