Volný pád Rumunskem

Vzhůru dolů (na jih)

Následující den po syté snídani v místním pajzlu u hřbitova jsme se vydali na jih. Podél hor na východ a pak čistě na jih, na Reghin až do Sighisoary. Cestou jsme udělali několik zastávek, vzhledem k vysokým teplotám. Sever Rumunska je velmi podobný Slovensku. Je to samá pahorkatina, prošpikovaná vesničkami. Jedete stovky kilometrů venkovem, za každou desátou zatáčkou číhá kráva, nebo alespoň lejno přes půl silnice, sem tam míjíte koňský povoz, kterých se po řídce obsazených silnicích pohybuje stejně jako aut. Všiml jsem si, že na severu Rumunska je mnohem hustší železniční síť než ve středu nebo jihu země. Každou chvílí jsme skákali přes železniční přejezd.
Kam se podíváte, nikde nevidíte ohrady ve kterých je zavřen dobytek. Krávy se pasou zcela volně, většinou podél silnic. Uprostřed louky byste je hledali marně. Ovšem všechny louky jsou pečlivě sekány. Každý domorodec vlastní nějaký ten kus dobytka a tak je o louky pravidelně pečováno. Je to moc pěkný pohled, zejména pokud jsme my jako Češi zvyklí na nekonečné lány kopřiv a divoce zarostlých luk, které má každý na háku.
Cesta byla plánována přes Google mapy. Dobře se na nich kontroluje faktická sjízdnost cest. Pokud je ze satelitního pohledu cesta šedá, je to asfalt. Pokud je bílá, jedná se o prašnou, písčitou nebo kamenitou cestu. A takovýchto cest jsme měli každý den naplánovaných několik desítek kilometrů.
Do kempu v Sighisoaře jsme dorazili brzy odpoledne, takže jsme stihli okusit zdejší veřejný bazén. Což byl zážitek sám o sobě. Protože byl asi 6 metrů hluboký a odshora k hladině to bylo tak 1,5 metru. Takže sešplhat po žebříku na sokl a z něj teprve šipkovat. Mělo to zcela zřejmý účel – nikdo nic nevycákal a nemusely se nikde dělat žádné přepady a technika. Tam jsem si uvědomil jak praktická je Rumunská měna. Plastové peníze můžete klidně smotat do ruličky do dlaně, přeplavat s nimi bazén a na druhé straně za ně v klídku koupit pivo. A často to tam mládež dělala.
V kempu jsme si pronajmuli chatku hodně připomínající chaloupku na kuří nožce. Ale za 15€ pro dva lidi, včetně sprch a kuchyňky, to bylo více než dobré.
Centrum města je nádherné. Kamením dlážděné ouzké uličky vybízejí k načerpání energie a klikaté chodníčky směřující od řeky a kempu směrem do historického centra jsou plné zajímavých zákoutí mezi nízkými omšelými domky. Hlavní náměstí kompletně zrekonstruované, domy všechny opravené a samý hotel a restaurace. Což bylo v příkrém kontrastu se zbytkem města, které se utápělo v šedi a pod tunami rozpadlých omítek.

Sighisoara je rodištěm Vlada Tepeše, kterého místní nazývají Vladem Draculou. Má tam i bustu a na domku, ve kterém žil pár let jako malé dítě má i pamětní tabuli. Je to pěkná atrakce. Bohužel jsme již nestihli navštívit hrad v centru, ale tak snad někdy napříště.

Cesta přes hory II - Transfagaraš

Následující den ráno jsme delší než krátkou dobu hledali kde a jak se nasnídat. Nakonec nás spasila místní benzínová pumpa, kde nám mimo dost nekvalitního benzínu prodali víceméně kvalitní „čerstvé pečivo ze zmraženého polotovaru“. Posilněni takto kvalitní stravou a za občasného klepání ventilů Martinova V-stroma (důsledkem kvality benzínu značky OMV) jsme vyrazili opět na jih. Opět moc příjemnou pahorkatinou jsme jeli na městečko Agnitas, skrze nemnoho vesniček, pospojované mezi sebou více či méně kvalitními cestami. Zajímavé bylo občas zjištění, že asfalt končí na začátku vesnice, vesnice celá je štěrková a písková a na konci vesnice asfalt opět začíná. Úplně obráceně než by člověk předpokládal.
Trochu by mě štvalo, být místním domorodcem, že se ve vesnici tolik práší. Což jsem jako první jezdec moc nevnímal, ale při pohledu na další dva za mnou mě to docela rozesmálo. Zejména Milan uzavírající naši trojici to schytával nejvíc. Vesnice jako takové jsou jak z minulého století. Když si odmyslíte občas stojící auta podél cesty, tak máte ukázkovou Českou vesnici z padesátých let minulého století.
Celkově až ke Karpatům jsme ten den ujeli asi 30km po prašných cestách, takže jsme si to trochu užili. Příjemná byla ta rozlehlost a odlehlost zdejší přírody. Vesnice a všeobecně stavení jsou na jih od Sighisoary velmi řídké a často se jede mnoho kilometrů po zcela opuštěných cestách, kdy po dlouhou dobu nevidíte žádné známky civilizace.
Na západ od města Fagaras je kaskáda několika přehrad. Projeli jsme po hrázi přehrady Arpas, čímž jsme se dostali bezprostředně do podhůří Karpat. Ty před námi čněly jako obrovská hradba, zcela jinak než lze vnímat třeba Alpy. Nástup do hor je velmi intenzivní a během několika kilometrů vás cesta dostane téměř o 1600 metrů výše. Často jsem slýchal, že průsmyk Transfagaras je velmi podobný alpským průsmykům, ale není to tak. Je jiný, je svůj. Je široký, rozlehlý a rozhodně si neužijete cestu jako v Alpách. Ve spodní části je asfalt naválcovaný ve slabé vrstvičče (tzv revitalizace kamínkovou metodou jako známe u nás), přičemž ve vyšší nadmořské výšce přechází do široké autostrády s asfaltem výborné kvality. Samozřejmě, extrémních náklonů si zde tolik neužijete, s vědomím, že rozvěsit motorku uprostřed Rumunska je mnohem větší problém, než ji rozvěsit na jihu Německa.

Na vrcholu Transfagaraše naše stoupání ukončil dlouhý tunel směřující na druhou stranu hor. Ještě před tunelem doporučuji zastavit a zajít se podívat na jezero Balea (Lacul Balea). Čistá nádhera. Ve výšce 2000 metrů, čisté modro-zelené jezero. Kolem samozřejmě spousta turistů, zejména tedy ze západní Evropy. A samozřejmě, po celé cestě přes Karpaty mnoho motorkářů, v rozsahu na jaký jste zvyklí na jakémkoliv větším alpském průsmyku.
Pokud chytnete dobré počasí a bez oparu, z vrcholu Transfagaraše je krásný výhled do kraje. Směrem na sever je vidět snad až do Sighisoary. Na druhé straně tunelu je to jiné. Příroda se mi tam zdála zelenější, hory a svahy více strmé a v jejich stínu bylo schováno mnohem více stánků s uzenářskými delikatesami a všude přítomným kozím sýrem.
Bohatá nabídka nás vybídla k pohodovému obědu na svazích hory, s výhledem na vysoký vodopád padající pod silnici z výšky asi dvaceti metrů. Vodopád pochází z jezírka Lacul Capra, ležícího ještě asi o 100 metrů výše, než Balea. A je ještě o 100% hezčí. Dá se k němu dojít po stezce, stejně jako k hoře Vaiuga, druhému nejvyššímu vrcholu Karpat. Od silnice na vrchol je to pár set metrů příkrým stoupáním (pěšky, samozřejmě).

Co na začátku Transfagaraše během pár kilometrů vystoupáte, to na druhé straně hor vyklesáváte téměř 40 kilometrů. Počátek klesání je dost intenzivní, prostřednictvím série několika doslova fantastických zatáček a pak zhruba od úrovně 1600 metrů jedete mírným klesáním mnoho kilometrů, svižnou, místy pěkně děravou silnicí. Ta vás dovede až k obrovské přehradě Vidraru. Ta je téměř veliká jako Lipno s tím rozdílem, že mimo zcela ojedinělých staveb, kolem ní nic není. Ve výšce cca 800 metrů nad mořem je plná modro-zelené horské vody, která vás nutkavě vybízí se vykoupat. Nutno říci, že voda byla tak studená, že z nás byly po chvilce holčičky. Ovšem po předchozích pařácích to bylo vítané osvěžení. Jediný problém bylo, najít k vodě adekvátně vhodný sjezd. Mnoho cest bylo zatarasených závorami a přehrada byla mnoho metrů pod úrovní silnice, tedy dost daleko, než bychom se odvážili nechat motorky z dohledu. Nakonec jsme projeli staveništěm nějakého rozestavěného hotelu, kde nám místní hlídač ještě zamával a ukázal nejvhodnější cestu, kterou se dostat bezprostředně k vodě.

Cesta kolem přehrady v mnohém připomínala cestu lesy kolem Máchova jezera. Krásné utáhlé zatáčky bohužel kazila často se měnící kvalita asfaltu. Chvíli jedete po krásném zrcadlově čistém asfaltu, abyste následně bezprostředně uprostřed zatáčky vymleli 20cm hlubokou propast. Klikatící cesta nás dovedla až ke hrázi, kde nás přivítala skupina asi dvaceti Slováků na chopperech. Všichni způsobně v kůži, teklo z nich jak z Dánů a kvičeli, že je už všechno bolí, že po těch děravých silnicích to na chopperu není zrovna dvakrát pohodlný.

Šli jsme se podívat z hráze dolů, když se Milan rozhodl si přeparkovat motorku na jiné, méně disponované místo. Bohužel, svým bočním kufrem trefil kufr nějaké zaparkované motorky, jež se elegantně otevřel a jehož obsah se rozhodl se podívat na denní světlo. Milan sice vše zachránil hbitým pohybem, takže obsah zachytil, ale v ten moment jsem myslel, že je mrtvej. Ze skupiny Slováků vyšel rykot, jak když zaříznou podsvinče. Jakási vousatá osoba ve smradlavé kůži  se hnala k Milanovi, jež se snažil balancujíce na jedné noze, protože stále seděl na motorce, zavřít otevřený kufr a zachránit co se dalo. Naštěstí zachránil, nakonec i sebe, protože Slovák přijal omluvu, naštěstí i za škrábanec na jeho kufru v barvě motorky. Na okraji hráze, v úpatí mohutné skály, stálo několik stánků. Dobře posloužily jako zásobárna tekutin, protože jak jsme sjížděli níž a níž, teplota zase nebezpečně stoupala k třicítce. Od přehrady vedou dva tunely. Ten delší, na fotce vpravo, (a opuštěnější) vede na fantastickou a snadnou offroad cestu, která vás po téměř vrstevnici odvede po mnoho kilometrů po druhé straně jezera opět na sever, nebo na západ vskutku divočinou směrem k Brezoi. Byla to veliká lákačka, ale vzhledem k našemu plánu cesty jsem to po pár kilometrech otočil a vrátil se zase k hrázi. Snad to někdy v budoucnu projedu celé.
Od přehrady jsme sestoupali mostními kaskádami až pod pravý Draculův hrad, Vladův hrad Poienari. Zde žil Vlad Tepes Dracul do té doby, než byl poražen janičáři a hrad byl následně vypálen. Jen těch téměř 1500 schodů, které musíte zdolat, abyste se k hradu dostali, bylo nad naše síly. Vědomi si toho, že 30 stupňů vedra, v motorkářských hadrech, nebude to pravé ořechové, udělali jsme jen několik fotek a fičeli dál na jih.
Po dalších několika kilometrech jsme z hlavní silnice udělali vpravo vbok, aby nám Google navigace ukázala svou moc v plné síle. Ano, cesta existovala, ale jen v náznacích. Z Oesti Pamanteni jsme to vzali na bohem zapomenutou vesničku Barasti.  Šlapačkovým stylem na jedničku jsme jeli asi 8km dlouhý úsek, kde už nejezdily ani koňské povozy. Z původní cesty se místama stalo řečiště řeky, soudě podle hluboce vyrytých průrev. Úvodní stoupání nás totálně vyšťavilo a společně s vysokými teplotami nás zašlapalo kilometr pod zem. Po nezbytném odpočinku a úvodních kamenitých výjezdech jsme s těžkými motorkami bojovali s hlubokým pískem. Ten byl naštěstí jen asi v kilometrovém úseku.
Fyzicky na dně jsme při první vhodné příležitosti zakotvili v prvním motelu, kde jsme s povděkem ze sebe spláchli všechen pot a prach a stali se z nás opět lidé. Dnes těžké výjezdy a obtížné terény, bez ztráty kytičky.
Následujícího dne všechny kytky uschly.

Cesta přes hory – Cesta Králů a Transalpina

Nohama jsem pádloval v hluboké koleji jak o život. Vypnutá kontrola trakce pomáhala kolu pořádně hrabat, ale ani tak to nestačilo. V hluboké koleji jsem chvílema drhnul bočními kufry o hlínu, takže se pádlovat moc nedalo. V dálce jsem viděl Milana s Martinem jak jedou špatnou cestou. Milan stočil kola doprava a jal se traverzovat po prudkém svahu směrem ke správné cestě. Asi po dvaceti metrech ležel. Zvedl motorku a po dalších dvaceti metrech opět ležel. Martin se po pár metrech vydal také doprava a vědom si nízké světlé výšky svého V-stroma, držel ho pod krkem se slovy, že co nepřejedeš, to prorazíš. Po asi čtyřiceti metrech skoků se zapíchl do mraveniště tak řádně, že šel přes řídítka. Celou artistickou sestavu nečekaně ukončilo jeho plexisklo, do kterého se opřel nosem. Efektní stojku na řídítkách tedy skončil pádem na stranu v nulové rychlosti a řevem, jak se mu plexi zakouslo do ďůlku mezi čelem a nosem.
Tak asi takhle probíhal výjezd na Cestu Králů.

Ráno jsme po průměrné snídani vyrazili. Natankovali plné nádrže a údolím řeky směrem od Brezoi k Petrosani. Cesta byla velmi pohodová. Široké silnice, pěkný asfalt, minimální provoz a všude kolem pěkná krajina. Sice údolím, ale téměř žádný průmysl a když, tak maximálně pila, kolem které to skvěle vonělo dřevem. Projeli jsme kolem krásné přehrady Lacul Bradisor a začali pomalu stoupat z původních 400 mnm  do národního parku Muntii Latoritei. Silnice opět začala být vskutku Rumunská, tedy chvílemi asfalt, chvílemi štěrk a kamení. Několik kilometrů před jezerem Vidra jsme sjeli z hlavní cesty a prudkým offroad stoupáním jsme během několika set metrů vystoupali o 400 metrů výše, na tzv. Cestu Králů. Tato cesta byla zbudována před mnoha staletími, kdy zdaleka ještě neexistovala Transalpina. Umožňovala z nejvyššího bodu cesty mezi Brezoi k Petrosani překonat hory a dostat se k Targu Jiu. Ve zhruba své polovině se napojovala na dnešní Transalpinu. V době kdy byla Transalpina vybudována tak, že se povozům snadněji překonávaly svahy od západní části jezera Vidra (dnešní Transalpina) se Cesta Králů přestala využívat. V dnešní době je již zcela zpustlá a její slávu (profil cesty) už jen udržují občasní motorkáři.
To je to pravé Rumunsko. Divočina kam jen dohlédneš.



Desítky kilometrů jedeš po oblých vrcholcích hor s nádhernými výhledy. Po divočejším prudkém nástupu se jede po velmi snadné nezpevněné cestě, která často mizí a jen v náznacích v trávě se po desítkách metrů zase vynořuje, aby se za pár set metrů zase pomalu ztrácela.

Jak Martin ležel vedle motorky na zemi, slyšel podivné syčení. Světe div se, na Cestě Králů píchnul o vrut do sádrokartónu. No, asi si ho vezl již z asfaltové cesty, ale uprostřed jednoho z neobtížnějších stoupání jsme hledali knoty a rozbalovali kompresor. Po zdařilé a rychlé opravě jsme pokračovali dál.
Cesta vede ve výšce cca 2000 metrů nad mořem. Příjemně se klikatí po vrstevnici s minimálním převýšením. Trochu mě udivoval počet keříků, které byly podél cesty a vlastně všude na téměř holých pláních ohořelé. Po chvíli jsem se dozvěděl důvod.
Z malého mráčku se stal obrovský černý mrak. Na holých pláních kolem nás místama hořely již zmíněné keříky, jak do nich bušily blesky. Nikdy jsem neměl takový strach. Pak přišla rána a probral jsem se až na zemi. Tak jak jsem jel, tak jsem ležel. Ještě že má Guzzi válce do stran, takže mi motorka nespadla na nohu. Prostě najednou rána, černo a voda všude. Probral jsem se asi ve 25 cm hluboké kaluži. Asi 50 metrů ode mě praštil blesk do keře a jak se opřel o zem, rozjel se do stran a něco z něho mi prostě vypnulo Windowsy. Ležel jsem na zemi a čekal jsem až najedu alespoň do nouzového režimu, když už byl u mě Milan i s Martinem. Tahali mě z pod motorky a ptali se, co se stalo. No, já tedy nevím. Milan říkal, že jel za mnou asi 100 metrů, rána, a v dalším momentu jsem prostě ležel. Za rachotu blesků jsme v dalších několika minutách ujížděli rychle jak se dalo pryč z toho pekla. Po pravé straně na nejvyšším vrcholu od jezera Vidra je čerstvě postavená lanovka. Stožár na ní svítil jako žárovka. Níž pod lanovkou byla salaš nějakého bači, ale bahna k ní bylo tolik a vody se všude plavilo tolik, že bychom tam nedojeli. Při krátké zastávce na rozhodnutí kudy dál k nám přiběhla odněkud z hor dvě vyplašená telata. Instinktivně hledala pomoc u lidí. My jim pomoct bohužel nemohli. Byli jsme rádi že žijeme. Do toho kroupy o velikosti fazolí. A to fakt setsakra bolelo, i přes motorkářskou výbavu.
Poslední fáze Cesty Králů hned u Transalpiny je již bohužel zcela znehodnocena buldozerem. Poslední dva kilometry se jede po vrstevnici rovné jak pravítko. Cesta je buldozerem srovnána do naprosté roviny a neúměrně k okolní přírodě i do šířky. Na rychlý útěk od bouřky a blesků se však ty dva kilometry hodily náramně.
Jakmile jsme dorazili na asfalt (bohužel) čerstvě vyasfaltované Transalpiny, už jen ojediněle kapalo. Na odpočívadle jsem zcela ignoroval okolní obecenstvo a na místě šel do půl těla a převlékl si všechno mokré. Pobyt v hluboké kaluži nepřežilo nic v suchu. Naštěstí jsme již na počátku bouřky uklidili foťáky do kufrů, kde se měly jako v bavlnce.

Suma Cesty Králů:
Martin: boule na čele a píchlá (opravená) guma, poničená záložní navigace (zapomněl schovat před deštěm)
Milan: utržený pravý výfuk v držáku, odrbané oba kufry
Dušan: pravý bástr v háji, ulomená páka zadní brzdy, mlhovka ohnutá o 90 stupňů nahoru, ohnutý držák pravého kufru, pošramocené seběvědomí :-)
Ale stálo to na 100% za to. Hned bych si to dal znovu.

Po sjezdu klikatých zatáček do Petrosani jsme našli autoservis, kde Milanovi přišroubovali výfuk, na mé Guzzi moc šikovný Lojza opravil páku zadní brzdy. Tedy, nejdříve k mému zděšení s majzlíkem a kladivem, později sofistikovaněji s ďůlčikem, vrtačkou a závitníkem.  Ale bylo zajímavé je sledovat, jak to v takovém autoservisu ve středně velikém městě v Rumunskou chodí. Všichni dělají že něco dělají, ale nic nejde od ruky. Na všechno je dost času. A náhradní díly neexistují. Co jde, musí se opravit. Jsou to šikovní lidé. Tyhle Zlaté ruce se už u nás nevidí. V našich autoservisech jsou už jen chirurgové, co mění orgány za nové.
Z Petrosani jsme zamířili do bohem zapomenutého údolí národního parku Valea Cernei. Směrem na Uricani, Campu Neag a dál do hloubi parku. Pobavil mě Martin svou větou „jakmile uvidíš první alespoň tříhvězdu s restaurací, tak tam zastav a přespíme“ :-D
Několikrát jsem mu marně vysvětloval, že jsme na konci světa a že o tříhvězdě ať si nechá zdát. Pochopil to až po dalších dvaceti kilometrech, kdy jsme během cesty nepotkali ani jedno obydlené stavení, skončila asfaltka a začal štěrk a offroad. Vybalili jsme stany a spřátelili se se sousedy: němci, kteří týden cestují po parku a jsou tam dnes poslední den. Přišel za námi jeden a přinesl nám plnou náruč jídla, jestli to nechceme, že to jinak odvezou do města a tam to asi někde vyhodí. A že se nám to bude v národním parku určitě hodit. Hodilo se. Hodily se dokonce i 3 litry piva v PET lahvích, které nám dali. Měli jsme se královsky. Viz. Foto ze snídaně, kdy jsme jedli chléb s masovými konzervami, tedy vlastně masové konzervy s chlebem :-)
A varovali před medvědy, že nemáme moc chodit do hloubi parku od cesty, že jich tam několik viděli. No, taková blbost by nás fakt nenapadla. CHODIT, pche, pohrdám :-D
Po večeři jsme doslova padli za vlast. Plni zážitků. Nejtěžší den.

100 km offroadu do Herkulových lázní

Ráno po nezbytném sušení stanů a snídani v rose jsme vyrazili do centra NP Valea Cernei. Uprostřed parku si vévodí veliká přehradní nádrž Lacul Valea lui Iovan. Nezpevněná cesta se klikatí po délce asi 45 km po její západní straně. Zcela přesně opisuje každou její zátočinu, takže je to samá zatáčka. Současně je poměrně dobře projetá, protože v parku probíhá sporadická lesní těžba a jezdí tudy zřejmě občas kamiony stahující dřevo. Severní část údolí je více skalnatá, takže je po značnou dobu se na co dívat. Cesta kolem přehrady samotné už tak úchvatná není, protože se jede často v podstatě hustými křovinami. Tak toho není moc vidět. Po mnoho kilometrů.

Klikatá cesta nás dovedla až k hrázi přehrady. Na ní bylo vidět, že nejen celé údolí a národní park, ale i hráz a přehrada se netěší žádné velké přízni turistů. Tak jak hráz před mnoha lety postavili a vybavili, tak stojí dodnes. Zdánlivě opuštěná, neudržovaná, co šlo to zrezlo, co šlo to zarostlo. Kolem poledne nás již sužovalo vedro kolem 35 stupňů, tak jsme se na rozpálené hrázi moc nezdržovali. Od přehrady na jih vede asi 2km dlouhá panelová cesta. Očividně byla položena a zničena už v době, kdy se přehrada stavěla. Protože panely místy připomínají rozpraskané balvany a místy už zmizely úplně. Dalších 20km ovšem připomínalo zlý sen. 20 kilometrů ve stupačkách, kličkování mezi dírami velikosti Macochy. Ve vedru, v prachu dokud jsme nedojeli až na asfalt, zhruba 25 kilometrů od cíle naší cesty, Baile Herculane. Od přehrady se údolí více otevírá a již často jsme se setkávali s domy lidí i s celými vesničkami. Zastavili jsme u Černé rokle, což je jedna z největších atrakcí celého národního parku. Zcela černá hluboká voda se prodírala skalním masivem. Nás v ten moment ovšem víc zajímalo jak se vykoupat, než jak se kochat. Teploty atakující čtyřicítku byly neúprosné.

Cestou k asfaltu jsme potkali původce těch obrovských děr. Dlouhatánský kamion naložený dřevem si to štrádoval rychlostí kolem 40km/h díra nedíra. S podivem co ta technika vydrží. My za ním v oblacích prachu jsme hledali skulinu jak ho předjet. Nebylo to jednoduché, protože kamionu byla plná cesta. Kličkoval po cestě jak ožralej, ale zřejmě se snažil vyhýbat těm největším pastem na mamuta.
Na konci asfaltové cesty Milanovi praskly nervy a totálně vytekl. Pak i Martinovi a nakonec i mě. Holt, cesta byla obtížná a nějaký viník se musí najít, tak si ho ve mně našli. Ačkoliv věděli, že to bude dnes 100km offroadu a nakonec to bylo jen necelých 70. Úspěšně jsem je poslal tam kde slunce nesvítí, v čemž jsme ještě chvíli pokračovali po dojetí do Baile Herculane.
Po solidní hádce na recepci hotelu Hercules, kdy mezi námi lítaly peníze, navigace, klíče a tak, jsme se uklidnili a šli jsme se najíst do centra města. Což byl také zážitek sám o sobě. Zážitek vlastně začal už při ubytování se v hotelu Hercules.
Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsme si zaplatili hotel, nebo lístek do muzea. Klasický normalizační hotel stál v plné kráse, tak jak ho postavili a vybavili odhaduji před padesáti lety. Skočím na postel, vedle mě vyletí péro. U Milana to bylo velmi podobné. Dobová koupelna s porcelánovými bateriemi, popraskanou smaltovanou vanou, na zdech kachlíky cik cak, očividně měl každý jiný tvar. Hotelová restaurace připomínala společenský sál z Anděla na horách. Stejně tak její personál. Mělo to své kouzlo.
A stačí vyjít ven a vidíte, že své kouzlo má každý jednotlivý dům co tam stojí. On už samotný příjezd do města, kdy od seberu projíždíte jakousi slavobránou, která spíš připomíná vjezd na nějaký zámek napoví, že toto město si užívalo výsluní popularity naposledy tak před dvaceti lety. Tehdy byly Herculovy lázně vítaným letoviskem komunistických pohlavárů, stejně jako tisíců zájezdů ROH, kam se posílala smetánka národa na načerpání sil.
Po otevření hranic po pádu Nicolae Ceaucesca ztratily tyto lázně svůj lesk, svou exkluzivitu a šlo to s nimi od deseti k pěti. Procházíte městem a míjíte nádherné obrovské paláce, lázeňské domy, pompézní mosty přes místní řeku. Bohužel, jsou téměř všechny domy opuštěné a v totálním stavu. Bez oken, propadlé střechy a stropy, vybydleno, vyklizeno, vyrabováno, zapomenuto.

Zapomenutou slávu připomínají už jen časté grafické výjevy z dávné historie, 18 a 19 století, kdy se po bulvárech lázní proháněly kočáry s plnokrevníky a Vídeňskou smetánkou. Lázně jako takové byly ovšem založeny již v prvním století Římany. Ti dali vzniknout honosným palácům, postavili sochy, kdy hlavní z nich, Hercules, byla ústřední postavou. Hercules byl totiž patronem pramenů, symbol síly a rovnováhy. Po něm byly také lázně pojmenovány. Římané do dnešních dob zanechali lázně jako takové, ale také i starobylý aquadukt. V osmnáctém století si lázně oblíbila rakouská monarchie, navštěvoval je František I, Josef II i císařovna Alžběta. V roce 1852 dokonce rakouský císař vyhlásil Baile Herculane za nejkrásnější letovisko na evropském kontinentu.
Je to veliká škoda to vidět v takovémto stavu. I když tedy musím říci, že v době naší návštěvy již byly zrekonstruovány některé krásné hotely a těšily se zájmu turistů, soudě podle počtu aut před nimi zaparkovanými. Ovšem drtivá většina nádherných budov byla zcela ponechána svému osudu. Čekají na své nové majitele, na bohaté Rumuny, kteří až se nabaží investic do lodí a haciend na Azurovém pobřeží, zainvestují své peníze do své vlastní země. Tedy pokud Rusové nepřijdou dřív, aby z toho nebyly druhé Karlovy Vary ;-)
Ale určitě stojí za to je i dnes navštívit. Některé veliké a doposud fungující hotely i dnes nabízejí lázeňské služby, využívajíc po tisíce let tekoucích pramenů o teplotě od 38 do 60 stupňů Celsia.
Pukavce tedy cítíte všude, ale tak to má prostě být ;-)

Informace o redaktorovi

Dušan Hájek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE