Nordkapp: tam, kde slunce nezapadá.
Text: petrho | Zveřejněno: 3.2.2013 | Zobrazeno: 63 444x
Kapitoly článku
5.den pondělí 25.6.2012
Pátý den jsem se probudil okolo desáté hodiny. Svítilo slunce a už nebyla taková zima jako předchozí večer, nicméně teplo také nebylo. Dnešní den jsem měl v plánu jet klidně a hodně fotografovat. Nikam jsem nespěchal a předpověď počasí byla na následující tři dny víceméně příznivá. Při cestě podél moře zpět směrem na Olderfjord, se proti mně v jednom velmi přehledném úseku řítilo auto. Brzdil jsem zcela naplno a jel těsně na rozhraní silnice a příkopu. V této krizové situaci jsem prostě nedokázal zatroubit a automobil jel neomylně proti mně. Už bylo tak blízko, že jsem byl s nárazem smířen a v hlavě mi blesklo, kam poletím. Doslova metr přede mnou se auto prudce stočilo do svého směru. Jeho řidič prostě buď usnul, nebo se kochal místními scenériemi a zapomněl že řídí auto. Musel jsem zastavit a rozdýchat to, poněvadž takovou krizovou situaci jsem do té doby nezažil. Cesta byla velmi přehledná a bylo daleko vidět. Řidič auta, zřejmě vědom si toho, co mohl způsobit, šlápl na plyn a pravděpodobně v obavách, že za ním pojedu a vyřídím si to s ním, ujížděl rychle pryč.
Kousek za Altou v Kåfjordu jsem zastavil a šel se podívat do místního muzea jedné z největších bitevních lodí za II. světové války Tirpitzu. Právě zde byl fatálně poškozen miniponorkami a poté neschopen samostatné plavby. Pak již sloužil jen jako pevná střelecká základna poblíž města Tromsø, kam byl odtažen a kde byl v roce 1944 potopen. Pokračoval jsem krásnou klikatou cestou s úžasnými výhledy na moře lemované vysokými skalními masivy. Po dalších dvou hodinách jsem našel pěkný plácek, postavil jsem stan a šel spát. Tento den jsem ujel 460 km.
GPS: N 69°38'30'' E20°27'56''
6.den úterý 26.6.2012
Další den jsem pokračoval po E6 volným tempem s častými zastávkami. Projížděl jsem nejhezčími úseky své cesty a patřičně jsem si je užíval. Bohužel mě však začínala tradičně bolet krční páteř, což každý cestovatel na motorce jistě dobře zná. Proti tomu není pomoci a je divné, že dosud nikoho nenapadlo vyrobit nějaký nafukovací límec mezi ramena a přilbu, který by umožnil oporu hlavy, a tudíž ulevil tolik namáhanému svalstvu v oblasti krční páteře.
Při jedné zastávce několik desítek kilometrů před Narvikem jsem byl překvapen pohledem na stále zamrzlou hladinu nevelkého jezera, či teprve začínajících květů vrby jívy. 26. Června!! Narvik jsem si prohlédl jen krátce. Je zde druhý největší přístav Norska a samotné město bylo postaveno až v 19. století v podstatě jako obchodní středisko pro transport železné rudy, těžené ve švédské Kiruně.
Z Narviku jsem se vydal směr Lofoty. Počasí mi zprvu příliš nepřálo, bylo pod mrakem, chladno a v dálce byl vidět déšť. Jednou, před vjezdem do 6 km dlouhého tunelu mi dokonce pršet začínalo, nicméně při výjezdu z něj bylo zase sucho. A nebo jsem vjel na mokrou silnici, ale už nepršelo. Dnes mohu konstatovat, že jsem měl na počasí štěstí přímo nevídané.
Když se k večeru začala obloha protrhávat a místy prosvítalo slunce, spatřil jsem kolem sebe nepopsatelnou nádheru. Nízké večerní slunce nasvítilo okolní skalní masivy, v pozadí s ustupujícími temnými dešťovými mraky a po chvíli tuto scenerii okořenila až kýčovitá duha. Nevěděl jsem, co fotit dřív a na jednom místě jsem strávil přes dvě hodiny. Přál jsem si, aby tyto okamžiky nikdy neskončily. Místo na spaní se na Lofotech hledá poněkud obtížněji díky skalám z jedné a moři z druhé strany sinice. Nakonec jsem poblíž města Svolvaer jedno pěkné přece jen našel a při stavbě stanu mi ochotný Holanďan, parkující hned vedle s karavanem, uvařil kávu. Chvíli jsme povídali a šel jsem spát. Najel jsem 475 km.
GPS:N 68°14'38'' E 14°36'31''
7.den středa 27.6.2012
Vstával jsem tentokrát brzy, chtěl jsem si užívat okolní přírodu a měl jsem v plánu vylézt na nějaký kopec a pokochat se okolní krásou z výšky. Dnes jsem chtěl dojet jen na konec Lofot, do Moskenes, odkud jede trajekt do Bodo. Souostroví Lofoty tvoří zhruba 300 km dlouhý pás ostrovů, jednotlivě propojených podmořskými tunely, či mosty.
Přestože leží zhruba 200-300 km nad polárním kruhem, jejich klima je díky Golfskému proudu poměrně vlídné. Ne nadarmo se nazývají perlou severu. Z jedné strany zelené až temně modré moře obtéká kolem rozeklaného pobřeží s mnoha ostrůvky, na druhé straně až 1300 m vysoké skalní masivy čnící přímo z moře a tudíž opticky jevící se daleko vyššími, než skutečně jsou. Píše se, že horniny, které tvoří zdejší skalní masivy jsou nejstaršími na světě, odhaduje se až 3 miliardy let.
V odpoledních hodinách jsem dojel do přístavu Moskenes, kde se objevil nečekaný problém. Stála zde poměrně dlouhá kolona aut, kterou jsem, stejně jako všichni na motorkách předjel a vyčkal příchodu prodejce lodních lístků, procházejíc od jednoho k druhému. Motorkářům ale sdělil, že je trajekt plný a ten další, který přijede za dvě hodiny, také. Máme to prý zkusit půl hodiny před půlnocí, kdy jede poslední. Postupně přijížděli další motorkáři, kteří také nevěřili, že se pro motorku na lodi nenajde místo. Tato nepříznivá realita má však své opodstatnění. Trajekt totiž není zdaleka tak veliký, jako ten z Rostocku, tudíž je jeho kapacita omezená. Za motorku se platí 270 NOK, za obytný automobil 2000 NOK. Takže bohužel, nás 12 nešťastných motorkářů bylo odkázáno buďto sedm hodin čekat, nebo se vrátit 380 km přes celé Lofoty a pokračovat přes Narvik dolů. Postupně jsme se ale se svým osudem smířili, seznámili jsme se a nakonec tady panovala i docela dobrá nálada. Mezi zdejšími motorkáři, převážně z Německa a Francie byl také jeden z Polska, na cestě z Murmansku.
Protože jsem spoléhal na to, že v přístavu bude čerpací stanice, netankoval jsem u té poslední, asi padesát km nazpět. Bohužel tady ani v okolí žádná jiná nebyla a tak mi ochotný kolega z Polska nabídl tři litry, které měl s sebou v kanystru. Jeli jsme se tedy ještě podívat do blízkého a zároveň posledního města na Lofotech, které nese nejkratší název na světě. Je to malé městečko fungující v podstatě jako turistický skanzen.
Měli jsme ještě pořád hodně času, zašli jsme spolu do restaurace, kde jsem ho přemluvil, že vylezem na kopec stojící poblíž, abychom si tu okolní krásu vyfotili z výšky. Zespodu to nevypadalo, ve srovnání s okolními skalami nijak hrozivě a tak kolega souhlasil. Asi po hodině lezení po čím dál příkřejší stráni, kde byl vrchol stále v nedohlednu začal ale nadávat, do čeho že se to nechal uvrtat. Odhadnout totiž v těchto místech vzdálenost je díky čistému vzduchu takřka nemožné. Nakonec se nám ale výstup podařil a okolní přírodu, tak malebnou a krásnou, jsme měli jako na dlani. Poslední trajekt nás pak nakonec všechny úspěšně nabral a Lofoty jsme opustili s poněkud dramatickým pohledem na strmé skalní masivy zahalených temnými mraky, skrz které prosvítalo večerní slunce. Ujel jsem 175 km.
Plavba trajektem trvala čtyři hodiny. Měl jsem stále dilema, kudy se vydám na cestu zpět. První volbou, bezesporu atraktivnější, bylo pokračovat cestou po Norském pobřeží stále na jih, druhou přejet přes hranice do Švédska a tamtudy pokračovat domů. Po delších úvahách zvítězila druhá varianta. Dosud jsem toho viděl tolik, že zážitky budu vstřebávat ještě dlouho a navíc už jsem začínal být docela unavený. A alespoň budu mít další důvod se do Norska vrátit a projet si jeho jihozápadní pobřeží, kde je toho k vidění ještě mnoho. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu ještě kus cesty Norským vnitrozemím a za městem Mo i Rana přejedu zpět do Švédska a domů budu pokračovat touto zemí.
8.den čtvrtek 28.6.2012
Po opuštění trajektu jsem se s ostatními rozloučil, ještě jsem natankoval a šel se konečně vyspat. Dopoledne po probuzení jsem ještě navštívil nedaleké město Fauske, které je známé těžbou velmi vzácného růžového mramoru. Dočetl jsem se, že jsou na světě pouze dvě místa známé jeho těžbou. To druhé je kdesi v jižní Africe. Po chvíli hledání jsem dokonce objevil opuštěný lom, kde jsem udělal pár snímků a několik kamenů sebral na památku.
Cesta vnitrozemím se mi líbila. Norsko se Švédskem rozděluje Skandinávské pohoří, takže po chvíli začala nejprve mírně, později příkře stoupat a čím jsem byl výš, tím chladněji samozřejmě bylo, nehledě na přibývající množství sněhu v okolí. Po chvíli jsem překročil polární kruh, tentokrát zasněžený a studený, přesně takový jaký jsem si představoval v dětství.
Město Mo i Rana leželo v údolí, kde bylo velmi příjemné teplo, ovšem za ním začala cesta znova stoupat, takže jsem zanedlouho pokračoval opět studeným horským sedlem, odkud klesala jen velmi pozvolna. Švédskou hranici jsem projel téměř bez povšimnutí a dál už mě čekaly jen nekonečné lesy. Za zmínku jistě pak stojí losice s dvěma mláďaty, která stála uprostřed silnice. Než jsem ale stačil zastavit a vyndat foťák, rodinka pomalu
odkráčela a zmizela kdesi v houští. Takhle velké zvíře jsem na silnici nikdy před tím neviděl a střet s ním musí mít docela jistě fatální následky i pro náklaďák. Možná proto má většina zdejších kamionů vpředu mohutnou mříž. Dostal jsem se až za město Vilhelmina a tento den najel 686 km.
9.den pátek 29.6.2012
Ráno jsem pokračoval po E45 na Östersund a dále již rovinatou zalesněnou krajinou na jih, podél největšího Švédského jezera Vänern, kde jsem strávil poslední, tentokrát už tmavou noc ve Švédsku. Začínal jsem mít obavy o svojí zadní pneumatiku, kde se začala díky rovným cestám sjíždět ploška, přestože pneumatika je dvousměsová. Bohužel, vzhledem k nadbytku místa v mých kufrech jsem vezl mnoho věcí navíc a proto jsem byl zbytečně těžký. Najel jsem 745 km.
Na snímku je zachycen jeden z radarů, které jsou ve Švédsku v každé vesnici. Na jejich přítomnost ale vždy upozorní nejprve značka.10. a 11. den sobota, neděle 30.6. a 1.7.2012
Další den jsem okolo čtvrté hodiny dorazil zpět do Trelleborgu, odkud mi právě ujel trajekt do Rostocku, takže jediná přijatelná možnost byla buďto přes Oresoundský most a z Dánského Gedseru do Rostocku, a nebo trajektem z Trelleborgu do Německého Sassnitzu, ležícího na ostrově Rujana, který odplouval za hodinu.
Zvolil jsem tuto variantu a protože jsem si na trajektu odpočinul, rozhodl jsem se pro noční přejezd Německa. Zajímavé zjištění bylo, že do Berlína vzdáleného třista km nebyla ani jedna benzinka a jedinou možností k natankování znamenalo sjet z dálnice do několik kilometrů vzdálených obcí. V Berlíně se mi vrátilo i s úroky štěstí na počasí, protože se strhla prudká bouřka. V doslova bičujícím dešti, navíc v noci, se opravdu nejede moc dobře. Obzvláště pak, když v bezprostřední blízkosti práská jeden blesk za druhým, z čehož jsem dostal strach a proto jsem raději zastavil pod jedním dálničním mostem a bouřku tam přečkal. Domů jsem přijel dopoledne následujícího dne a urazil jsem 1380 km.
Expedicí na Nordkapp a zpět se splnil můj dlouho plánovaný sen a protože jsem byl na cestu dobře připraven, nepřekvapilo mě nic neočekávaného, nebo nepříjemného. Naopak, Skandinávie mě doslova uchvátila nejen krásnou, divokou přírodou, ale také svojí čistotou, kultivovanou společností a vždy vstřícnými a milými lidmi, ochotnými kdykoli pomoci. Po celou cestu jsem neviděl v krajině jediný bilboard, vyjma upoutávek, či informačních tabulí. O to frustrovanější jsem se cítil při příjezdu do Česka, spatříc hned nedaleko hranic jeden obzvláště ohavný, nesoucí název jakési minerální vody. Koho to zajímá? Některým čtenářům se bude možná zdát poněkud abnormální ujet během jedenácti dnů 7200 kilometrů, ale kdyby se mi to nelíbilo, nejel bych. Tento způsob cestování mi naopak přišel velmi napínavý a vzrušující a kdyby mi volný čas dovolil cestu zopakovat, neváhal bych ani chvíli. Můj motocykl fungoval skvěle a stres kvůli neobvykle sjeté zadní pneumatice se ukázal jako zbytečný, neboť na ní jezdím doteď. Rozhodnutí vrátit se domů přes Švédsko se mi jeví jako šťastnější, protože mám o důvod víc jet na sever znovu a projet si nejdelší tunel ne světě, stezku trollů či zdolat působivý a slabším povahám strach nahánějící Preikestolen.
