European Summer Tour 2023

10.6.2023 - 398km

Budím se do krásného sobotního rána. Myšlenky neupínám k Benjovi, který hlásil připravenou motorku už někdy v lednu. Ani k Madovi, jehož Yamaha bude konečně správně zajetá, protože cestou se jí na počítadle kilometrů objeví 123456. Ani Frank mi netlačí koutky k zemi, protože po týdnu na dálnici z Leedsu má teď čerstvě přezuto a i on je tedy připraven. Svobudka ve dnech minulých už neposílá info o stavu jeho Bandita, zprávy se změnily ve fotografie jídla a pití, které poveze, takže ani u něj není důvod ke chmurám. Můj rudý trhač asfaltu (čti motorka pro holky) je taky připraven, naložen a vyčištěn, ani zde není obav.

No jo, ale co ten zbytek? Ziki o svých připravách nedával moc zpráv a tak se vlastně neví, jestli třeba i on nezápolí s nějakým zádrhelem. U Kuby nezbývá než doufat, že převzetí motorky v servisu proběhlo šťastně. No a pak ten kiklop Kozel. Někde hluboko v sobě se připravuji, že se na srazu neobjeví a vím, že by se na něj nikdo nezlobil, ani by nemohl. Nebudu napínat. V sobotu 10. června v 9 hodin, se k mojí obrovské radosti schází celá banda na čerpací stanici Orlen na 4.km dálnice D1. Kubovi předávám do zápůjčky stan, všichni klábosíme, Franta se seznamuje se zbytkem hovad, který ještě nezná. Mimochodem Frantovo jméno, ještě s přihlédnutím k jeho historii v UK, se během cesty používalo v širokém počtu podob. Franta, František, Fanda, Frank, Frenkie... Všichni jsme v dobré náladě a natěšení na dlouhou cestu. Všichni, až na Kozla. Oko ho trápí a i když se snaží být pozitivní, je vidět, že následující dny pro rohatýho budou hodně nepříjemné. S okem má zkušeností dost a tak nás uklidňuje, že v pondělí už bude dobře.

Velíme odjezd. Už sedím na nastartované motorce a před námi se objevuje Štěpán, ten Štěpán co mi dělal motorku. Sedí v autě, za kterým jsou na vleku dvě motorky. Jedou s kámošem dráždit endura. Na dálku si mávneme, dostaneme požehnání v podobě přání šťastné cesty a konečně hybaj - cesta začala.

I když jsem byl připraven odvodit skupinu skrze celou dovolenou, od začátku se role leadera ujal Mad. Chtěl si diktovat tempo na dálnici. Po několika kilometrech se neposlušně začínáme proplétat dálniční zácpou. Až na pár nevšímavých, nebo zákeřných jedinců je nám masou aut umožněný plynulý průjezd. Přes Českou republiku máme v plánu co nejrychlejší přesun. Žádné atrakce, kochačky ani zábavné silnice. Jen s nejnutnějšími zastávkami rovnou k našim jižním sousedům. Po nájezdu na E55 zjišťujeme, že ze dvou pruhů, které vedou naším směrem je ten levý zavřený. Nicméně je jenom oddělený dopravními kužely a tak ho bez pardonu obsazujeme a nerušeně předjíždíme kolony aut. První zastávku děláme ještě před dálnicí D3. Mad sjíždí ze silnice do travnaté cesty odklánějící se od asfaltu. Většina ho slepě následuje, včetně mě. I přesto, že ještě nespadla ani kapka, Madovi se zachtělo obléci nepromok, což je v jeho případě sytě červená bunda z Decathlonu, nebo jiného podobného řetězce. V těchhle okamžicích je vtipné sledovat, jak jsou všichni ostatní v rozpacích. Máme si vzít pláštěnku, nemáme si vzít pláštěnku? Obvykle se slabší kusy obléknou a ti další smířeně riskují promočení v očekávaném dešti.

Jedeme po dálnici D3, která má tu nevýhodu, že na ní nejsou žádné čerpací stanice, nebo odpočívky. Něco se sice už staví, ale ke kolaudaci je stále ještě daleko. První zastávku tedy děláme mimo dálnici - ve Zvěroticích. Zabíráme plácek u miniaturní hasičské zbrojnice. Někdo svačí, někdo pokuřuje, nálada výborná, Kozel mlčky bojuje s okem. Z nebe stále ani kapka.

Projíždíme Českými Budějovicemi, kde má sraz obrovská banda choppráků. Na svědomí mají drobná dopravní omezení a zvýšený počet policistů na silnicích. V té době už je Kozel nějakou chvíli mimo naší skupinu. Potřebuje jet sám, určovat si tempo vzhledem k bolestem oka. Ostatně nešlo jen o tempo. Umím si představit, že i samotná jízda ve skupině s absencí jednoho oka je náročná. Instrukce od Kozla zněla jasně: "Neberte na mě ohled, zastavím si kdy budu potřebovat, cestu znám." V Budějkách ještě krátká zastávka na benzínce, kde nás solitér Kozel předjíždí a hurá dál, směr Dolní Dvořiště.

Ve Dvořišti přišla první plánovací minela. Restaurace Selský dvůr, kde jsem nás chtěl nechat poobědvat, je v rekonstrukci. Naštěstí hned naproti přes náměstí je nový hostinec. V gastro podnicích se projevuje jedna z drobných nevýhod větších skupin. Objednávání trvá malinko déle a to co vám na stole nakonec přistane je svého druhu loterie. Není se čemu divit. "Pět smažených sýrů, jeden s bramborem, dva s kroketami a dva s hranolkami. Ten s bramborem dvojitá tatarka, u jednoho s kroketami prosíme bez oblohy, ale hlavně jeden s hranolkami bez tatarky, ten je pro Benjáka, von to jinak nežere, děkujeme." Koho by tohle nezmátlo, že?  A pokud nás má na starosti osmnáctiletá žába, umí z nás být pěkně nervózní. No nic, pupky narvaný, poslední česká benzínka už taky proběhla, takže šup přes čáru do Rakous a už jen zábavnou formou dál na jih.

Je sice skvělé, že už jsme za hranicemi a jedeme silnicemi s pěknými zatáčkami vedoucí krásnou přírodou, jenomže od hranic jsme 50 kilometrů a spouští se vydatný liják. Zastavujeme u nabíjecí stanice pro elektormobily. Malá stříška zdaleka neschovala všechny motorky, alespoň všichni jezdci mají přístřeší. Teď už je jasné, že do pláštěnek se obléknou všichni. Tedy, všichni kdo pláštěnku mají. Jak se ukazuje tak třeba Ziki je v tomhle směru naprosto nevybaven. Každý drobný deštík ho stojí mokré spoďáry, protože kalhoty které má na sobě, mají k motorkářským hodně daleko. Když se posléze řeší déšť a vybavení do deště, je Ziki pokaždé terčem vtípků. Většina bandy je tedy připravena na jízdu v dešti a příští zastávka kavárna.

Na vodě jedeme velmi opatrně, ale i tak cesta celkem odsýpá a mě se dokonce daří sledovat přírodu kolem. Dokud jedu, déšť mi vlastně moc nevadí. Pneumatikám na vodě zatím věřím a tak jedu bez křeče a uvolněný. Ovšem když zastavíme, začíná déšť vadit velmi. Nemůžete si ani otevřít tankvak a vyndat peněženku, protože tam hned naprší. Slézáme z motorek u kavárny a v neohrabaných oblecích nesměle vstupujeme dovnitř. Všichni mokří od hlavy až k patě se zdráháme posadit. Židle jsou čalouněné a osm mokrých zadků by zanechalo nábytek na čas nepoužitelný. I tak nás obsluha s úsměvem vyzývá abychom se posadili, což akceptuje jenom Svobudka a sedá si sám do rohu na měkkou sedačku. Ostatní postáváme, nebo sedíme na dřevěných barových židlích tak, abychom si nepřipadali nepřístojně. Po chvíli se pod námi začínají tvořit louže. Blonďatá padesátnice, stále s úsměvem na tváři, přináší náruč hadrů a rozmisťuje ji po podlaze. Ostatní kavárenští hosté se začínají pousmívat - jsme malinko atrakce. Nebylo by vhodné zdržet se přespříliš dlouho, a tak dopíjíme kávu a zvedáme kotvy, zpět do deště.

Už jenom něco málo přes sto kilometrů a budeme v našem prvním ubytování. Zdaleka ne všichni jsou čistě stanovací typy a tak jsme domluvení, že budeme střídat kempy a apartmány. Vcelku všem vyhovující koncept. Celá skupina je určitě ráda, že začínáme právě apartmánem. Trávit noc ve stanu s promočeným vybavením není nic o co bychom měli zájem. Stále drobně poprchává.  Ještě jedna krátká zastávka na odpočinek, kde nás znovu dojíždí Kozel. Franta nás opatrně začíná informovat, že chrápe a bylo by jako dobrý, kdyby spal sám.

Přijíždíme k hospodářství, kde se má ukrývat náš byteček. Už toho máme za dnešek dost a já začínám žhavit telefon. Volám na číslo, které mám z rezervace na booking.com. Na druhém konci telefonu nikdo hovor nepřijímá. I přesto, že jsme nepřehlédnutelná skupina, která právě někomu zaparkovala osm motorek na "zápraží", se k nám nehlásí jediná duše. Pokusů o telefonické spojení jsem provedl určitě takových pět. To už je dobrá čtvrthodina pryč a já studuji instrukce v naší rezervaci. Dozvídám se jedno velké prd a tak, když o nás stále nikdo nejeví zájem, začínám obcházet hospodářství a porovnávám fotografie z rezervace s tím, co vidím. Po chvilce se mi daří najít shodu fotografií exteriéru. Když se přiblížím najdu také klíče ve dveřích a za dveřmi náš apartmán. Velmi rozpačitě vstupujeme, protože je to tak trochu bez vědomí hostitelů. Hlásím se k nocování se Svobudkou. Po zkušenosti z Norska vím, že v jedné místnosti se s ním vyspím pohodlně. Nechrápe a je čistotnej. Taky vím, že když vyfasujeme manželskou postel, neskončíme v nevědomém obejmutí, ale naopak si každý okupujeme svůj kraj postele. Svobudka také nemá nic proti společnému pokoji a tak zabíráme ložnici s letištěm. Zatímco Benjo, Kozel, Mad, Kuba a Ziki zalézají kamsi do útrob apartmánu, kam jsem se ani nebyl podívat, František si kolegiálně brousí zuby na lavici v kuchyni. Nechce svým  chrápáním rozvracet skupinu.

S Frantou jsem se poprvé setkal v roce 2010, když jsem odjel na zkušenou do Anglického Plymouthu. Frantovi jsem od té doby za mnoho věcí vděčný, protože mi pomohl prodrat se začátkem v cizí zemi. V zemi, kde on už tenkrát byl doma. Už tehdy jsme plánovali jak spolu někdy vyjedeme na motorkách na delší cestu. V určité formě se nám to dnes konečně podařilo a pro mě to dost znamená. Frantův motorkářský sen je Afrika. Vypadá to, že se mu tenhle sen zanedlouho splní. A já ti to zatraceně přeju, ty holomku!

Začínáme sušit mokré věci, převlékáme se do "civilu" a scházíme se před apartmánem, většinově s pivem v ruce. Objevuje se pán na kole, který ještě před zastavením bicyklu spouští německý monolog velmi rázným hlasem. Vitální padesátník šlachovité postavy si to míří přímo k nám a mě na moment napadá, že se mu možná něco nelíbí. Vyklubal se z něj pan domácí, který nás přijel přivítat. Vzhledem k tomu, že v naší partě nikdo nevládne obstojnou němčinou a pantáta zase neovládal češtinu, nebo jazyk anglický, poměrně rychle přistoupil na oblíbenou mezinárodní variantu usnadnění komunikace. Na chvilku odběhl a vrátil se s demižonem meruňkovice. Nádobu nechal několikrát kolovat, sdělil nám, že se jedná o výrobek jeho otce. Zpod přístřešku odstranil pingpongový stůl aby udělal místo pro motocykly a pak už se taktně odporoučel za svými povinnostmi. Zbytek dne a večera jsme, tak jak je naším zvykem, proklábosili. Za zmínku stojí, že v nutnosti usušit naše promočené oblečení se pustila trouba s otevřenými dvířky. To mělo za následek oteplení v místnosti pocitově na teplotu zahřívající se sauny. Také si troufám předpokládat, že účet za elektřinu bude mít pan domácí abnormální. Jo a Mad zahlédnul pod dřezem myš, ale teď už dobrou noc....

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE