European Summer Tour 2023

12.6.2023 - 225km

Tábor se pomalinku probírá. Začínáme se trousit po kempu a zjišťujeme možnosti snídaně. V areálu je malý obchůdek, jako dělaný na nákup snídaně. Hned vedle krámku je restaurace, která působí velmi draze. Na každém stole několik párů příborů, sklenice na víno a úhledně složené látkové ubrousky. Obsluha v padnoucích stejnokrojích pečlivě připravuje stoly a my ten šrumac na moment pozorujeme přes francouzská okna. Před restaurací je postavený poctivý stan krémové barvy, v něm masážní lehátko a masérka. Tenhle kemp je fakt něco. Člověk sice může přijet jako úplný pankáč a vyspat se ve smradlavém stanu, ale když pustí chlup ráno má masáž a ke snídani kaviár. Ve čtyřech usedáme se zakoupenou snídaní k rybníčku a kocháme se výhledem. Dnešní ráno nejhůř vypadá Ziki, barvu má dost podobnou jako jeho expediční stan. Svobudka si při balení způsobuje chvilkový stres. Klíče k motorce nejsou k nalezení. Po dlouhém prohledávání všech zavazadel se klíče nakonec nacházejí v kapse péřové bundy kdesi na dně tašky.

Dnes nás čeká novinka. Vymyslel jsem si, že trasu v jednom místě rozdělím na terénní a silniční úsek. Každý ze skupiny si tak bude moci vybrat variantu podle svých preferencí. Pochopitelně, že při dělení skupiny dochází na hecování typu: "Pojeďte terén srábotkové!" atp. Nicméně, jelikož jsem plánováním strávil dost času, tak chci, aby se skutečně odjela silniční i terénní část, aby ani jedna nebyla naplánovaná zbytečně. Navíc si obecně terén moc neužívám a tak zarytě, odmítám sjet ze silnice. Spolu s Frantou a Zikim tedy tvoříme asfaltovou skupinu. Dělíme se na hraničním přechodu Pavličevo sedlo a zhruba na hodinu se odmlčujeme od zbytku. Silnice jsou stále horského typu. Užší, klikaté, ale s dobrým povrchem - vyhovují mi. Cesta se plynule mění. Sjíždíme z hor a z hadovité šoustky nenápadně vyrůstá frekventovaná silnice nezábavné povahy.

Přijíždíme do městečka Velenje. Tady je restaurace Jezero, kde se máme opět sejít se zbytkem bandy. Parkoviště před restaurací je úplně prázdné, tušíme že se nenajíme. Nejsme schopni odhalit, zda-li je restaurace zavřená jen dnes, v pondělí, nebo trvale. Všechno vypadá tak napůl používané, napůl uklizené, napůl zavřené a napůl otevřené. Nořím se do hloubi svého telefonu a hledám vhodnou alternativu. Blíže k centru nacházíme restauraci Arkáda. Offroaďáci tady stále nejsou a tak vyrážíme s Frantou a Zikim prozkoumat, jakáže ta Arkáda bude. Přijíždíme do čtvrti panelové výstavby. Působí na mě sice malinko zanedbaně, ale čistě a bezpečně. Parkujeme pár desítek metrů od hospody. Frantovi tohle místo moc nevoní a než dojdeme od motorek na zahrádku, několikrát se ohlíží, jestli mu někdo netropí neplechu na jeho zánovní Africe Twin. Samozřejmě, že navzdory zvyklostem si sebou bere helmu. Usedáme a hned je nám jasné, že jazyková bariéra tady bude značná. Vystřídali se na nás postupně tři členové personálu. Ne, že bychom snad byli tak nesnesitelní hosté, jen se zrovna nikomu z obsluhy nechtělo otravovat se s cizinci. Nevadí, objednávka proběhla pomocí zapíchnutého prstu v denním menu. Vodu a colu nám díkybohu bylo porozuměno bez krčení ramen. Čekáme na jídlo a čekáme na zbytek sestavy. Rozhlížím se po osazenstvu zahrádky a s překvapením si uvědomuji, že na nás nikdo nezírá. Češi jsou svým zíráním pověstní a tak Čecha překvapuje, když neČech nezírá a přitom by zírat mohl a tak Čech zírá jak nikdo kolem nezírá. Nikdo si nás neprohlíží, jako bychom nebyli - krása. Pro sociálně plachého tvora je tohle veřejná oáza pohodlí. Svobudka bude mít radost. A hele, už jsou tady. Zbytek bandy si to přiburácel do ulice. Benjo, MAD, Kozel, Kuba a Svobudka papají o pár stolů vedle. Dobře, takže pupky si přišly na svoje a můžeme, znovu jednotně, pokračovat. Vymotáváme se z města a nabíráme směr jih. Následující atrakce je nejvyšší komín Evropy. Ten je samo skvělé vidět, zastavit se u něj a udělat fotečku pouhou, a tak i činíme. Ovšem mnohem zábavnější a intenzivnější pocity přinášejí silnice, které nás ke komínu zavedly, a po kterých od komínu odjedeme. Je tu všechno. Krásné utažené serpentýny, zatáčky do kterých si lehnete na rozmotanou trojku, i rovinky, kde se člověk může kochat. Takhle se mi to líbí. Nad hlavou se nám začínají honit mraky. Do role rosničky výpravy sám sebe pasuje Kuba. Když ho počasí znejistí, hned hlásí, jestli nás srážky zasáhnou a pokud ano, jak moc. No, vypadá to, že dnes unikneme jen o fous.

Za dalších šedesát kilometrů od komínu je v plánu restaurace s výhledem na Lublaň. Po dohodě jí vynecháváme, stejně jako dnešní nákup. Všichni jsme dobře zásobení a tak míříme přímo do dnešního ubytování. Apartmány jihovýchodně od Lublaně. Na závěrečný krátký úsek třetího dne jsem se do čela skupiny dostal já. Při poslední zastávce jsme se jasně dohodli, že k ubytování nechceme přijet přes hlavní město. Je podvečer a očekáváme dopravní špičku. "Jasně borci, není problém, přes Lublaň nepojedeme!" Ujišťuji skupinu a vyrážím v čele. Přijíždíme do Lublaně. Skvělé, takže navigace mě nepodržela a já slepě navádím skupinu do ulic velkoměsta. Dobrá práce! Vzduch začíná těžknout. Citelně se zvyšuje vlhkost, která se míchá se špinavým ovzduším metropole. Nad hlavami se tvoří souvislá vrstva tmavých mraků. Městem naštěstí projíždíme bez potíží a s příjemnou únavou parkujeme stroje před apartmán. Opatrně se pokouším dobývat na recepci, ale dveře jsou zamčené. Už už zvedám telefon a v tom se recepce otevírá a slovinský sympaťák nás s úsměvem zve dovnitř. Jako zmatené stádo se hrneme dovnitř a posloucháme instrukce. Dva bytečky, jeden v patře, druhý v přízemí. Suverénně se sápu po klíčích toho přízemního a zbytek ať si dělá co chce. Vracíme se k motorkám abychom jim ulevili od zavazadel a spouští se nekompromisní liják. Vše co může promoknout překotně sundáváme a zalézáme do nor. Již tradičně se s minimálním časovým odstupem od příjezdu u většiny objevuje v ruce pivo. Sedáme si na venkovní terasu a večerní klábos může začít. Tenhle večer je obzvláště bžunda, nálada je skvělá. Máme výhled na železniční trať vedoucí za domem. Kozlovi se oko nepatrně lepší a tak chvílemi vyluzuje na tváři cosi, co by se dalo splést s úsměvem. Večer postupuje a Svobudka se vrací ke stolu ze sprchy kam si odskočil. Oděný je v bílém hotelovém županu a vypadá jako Ježíš který pije desítku Kozla. Žádám ho, ať si nechá nohu přes nohu. Mimochodem, Svobudka platí za nenahraditelného večerního diskutujícího. Jednak přináší dostatek témat, ale především nám ukazuje úplně jiné úhly pohledu. Což je velmi obohacující a tenhle brzo už dědek, by u stolu neměl chybět. Župan inspiroval i několik přísedících a tak se v následujících chvílích u stolu objevuje pár dalších županistů. Svádíme nerovný boj s fotobuňkou, která neočekávatelně rozsvěcí světlo na terase. Pro Kozlovo oko hotové lázně. Tak pro dnešek stačilo, kamarádi. Alou na kutě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE