Jeden a půl motorky přes Alpy k moři

Ráno koukáme, že kemp je prázdný. V recepci nikdo, vše zamčené kromě sprch a záchodů. Svítí krásně sluníčko a osvětluje kopce kolem nás. Jediný, kdo tu zůstal, byl již zmiňovaný kůň Eda. Snídáme výborný rakouský guláš z konzervy a kocháme se výhledem na špičku hory Rodica z Triglavského národního parku. Plánujeme cestu domů, ale v mapě se nám líbí jedna cesta přes Vršiš. Necháváme stany s věcmi v kempu a pouze s flaškou s pitím pod pavoukem vyrážíme na kolečko kolem Triglavu.

Z Koritnice míříme k původnímu cíli a to k Bohinjskému jezeru. Cesta vede krásným údolím. Projíždíme pár vesniček a v Petrovo Brdo odbočujeme směrem na nějaké lyžařské středisko. Kolem jsou krásná panoramata, zastavujeme a fotíme. Zde se už motorkářský provoz začíná stupňovat. Po výjezdu na vrchol opět klesáme do údolí. Při průjezdu městem Bohinj koukáme, že zde je docela velký aquapark. Škoda, že jsme si nepřibalili plavky. To nás ještě více mrzelo při příjezdu k jezeru samotnému. Azurově modrá voda, plno lidí na břehu a nad tím vším se tyčí hory, jako by je někdo odkrojil. Jedeme podle ukazatelů na vodopády Savica. Cesta končí na parkovišti, které je naštěstí pro motorky zdarma. K samotným vodopádům jsme nějako líní v motorkářském oblečení dojít, tak si dáváme v místní restauraci pořádný dlabanec.
S plným žaludkem pokračujeme dále. V Bitnje doplňujeme palivo do motorek a zdravíme motorkáře z Bratislavy na XTčku. Bled projíždíme velmi pomalu, abychom si prohlédli kostelík na malém ostrůvku uprostřed jezera. Škoda, že nebylo více času, aby člověk zastavil a mohl si prohlédnout i město samotné. No tak třeba někdy příště. V Žirovnici přestává Jawa opět svítit. A zase stejný problém s paticí. Za chvíli opraveno a po 637 míříme až do Kranjsky Gory. Zde začíná Vršiška cesta. Pomalounku polehounku ze zatáček s větším poloměrem přijde zlom a začíná to správné stoupání s vracečkami o 180 stupňů. Jedinou nevýhodu bych tady viděl, že ony vracečky nemají asfaltový povrch, ale jsou z dlážděných kostek. Důvod je jasný, aby si to někteří motorkáři nespletli s MotoGP. Navíc každá zatáčka je očíslována a doplněna o nadmořskou výšku. Motorky bez přidaného závaží si s tím poradily hravě a ani se nezadýchaly z nadmořské výšky kolem 1600 metrů nad mořem. Oproti Rakousku to bylo asi jako vyjet z Malé Strany Chotkovou ulicí na Hradčanskou. Fotíme se, že jsme zdolali další kopec a smějeme se německým turistům, kteří vyjedou autem až na vrchol. Nasadí si trekové hole a ujdou asi 500 metrů k místní chatě, kde si dají něco na zub a vrací se zpět k autům.Pokračujeme na Bovec. Z druhé strany kopce už jsou i zatáčky s asfaltovým povrchem, takže zkoušíme trochu klopit. Stupačkou jsem si neškrtl, za to jsem si ale pořádně odřel botu a málem zlomil kotník. No chybami se člověk učí a jak říká Sršeň. Nejezděte na lachtana. Cesta vede podél řeky Soči až do Tolminu. Zde Alan dostal po krásném sjezdu opět závodní náladu. Sice jsme drželi rychlost kolem stovky, ale on chtěl víc, a tak začal předjíždět auto. Vzpomněl jsem si na scénu z Vrchní, prchni, jak se Abrhám snaží Velorexem předjet autobus. Po minutě usilovného předjíždění rakouský řidič zmoudří a přibrzdí. Aby mi zase někam neujel, tak předjíždím taky. Naštěstí jawka dokáže na chvíli zrychlit na 130, ale je to o život a za sebou zanechá obranný modrý dým. Přichází trochu prudší kopec, motorky ztrácí výkon a Rakušák za námi si klepe na čelo.
Z Bači pri Modrej se vracíme na naši starou známou cestu. Euforie panuje v našich žilách, a tak zkoušíme dostat z motorek, co to jen jde. Dneska bych už takhle neriskoval. Úsek, který nám napoprvé trval skoro hodinu, jsme zvládli pod čtvrt hodiny. Po příjezdu do kempu jdeme za naší starou známou Tanjou a platíme jí osm euro. Směje se, a jestli si nedáme zase pizzu a pivo. Neradi odmítáme, ale chceme ještě vyzkoušet místní gastronomii. V Podbrdo nacházíme krásnou dřevěnou restauraci nad údolím. Večeře skvělá a za úplné tmy se vracíme do kempu, kde si ještě místní v klidu užívají budějovického zlatavého moku.

Ráno opět kemp prázdný. Dáváme klasicky guláš na snídani a plánujeme cestu. Dnes to vychází na nejdelší jízdu během výletu, a to skoro 600 kilometrů až k Alanovým příbuzným nad Vídní. Vše sbaleno, můžeme vyrazit. Loučíme se s tak skvělým kempem a říkáme si, že se sem musíme vrátit. V Rudno se fotíme u monumentu, který slouží jako vyhlídka do okolí.Cesty pořád klasické Slovinsko. Jedním slovem paráda. V Tržiči tankujme a já naposled platím Alanovi benzín. Konečně jsem splatil dluh z rakouského baru. Směrem na Rakouské hranice se cesta opět začíná zvedat a dochází ke klasické situaci -  zařazené dvojce a čekání na Alana. Při klesání do Ferlachu motorka nabírá rychlosti přes sto kilometrů za hodinu a já mám co dělat, abych do každé zatáčky bezpečně zpomalil. Ty Rakušáci se se stavbou cest nemazlí. Udělají to prostě kolmo dolů. Za Klagenfurtem najíždíme na nějakou rychlostku. Vyděsím se, když mi navigace ukáže, že další změna trasy bude po 60ti kilometrech. Snažím se to gestikulací ukázat Alanovi. Chápe a jedem pod plným plynem. Takovou nudu jsem nezažil. Už ani koukání na krajinu mě nebavilo, a tak jsem byl myšlenkami zpět ve Slovinsku.Alan začal vymýšlet na motorce různé kaskadérské kreace, div nespadl. Bolí mě celé tělo, tak zastavujeme. Alan je docela naštvaný. Má všechno od mého oleje. Motorka už není oranžová, ale šedivě matná. Koukám tedy do navigace, kde musíme sjet, a předávám pozici lídra Alanovi. Cesta vůbec nechce utíkat. Ještě, aby toho nebylo málo, tak poprvé za celou cestu nás zastihl pravý alpský déšť. Alan zastavuje, že si nasadí nepromok. Tuto vymoženost jsem zatím neznal a spoléhal jsem na svého hubíka. Bohužel mu to trvalo tak dlouho, že než se do toho nasoukal, zase přestalo pršet. Na přístrojovce mi začala svítit kontrolka, že nedobíjí baterka. Je to hodně nepříjemné koukat na červené světýlko, které znamená nějaký problém. Přehlížel jsem to s pocitem, že za to může ten déšť.Po natankování a opětovném nastartováním kontrolka zhasla. Měl jsem pravdu, mohl za to ten déšť. Další rok na jaře se problém opakoval, ale již byl fatální, takže v tu dobu měl člověk obrovské štěstí. Další déšť nás chytil při cestě kolem Dunaje. Parádní cesta, ale je to samá vesnice a člověk musí pořád zpomalovat. Na kole to musí být ale mnohem zajímavější. V nočních hodinách dorážíme do cíle. Jen co uklidíme motorky do stodoly, začne takový přívalový déšť. Pak už jen skvělá večeře. Povyprávět zážitky z cesty. Pomluvit Itálii a jít spát.

Ráno jsme poděkovali za skvělé ubytovaní a vydali se na poslední cestu. V Rakousku jsme naposled tankovali za skvělých 1,09 euro za litr a mířili směr Nová Bystřice. Za Jindřichovým Hradcem nás opět chytil přívalový déšť a to takového rozměru, že se i auta málem zastavila. Na silnici bylo víc vody než ve Vltavě a byl to docela problém se udržet na cestě. Zastavujeme na pumpě a čekáme, než to přestane. Za chvíli svítí sluníčko a jako by nic.
V Táboře stojíme znova u pumpy. Alan chce dát do motorky V-Power, aby to jelo stejně dobře jako na rakouský benzín. Zlepšení žádné, ale aspoň o pár korun víc vyhozených. Před Bystřicí stavíme naposled. Zde dojde k poslednímu problému cesty, a to když jsem měl na nerovném povrchu podržet Alanovu motorku. Bohužel jsem tak neučinil a následoval její pád. Odnesla to pouze stupačka. Ještě že to je skútr. No ale i tak musel chudák jet v dosti divné poloze až domů. V Benešově se loučíme. Já pokračuji směrem Mníšek pod Brdy. Alan zas do Brandýsa.
Po příjezdu jsem asi čtrnáct dní neměl vůbec chuť jet na motorce. Za to jsem pořád vzpomínal na všechny příhody, co se nám staly, a hlavně na nepopsatelné Slovinsko. Nevím čím to, že mě tato země tak učarovala, ale budu se sem vracet, co nejvíc to půjde. Následující rok jsme měli naplánované Chorvatsko. Bohužel čím více jsem se seznamoval s Jawou, tak tím více jsem měl strach z technického problému, takže nakonec vše padlo. Ne, že bych Jawě nedůvěřoval, ale už to nebylo ono. Po koupi nové motorky zůstala jawa jako druhá motorka a abych pravdu řekl, tak se na ní občas svezu, protože vzpomínky zůstávají.