Maďarsko 2004: Na Jawách k Balatonu

Od této cesty už uběhl nějaký pátek, tak lepím ze vzpomínek a starých zápisů. 

Den 1 - pátek 23.7.2004

V pátek 23. 7. 2004 jsme startovali z Mladkova na dovolenou, já s Plošticí (Jawa 360 a side 560) a synkem Ráďou a Dáša s Dášenkou (Jawa 639 a side 562) a synkem Martinem. Cesta probíhala dobře a v Blansku jsme se setkali s Čárlím a jeho tandemistkou Pavlou (Jawa 640). Bylo už navečer a my jsme odmítli nocleh u Čárlího a po vyhledávání pěknýho místa na spaní jsme zjistili, že tyčky  ke stanu jsme jaksi nepřibalili. Tak se jelo do Brna k Čárlímu a Pavče na hotel. Ke vší smůle nám vypadl  ještě jistící šroub k blatníku u side. 

Den 2 - sobota 24.7.

Ráno mě Čárlí naložil na tandem a jeli jsme shánět tyčky - neůspěšně. V zoufalém stavu jsem za 1600.- koupil novej stan. Problém byl vyřešen, v Baumaxu jsem koupil šroub, gumovej doraz na dveře a spravil blatník na side. Čárlí s Pavčou mohli v klidu balit a my jsme jeli kouknout na jeskyně . Cestou jsme se stavili ve Vranově na Moravě, prohlédnout si kostel a okýnkama Lichtenštejnskou hrobku. Z jeskyní byla otevřená pouze Kateřinská, ale i tak se to klukům moc líbilo. Macochu jsme viděli z  ochozů, taky pěkný. Na parkovišti po nás chtěli taxu za parkování jako za auto. Nepřesvědčil jsem je. Pak už jen návrat do Brna, najíst, na jedno a spát. Už jsme ujeli 240 km.

Den 3 - neděle 25.7.

Už můžem kompletně všichni vyrazit. V Hypernově jsme dokoupili zásoby a vyřešili zásadní problém, kam uložit karton Litovle. Brno nás vyplivlo na dálnici a já začal cejtit, že Ploštici se jízda po rozpálené silnici ale vůbec nezamlouvá. 30°C, vítr v zádech, 80km­/ h zoufale jsem přemýšlel jak zastavit a vypadnout z dálnice. Sjezd na Hustopeče hlásilo návěstí, ale už bylo pozdě – písk, bum, mačkám spojku a motor chcípá.

Jedeme do Bratislavy, Ploštice se drží, tak můžeme projet do Rakouska. Za hranicema je budka a tam dva drsňáci se samopalama dalekohledem okukujou hranice. EU jak malovaná. Moc jsme se nezdržovali, z Ploštice tekl olej jak o život a Rakušáci to nemají rádi. Rakousko je nuda, jen silnice, okolo ní ventilátory na elektřinu, hrozný hic a proto chladící pauzy. U Novoselského jezera je přístup k vodě za 4 eura na osobu. Koupání se nekonalo. Honily se mraky, tak valíme do Maďarska. 

Tam jsou hrbolatý silnice, ale zastávka v prvním městě (po výměně peněz jsme půlmilionáři) a návštěva pizzerie v nás zanechala dobrej dojem. Až na tu domluvu s místníma. Než jsme se doptali na wc, kluci byli málem počůraný. Cestu zpestřil Martin, kterýmu vypadl krteček ze sajdy Čárlímu pod kolo a Martin za ním vystupoval ještě za jízdy. Všichni vyvázli bez zranění. Martin nevystoupil, krtečka nepřejeli, Čárlí infarkt rozdejchal. Ochlazuje se a tak už bez zastávek na chlazení dojíždíme k Balatonu. Cestou nás zaujme jakýsi hrad s muzeem, děly a katapultem v podhradí. Za tmy dojíždíme do kempu a jdem spát. Dnes 268 km, celkem 614 km.

Čárlí s Pavčou oznamujou, že jedou do Chorvatska a Slovinska pro samolepky na kufry a my jsme se jeli toulat okolím Balatonu. Byla zima, zataženo tak nám jiného nezbývalo. Okoukli jsme přístav jachet a šli se podívat na hrad Váralapítvány, jestli se to tak jmenuje, může to znamenat i wc mimo provoz. Z hradu je nádherný výhled na jezero a okolí. Povzbuzený tím zážitkem jedeme  na další hrad, co je na mapě. Cestou jsme na přání kluků  zastavili u houpaček a klouzaček, co jsou v každý vesnici, ale hrad nikde. Asfalt skončil a ukazatel nás polňačkou žene kamsi do neznáma. Sajdy beznadějně zapadly do bláta, tak  dál se jde po svých. Cesta je otřesná, a hle, najednou vila, bazén a terénní auto. Vylezli jsme na hrad Vársvár (pravděpodobně) tam v troskách věže je rozhledna a opět krásná scenérie. Vinice, pole domy a mezi nima strašný cesty. Teprv teď si uvědomuju, že tady vůbec nemají jehličnaté stromy. 

Po Vársváru  jedeme na poloostrov Tihany, kde se máme setkat s Čárlím. Zajíždíme k rákosím zarostlýmu zálivu na svačinu. Tankvak mi zamáčknul bošák,  takže pokus nastartovat je negativní. Baterka je prázdná. K obrovský Martinově radosti došlo na lano. Dáša s Dášenkou mě roztahují. Zadařilo se na první pokus. Na Tihany jíme meloun ,kterej je dražší než u nás a do tmy  čekáme na návrat Brňáků. Pak pracně hledáme nocleh. Divočák v lese, odkud je vidět na silnici, se Čárlímu moc líbil. Jen kluci nemohli pochopit proč mají při průjezdu auta zhasínat baterky. A pod tím igelitem, co tam ležel, nakonec žádná mrtvola nebyla... Dnes 106 km, cekem 720 km.

Vracíme se zpátky na Tihany, kde  se naloďujem  na přívoz. Pluli jsme 10 min na druhej břeh za 3300,- forintů. 

Poprchává, odbočujeme na pole, kde Čárlí chce vyklepat blatník (úprava po předchozím majiteli) , vaříme a začíná pršet, takže objev polorozpadlý stodoly příjde vhod. Sice na nás neprší, ale těch tisíc použitých kondomů nás nemile překvapilo... Padáme raději pryč. Hrkáme se na sever, cesta pomalu ubíhá. Při cestě jsme navštívili vykopávky římskýho města půl hodiny před zavíračkou. Nechceme zase hledat spaní za tmy, tak jsme si dali záležet a našli krásný místečko v lese mezi polema. Dnes 166 km, celkem 886.

Ráno vaříme a balíme, Dáša se šla projít a vrací se s kytkama konopí, který jsem strčil do sajdy a převezl přes dvoje hranice a doma ho sežraly myši. Dáša taky objevila rozhlednu v polích. Jeli se tam podívat. Všude okolo polí konopí, asi nejspíš technický (nevím jestli by tomu věřili celníci, kdyby ho u mě našli, to by byly zážitky-asi jsem fakt vůl). Čárlí offroad-cestu ke 30 metrů vysoký geodetický věži vzdal, takže ji zdoláváme akorát já a  Radek s Dášou. Martin se bál vejšky, tak čekal dole se mnou. Když se Dáša, pokochá jedem dál.
Při zastávce na domluvu, kterej hrad navštívíme, Dáša zjistila, že nemá dalekohled. Jela se po něm podívat zpátky k  věži. Nevrací se, tak  Čárlí jel zjistit, kde se courá. Taky se dlouho nevrací, tak otáčím sajdu a jedu se kouknout co se děje. Ubohá Pavla zůstala sama na silnici. Dojel jsem na dohled k věži a nikdo nikde. Začíná krápat, tak se radši vracím k Pavle. Cestou mě chytla průtrž mračen. Řvu na Radka, at‘ se kreje za plexisklem. Já žádný nemám, tak jsem v mžiku mokrej jako myš. Našel jsem zmoklou Pavlu a všichni tři se choulíme pod igelitem. Když slejvák přestal, přijel mokrej Čárlí a mokrá Dáša bez dalekohledu. Převlíkli jsme se do suchýho, navlíkli nepromoky  a kašlem na hrad, jedem na Slovensko!
Cestujem v dešti, stavíme u obchůdku na doplnění zásob a na kafe jdem do vedlejší zaplivaný hospůdky. Tam se s náma snažil družit jeden opilej Maďar, jenže mu nerozumíme a asi bychom nerozuměli, ani kdyby mluvil česky. Pak už zastavujem jen na kontrolu mapy. Při odjezdu z jedný takový zastávky najednou ty dva přede mnou skočí na brzdy, brzdím taky, jenže tři mokrý bubínky mě nechaj na holičkách. Bum. V sajdě je díra o Dášenčin výfuk. Trochu moc zážitků na jeden den. Když pak po pár kilometrech přestane Dášenka dobíjet, už se ničemu nedivím... Na okraji cesty, v hrozným smradu z jakýsi slepičárny, opravujem uhlíky. Hranice přejíždíme v Komárně. Konečně rozumíme nápisům i lidem. Valíme se na první kemp. Ten už bohužel zrušili, jak zjišťujem na místě. Jedem dál na východ od Štůrova. Kemp je lacinej a hezkej. Šílenej den končí! Dnes 150 km, 1036 km celkem.

Prší a pršelo až do odpoledne. Když konečně přestalo jedeme se vyloupat na termálko a domů. Jenže 20 km za Štůrovem bouchlo Dášence zadní kolo. Duše na odpis. Termálko je v řiti, Čárlí vyrazil shánět duši. Po ujetí 70 km se vrátil my se zatím choulíme pod igelitem v dešti, kterej Čárlí objel..Přezouváme a jedem dohnat ztrátu. Dáša poslala bráchovi sms, že bouchla duše a ten šílenec neví, že jsme před Komárnem, a veze nám novou. Už nešel zastavit. Konečně si kupuju jiný brejle (měl jsem jen černý) a tak můžem za tmy pokračovat. Leoše jsme potkali kus před Dunajskou Stredou. Jel 4 hod-šílenec, ale už ve čtyřech moto jedem domů. Průjezd noční Bratislavou byl úchvatnej Ploštice krásně uháněla. Nikoho nemůžu ukecat, abychom jeli až do Brna, tak spíme zase u Malacek na stejným místě.

Zase je hic. Přehřívá se i Dášenka. Než v tom jet, tak se radši jedem poprvé vykoupat k jakýmusi písáku. Čistá voda, písek a vykulený Slováci, kterým jsme předvedli, jak má vypadat drsnej českej motorkář!!!!

Lanžhot – jsme doma!!! Svíčková v hospodě nám po týdnu s plechem a glutamanem přišla skvělá. Pak už jen jásání u hustopečskýho tanku a vítěznej dojezd do Brna. Leošek přijímá Čárlího pozvání a jdou pařit až do rána. Já s Dášou jedu domů. Dorážíme v 0.45 hod. A jdem všichni čtyři spát do své postýlky.  Dnes 263 km, celkem 1519 km.   

Ujeli jsme 1500 km se závadama, kterejm šlo i nešlo předcházet, ale všechny byly opravitelný. Navšívili jsme tři středoevropský země a trochu je poznali. Maďarsko je pěkný, cenově srovnatelý, stojí za to tam jet. Je lepší vynechat Balaton a jet jinam mimo turistický oblasti. Maďaři jsou v pohodě, až na domluvu. Lze se s nima domluvit německy nebo anglicky, hlavně s mladší generací. Starší spíš ruštinu nebo po svým a to je pro nás zlý. Kér mi dere tvár nic neznamená. Máme-li doma malý, dítě tak od tří vejš, a sajdkáru, můžeme bez obav cestovat. Samozřejmě, že se jim musí přizpůsobit cestovní režim, nemůžem vzít s sebou bandu drsnejch motorkářů, co z mašiny slezou jen na vyčůrání a celou noc prochlastaj. Moc se toho za den neujede, ale proč spěchat. Jedinej problém vznikne, když dítě celou cestu prospí a večer nechce usnout.