European Summer Tour 2023

11.6.2023 - 257km

BIC se probírá a pomalu se začíná projevovat další nevýhoda osmičlenné skupiny. Máme jenom jeden záchod. Kapacita jedné mísy, která navíc není oddělená od koupelny, je pro nás chabá. Pomyslná fronta se začala tvořit rychle.  Hned po tom, co si všichni postupně předáme zahřáté prkénko, se překotně balíme zpět na motorky. Dva a půl kilometru od našeho apartmánu všichni tankujeme na malé pumpě lokálního významu. Za pár dalších kilometrů nás s otevřenou náručí očekává první alpské sedlo našeho dobrodružství - Sölkpass. Není to jeden z těch bombastických průsmyků, kde člověk zírá s otevřenou pusou, ale jako vstupní brána do Alp naprosto adekvátní. Silnice je sice suchá, ale nízká oblačnost zkracuje dohlednost a tak je i tentokrát opatrnost na místě. Na nejvyšším bodě silnice je malé turistické odpočívadlo kde zastavujeme, abychom chvíli spočinuli. Pocitově je zima, což podtrhují zbytky sněhu kolem nás. Lovci keší si jdou splnit radostnou povinnost, zatímco zbytek se kochá výhledy na okolní kopce, které dovolí mezery v mracích. Rád bych se zastavil u toho, že František si zatím stále pochvaluje tempo, kterým se pohybujeme. Nezbytně probíhá i tvorba sněhových koulí s následným hodem na kamarády. 

Další naplánovaný úsek má 50 kilometrů a vede k vodní elektrárně. Jak se k místu přibližujeme, silnice se stává stále klikatější a zábavnější. Začínáme tahat a začínáme se bavit. Povrch sice není z nejlepších, ale stále poskytuje dostatek jistoty. V takových místech si člověk svižnou jízdou čaruje úsměv na tváři. Myšlenky na všechno všední jsou pryč. Soustředění je na 100% zaměstnáno řízením motorky a sním spojeným sledováním silnice před námi. Zůstáváme sami s uječenými motorkami, které se hbitě překlápí ze strany na stranu. V těchto chvílích se skupina obvykle roztáhne. Každý si udělá prostor kolem sebe a volí si vlastní tempo. A možná, když nad tím tak přemýšlím, kluci, kteří se chtějí projet rychleji, se ve skupině řadí dopředu. Není na to žádná domluva, nebo pravidlo a možná je to jen náhoda. A nebo je tomu naopak a ti co chtějí jet pomaleji se instinktivně řadí na konec štrůdlu. V každém případě se jaksi zažilo, že se ve skupině nepředjíždíme. Určitě ne na místech jako jsou tato. Důvod je prostý - bezpečnost. Pokud se jezdec cítí rychlejší, než kolega před ním, neměl by ho stresovat zbytečným předjížděním, notabene když už se i tak jede rychle. Navíc, jsme jenom chlapi a předjetí od kámoše může být nepříjemný zásah do ega. Nutno dodat, že i kdyby k předjetí došlo, jsme dostatečně civilizovaná skupina a vyřešilo by se to obyčejnou rvačkou.

Přijíždíme k přehradě a začínáme festival vaření kempingového typu. Baví mě jak si navzájem okukujeme vybavení. To je sice dětinský dvojsmysl, ale já mám na mysli výbavu na vaření. Každý máme jedinečný soubor ešusů, vařičů, příborů a hrníčků. V poklidu obědváme a až na převrhnutý Benjův ešus se nic zásadního neděje. Kozel nepřekvapivě bojuje s okem. Chvílemi si přes hlavu přehazuje bundu aby nemocnému oku udělal stín. Myslím, že to bylo už tady, po prvním rychlejším úseku, kdy nás Franta, jako nováček skupiny, mezi řečí označil za magory. Nikdo na to vlastně moc nereaguje, aby nezněl nabubřele.

Kuba přednáší skupině návrh na změnu trasy. Místo kempu, který je na dnešek naplánovaný by rád přečkal noc u jezera Bled. Je to tam prý hezké a chtěl by se vykoupat. Návrh se mi moc nepozdává a ani zbytek skupiny neskáče radostí. Nicméně nechci být za protivu a tak v jakési neoficiální pozici organizátora návrh schvaluji. Dobře, pojedeme k Bledu.

Odpočatí, napojení i najezení se znovu vrháme do náruče silnice klikaté tak akorát. Jelikož jsme všichni, až na Mada, příznivci dobré kávy, míříme si to do městečka nesoucí název Feldkirchen in Karnten, kde jistě šálek dobré arabicy dostaneme. Tam kam nás itinerář zavedl bylo ovšem zavřeno, přece jenom je neděle. Nastává tedy situace, kterou v oblibě nemám. Jedeme něco hledat. To dokáže být neuvěřitelně otravný proces. Tentokrát máme štěstí a na solidní podnik narážíme záhy. Usedáme do kavárny, kde obsluhují tři italské dámy. Hned mám pocit, že je ta káva o něco lepši. Začínám si také pomalu pamatovat, jakou kávu kdo preferuje. Cappuccino a espresso jsou podle mě v bandě nejoblíbenější. Občas zazní lungo, americano, nebo Kubovo macchiato. No, vlastně vypijeme úplně cokoliv čemu se říká kafe. Někteří borci jdou za roh k venkovnímu okénku aby si koupili zmrzlinu. Popíjíme, prohlížíme si Italky a mezi tím venku začíná pršet. Víme, že to má být jen krátká přeháňka a tak bez nervozity postáváme kousek od kavárny v domovním výklenku. Déšť ustává a my můžeme pokračovat.

Pokračujeme krásnými venkovskými silnicemi a já už v myšlenkách pomalu opouštím Rakousko. Stavíme ještě u jedné nepěkné, zpola vypuštěné přehrady. Teď už hurá vstříc Slovinsku. Do toho nás dovede silnice E652 - cesta jako malovaná. Zatáčkovitý stoupající had ústící do tunelu a v něm státní hranice. Provoz je hustší než by nám vonělo a zvládá nás rozdělit na dvě skupiny. Za portálem na slovinské straně na sebe čekáme. Sjezd ze sedla dolů už není tak zábavný. Až na Svobudku se shodujeme, že se nám z kopce jezdí podstatně hůř, než do kopce. Moje teorie je taková, že má člověk zkrátka jen na paměti, že z kopce toho míň ubrzdí a proto jede opatrněji. Navíc motorce nemůže dávat tolik napít, jako při cestě nahoru a tak se možná pocitové jízda zdá letargičtější.

Stále máme zásoby jídla z Prahy a tak pro dnešek vynecháváme nákup. Nakupujeme pouze pivo na benzínce na večerní intelektuální klábos a směřujeme ke Kubovu jezeru. To musíme z poloviny objet, abychom se dostali ke kempu. Břeh je obsypaný turisty a místo působí frekventovaně. U poslední odbočky si všímáme cedule upozorňující na plnou obsazenost kempu. Skupina zastavuje u závory a Kuba se, jako iniciátor téhle změny, proaktivně vydává na recepci. Tušíme, že se vrátí s nepořízenou a že tady dnes spát nebudeme. Tak se i děje. Jsem vlastně rád, že to takhle dopadlo. Nikdo se totiž po zbytek výletu už nepokoušel o zásadní změny a mohlo se jet podle původního plánu. Přiznávám, cítím se kvůli tomu trochu zlomyslně, ale podle mého tahle zkušenost zabránila hrozící dovolenkové anarchii. Krátký náhled do mapy a vydáváme se k jinému kempu, ten je už mimo jezero.

Kemp se jmenuje Sobec, což může našince zaskočit a jsme u něj za patnáct minut. Hromadně vcházíme na recepci, jejíž prostory jsou velkorysé. Až mě to překvapuje. Tohle není skanzen let devadesátých, tohle je moderní pojetí kempování. Několik recepčních, každý u svého stanoviště. Všichni ve stejnokrojích a vybavení parádní angličtinou. Po krátkém briefingu projíždíme závorou. To je s motorkami vždycky velká prča, protože nikdy nedostaneme pro každou motorku jednu vjezdovou kartu. Takže musíme vjíždět po skupinách. Některé závory se chtějí zavírat hned za první motorkou a tak se musí projet v jednom chumlu, což se nemusí podařit. Další systémy zase nedovolí otevřít vjezdovou závoru dvakrát po sobě na tu stejnou kartu a chtějí, aby na danou kartu někdo nejprve vyjel ven atd. No zkrátka závory si dokážou z motorkářů udělat dobrý den a často hrozí střet motorkáře s ráhnem.

Zabíráme travnatý plac mezi stromy. Na okraji plácku stojí obytná dodávka a u ní uvázaný pes. Je to nejspíš fanda jedné stopy, protože osm motorek ho doslova zvedlo ze židle a spustilo nezastavující štěkot. Paní z dodávky vylézá ven a pozoruje koho to má za nové sousedy. Výraz má stejný jako terminátor, když vidí Johna Connora. Naprosto netakticky vybírám místo na stan hned vedle chrápajícího Františka. Ten začal mít ve zvyku neříkat dobrou noc, ale hodně štěstí. Zaujal mě Zikiho expediční stan. Jako jediný z bandy má křiklavou barvu a vůbec, ale vůbec nezapadá. Nový stan má také Svobudka. Po loňské opravdu mokré zkušenosti už to fakt chtělo. Během rozbíjení tábora se ukazuje, že i stroje toho mají dost a Kubova Yamaha si v mdlobách lehá na levý bok.

Jak večer postupuje, dochází i na meruňkovici, kterou jsem na velikonoce dostal od babičky mojí Ivetky. Se setměním také ustupuje bolest Kozlova oka a ten rázem ožívá. Z toho mám obzvláště radost, protože jako diskutující je po večerech nenahraditelný. Začíná nás přemáhat únava a postupně se trousíme do stanů. Hodně štěstí!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE