Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

Ráno se probouzím okolo osmé hodiny. Jdu se trochu proběhnout po pláži, plavu v moři a dávám si důkladnou sprchu. Potom balím stan a zjišťuji, že místní borovice asi mají „své dny“, vše je pokryto smůlou z jejich šišek, nepříjemné. „Zalepuji“ stan do obalu a jdu se znovu vysprchovat. Balím zbytek věcí a neuniknu pozornosti vedle mne kempujícího páru italských důchodců. Pán ke mně přichází a vyptává se na můj motocykl, má v plánu si koupit enduro a moje Super Tenere se mu líbí. Potvrzuji, že je to kvalitní a spolehlivý stroj, ale asi nikde jej nekoupí takto hezký, originální barevné kreace stály částečně za neúspěchem tohoto stroje. Nakonec jsem téměř násilím donucen s nimi posnídat na „zápraží“ jejich karavanu. Oba mluví na Italy obstojnou angličtinou a paní se neustále stará, jestli nemám ještě na něco chuť. Milí lidé mi vždy zvednou náladu a tak s úsměvem na tváři opouštím kemp a vyrážím po pobřeží směrem na východ, ke Korintosu. Zpočátku si cestu opravdu užívám, silnice je prázdná, klikatí se po pobřeží, občas se zvedne do skal nad moře a proudící vzduch příjemně chladí. Po zhruba 50km cesty ale přichází změna. Jedna vesnice střídá druhou, provoz houstne a teplota stoupá. Do Korintosu přijíždím otrávený a zpocený. Najíždím tedy na dálnici a po půl hodině dorážím do Atén. Chválím sám sebe za nápad cestovat jen v triku a motokrosových chráničích, které dobře větrají a tak se dá úmorné vedro celkem snášet. I když se později ukáže, že mé paže, celý den exponované v chráničích slunečnímu svitu připomínají zebru. Nebo spíše tygra? Celé Atény jsou vyzdobeny vlajkami s olympijskou tematikou, nicméně cedule s naznačujícími směry k jednotlivým sportovištím chybějí. Naštěstí brzy vidím střechu Olympijského stadionu a po chvilce k němu i dorážím. Cestou zjišťuji, že řecký asfalt je asi ještě daleko horší než nechvalně známý chorvatský. Při každém pokusu o rychlý start z křižovatky protáčím zadní kolo i na dvojku a pokud při tom ještě zatáčím, připadám si jako jezdec ploché dráhy. Nejdříve několikrát „odšlapávám“, ale po chvilce dostávám povrch „do ruky“ a z křižovatek odjíždím při zatáčení kontrolovanými smyky. Po příjezdu ke stadionu, kam se sice nesmí, ale Řekové motocykly nepovažují za vozidla, takže mě všechny policejní hlídky ignorují, přichází veliké zklamání. Atletika je na dnešní večer již vyprodána. Pro uklidnění vyrážím na nejbližší kopec který vidím, sjíždím se silnice a i s naloženou motorkou se nahoru „drápu“ po turistických cestách. Nahoře mě čeká překvapení v podobě úchvatného pohledu na Atény a obrovskou věž, která z dálky vypadá jako rozhledna, avšak jedná se o řídící věž vojenského letectva. Již uklidněn se vracím zpět na úpatí hory a volám Jannisovi, novému známému z lodi. Potvrzuje, že ke mně dorazí do deseti minut a také tak činí. Doráží na svém Transalpu a když mu říkám o problému s lístkem na večerní atletiku, uklidňuje mne, že večer budu mít určitě úspěch. Většinu lístků si totiž rezervují autorizovaní prodejci v jednotlivých zemích a když je do 3 hodin odpoledne neprodají, objeví se opět v systému prodeje přes pokladny. Sháním se po ubytování, musím někam složit zavazadla. Jannis okamžitě nabízí svůj dům, což slušně odmítám a vzdáváme se hledat vhodný hotel. Po hodině nalézáme první, kde mají volný pokoj, chtějí za něj ovšem 300 EUR, takže odhazuji slušnost a stěhuji s k Jannisovi a jeho ženě. Mají veliký dům jen pár kroků od Olympijské vesnice, dostávám pokoj pro hosty, sprchuji se, odkládám zavazadla a „po Řecku“ – jen v kraťasech, triku a přilbě vyrážím zpět na stadion. V Aténách téměř chybí jakékoliv značení, takže se ocitám u policejního zátarasu, kde mne hlídka odmítá pustit dále, protože silnice sice vede směrem ke stadionu, ale přímo kolem Olympijské vesnice, kam smějí pouze oficiální vozidla. Vysvětluji situaci, zátaras je otevřen a cesta je volná. Cestou narážím na několik dalších kontrol, ale ty už jsou informovány vysílačkou, že se blížím, takže mi jen ukazují, že mám pokračovat. Milé… Dorážím ke stadionu, parkuji motorku na chodníku před hlavní branou, proti čemuž nikdo nic nenamítá a uháním k pokladně, kde je obrovská fronta. Nakonec kupuji lístek od Garryho, což není překupník, ale britský fanoušek, který má lístek i pro svou ženu, která však těsně před odletem onemocněla, takže mu lístek přebývá. Dokonce mi dělá slevu z 80 EUR na 70 a vyrážíme společně hledat svá místa na tribunách. Garry mi ještě kupuje pivo a pak společně fandíme střídavě českým a britským atletům. Atmosféra je velkolepá, stejně jako technické řešení střechy stadionu. Mě dělají radost výkony českých atletek, obě naše tyčkařky se lehce kvalifikovaly do finále a diskařka Věra Pospíšilová-Cechlová po tvrdém boji a chvíli jasného vedení končí nakonec těsně na čtvrtém místě, což je sice smůla, ale určitě ne neúspěch. Kolem půlnoci opouštím stadion a podle GPS se prázdnými Aténami vracím zpět k Jannisovu domu, přičemž si hojně užívám drifty na kluzkém asfaltu. Je to opravdu zvláštní povrch, velmi kluzký ale přitom skutečně umožňuje motardový styl jízdy, aniž by jezdec sundával nohy se stupaček „Doma“ jsem zahrnut pivem a pizzou, posloucháme jazz a diskutujeme dlouho do noci o motorkářích v Řecku. Dozvídám se, že 95% motocyklů zde tvoří endura a cestovní endura, z nichž asi 30 procent jsou modely Honda Transalp a že motorkáři v Řecku prakticky neexistují. Ačkoliv zde motorek jezdí obrovské množství, nejsou to motorkáři, lidé prostě používají motocykly jako dopravní prostředek, nikoli pro zábavu. Jannis potvrzuje mé postřehy z ulic, že kdo má v Řecku přilbu, je tak trochu za „exota“, o oblečení s protektory ani nemluvě. Nejčastější „výzbroj“ na motocykl jsou pantofle, kraťasy, sluneční brýle a ledvinka s cigaretami, často také jedno až dvě polonahé děti sedící na nádrži. Ptám se, jestli je legální jezdit bez přilby a Jannis říká, že přilba je ze zákona povinná, nicméně policisté chápou, že ve vedru je její nošení nepohodlné a proto její absenci nechávají bez povšimnutí. Jak jsem postřehl, nechávají bez povšimnutí téměř vše kolem motocyklů. Prodírání se kolonami, jízda po chodníku, jízda na červenou, vše se tady děje přímo před jejich očima, avšak zcela bez postihu. Koneckonců, vše jsem pochytil velmi rychle, takže až na tu přilbu se ze mne stal během jednoho dne zkušený řecký motorkář. Pardon, osoba dopravující se na motocyklu…

Fakta etapy:

Délka: 341,4 km
Průměrná rychlost: 55,4 km/h
Nejnižší bod dle GPS: 1 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 1348 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE