Rumunsko 2010

Šestý den - neděle 12.9.

•292 km • 13:45 hodin v sedle

Den začíná krásně. Slunce svítí, mraky v nedohlednu. Toho využíváme a sušíme vše, co se dá a přitom opravujeme stroje. Kolem 10 hodiny vyrážíme na cesty. Dnešní cíl cesty má být česká vesnice Garnic v Banátu. Cesta zprvu ubíhá dobře, až do chvíle kdy přijíždíme do kraje Banát. Tady na nás čekaly díry, které byly všude. Při jednom uhýbajícím manévru kdy jsem se chtěl uhnout jedné díře tak jsem vjel do ještě větší díry. Málem jsem motorku neudržel na silnici. Následky byly nedobré. Promáčknul se ráfek a od té doby mi házelo přední kolo osmu. U řeky před cedulí 28 kilometrů zatáček jsme zastavili na oběd. Využili jsme řeky tekoucí nedaleko a umyli jsme se. Při jídle u nás zastavuje Rumun a říká, že má taky Jawu a nadšeně nám ukazuje, jak se řadí a jak se našlapuje. Cesta utíhá pomalu, všude jsou díry a musíme jet velmi opatrně. Vjíždíme na lepší cestu, která je zprava lemovaná řekou a zleva horami. Je to opravdu úchvatný pohled. Je to asi jeden z nejlepších zážitků z cesty. Kolem 16. hodiny vjíždíme do národního parku. 10 kilometrů ujíždíme asi za 2 hodiny.
Panelka se v nejhorší možný moment rozbila. Byli jsme u vesnice, která nebyla na mapě, na cestě po které se nedalo jet a v okolí ani živáčka. Zkoušíme opravovat za svitu baterky, ale moc to nejde. Najednou slyšíme auto. Bojíme se, aby nás nesrazilo, tak radši nasvicujeme motorky a máváme baterkami. Auto zastavuje, toho využíváme a ptáme se na cestu. Dozvídáme se, že nejbližší vesnice, která je na mapě, je asi 5 kilometrů daleko. Děkujeme jim a dále opravujeme. Díky Martinovi se nám daří motorku opravit a vyrážíme na cestu. Chceme stůj co stůj dojet do Garnicu. Po chvíli drkotání dorážíme do vesnice. Tu projíždíme a vjíždíme do lesa. Cesta se radikálně zhoršuje. Maximální rychlost je maximálně 10 km/hod a i to je moc. Cesta se skládá jenom z kamenů a děr. Vůbec se nedá jet. Najednou se před námi objevil ukazatel, že nejbližší vesnice je 2 kilometry daleko, my jsme nadšeni, protože už jsme skoro ztratili víru, že tohle je cesta a že vůbec někam vede. Po ujetí asi 8 km začínáme být zoufalí a myslíme si o pravdivosti ukazatele svoje. Je asi 23:45, jsem neznámo kde, někde kdesi v hlubokém lese, navíc je mlha a není vůbec nic vidět. Pak jsme si všimli záře nad kopcem a řekli jsme si, že je to naše poslední naděje. Stáli jsme na křižovatce, kde nebyl žádný ukazatel, takže buď nás odvede někam do civilizace, nebo jsme ztraceni. Naštěstí to byla záře pouličních lamp a po chvíli jsme se dokodrcali do vesnice. Dál už jsme nechtěli jet, tak jsme vjeli hned za vsí do lesa. Zaparkovali jsme motorky o stromy a šli jsme spát pod širákem. Šestý den skončil.

Ráno zjišťujeme, že jsme zastavili 10 metrů od propasti. Mlha stále neustoupila. Nejsme moc nadšeni. Vyrážíme do vesnice optat se na cestu. Potkáváme tam nadšenou babču, která nám ukazuje, kam máme jet. Když odjíždíme, tak nám mává, jak o život. Cesta se bohužel nezlepšila, ba naopak ještě zhoršila. Cesta vypadá šeredně, přes celou cestu je tak půlmetrová prohlubeň, ve které je 20 cm vody a je 2 metry dlouhá. Jezírka se nám daří projet. V jednom extrémně hlubokém už myslím, že utopím pava. Voda dosahuje nad výšku výfuků. Motorka jen tak tak projíždí. „Pav“ nestíhá příval vody a už jen plave, naštěstí je dobře utěsněn tak do něj žádná voda nenatekla. Rumunské cesty necesty jsou velmi zajímavé. Cesty zde vznikají stylem, když nemůžeš projet, udělej si novou cestu. Není tedy problém narazit na cestu, kde máte na výběr ze sedmi různých cest. Jen si vybrat tu správnou. Po nějaké té hodince drkotání se konečně dostáváme k našemu cíli a to do Garnicu, tedy české vesnice v Rumunsku. Zde potkáváme výpravu moraváků, kteří sem přijeli na kolo. Dáváme se s nimi do řeči. Ukazují nám, kam se máme jet podívat a kde jsou další české vesnice. Když odjíždějí, tak se bavíme s místním obyvatelem, u kterého si nabíjím baterku do foťáku. On nám mezitím ukazuje, kde je pekárna. Vyrážíme do pekárny, kde jak na potvoru dneska nepečou. Kluci opravují. Já s Jiřím se vydáváme na průzkum vesnice.

Při návratu nás odchytává místí prodejce a odvádí nás do svého obchůdku. Vidíme zde čerstvý chléb, navíc nám nabízí slivovici, kterou kdo prý ochutná okamžitě koupí. I přes naše tvrzení, že jsme tu na motorkách, že nemůžeme, nám nalívá a my musíme ochutnat. Jiří okamžitě jednu flašku kupuje. Při průchodu vesnice si všímáme českého hasičského auta a Zetoru. Přicházíme k pekárně kde, jsme si udělali stanoviště. Po chvíli vychází pekařka a dává nám na ochutní koblížky, to samozřejmě neodmítáme a pochutnáváme si. Po nutných opravách a po obědě se vydáváme pro baterku do foťáku. Dáváme se opět do řeči a zjišťujeme, že ve vesnici žije 240 převážně starších lidí, že do první třídy nastupuje jeden žák a že tu mají českou i rumunskou školu. Informujeme se, kde je tady nejbližší pumpa, protože Michal má už několik kilometrů rezervu. Pumpa je asi 12 kilometrů daleko, ale před tím musíme jet 8 kilometrů po stejné cestě, jako jsme jeli doposud. Nejsme moc nadšeni, ale vydáváme se na cestu. Konečně směřujeme přímo domu. Cesta utíká pomalu, těch 8 kilometrů je opravdu utrpení. Rozhodli jsme se, že si cestu ještě trochu prodloužíme a podíváme se na krásnou scenérii kolem Dunaje. Cesta kolem Dunaje je asi 70 kilometrů dlouhá. Moraváci opravdu nelhali a užíváme si jízdu. Zprvu jedem po luxusní cestě pak se začíná pomalu zhoršovat, ale stále se dá jet velmi příjemně. Provoz je velmi malý, skoro nic nejezdí. Cesta samotná je dost zajímavá, protože všude kolem cesty dochází k sesuvům půdy a padání kamenů, takže všude jsou kameny a zem na cestě, tedy všude různá omezení. Na Jiřího vybíhá pes a ten zběsile ujíždí, aniž by se díval kolem sebe a málem je sražen autem v protisměru. Mě na oplátku málem sráží džíp, který se vyhýbá koňskému povozu, jen si nějak neuvědomil, že já jedu proti němu.

8. den - úterý 14.9.

• 327 km • 11 hodin v sedle

Ráno nezačíná příjemně, probouzíme se do mlhy. Máme mokré spacáky a i ostatní věci na tom nejsou o moc lépe. Vydáváme se na cestu. Jede se dobře. Motorky si začínají stěžovat nejvíce však Michalova ČZ, kterou musíme přes 2 hodiny opravovat. Opravy se rozrůstají. Plán, že by jsme dnes dojeli až domu padá. Překračujeme rumunské hranice, kde se na nás vrhá skupina maďarských celníků, kteří spíše než doklady chtějí vidět motorky. Chtějí si vyzkoušet přidat plyn a mají z toho ohromnou radost. Pouští nás dál a my vyrážíme zdolávat Maďarsko. Nejtěžší z dnešních úkolů se stalo projetí Budapeště. V Budapešti jsme se trochu ztratili, protože na cedulích nejsou ukazatele se jmény města ale jenom s čísly silnic. Kdo si má pamatovat čísla silnic v Maďarsku. Díky tomu jsme si projeli město opravdu důkladně a myslím si, že všichni krom motorek z toho byli nadšení, protože Budapešť je opravdu nádherné město. My jsme ji projížděli navíc při západu slunce, takže se nám naskytl krásný pohled na řeku zalitou oranžovým svitem a pohledem na palác nad řekou. Po projetí města jsme začali hledat něco na přespání. V Maďarsku je mnohem jednoduší něco najít. Netrvalo dlouho a po chvilce hledání jsme našli pěkné místečko. V obchodě jsme nakoupili párky a rozdělali oheň. Rozdělávat stany se nám už nechtělo, bylo hezky, tak spíme pod širákem. Osmý den končí nám.

•479 km • 12 hodin v sedle

Ráno svítí slunce a je krásně. Nasedáme na motorky a vyrážíme. Na jedné maďarské pumpě k nám přijíždí Maďar a začíná se s námi bavit o motorkách a říká, že má Jawu 350. Pěkně jsme si popovídali a vydali se dál na cestu. Maďarsko projíždíme bez problémů. Rakousko už je větší oříšek, jelikož nemáme dálniční známku, tak musíme jet po okreskových cestách. V jedné vesnici narážíme na objížďku. Jedeme za kamionem, který jak se nám zdálo znal cestu, bohužel neznal a ztratil se, takže jsme vedli zase my jeho. Náhle jsme narazili na konec objížďky, kde byla zatarasená cesta a nikde žádná jiná. Ale cesta byla na dohled, tak jsme se naštvali a objeli zátarasy a přejeli trávník. Projeli jsme 100 metrů po chodníku a vjeli zpět na silnici. Bylo nám líto kamioňáka, který to samé udělat nemohl.
Stejný problém jak v Maďarsku bylo hlavní město. Ve Vídni jsme se celkem ztratili. Projezdili jsme ji křížem krážem. Centrum máme projetý důkladně. Ukazatele ve Vídni jsou typu ulice Franze Josefa, ale žádný ukazatel jak odsud. Hodně jsme najezdili, než jsme našli ceduli, která nás vyvedla ven. Příjemné bylo, že řidiči byli o dost milejší než v Maďarsku nebo Rumunsku. Když viděli, že jedna motorka přejíždí do jiného pruhu, tak automaticky nám nechávali místo, aby jsme se tam vešli všichni. Motorky si Vídeň opravdu protrpěly. Spojky u každé motorky málem odešly. V závěrečných kilometrech ve Vídni byl um zařadit vůbec nějaký kvalt. Nejhůř na tom byl se spojkou Jiří, který musel na každém semaforu štelovat spojku šroubovákem v ruce. Po vyjetí z Vídně nás už vedli cedule na Prahu. Původně jsme nechtěli jet po dálnici, ale nějakým nedopatřením jsme se ní přeci jenom objevili, tak jsme motorkám dávali co to šlo, aby jsme už byli pryč. Mysleli jsme si, že když pojedeme na Prahu, tak že vyjedeme někde u Třeboně, což se bohužel nestalo a vyjeli jsme u Znojma. Na hranicích jsme zastavili na pumpě, kde k nám přišel Rakušák a byl nadšen z našich motorek. Začal nám vyprávět, že taky takovou měl a poté se s námi vyfotil. Myslel si, že jsme nějaký klub historických vozidel. Už nás čeká jen cesta v Čechách. Motorkám zase dáváme co proto, protože chceme už dojet domu. U Bechyně, tedy asi 20 kilometrů před domovem, dochází Majklovi benzín, tak mu upouštím 0,75 litru benzínu z Panelky. Tady se loučíme s Martinem a Vencou, kteří jedou domu přes Týn nad Vltavou. Začíná poprchávat, to nám už ale nevadí a jedeme stále dál. Kolem 18 hodiny dorážíme domů.

Závěr:

Kdybych měl zhodnotit celou cestu jedním slovem, tak bych to asi nedokázal. Přivezli jsme si spousty zážitků a mnoho zkušeností na příští cesty. Vím, že až se budeme někam chystat, tak že nesmíme dát na názory těch, kteří tam nikdy nebyli a všechno ví jen z televize. Rumunsko je krásná země jen by to chtělo více času, aby se dalo projet pořádně. Jsou tam nádherné vesnice, které mají svoje specifika, která nikde jinde neuvidíte. Mají tam špatné silnice, ale hlavní bývá většinou v dobrém stavu. Všude se potulují divocí psi. Řidiči jsou opravdu agresivní. Není pro ně problém předjíždět do horizontů či zatáček. Výsledky jsou ostatně vidět všude. Všude, kde se jen podíváte, jsou kříže. Lidé jsou milý, rádi pomohou a setkávali jsme se neustále s lidmi, kteří nám mávali nebo nám říkali, že Jawu znají. Nejfrekventovanějším vozidlem je Dacie, nebo koňský potah. Dácií je zde vidět miliony v různých modifikacích a poločase rozpadu.

•Největší opravář: Michal
•Největší ztráceč věcí: Jiří (ztratil: 3-4 flašky vody, 1 láhev oleje, ponožky, vestu, pytel... většinu věcí, ale našel)

Odkaz na fotky:

http://brkikos.rajce.idnes.cz/Na_Jawe_do_Rumunska_2010/

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE