Podzimní víkend v Alpách

Všechno to začalo… no asi před rokem, kdy jsem – po dvaadvaceti letech na čtyřech kolech – začal znovuobjevovat svět motorek. Tedy motorek – s ohledem na pozvolné páprdovatění přesněji řečeno svět skútrů. Rok se s rokem sešel a mezi tím jsem původní stroj vyměnil za trochu větší, ten zase za trochu silnější a ten pro změnu za ještě trochu větší, až jsem skončil u... no, nic moc, ale na mě dobrý -  dvěstěpadesátky X-maxe. Jedním z důvodů výměn byla prodlužující se délka jízd, které jsem na skútříku absolvoval – od původního ježdění kolem komína po občasné výlety s třímístným počtem kilometrů. A odtud už byl jen krůček přemýšlet o nějaké větší „ráně“. Posledním impulzem byla květnová cesta za potápěním do Chorvatska – protože nás jela relativní spousta a v týmu máme pár motorkářů, napadlo mě, že by se dalo uvolnit trochu místa v expedičním Tranzitu, pokud by nás pár jelo po vlastní ose – samozřejmě přes alpské průsmyky. Z různých důvodů to tehdy nedopadlo, ale červíček už začal hlodat a bylo jasné, že „někam“ vyrazit prostě musíme. Cíl byl zřejmý – Alpy. Horší to ale bylo s termínem. S podobným bláznem Jirkou (jezdícím ovšem na Hondě Hornet) jsme dali dohromady kalendáře, abychom s hrůzou zjistili, že první společný relativně volný víkend máme až za čtvrt roku v září. Je sice svátkem prodloužený, ale na sobotu už máme domluvenou zase jinou potápěčskou megaakci, takže přidáváme den dovolené a počítáme s třídenní akcí neděle – úterý. Upřímně řečeno – vzhledem k podzimnímu termínu jsem tu domluvu bral spíš jako společenskou formalitu pro pocit, že jsme to dopředu nevzdali – na přelomu září a října bude přece beztak už hnusně.

Po třech měsících, kdy se z hlediska příprav akce nedělo v podstatě nic, se znenadání přiblížil týden T a já se jen tak z cvičných důvodů v pondělí podíval na oblíbené windyty.com na vyhlídku počasí. A spadla mi čelist – po poměrně hnusném týdnu se v sobotu začne vyjasňovat a od neděle má nad střední Evropou včetně Rakouska panovat stabilní slunečné počasí. Po ověření na několika dalších serverech vypukla panika – kruci, my snad nakonec budeme muset jet! Začalo horečné plánování, kam a kudy se vlastně vydáme. Základem byl samozřejmě profláknutý GG – ale Jirka tam ještě nebyl a já už dávno. No a pak něco okolo.

Průběžně sledujeme na webkamerách krásně zelené stráně v okolí GG – až přijde středa půl deváté ráno. Na GG začíná sněžit a během dopoledne napadne dobrých 30 centimetrů. Říkáme si, že je vymalováno a akce padá. Jenže situace se mění každým okamžikem – odpoledne už jsou silnice komplet protažené, ze čtvrtka na pátek sněhu znatelně ubývá a i v noci je nad nulou, v sobotu leží na stráních posledních 5 cm a silnice jsou suché. Tak že by přece?

Komplikuje se ale zase situace na domácí půdě – zjistili jsme, že v neděli asi nedáme původně plánovaný časně ranní start a budeme moci vyrazit až odpoledne. Chybějící půlden si vyžaduje nějaké změny – rozhodujeme se z itineráře vypustit jednu „panoramastrasse“, kterou jsme měli v úmyslu projet cestou tam, a pojedeme rovnou na GG. No a poslední změna – na večírku po vydařené sobotní akci jsme se o plánu na cestu zmínili před dalším motopotápníkem z našeho teamu, zkušeným motorkářem Tomem. Ten bez váhání souhlasí, že se na svém V-Stormu přidá aspoň na GG, byť odtamtud bude muset večer vyrazit zase zpátky, neboť pracovní povinnost volá. Naposledy kontrolujeme počasí a padá finální rozhodnutí – ZÍTRA JEDEME!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE