Za polární kruh a dál

Úvod

Rovnou se přiznám, že tenhle cestopis asi nebude úplně podle šablony. Většinou nevím, kolik byl přesnej denní nájezd, co jsem snídal, nebo snad jména jednotlivých městeček po cestě. Za 17 dní jsem najel 10387km, a denní nájezdy se běžně pohybovaly od 400 do 700km. Může se to zdát jako zbytečně velká porce kilometrů najednou, ale když bylo počasí a nálada, nebyl důvod nejet dál. Špacírovat větší dálky v motooblečení není nic pro mě, a vysedávat někde... to by mě nebavilo.

První problém byl sehnat držáky bočních brašen - Monster 620 zjevně nebyla moc plánovaná jako motorka na delší cesty. Naštěstí se všechno vyřešilo pomocí GIVI držáků na M696, stačilo je drobet přiohnout a bylo. Ve výsledku jsem měl 2x15L boční bágly, 50L lodní válec přes sedlo, a na něm za pomocí pavouka chycenej igelitovej pytel s karimatkou, stanem a spacákem. Bylo to sice nevzhledný, ale tolik zavazadel bylo pro jednoho akorát. 

Za tři dny v Norsku

Plán byl první den Německo, další dny Dánsko se Švédskem. V Německu mají prostě všecko lepší – silnice, prý benzín, dopravní zácpy... Chytnul jsem dvě, a obě stály za to. V momentě kdy teplota oleje vyskočila na 140°C už jsem začal být dost nervózní (tyhle starší monstery nemají ani chladič oleje, ani větrák) a kolonu projel. Možná si teď někdo zaklepe na čelo, proč to proboha neudělal dřív... z horka se neosypu, nejsem slečinka, a nadto mam docela rád svoje kosti. Nebudu zbytečně riskovat svoje poslední prázdniny.

Prvním zajímavým místem na cestě byly mosty v Dánsku – Storebælt a Øresund. Během jízdy je krásnej výhled a hlavně když vyjde počasí. Přímo na nich se fotit moc nedá, naštěstí kousek za nima jsou odpočívadla hned u moře. Je to ale zvláštní, vzadu v dálce pevnina, vpředu v mracích pevnina, a přitom jet pár desítek metrů nad hladinou moře. 

První střet s realitou nastal v momentě, kdy jsem nechtěl nocovat v kempu. Ve skandinávii je jak známo možnost nocovat v přírodě, co už ale je známo méně – sehnat nepodmáčenej plácek pro motorku a stan, ideálně ne uplně na očích a s dobrou dostupností k silnici, není většinou až taková sranda. Buďto je tam cedule a řetěz, že nocování zakázáno, a nebo je to v blízkosti obytných domů.

Z toho pramení zážitek z prvního nocování ve Švédsku – pozdě večer, byť šero, a najednou přede mnou pěknej travnatej plácek. To je divný, že tu nikdo nenocuje, turistů sem přece potkával dost, napadlo mě. No, vjel jsem tam, a čvacht-čvacht – tyvole mokřina. Nic závažnýho, všeho všudy pár cm vody, tráva a bahno, ale nevěřil jsem, jak najednou lehoučkej monster ztežknul. Zpátečku nemam, takže slézt, a vytlačit to o kus vedle, kde už byla v rámci možností pevná půda pod nohama... Zpocenej, utahanej, a mokro v botách – nadával jsem jako straka. Další noci už jsem si hodně dával pozor, kam vjíždim.

Hned v Norsku mě překvapil pořádnej slejvák, celej den jenom déšť a mokro. Měl jsem sice komplet nepromoky, ale protože jsem byl línej, zrovna návleky na boty jsem si nevzal – boty to přeci zvládnou. Zvládly, akorát po zbytek dovolený nikdy úplně nevyschly. Poznámka pro příště – boty a ruce hlavně. Další skvělá věc byly tu a tam nekrytý stojany u benzínky, ministříška akorát tak na čtečku platební karty. No, a tak než jsem se rozkoukal, už jsem místo N95 tankoval dešťovku. 

Jižní a centrální Norsko

Silnice 134 se ukázala jako ráj pro motorkáře, turistu, i fotografa zároveň. Počasí se navíc ty dny celkem vydařilo, takže o pěkné výhledy nebyla nouze. Nejprv jsem stavěl na plácku vedle silnice, vždycky když se našlo něco k focení. V momentě, když jsem zjistil, jak malej je tu provoz, tak na hulváta zastavit při kraji s blinkrem a fotit. Ono stejně nejlepší fotky jsou z těch míst, kde se zastavovat nemělo. 

Troufnu si říct, že jižní a západní Norsko mě přišlo nejhezčí z celý skandinávie. Široký dlouhý údolí, zasněžený špičatý vrcholky hor, voda tak čistá, že na druhém břehu můžete spočítat oblázky. Jasně, chtěl jsem Nordkapp, protože prostě „byl sem tu!“, ale zpětně viděno, oblast ohraničená Jotunheimen-Hardangervidda-Trollheimen byla z těch nejhezčích v Norsku. Bohužel, tady je to víc než kde jinde o počasí.

Po cestě je to samej tunel. Od těch co mají pár desítek metrů až po ty mnohakilometrový. Občas jsem narazil na ty, kde se válela vevnitř mlha, ale absolutně nejvíc překvapil neosvětlenej tunel – nijak dlouhej, ale se zatáčkou. A já, protože jsem měl navíc sklopenou sluneční clonu v helmě, jsem neviděl lautr nic, s bídou reflexní cedulky na kraji. Od tý doby jsem si i na tohle dával bacha, nikdy víc jet úplně naslepo. Na druhou stranu, nikde v tunelech jsem neplatil s motorkou mýto – vždycky byla cedule jenom pro auta a karavany.

Toho dne jsem projížděl kolem Låtefossen. Smutný, ale celkem pochopitelný, byla skoro nemožnost zaparkovat, natož pak fotit bez toho aby se vám někdo motal před objektivem. Všude samý turisti. Úsměvný je, že o kousek dál bylo dost dalších pěknejch vodopádů, vyšších i větších, ale nikde ani noha. Buďto jsem měl prostě pech, a nebo to bylo tím, že tam neprodávali suvenýry.  

Kempování v horách je paráda, když pominu tu zimu. Pěkný výhledy, celkem málo lidí, čistá voda v okolí, klid. Měl jsem s sebou spacák, do +3°C, a do -10°C extrém. Netuším kolik tam bylo, teploměr jsem si koupil až na polárním kruhu, ale termoprádlo s oblečením, spacák, a ten ještě obalen dekou... a stejně sem v noci klepal kosu. Ale rozhodně to stálo za to, jedny z nejlepších míst na nocování za celou dovolenou.

Následující den se počasí zkazilo, a nadmořská vejška o sobě dávala dost vědět. Jotunheimen, jenom sníh, skály, mech a mlha. Fotograf a turista ve mně se zaradoval, motorkář už ani tolik ne. Zimní rukavice, přes ně nepromokavý návleky – bez efektu, ruce promrzlý na kost. Když se nad tím zamyslim, krom těch vyloženě pěknejch dní, jsem na sobě měl nepromok dvě třetiny času. Zůstat v suchu se ukázalo jako pravidlo č.1. A protože ten den se počasí netvářilo, že se v nejbližší dobře umoudří, pokračoval jsem dál. 

Po cestě jsem pokračoval dál na sever, až k městu Ålesund. Já se městům vyhejbal, špacírovat po městech totiž můžu na starý kolena se zájezdem, na motorce radši pojedu přírodou; píšu to spíš jenom pro upřesnění cesty odkud-kam. Dále jsem chtěl navštívit Trollstigen, tj. Trollí stezku. Mlha a mrholení mě provázely celou cestu nahoru i dolů. I přes to, výhled parádní, skvělej zážitek. Opět se ale ukázalo negativum profláklejch míst v Norsku, a to mraky turistů - Václavák proti tomu byla liduprázdná pustina. Za zmínku ještě stojí frajeři, co to tam nahoru vydřeli na kole – i já, zarytej necyklista jsem musel smeknout - jenom jsem to viděl a byl jsem utahanej i za ně. Krpál to totiž je solidní.

Od Trollí stezky už jsem se vracel přes Reinheimen zpět na silnici E6, která vede až úplně na sever. Krásná země, planiny střídaj nízký a značně prořídlý lesy, dost často jsou k vidění stáda sobů, v dálce hory. Kdybych bejval věděl, jaká bude cesta z Trondheimu do Narviku, asi bych se i pár dní zdržel. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE