Podzimní víkend v Alpách

Den 1

Sraz s Jirkou máme na pumpě před Dobříší v půl šesté večer, Toma musíme vyrvat ze spárů rodiny o kus dál, a můžeme frčet na jih. Prvním cílem jsou Volary, kde spíme ve vyzkoušeném penzionu U Kadleců. No – spíme. Jak kdo. Už na večeři cítím, že se „něco“ děje, po dlouhé době ani nedojím pizzu a jdu spát. Bohužel „něco“ se děje stále intenzivněji, takže zatímco kolegové chrní spánkem spravedlivých, já trávím půl noci na WC a druhou půlku bezesným koukám do stropu a proklínáním tikajících hodin. Kdesi za okny zuří zatmění měsíce, ale mě je to úplně jedno. Malou útěchou je mi jenom to, že podobný problém hlásilo před dvěma dny jedno z dítek a celá záležitost zmizela do 24 hodin. Tak snad…

Den 2

Ráno jsme chtěli vyrazit v šest, na radu (přesněji řečeno prosbu) majitelky ale odkládáme snídani na sedmou. Zatímco se kolegové cpou, já usrkávám hořký čaj, ale zdá se, že to nejhorší je zažehnáno. Než pobalíme a natankujeme, je nakonec skoro osm, když konečně opouštíme rodnou hroudu. Cesta ubíhá celkem přijatelně, jen nekonečná objížďka před Pasovem nás připravuje o dobrou půlhodinu drahocenného času. Co je ale horší – očekávané jasno nikde, je zataženo a podzimně sychravo. Věříme ale rosničkářům a statečně pokračujeme k horám, jejichž obrysy se postupně začínají objevovat v dálce.

Kolem dvanácté parkujeme u pumpy v Zell am See a už je jasné, že je konec nadějím na hezké počasí – nad horami je zataženo a vrcholky kopců jsou beznadějně schované v mracích. Pak má ten kapitalizmus fungovat, s takovýma předpověďma… Nicméně když už jsme tady, program je jasný – vyrážíme nahoru.

Projíždíme mýtnicí a – světe div se – objevuje se díra v mracích a v ní prosvítá slunce. Morálku mužstva to znatelně zvýší – že by to přece jen vyšlo???

Nicméně jde jen o chvilkovou slabost boha Termosky. Kroutíme serpentýny a čím výš se ocitáme, tím jasnější je, že dneska se panaramata konat nebudou. Když dorážíme nahoru, je kolem nás celkem poctivá mlha s teplotou těsně nad nulou. Ještě že tu mají ty kopce kolem aspoň na fotkách...

Po chvíli se sice mraky trochu roztrhají, takže je možné vidět aspoň nejbližší okolí, ale pár desítek metrů nad námi se to pořád válí a vypadá to beznadějně. Naštěstí aspoň nefouká vítr.

Vyjíždíme na Edelweissspitze pro povinnou vrcholovou fotografii, rozhlížíme se, kam to jde (což je asi tak 500 metrů dolů z kopce), přemýšlíme o nesmrtelnosti chrousta a já jen čekám, kdy to schytám za vydařenou „předpověď“. Ale zase jsme nahoře skoro sami – no komu se to kdy podaří?

Situace ale dostává rychlý a nečekaný spád, když zaslechneme povědomý zvuk dobře šlechtěného čtyřválce a po chvilce se na horní plošině objeví krásně zachovalá stará závodní škodovka stotřicítka. Samozřejmě okamžitě ztrácíme zájem o vedle stojící Porsche 911 a vrháme se obdivovat krasavce z Boleslavi, jehož sympatická posádka se trochu diví, proč jsme tady, když na druhé straně kopce svítí sluníčko a panuje všeobecná pohoda.

Zatímco si necháváme tuto informaci asi tak pětkrát zopakovat, jestli se nám to jen nezdá, Tom v depresi konzultuje TomToma a společně se rozhodují, že je nejvyšší čas vypadnout zpátky do Prahy, aby nedojížděl někdy o půlnoci. Marně ho lámeme, ať s námi popojede ještě ten kousíček za druhý tunel – vše marno, je to prý daleko a kdoví jak je to doopravdy s tím počasím… Dole pod odbočkou se tedy (skoro) se slzami v očích loučíme, Tom mizí zpátky směr Zell am See a my pokračujeme skrz tunely dál na jižní stranu.

A opravdu – GG dostál své pověsti o tom, že někdy je počasí před a za druhým tunelem dramaticky rozdílné – zatímco ze severu vjíždíme mlhou do ojíněného a orampouchovaného portálu, o tři sta metrů dál vyjíždíme do slunce. Připadáme si jak Alenka v říši divů – tohle jsme opravdu nečekali. Myslíme na Toma, kterému po celodenní cestě chybělo deset minut jízdy do letního modra… Konečně se - poprvé a zdaleka ne naposledy - kocháme nádhernými panoramaty okolních kopců, které jsou dole podzimně barevné a nahoře elegantně bílé. Tak přece jen... Neskutečná nádhera.

Depka okamžitě mizí, chechtáme se a s hubama od ucha k uchu sjíždíme dolů. Místo klopení zatáček na každém rohu zastavujeme, nadšeně po sobě pokřikujem a fotíme hory, silnici, ovce, sníh, trávu, zatáčky, rovinky, potoky, sebe a zatáčky, sebe a ovce... Kdyby to šlo, vyfotíme i ten vítr, který fičí z údolí.

Odbočujeme směr Kaiser Franz Josef Höhe a po liduprázdné silnici upalujeme nahoru. Krátká čůrací pauza u vodopádu (inu, inspirace) a za chvilku jsme na konečné.

Parkujeme u lanovky k ledovci, chvíli pátráme, kterýže kopec je vlastně ten Grossglockner a pak už si jen užíváme modrou oblohu a zářící slunce, které na jeho masivu vykresuje krásnou plastickou kresbu. Pořizujeme si webové "selfíčko", prohlížíme ledovec, štoly a další místní zajímavosti. Skoro nikdo tu není, žádné letní davy, můžeme se neomezeně rozvalovat a kochat kopci okolo. Když se nabažíme, odlovíme kešku, ještě chvilku posedíme na sluníčku, lapeme teplo a najednou je na světě krásně.

Čas ale pracuje proti nám - nedá se ale nic dělat, musíme dál. Sedáme na stroje a sjíždíme do údolí a dál na východ směr Gmünd a přehrada Kölnbrein (Malta). Slunce postupně mizí za okolní velikány, když vjíždíme na Hochalmstrasse a – opět zcela sami – frčíme k přehradě.

Tady pěkně fouká, ale zase nikde ani noha, takže si můžeme monstrózní betonovou placku užít podle potřeby. V infocentru a na panelech studujeme, jak to tady vlastně s tou vodou funguje, fotíme se na webkameře a pořizujeme i pár fotek na pověstné "vzdušné" plošině. Škoda, že hráz nezůstala v původní podobě čistého oblouku, bylo by to ještě zajímavější. Dodatečně vybudovaná betonová pata (rozměrů asi tak Slapské přehrady) hrázi přece jen na eleganci a výšce opticky ubrala. I když zase lepší, než to celé nechat ujet do údolí...

Sledujeme poslední paprsky slunce, ozařující nejvyšší štíty hor, a už skoro potmě míříme zpátky do údolí. Dost se ochladilo a taky zjišťujeme, že bez dobíjení našich tělesných baterek sluníčkem toho máme tak trochu plné zuby a bylo by dobře najít nějakou teplou postel.

Stavíme v první „Hütte“ pyšnící se cedulí „Bikers welcome“ a fakt – během pěti minut už jsou helmy a rukavice v sušárně a my se válíme ve skromném, ale pěkném pokojíku.

Po prvotní regeneraci a rozmrznutí jdeme dolů na čaj a skvělý guláš, pro mě první jídlo po celodenní dietě. Zjišťujeme, že máme jiný problém – tady vysoko v horách prostě není signál mobilu a není jak dát o sobě vědět, že jsme OK. Chvilku se bezúspěšně pokoušíme běhat i venku, kdyby přece jen, ale pak únava a zima vítězí a rozhodujeme se informování bližních nechat na ráno. Mobily jsme hodili na polici a zalezli do peřin – když v tom píp píp – dorazila SMS od Toma, že je v pohodě doma. Nevím, jak to dokázal, ale byla to první a poslední radiová vlna, která sem doletěla. Všechno další snažení bylo zase k ničemu.

V noci se ještě pokouším fotit měsíc, svítící oknem přímo do postele – škoda že jsme tu nebyli o 24 hodin dříve, mohli jsme pozorovat celé slavné zatmění v přímém přenosu rovnou z pelechu.

Den 3

Tentokrát vstáváme podle plánu v šest a v půl sedmé už vystrkujeme nosy z chaty. Měsíc a slunce si střídají službu, ale sluníčko zatím svítí tak maximálně na špičky okolních skal a tady v úzkém údolí panuje pěkná kosa – odhadem nějakých mínus 5 stupínků. Nastartujeme, abychom ohřáli motory, a čas využíváme k oškrábání motorek a zabalení těch pár krámů, co vezeme. Přitom zjišťuji, že španělský výrobce mého kufru nejmenované značky jaksi nepočítal s tím, že bude mrznout, takže přidržovací plastové pásky víka kufru trvají na svém zmrzlém tvaru a při otevření kufru okamžitě praskají. Nu což.

Silnice je suchá, ale přesto s mimořádnou opatrností sjíždíme dolů a po odeslání všech čekajících SMS (a přečtení vyčítavých odpovědí) vyrážíme vstříc dnešnímu dni. Kvůli studeným gumám jedeme opravdu předpisově, což se vyplácí – v jedné z vesniček už takhle ráno číhá bdělý policista s ručním radarem.

Fotíme se u muzea Porsche a pokračujeme k další perle našeho výletu – k Nockalmstrasse. Platíme deset éček, zdravíme se s uvítacím výborem v podobě dvou supů (jak optimistické!) a vyrážíme nahoru za sluncem.

Opět jsme tu úplně sami a náležitě si toho užíváme. Za chvilku jsme na nejvyšším bodě, kocháme se pohledem do širokého okolí a nasáváme teplo ze sluníčka, pálícího z úplně modré oblohy.

Následují zatáčky, zatáčky a zase zatáčky, nádherná příroda, slunce, vodopády a jezera – co víc si přát.

Sjíždíme do údolí a konečně odbočujeme na sever směr domov. Opět stoupáme po krásné silnici až k Taurracher see v sedle ve výšce 1763 metrů. Dáváme pauzu, labužnicky se rozvalujeme na břehu na polstrovaných lehátkách, ukusujeme čokoládu a nádherně čistá voda skoro láká ke koupání. Sníh na okolních kopcích nás ale rychle vrací do reality. Můžeme tak maximálně závidět cachtalům v termálním bazénu na protější straně. 

Frčíme dál, dole projíždíme kolem maličké, ale úžasné soutěsky do prosluněného údolí, podle úzkorozchodky (škoda, že už mají po sezóně) pokračujeme do Mauterndorfu a pak pro změnu zase do kopce.

Ve výšce 1730 nadmořských metrů projíždíme luxusním zimním střediskem Obertauern. Fotíme se s úplně novým památníkem Beatles a pokoušíme se spočítat desítky vleků a lanovek. Moc se ale nezdržujeme - tady je to na nás přece jen zbytečně moc civilizované.

Během pár minut se spouštíme o více než kilometr dolů a pokračujeme přes Annaberg do Abtenau.Tady máme dilema – doleva na Postalmstrasse, nebo doprava k Halstattsee? Nakonec nostalgicky zvítězí cesta kolem Halstattského jezera (a polední pauza se vzpomínkami na zdejší potápěčské a ferratové zážitky) a pod Dachsteinem pokračujeme krásně kroucenou silnicí k Altaussee. Tady totiž máme spadeno na vyhlášenou Loser Panoramastrasse.

Po chvilce nejistoty nacházíme tu správnou silničku a už si to kroutíme opět serpentýnami nahoru. Kocháme se nádhernými výhledy na kopce a jezero, vyhříváme se na slunci a vůbec, ale vůbec se nám nechce zpátky.

Nakonec ale vítězí pocit odpovědnosti a nezbývá, než nadráždit stroje a vyrazit k domovu. Chvilku přemítáme, jestli nemáme použít dálnici, ale nakonec se rozhodujeme pro klidnější a pestřejší cestu po státovkách směr Zvonková, která je asi dvě hodiny cesty.

Na poslední chvíli se ale do našeho elektronického navigačního centra vloudí maličká chybička a nakonec hranice do Česka překračujeme po vzoru ilegálních běženců po jakési lesní cestě, abychom se ocitli na břehu Lipenské přehrady, bohužel dvě hodiny po odjezdu posledního přívozu.

Nakonec jsme ale rádi, že jsme doma, fotíme se u vod jihočeského moře a rozhodujeme se dotáhnout vyhlídkové cestování do konce. Volíme cestu dolů podél Vltavy a neplánovaně tak přidáváme do seznamu navštívených zajímavostí ještě přehradu Lipno, Vyšší Brod, Rožmberk a Český Krumlov.

Pak už jen zastávka v Budějcích na pumpě - plníme sebe i stroje a frčíme plnou parou domů. Těsně před Benešovem se loučím s Jirkou, kterému už zbývá do postele doslova jen pár kilometrů, a poslední dávku emocí si užívám sólo noční jízdou na plný plyn po D1 až do Prahy. A tím zazvonil zvonec a cesty je konec.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE