Dácií na modelech motocyklů aneb Rumunsko 2012

Ráno se nechce, ale co se dá dělat. Drákulka naše nejzlatější nám alespoň udělala snídani. Vaříme čaje, kafe a jiné startovací driáky. Skáčeme na startovací páky, motory se roztáčí. Loučíme se s Jankem, jehož pohostinnost musím v tomto místě vyzdvihnout. Loučíme se i s naším bavorákem Zdendou, který se za chvíli utrhne a jede do Ostravy. Má to narozdíl od nás docela za bukem. Janko jede na sraz endurářů a tak nás do Muráňě vyprovází na svojí KTMce.
My pokračujeme na Tisovec a Brezno. Jedeme hezkou přírodou, dokonce jsou tu i nějaké kopce a zatáčky, což je oproti Maďarsku příjemná změna. Je ráno a zase příšerná zima. Sluníčko se dlouho neprobírá a já už nevím jak mám sedět, aby mi kolena nezatuhly úplně. Za Breznem zastavujem na benzínce a koho tu nepotkáme, oba naše bavoráky. Do Bánské Bystrice po hlavní, kde působíme lehké zpomalení dopravy, ale nikdo ani není moc agresivní. Naše stroje vyvolávají zcela jiné pohnutky než agresi. V Bystrici odbočujeme na Harmanec, do známých Harmaneckých zatáček. Většina nevydrží, pod kopcem nám rupnou saze a zase řežeme. Jenom Ivan nemůže, protože má zcela oprávněnou obavu o svůj poslední ráfek. Byla by ostuda ten kousek dojet s nepojízdnou motorkou v autě.
V půlce kopců mi motorka zacuká a chcípne. Aha, benzín, to znám. Pouštím rezervu, ale motorka nestartuje. Chvíli jí roztlačuju z kopce až chytne. Jede, ale ne tak jako předtím, vynechává a to hlavně do kopce. Když jedu dolů, nebo po rovince, je to v pohodě. Říkám si, že dokud to jede, tak to nebudu řešit a tak pokračujeme dál.
Turčianské Teplice, Nitranské Pravno, Prievidza, Nováky, Bánovce nad Bebravou, Trenčín a pomalu se blížíme k hraničnímu přechodu Drietoma - Starý Hrozenkov. V Drietomě Drákula půjčuje svojí motorku Tomášovi, aby se v autě nezbláznil nudou. Ostatní pokračujou a ve snaze neotravovat moc plechovkářům život jedeme v rozšířeném pruhu za krajnicí. Zámčus najednou zastavuje, myslíme, že čeká na Tomáše. Vracím se k němu a zjišťuju, že píchnul. V tom pruhu je mimo štěrku a odpadků taky dost železa – očividně. Jedu pro ostatní a čekáme na doprovodné auto s nářadím. Sundavání zadního kola už je hračka. Horší je zase servat gumu z ráfku. Používáme k tomu stojánek Rka a nakonec se to povede. Drákula pobíhá kolem v reflexní vestě a instaluje výstražný trojúhelník – tady jsou za to docela vysoké pokuty. Ostatně přesvědčil se o tom i Václav, který při cestě z Rumunska do Tater dostal mastnou pokutu za překročení maximální rychlosti v obci o neuvěřitelných 8 kilometrů. Výměna duše je již dílem několika minut a můžeme pokračovat. Po pár kilometrech nás vítá cedule, která každého cestovatele vždy a za všech okolností zahřeje na srdci, Česká republika.

Uherský Brod, Uherské Hradiště a začíná na nás jít hlad. Rozhodujeme se zastavit v Buchlovských zatáčkách v kiosku U Trempa na klobásu nebo polívku. Je sobota a je tu veselo. Množství policajtů se skoro rovná počtu motorkářů a všichni se tu vesele nahánějí. Přítomní motorkáři nevěřícně koukají na naše stroje a když se dozví, že jedeme z Rumunska, je už slyšet jenom cvakání – to jak padají čelisti až na zem. Sjíždíme pod kopec a na benzínce tankujeme. S MAPem hodláme uskutečnit spolujízdu až do Tábora, kde se naše cesty rozejdou. Tady na benzínce se rozchází cesta nás dvou a Ivana se Zámčusem, Drákuly momentálně v autě a Tomáše na půjčeném Rku. Vyndáváme bagáž z auta a balíme všechno na motorku. Nechce se mi to tam vejít, protože prasklý kanystr nejde dát do držáku který je na něj speciálně vyroben a tak překáží na nosiči. Nakonec to tam všechno nějak naskládám, třikrát to obtočím gumacukem a je to. Loučíme se se zbylými účastníky, kteří míří ku Hradci Královému, takže za pár kilometrů u Slavkova se rozdělíme.

Martin mi svěřuje vedoucí místo v naší dvoučlenné koloně a tak na svém Navigonu ťukám Oltyně, což je místo, kde se rozdělují silnice na Plzeň, kam jedu já a na Písek, kam jede Martin, aby posléze dojel do Sušice. Ani nepostřehnu kde se zbytek odpojil a už jsme ve Slavkově. Navigace nás vede úspěšně a docela krátce přes Brno. Využívá městských okruhů, které nás vyvrhnou směrem na Rosice. Chvíli po našem vjezdu do kraje Vysočina sjíždíme z kopce, kde je semafor - někde kousek před Náměští nad Oslavou. Svítí červená a semafor nám oznamuje, že bude svítit ještě dvě minuty. Stojíme, motory běží. Naskočí zelená, řadím jedničku, přidám plyn a motorka chcípne. Je to z kopce, tak to zkouším roztočit přes kvalt. Nedělá to nic. Dojedu až do údolí, kde se opravuje most. Všechna auta mě objedou, tlačím motorku stranou. Snažím se jí nastartovat, ale nejde to. Vyndávám svíčku, jestli není ulitá. Vypadá jako normálně. Tak to nechávám tak a tlačím do kopce, kde na mě čeká Martin. Motorku vytlačím až na kopce a sjedu na nejbližší polňačku. Konsolidujeme nářadí a mudrujeme co by to mohlo být. Vzhledem k tomu jak to chcíplo mě to vede do palivové soustavy. Celou cestu mám problém s karburátorem. Sundávám ho, rozebírám, ale nic zvláštního, vypadlého ani rozpadlého nevidím. Zkouším cáknout benzín do válce, ale pořád nic. Zapalování kope a jiskra jde. Rozborkou všeho možného strávíme hodinu až Martina napadne vyměnit CDI jednotku. Jiskra sice jde, ale kdoví jak a jestli ve válci pod tlakem jde taky. Vyměním černou krabičku, kterou vozím stále náhradní, šlápnu na startpáku a motorka zavrní jako správně podrbaná kočka. Super, sice jsme ztratili hodinu, ale jedeme - a oba.
Chvíli motorku šetřím, že radši pojedu pomaleji, protože víc CDIček už nemám. Po chvíli na to nějak zapomínám a zase jedeme na plný plyn. Před námi Třebíč a za ní Telč. V Telči stavíme na Benzině. Pro benzín a taky proto, že někdo cvaknul vypínačem a je tma. Měním si brýle za čiré a přes kalhoty si beru ještě jedny, taky na tričko ještě košili. Je září a teplota už nic moc. Všímám si, že Martinovi nesvítí zadní světlo. Nemáme čas to řešit a vidět nás je, tak pokračujeme.
Mrákotín, Strmilov, po napojení na silnici 34 zastavujeme. Martinovi to nesvítí a teď není vidět už vůbec nic. Jede vzadu a to je nebezpečné. Nejdřív se snaží dozadu nainstalovat čelovku, ale moc to nesvítí. Prohození konektorů na zadním světle naprosto nepochopitelně nepomáhá. Radím mu, aby vrazil kus větve pod spínač brzdového světla na zadním brzdovém pedálu. Není přítelem prasáckých řešení jako já, ale nakonec to stejně udělá. Teď mu to svítí a hodně. Roztáčíme kola na Jindřichův Hradec z kterého sledujeme směr Tábor. Je úplná tma, asi desátá hodina večerní. Není vidět nic a bludička mého předního světla stačí akorát osvítit odrazky na patnících a bílé čáry na vozovce. To stačí, podle toho se dá jet docela obstojně. Horší je to tam, kde ani jedna z těch věcí není.
Přijíždíme k E55 a odbočujeme na sever. Strašný provoz a světlomety protijedoucích aut způsobují, že nevidím vůbec nic. Naštěstí jsme za chvíli v Táboře. Tady ovšem noční dobrodružství teprve začíná. Značky objížděk kvůli výstavbě D3 nás vedou na dálnici. Po deseti kilometrech nás vedou na první sjezd a otáčí zpátky po dálnici na Tábor. Říkám Martinovi, že je blbost se vracet a že mi tu navigace ukazuje možnou trasu - sice po okreskách, ale výrazně kratší. Jako správný dobrodruh přikyvuje a tak jedeme.
Nejdřív je silnice široká a pěkná, pak je úzká a rozbitá a pak už není skoro žádná. Projíždíme strašné zapadákovy a já čekám, kdy dojde k setkání mého kola a cizího živočišného druhu. To se naštěstí nestane a jsme na silnici 19. Zastavujeme a loučíme se. Za dva kilometry se naše cesty rozejdou. Je kolem jedenácté a v Oltyni na kruháku vyrážím směr Plzeň, zatímco na výjezdu na Písek se ve tmě ztrácí Martinovo brzdové světlo.
Silnice je naprosto pustá a já si uvědomuji, že už jsem dlouho nebral benzín. Nevadí, mám přece ještě plný kanystr. Zastavuju, abych dolil z kanystru do nádrže. A sakra, kanystr prasknul na třetím místě a cestou mi všechen benzín vytekl. Koukám do nádrže, nic moc tam není, ale mám ještě plnou rezervu. V Milevsku je benzínka, tak se stavím tam, je to kousek. Měsíc vůbec nesvítí a tma je neprostupná. Jedu a nepotkám vůbec nikoho. Milevsko, benzínka, zastavuju. A sakra, tady mají jenom do desíti a teď je už skoro půl dvanáctý. Koukám do navigace, kde je nejbližší další benzínka. Na Orlíku je Benzina, ty mívají otevřeno alespoň do půlnoci. Kousek za Milevskem už musím přepnout na rezervu. Konečně ten táhlej kopec dolů na Žďákovák. Přejíždím noční Orlickou přehradu, dnes tu nikdo žádný sudy dolů nehází, a jedu nahoru k benzínce. No, super, tady mají dokonce jenom do osmi. Koukám do obou nádrží a nevypadá to vůbec slavně. Začínám pomýšlet na to, že přespím někde v lese a ráno docuknu pro benzín.
Chce se mi ale domů a tak prosím navigaci o další benzínku. Další je na R4ce u Letů. Jestli ani tam nebudou, tak jsem v loji. Jedu a čekám kdy motor zacuká a chcípne. Zvládli jsem to. Benzínka svítí a je otevřená. Beru obě plné a točím kola na Březnici a Rožmitál pod Třemšínem. Kolem vojenského újezdu Brdy na Spálené Poříčí a už jsem prakticky v Plzni. Posledně při návratu ze Slovinska jsem přijížděl od Nepomuka a při nočním průjezdu Plzní nasával sladovou vůni. Dneska bych tenhle čichový vjem taky ocenil, ale radši volím kratší variantu cesty přes Starý Plzenec. Fabrika na Bohemia sekt nikterak nevoní. Ještě přejedu Berounku, jeden a druhý kopec a jsem doma. Nikdo tu není. Vítá mě jenom pes. Na plotně ale stojí guláš a čeká mě měkká postel.

Chcete-li se o nás a našich motorkách dozvědět víc. Navštivte naše klubové stránky.
Kompletní fotogalerie všech kdo cestou fotili najdete na mých webových albech.

Závěrem dovolte, abych touto cestou popíchl rozsáhlou antičínskou komunitu m.cz. Až na mojí Hondu jsou všechny motorky vyrobené v číně (fa. Skyteam nebo Jincheng), bavoráky nepočítám. Jediné na čem se objevil defekt byly japonské ráfky Takegawa a japonský tachometr Koso.
Není mým cílem zde tvrdit, že jsou čínské motorky předobrazem kvality. Jednoduše řečeno, když se o motorku staráte, tak se dá i na té číně dojet kam chcete a parádně si to užít. :-)