Přes rakouská jezera na Grossglockner a zpátky

3. Den

Budíme se v půl sedmé, Pepa vyráží do sprchy, já začínám balit. Řetěz ok, dolévám olej. Neprší, hurá. Vyjíždíme a já začínám cítit lehkou nervozitu. Je to tady, hřeb naší cesty, blížím se na místo co znám jen z fotek a webkamer… Pepa už tu byl, tak těžko říct. Odbočujeme z kruháku za kempem na Grossglockner strasse a jedeme údolím plným chat, penzionů, obchodů. Hory nalevo, napravo, před námi, nestíhám zírat. Silnice se kroutí a já si pořád říkám, kde je sakra ta brána? Ha, tady je. Stavíme, je přesně 8h. Jdu do bankomatu vybrat Eura na zaplacení mýtného. Automat zběsile chroustá, ale má s mojí transakcí evidentně problém a nedá mi nic. Platí to teda Pepa, ale při průjezdu si všímám Pay místa, takže jsem paní v budce klidně mohl dát kartu. No nic, jdeme na to. Pepa spouští kameru, já se zapínám a jedeme. Silnice prázdná, ale mokrá. Nikde nikdo. Předjíždíme dva kolaře a nás jedno auto. Ten výhled je neskutečnej, dalo by se tu fotit každých pár metrů. Zastavujeme ale jen jednou, stojí to ale za to. Zatáček nespočet, ale začíná se snižovat viditelnost, jak nastupuje mlha a když mi podruhé za sebou v zatáčce ujíždí zadní kolo, malinko zvolním. Blížíme se k nejvyššímu bodu, předjedeme další cyklisty (netuším v kolik museli vyjet…) a odbočuji doleva na vyhlídku Edelweissspitze, na kterou vedou poslední esíčka z kostek. Kupodivu kostky se smekají snad míň než asfalt, takže se to dá a jsme nahoře. Není vidět vůbec nic, jsem trochu zklamanej a pouštím ošklivá slova směr počasí.

Pár fotek ale uděláme a užívám si alespoň ten pocit. Vím jak to tu vypadá když je hezky a co mám pod sebou.

Sedáme na motorky a hurá dolů směr ledovec, snad to bude lepší. Kostkám nevěřím, nechávám motorku brzdit jedničkou a občas vystrčím jistící nohu. Jsme zpátky na hlavní strasse, dáme se za dvěma německými motorkáři  a po chvíli nás staví pán ve vestě. Nalevo visí pár horolezců a omlacují dolů moc nedržící kameny, kde to radlice shrábne stranou. Všímám si, že blinkry mi mění rychlost blikání a odhaluji nesvítí přední levý. No nic, na to bude čas jinde. Klesáme a začíná být vidět.

Je to nádhera, místy i sucho, takže si užíváme zatáčky a místy stavíme a fotíme, natáčíme… Dobrý, fakt dobrý… Dojíždíme na kruháč, na něm prvním výjezdem směr Kaiser Franz Jozef Hohe. Silnice suchá a my přidáváme na rychlosti a náklonu v zatáčkách, takže si tu klikatici užíváme. Nutné focení u vodopádu a jsme tam. Projíždíme několikapatrovou garáží a stavíme nahoře na placu pro motorky. Nestačím zírat na ten zasněženej ledovej masiv před/pod sebou, hučení peřejí zespoda. Sakra, člověk je proti přírodě fakt malinkej… Fotíme, Pepa jde pro suvenýry a já se kochám. Všímáme si červeného tlačítka a také webkamery, takže ho mačkáme, ozve se „cvak“. No, třeba budem slavný…

Zdravíme se s nadšenci na 50ccm mopedech a jedeme dolů. Do mnou vybraného kempu ve městečku Lunz am See nám zbývá ještě mraky kilometrů. Ty dáváme celkem s přehledem, ač téměř pořád prší. Dáváme si zatáčky podél řeky, ale Pepa najednou stojí a ukazuje na spojkovou páčku. Lanko nevydrželo a drží na posledním vlásku. Jsme přímo kdesi u hotelu, takže se ptáme na motoservis. Je to prý cca 12km ve městě Spittal an der Grau. Nakope tam trojku a jedeme. Hurá, povedlo se, stojíme před docela velkou motoprodejnou/servisem všech možných značek. Cca 40motorek před ní, asi na prodej. Je 13h, chlapík uvnitř náš problém pochopí, ale že až ve dvě. Polední pauza 2h a pracovní doba celkem 6h. No neber to, kdoví jestli taky za 20hrubého?.. Mezitím měním žárovku blinkru, ale i ta stará je OK, jen kvůli korozi není pořádný kontakt. Malinko jsem to očistil a hurá, zase blikám. Před druhou se to sjíždí, občas mechanik, občas jiná pozice. Nikdo si nás ale nevšímá, tak přesně ve 14:00 jde Pepa dovnitř a vysvětluje problém. Šéfik rozumí, ale nabídne nám jen to lanko. Poprosíme tedy alespoň o gola sadu. Nějaké nářadí sice vezeme, ale celou golu jsem vážně nebral. Během 20ti minut se nám daří lanko vyměnit a vyrážíme dál. Je to zdržení, dojezd do kempu dle navigace v 19h. Zase leje. Představa stavění stanu a spaní s těmi promočenými věcmi nic moc, tak přemýšlím o penzionu. Pepa mě ale ukecá a jedeme dál. Ještě, že tak. Přestane pršet a kilometry začínají ubíhat pekelným tempem, když v těch prázdných zatáčkách konečně zjišťuju, co to je motorka. Takhle jsem ještě nejel, za chvíli nemám kam řadit, tak nechávám za 4 a v otáčkách si to s TDM vysloveně užíváme. Tankujeme kousek před kempem, kde pohledy vyhecujeme mladého olympionika, aby za to při odjezdu z pumpy pěkně potáhl. Nezklamal. Vzpomínáme si na staré dobré - můžeš bejt chudej, ale musíš mít audinu :). Přijíždíme do městečka a kempu. Vypadá pěkně, ale v recepci nikdo. Tak Pepa volá a za chvíli přichází usměvavá paní. Platím 21Euro, bereme flek s výhledem na řeku. Není co vymýšlet, potřebujeme se vyspat a ráno brzo vyrazit směrem k domovu. Jdu ještě zkusit řeku, trochu jsem si celou cestu přál přesně v takové se vykoupat. Voda průhledná, ale dle mých senzorů na nohách neměla ani 15°C, takže na to kašlu. Doleju olej, namažu řetěz. Pepa mluví něco o tom, že skáčeme pořád jen kolem mé motorky. No jo, nemá olejožrout a hlavně má řemen, tak co dodat no. Povečeříme housky a salám z Lidlu a usínáme.

Najeto 444km.

4. Den

Budíme se v půl osmé, balíme a za hodinku startujeme motorky. Bohužel plnící hrdlo na olej u TDM850 někdo vymyslel uvnitř plastů a při snaze dostat se tam flaškou mi to večer nakapalo na svody. Efekt na sebe nenechává dlouho čekat a jsem v kempu atrakcí s čoudem od motoru a smradem spáleniny. Dávám Pepovi cedulku od stanu, ať ji vrátí, že jedu smrdět před kemp. Koukneme na jezero a pak už nejrychlejší cestou směr ČR. Dálnice vynecháváme jako po celou cestu. Hory se zmenšují, provoz přibývá, je konec říkám si… Co čert nechtěl, zákaz vjezdu a něco napsáno. Tudy asi neprojedeme. Pepa se hrabe v navigaci, ale moudrej z toho není. Přichází k nám místní chlapík v trenkách. Na dotaz zda se pobavíme anglicky, odpovídá zvučné JA! Cestu nám ale radí a lámanou Aj se ptá, odkud jsme. Popisujeme mu kousek od Hradce Králové, ale chce po nás nějaké bigger city than Hradec v okolí. To už nás nenapadlo, takže mu říkáme, že prostě nahoře u Polska. Zná prý jen Budweisser. Rozloučíme se, ale Pepa to hned točí zpátky k chlapíkovi a tahá z brašny dvě plechovky Kozla, které jsme si vezli od úterka. Chlapík s úsměvem odchází a po chvíli se vrací s z lednice vytaženými lahváči. Měníme a za všepřítomných úsměvů to mažeme pryč. Těsně před ČR zákaz vjezdu a objížďka, zase. Ale co. Tankujeme za hranicemi a cca 30km od Pelhřimova se dělíme. Pepa zůstává u známých. Já to mám dle navigace ještě 4hodiny a 220km domů. Loučím se a mažu co to dá. Předjíždím kolony kamionů, každou chvíli semafor. Chytám se za dva motorkáře a jedeme spolu. Když se ale dívám na tachometr a pak před sebe, nechápajíc zjišťuju, že to borci najednou zatlápli na hlavní, aby před sebe pustili auto z připojovacího pruhu. Beru za obě brzdy a s pískáním zastavuji těsně za nima, aby to samé mohl udělat kamion jedoucí za mnou... Vytočenej je předjíždím a jedu si svoji. Zlatě v Rakousku, tam je ta mentalita (spíš dementalita) řidičů malinko jiná. Kousek před Chrudimí dojíždím GS 1200 s Béčkovou značkou, jedu za ním do mraků, které nevěstily nic pěkného. Taky že jo. Z ničeho nic dostávám do boku poryv, kterej mě hází pomalu za pulicí čáru a s kapkama v průměru 2cm zjišťuju, že behěm pár vteřin mi voda valí vnitřkem hadrů až do bot. Vidět není vůbec nic, ale GSo jede a proč taky zastavovat. Z tohohle musíme vyjet pryč. V Chrudimi je už klid a já úplně mokrej suším ve stupačkách co se dá, trenky ale řekly jasné NE. Projíždím kolem našeho domečku, ale nestavím, cíl mám dnes stejně jako výjezd ještě o kousek dál. Kousek před Opočnem znovu zmoknu, takže si ve městě vyklopím helmu abych něco viděl. Blbej nápad. Vosa si to namířila přímo pod řemínek, dává mi tři upomínkový na ohryzek a letí dál. Začíná to pekelně bolet, naštěstí jsem si ráno bral lentilku na alergii. Za chvíli se to ale nedá a já se musím rozepnout, těch 5km ale už dávám celkem v pohodě. Mažu si to cibulí dávám uschnout věci a dolévám olej. Nakonec si holka vzala cca 1,4l, což není tak strašný. Na tachometru nám svítí něco přes 75tis km.

Najeto 464km.

Co nakonec. Psát tu o GG je jako nosit dříví do lesa, ale třeba někoho zaujme zase další pohled... Zážitků a zkušeností nespočet. Bylo to parádní a nedá se to slovy moc popsat, stejně jako fotkami vyjádřit to, co jsme opravdu viděli. Cesta povětšinou ekonomická dle navigace (která nás občas pěkně zkoušela), bez placených úseků. Na dálnici jsme nenajeli vůbec. Rakousko nabízí pro motorkáře opravdu moc, je to krásná země se spoustou zajímavých míst a ještě tam určitě párkrát zavítáme…

A ještě videjko z Pepovi dílny... (kameru kupoval den před odjezdem :-))

https://www.youtube.com/embed/oM4XKcSfEw0

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE