Jeden a půl motorky přes Alpy k moři

Den 3 - středa 11.8.

Ráno se probouzíme opět do krásného dne. Ale mně není nějak dobře a mám pocit, jako bych hořel. Beru si tedy preventivně jeden paralen. Vše sbaleno a můžeme vyrazit. Dnešní cíl cesty je přímořské město Lido di Jesolo. Při výjezdu z kempu koukám, že tam stojí krásná červená Multistrada 1200. Slintal jsem tak, že hladina v jezeře se zvýšila minimálně o metr. No nic, pomyslel jsem si, aspoň máme stejný odstín červené. Ze začátku jedeme po krásné cestě hned vedle dálnice na Villach. Rovina, všude kolem hory, prostě paráda. Ve městě Paternion odbočujeme do hor. Naštěstí stoupání není tak drastické, takže motorky vše zvládají. Za městem Pölland se opravovala cesta a museli jsme zastavit na provizorním semaforu. Před námi stál maník s krásnou červenou 1098 a akrapama. Dunělo to na volnoběh tak, že jsem neslyšel ani svojí bublající jawku a raději jsem pořád dráždil plyn, aby mi to nechcíplo. A pak se tady na fóru řeší moc hlasité laďáky v Rakousku... Dostali jsme zelenou a Alana nic jiného nenapadlo, než změřit síly s ducatkou. Během pár sekund jsem jej ztratil z očí. Jediné, co jsem ještě viděl bylo, jak Alan se co nejvíce nalepil na kryt nádrže, aby snížil odpor vzduchu, a pelášil pryč. Já jsem pokračoval v klidu a doufal jsem, že se někde potkáme. Přišel sjezd. Od problému s přední brzdou jsem se více snažil používat zadní brzdu, a to tak v poměru 70 ku 30.
V Nötsch im Gailtal navigace ukazuje sjet z hlavní silnice a pokračovat dále na Coccau di Soto. Jenže problém byl, že Alan nebyl. Zastavil jsem u Sparu, co tam byl a čekal. Alan asi pochopil, že když delší dobu za ním nejsem, tak asi jede špatně a vrátil se. Jdeme nakoupit pití a oběd. Po malé pauze opět vyrážíme. Cesta se mírně začala vlnit a stoupat. Zdravíme protijedoucího motorkáře. Pozdrav vrací zpět a světe div se byl to rakouský policista. Kousek za městečkem Unterthörl jsme dorazili na italskou hranici.Všude pozůstatky ještě starých hraničních přechodů jako u nás. Na italské straně hledáme pumpu, kde bychom koupili mapu severní Itálie. Vidíme ukazatel ÖMV, tak tam zajíždíme. První velké překvapení. Ty jejich benzínky nejsou jako u nás. Místo prodejny sušenek, pití a podobných věcí mají Italové budku, kde sedí správce stanice, za sebou má pár plakátů od výrobců olejů a to je tak vše. Když jsme se ho zeptali na mapu, tak jenom kroutil hlavou. No nic, tak se spolehneme čistě na navigaci. Pokračujeme dále. Hned za hranicí se cesta rozdvojuje. Jedna možnost je se napojit na dálnici, nebo zvolit okresku. Jelikož na italské dálnice nesmí motorka s nižším obsahem než 250cc, tak volíme druhou variantu. Cesta se to ukázala jako naprosto úžasná. Široká, s množstvím zatáček a ještě k tomu z kopce, takže jsme si i my mohli užít rychlejší průjezdy zatáček.Alan na mne ukazuje, ať si rozsvítím. Nechápu, protože klíček mám v dobré poloze. Zastavujeme a opravdu, moje jawka přestala svítit. Asi sama rozpoznala, že v Itálii se svítit přes den nemusí. Neřešíme a jedeme dál. Čím více jsme klesali a vzdalovali se od hor, tak tím více se začalo oteplovat.
V Udine to bylo už opravdové peklo, hlavně průjezd městem. Na každém semaforu jsem vypotil nejmíň litr. Po úspěšném zvládnutí této italské metropole pokračujeme směrem k pobřeží. Cesta jedna velká obrovská nuda. Silnice rovné jak podle pravítka. Všude kolem samý rákos, kukuřice, a nějaké stromy připomínající naše osiky. Vidíme ukazatel upozorňující na Shellku. Naposled jsme tankovali v Seebodenu, takže zastavujeme. Opět klasická italská pumpa. Jenom stojany a rozpadlá budka, tentokrát s dvěma správci. Ihned k nám jeden naklusal. Ukázal na výběr paliv, jaké chci. Nerozuměl jsem ani jednomu nápisu, ale doufal jsem, že ta zelená nálepka bude náš natural. Sundám víčko nádrže a už to tam teče. Bohužel pán se koukal pořád na stojan a ne na mě. Takže když jsem mu ukazoval, že už dost, jelikož tam musím ještě přidat olej, tak na to nereagoval a snažil se tam dát benzínu přesně za deset euro. Nádrž plná až po okraj a místo pro olej nikde. Smutně zavírám víčko nádrže a platím mu. Účtenka u nich asi nic neznamená, a pak se diví, že je na tom jejich stát tak špatně. S pocitem, že snad ještě nějaký olej je usazen na dně nádrže odjíždíme.
Po pár desítkách kilometrů a jedné zatáčce cestou přijíždíme do cíle, Lido di Jesolo. Hledáme kemp. První bohužel pouze pro obytné vozy. Jedem dál. V dalším mají místo i pro stany, ale chtějí 22 euro za den. To se nám nelíbí, tak že pojedeme dál. Nakonec snížili cenu na 18, tak tedy souhlasíme. Místní správce nám ukazuje místa pro stany a snaží se od Alana vymámit Gileru na „Uno giro“, ten tvrdě odmítá. Na mě to ani nezkusil. Stany postaveny a jdeme se koupat. Večer jsme zašli ještě ochutnat místní pizzu. No nevím, asi chodím v Praze do dobrých pizzerií, protože jsem nepoznal rozdíl. Město večer ožívá, ale my jsme z toho horka unavení, tak jdeme spát.

Ráno jdeme opět na pláž. Připomíná mi to pobřeží kolem Barcelony. Dlouhé pláže, v jejich blízkosti hotely a restaurace a pak už jen zase kukuřičné pole. Voda je sice slaná, což se od moře očekává, ale dosti špinavá, na můj vkus. Na dovolenou bych sem určitě už nejel. Na oběd si jdeme do jediné otevřené restaurace. Dnes si však objednávám špagety. Zde ovšem musím uznat, že tak skvělé špagety jsem nikdy v životě neměl a kvůli tomu bych se sem vracel. Po obědě jdeme ještě nakoupit pití a nějakou sváču na cestu a jdeme balit věci do kempu.
Slunce svítí o sto šest. My propocení, a to jsme byli pouze v plavkách. S odporem koukáme na naše černé oblečení, které se ještě více vyhřívá. Na mapě vybíráme cíl dnešního dne, slovinské městečko Ukanc u Bohinského jezera. Z Jesolo vyrážíme na Goriziu. Asi jsem špatně nastavil navigaci, protože po pár kilometrech nás navádí na dálnici A4. Na nájezdu jsem se už nechtěl vracet. Alanovi asi nebylo dobře z té cedule zakazující motorku s menším obsahem. Tak jsme to riskli a s plným plynem uháněli na slovinské hranice. Za pár minut sjíždíme v Gorizii, abychom nevjeli na placenou slovinskou dálnici. Alan ještě tankuje u klasické, pro mne hrozné, italské pumpy. Hledáme kudy na hranice. Po delší době blouzení po Gorizii nacházíme přechod. Bohužel je však jednosměrný. No nic, tak jsme to opět riskli a jsme ve Slovinsku. Hned za hranicemi je benzínka, tak tam zastavujeme, abychom vyřešili problém s nesvícením mojí motorky. Alan zkušeně opravuje poškozenou patici žárovky a motorka zase svítí. Kupujeme ještě mapu a hurá do nové země. Musím říct, že hned za městem na mě začalo Slovinsko působit skvělým dojmem. Jako by tu byl člověk doma.
Zabloudili jsme. Navigace nemá mapové podklady Slovinska a jsme odkázáni čistě na mapu. Zastavujeme na nejbližší pumpě a ptáme se na cestu. Slečna nám ochotně radí. Poprvé slyšíme slovinštinu. Když se člověk zamyslí, tak velmi dobře porozumí. Větší překvapení bylo, když jsme začali odpovídat česky a slečna nám vůbec nerozuměla. Takže jsme se vrátili zpět k angličtině. Poděkovali a jeli dál.
Ze Solkanu začínáme stoupat do hor. Naštěstí slovinští stavitelé byli přívětivější a projektovali cesty s menším sklonem, takže motorky jedou skvěle a netrápí se jako v rakouských kopcích. V Čepovanu zastavujeme, abychom zkontrolovali správnost cesty. Ihned u nás zastavuje místní cyklista a bez vyzvání nám začíná pomáhat. Opět mu rozumíme, ale on nám ne. Ptá se, kam chceme a odkud jsme. Tak mu říkáme, že Itálie nás nenadchla, tak jdeme zkusit místní krajinu. Zatím, co jsme viděli, mu velice chválíme, loučíme se a pokračujeme. Cesta dále pokračovala sjezdem do Bači pri Modrej. Úplně super super éňo ňůňo cesta. Samá zatáčka, skvělý asfalt a žádná auta. K tomu překrásná krajina.V Bači podjíždíme železniční trať a přejíždíme krásně modrou řeku. Pokračujeme krásným údolím po 403. Začíná se stmívat a máme obavy, abychom dojeli za světla. Přijíždíme do vesničky Koritnica. Alan zastavuje před plachtou, která upozorňuje na místní motokemp. Po chvilkové poradě ho jdeme hledat. Vracíme se a po ukazatelích míříme po štěrkové cestě podél říčky Koritnica hlouběji do rokle. Najednou se před námi objeví žlutá budova kempu. Před ní stojí pár aut místních, kteří využívají občerstvení kempu. Taková provizorní hospoda vesnice. Zaráží nás, že nikde není žádný stan ani jiné zaparkované motorky. Místní však na nás ukazují, ať jdeme, že je otevřeno. Jdeme se tedy ubytovat. Za pultem se na nás směje krásná mladá Slovinka jménem Tanja. Když nám řekne, že jeden den v kempu all-inclusive stojí pouhých 8 euro, tak tomu nechceme věřit. Platíme a jdeme hledat místo na zdejších terasách. Po sprše jdeme vyzkoušet, zdali občerstvení nemá něco i k snědku, než jen pivo. Milá Tanja nám nabízí pizzu. Neodmítáme a k tomu si dáváme ještě točený Budvar. Další milé zjištění bylo, že kemp má zdarma wifi připojení k internetu. Ne že by ho člověk nějak potřeboval, ale bylo milé po čtyřech dnech zavolat domů přes skype, že jsme živí a zdraví. Pizza nebyla tak dobrá jako v Itálii, ale kompenzovala to tato překrásná země s ještě lepšími lidmi. Šli jsme spát a dobrou noc nám dal místní kůň, kterého jsem pojmenoval Eda.