Balaton tour 2017 - Zweitakt riders - 50ccm - Simson a Jawa

Den 5 - Přesun do dalšího kempu

Další den na maďarském území se mi líbil ze všech asi nejvíc a věřím, že nejsem jediný.

Ráno jsem se probral opět dřív než ostatní a řekl jsem si, že se pojedu někam takhle brzo projet. Na mapách jsem si našel zajímavý kopec, na kterém by měla být rozhledna a z ní by měl být krásný rozhled. Ráno jsem se teda nasnídal, oblékl se a vytlačil Simsona z kempu abych nikoho zbytečně nebudil. Písničky puštěné, jedu!

Ráno nebyl skoro žádný provoz, což byla celkem příjemná změna. Po troše bloudění, jsem dorazil přímo pod kopec, kde jsem si chtěl udělat tůru. Sice nebylo nikde žádné parkoviště, ale postavil jsem Simiho u nějaké polňačky, zamkl ho, vzal důležité věci a s batohem spokojeně vyšel na výpravu.

 

Kopec byl překvapivě strmý, ale díky dobrému značení maďarských turistů jsem došel na rozhlednu. Musím říct, že ten výhled patří k nejlepším, co se mi kdy naskytnul. Myšlenka, že jsem poprvé někde „sám“ bez rodičů a na svoji odpovědnost na motorce, kterou mám rád a s lidma, kteří jsou moc fajn, mě najednou celkem vzala. To, že Simson pořád bezchybně jede, že jsem s ním někde, kam jsem se tak dlouhou dobu těšil a vůbec, že všechno...

Na rozhledně jsem strávil dobrou půl hodinu tím, že jsem se díval na obzor. Prostě definice cestování a toho co je na něm tak skvělé - dobrodružství a poznávání!

 

Když jsem se vrátil do kempu, tak byli všichni překvapivě vzhůru. Jelikož to byl náš poslední den v tomto kempu a nechtěli jsme platit zbytečně za další den, tak jsme se začali balit. A to není jen tak!

Jen posbírat odpad trvalo snad celou věčnost :D. A potom sbalit stany, poskládat oblečení a všechno naskládat na naše stroje, které k tomu nejsou příliš uspůsobené. Všechno jsme nakonec sbalili, řekli jsme sbohem celému kempu, zaplatili jsme a pokračovali jsme dál v naší plánované cestě - objet BALATON.

Jelo se naprosto pohodově. Jelikož byla cesta opět celkem vyčerpávající, tak jsme si dali přestávku na oběd a okoupání. Natočili jsme nějaké záběry, vyfotili pár fotek, snědli hambáč a jeli jsme dál. To horko bylo neúnosné! Všichni kromě Filipa jsme byli naprosto nepříjemně spálení, a tak jet na motorkách tak pomalu v takovém horku přímo na slunci není nic moc. Cesta ale nějak ubíhala a stavili jsme už jen v obchodě na nějaké pití a zmrzku.

Dojeli jsme do jednoho přístaviště, kde kotvil trajekt. Neměli jsme to v plánu a osobně se mi to celkem příčilo, ale nakonec jsme ho použili. Filip řekl, že koupí lístenky.

S jeho angličtinou je to byl velice těžký úkon, ale nakonec se s větou:„Fajf motorcykl.“ domluvil a paní se jen pousmála a pustila nás na trajekt. Je pravda, že asi ani jedna z našich motorek nikdy nezažila, jaké to je plout na trajektu, takže aspoň nějaké prvenství.

Kamkoliv jsme šli, tak si nás lidé fotili a tady tomu nebylo jinak, i když víme, jaké jsme celebrity, tak jsme za to rádi :D :D . Opět jsme na severní straně Balatonu, ale teď už východně. Připadalo nám to, jako bychom dojeli někam úplně jinam!

Podél pobřeží vedla krásná cesta, všude pěkné pláže, vysoké domy. My jsme snad v Itálii?! Byl to celkem rozdíl a ihned jsme poznali, že i s cenama to bude taky celkem jiné. Po celém Maďarsku ale musím říct, že jezdí taky milovníci starých stojů. Viděli jsme několik Jawiček, hojný počet Simsonů, ale taky staré škodofky, žigulíky a nebo třeba 4-taktního Trabíka J .

Jelikož už byl večer, tak jsme začli hledat nějaké kempy. Projeli jsme asi 4 kempy různých velikostí s různými službami, ale všechny byly opravdu drahé. Nakonec rozhodnul Ondra, který řekl, že to bude nejlepší tam, kde jsme to zkusili jako první. V tomto kempu byl totiž tobogán, který byl údajně zdarma :D . Jeli jsme tedy tam, na recepci z nás byli celkem zmatení. Ale všichni včetně recepčních jsme se smáli, a tak to má být .

Našli jsme si náš plácek, kde jsme si měli postavit naše stany - to bylo mimochodem úplně nejdál od jezera, jelikož to bylo nejlevnější :D . Ale hned vedle našeho plácku byl sladkovodní bazén, který jsme nakonec využili. Jelikož bylo opravdu celkem pozdě, tak jsme rychle postavili stany a šli si otevřít naše výborné konzervy. Parádně jsme se najedli, když ale najednou mi cinknul mobil a ukázalo se, že má přijít extrémní bouřka s větrem a velkými srážkami.

Pro nás to byl povel k tomu jít se připravit na to nejhorší. Přišpendlit stany, pořádně postavit motorky na pevný povrch, ve stanech všechno zabalit a pak už jen čekat. Bouřka opravdu přicházela!

Hromy byly hodně hlasité, blesky hodně intenzivní a stromy sebou lomcovaly ze strany na stranu. Začalo pršet... Mysleli jsme, jak to bude v pohodě, ale pršelo celkem dost. Nakonec jsme si ale řekli, že se toho nezaleknem, že nám nic neprotéká.

Filip se rozhodnul pobíhat v dešti s pustěnýma písničkama jakoby jel na LSD. Našel nějakou žábu, chytal ji do ruk a každému ji házel do stanu :D. Do 3 ze 4 stanů se naštěstí nedostala, ale u posledního stanu si dal Filip záležet a do stanu našeho milovníka všeho zvěrstva - Ondry žábu úspěšně vhodil :D . Myslím si, že probral snad celý kemp a naučil snad všechny lidi jak se správně nadává :D. Po celém dni jsme byli ale celkem unavení a tak jsme se pokusili usnout. Okolo jedné hodiny jsme se probudili, jelikož přicházela další vlna bouřky.

A tato byla o hodně silnější! Za neustávajícího deště a nepřetržitého větru jsme ale nakonec nějak donuceně usnuli...

Den 6 - Sušení a příprava na další den

V tuto deštivou noc byl náš Préza donucen opustit stan, kde Filip spal jak špalek, a se svým telefonem se šel dívat do sprch na film.

Ráno jsme se probudili a každý jsme kontrolovali své škody. Nevím co ostatní, ale já jsem byl celkem šokovaný. Po probuzení jsem zjistil, že ne všechno zůstalo zrovna suché.

Spacák a nějaké hadry byly komplet promočené. Nebylo to čím vysušit, tak jsem použil toaleťák a ručník.

Když jsem vylezl ze stanu, tak jsem zjistil, že plachta na mém stanu byla trochu jinde, než měla být. Pak vylezl ze svého stanu Filip a ten přišel na to, že jeho stan je trochu zlomený a Préza se stratil.

 

Našli jsme ho na již zmiňovaných sprchách. Všichni jsme začali sušit naše věci, oblečení, motorky.

Filip s Prézou začali opravovat svůj stan a připravili ho na další deštivou noc. Tentokrát nad stan chtěli umístit plachtu, ať do něj zase nenaprší. Tento proces se ukázal být celkem vtipný, jelikož ukradli vruty z dřevěného plotu a k němu plachtu připevnili.

 

Potom Šimi vzal nafukovací lehátko, které cestu tahal a konečně se rozhodl ho využít - šli jsme do vody.

Tento den už bylo pěkně, bylo teplo, ale s vodou jsme spokojení nebyli - všude byly řasy a kachny.

Po dopoledni stráveném u vody jsme dostali chuť na jídlo, a tak jsme šli vybalit naše vařiče a pojíst.

Po jídle jsme osedlali své stroje a vyrazili k blízkému obchodnímu středisku, jak jinak než Tesco, kde jsme si směnili peníze, nakoupili pivo, jídlo a pití na další den. Cestou zpátky jsme potkali dalšího Simsona. Po příjezdu do kempu jsme opět šli k vodě, kde jsme byli až do večera.

Zase jsme dostali žravku. S Filipem jsme se chtěli najíst pro jednou pořádně a tak jsme zvolili fast food, zatímco ostatní si pro změnu uvařili své konzervy. Ve fast foodu jsme si dali kebab, ke kterému bylo pití zdarma.

Já jsem volil pivo a Filip si dal energy dring. Vůbec mně neštvalo, že v pivu je vlastně alkohol a já přijel na motorce...

No nakonec to teda odřídil Filip. Po celém dni jsme to zakotvili v baru, který byl přímo v kempu. 

Den 7 - Den, kdy se všechno kazí...

Náš oficielně poslední den u Balatonu - našeho cíle. Ráno jsme se probudili, opět trochu zmáčení a věděli jsme, že si trochu musíme pohnout. Večer jsme se trochu totiž hecli a řekli jsme si, že se to zkusíme domů dojet za jeden jediný den. Věděli jsme, že je to trochu bez šance, ale proč to nezkusit.

Kdyby jsme to chtěli stihnout, museli bychom vstát o hodně dříve. Začali jsme se tedy balit.

Všechno bylo mokré, vlhké, špinavé, smradlavé... Už jsme se i celkem těšili domů. Přeci jenom je to naše první „delší“ cesta a na takový režim, kdy nemáme to své „doma“, nejsme zvyklí.

Jsem sbalený jako první, teď už jen jdu zkontrolovat, jestli je všechno na motorce v pořádku.

 

Tlak v pneumatikách, jestli náklad správně drží, jestli Síma svítí a všechno je dotáhlé.

Na tak staré motorce je dobré se radši vším ujistit, když vás a vaše věci má dostat domů.

Když jsou všichni sbalení, tak už stačí jen po sobě posbírat odpadky, kterých opět nebylo vůbec málo.

Teď už se s motorkama jen udělat tu poslední památeční fotku s Balatonem.

Projeli jsme celý kemp, lidi se na nás zase s úsměvem dívali, to bylo super. Přijeli jsme k vodě, udělali fotku a jeli sme zaplatit náš pobyt.

 

Před recepcí jsme potkali dva motorkáře, kteří přijeli na nějaké Hondě. Byli to Slováci a velice rychle jsme se dali do řeči.

Vždycky nás potěší si popovídat o naší cestě a o motorkách. Každopádně jsme teda zaplatili a s vědomím, že náš pobyt u Balatonu je u konce jsme osedlali motorky. Na vrátnici do kempu jsme pěkně pozdravili a vyjeli jsme na zpáteční cestu domů. 

Jelo se celkem dobře, už jsme nad ničím nějak nepřemýšleli. Cesta prostě nějak ubíhala, a to rychle. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale každopádně je pravda, že jsme chtěli dneska dojet domů a nic jiného nás ani nezajímalo. Cesta k slovenským hranicím probíhala v úplném pořádku.

Opět jsem si pustil oblíbené písničky a kochal se krajinou. Maďarsko je celkem monotóní země, ale když se krajina změní, tak to celkem stojí za to.

 

Výhledy v Maďarsku nečekejte, dá se říct, že je to jen jedno velké pole s kukuřicí a slunečnicí. Ale našim motorkám to tak vyhovuje. Když přijde nějaký kopec, tak se náš konvoj dost zpomalí. Za námi se udělá kolona a tak jednou za čas zastavíme a umožníme předjetí. Mnohdy na nás troubí, jindy ukazují palce nahoru. Opět bylo extrémní horko, z triček jsme si dělali tílka a jeli jsme jen v bačkůrkách, jinak bychom to asi nedali. Občas jsme si krátili dlouhou cestu různým předjížděním a tak.

Nejčastěji jsme se předjížděli s Filipem, bohužel pro mě vyhrával :D. Jeho Mustang jel prostě líp a rychleji. Jednou, když jsme jeli do kopce, tak jsem předjížděl Filipa, Simson v otáčkách jede do kopce o ždibíček rychleji, a to se Filipovi nelíbilo, přijel ke mně blíž a celkem nečekaně a drze mi otočil klíčkem od spínačky, což pro mně byl konec předjíždění :D.

To mně celkem namíchlo, jelikož než se Simson z tohoto uspání zdrchal, tak jsem měl za jedna a Filip v oblaku kouře zmizel :D.

Ondra si všimnul, že jeho Simson nejede, jak by měl, výkon prý nebyl stálý a jeho Simson chcípal. Zastavili jsme teda u kukuřičného pole, kde jsme se na to chtěli mrknout. Já jsem vytáhl svou gola sadu a Ondra se do toho pustil. Měl podezření na to, že bude problém s klínkem pod magnetem. Než sundal dekl, tak jsme se občerstvili syrovou kukuřicí (je sice syrová, ale zároveň celkem sladká).

Neměli jsme totiž už žádné jídlo, jen poslední konzervy, ale na ty nebyl čas. Ondra zjistil, že magneto se protáčí, což byl celkem problém. Ovšem v mém kufru poslední záchrany jsem měl ještě náhradní klínek a tak jsme ho tam dali a mohlo se jet dál. Po chvíli jsme dojeli na slovenské hranice, kde jsme viděli policajty jak zastavují. Toho jsme se celkem zalekli, ale naší nenápadné skupinky si ani nevšimli.

Na Slovensku jsme hned zastavili u místního Lidlu. Konečně jsme si mohli koupit nějakou svačinu a něco na pití. Koupili jsme si taky zmrzlinu, která v tom horku opravdu bodla.

Za pomocí navigace jsme jeli dál. Nebyli bychom to ale my, kdyby se zase něco nepodělalo.Tentokrát to byl zase Filip, co mu motorka nejela. Všimnuli jsme si toho všichni. Motorka mu vůbec nechtěla jet do otáček. Chvíli to jelo dobře, pak to jet nechtělo a tak pořád do kola. Chvílema jsme zastavovali a kontrolovali karburátor, jestli není zasenesný. Vždycky to ale bylo dobré a tak jsme z toho byli celkem zmatení.

Potom jsme asi 2x zkusili vyměnit svíčku a po chvíli se to vždycky chovalo stejně - nechtělo to jet do otáček.  Zase jsme zastavili a tentokrát Filip zkusil, už hodně naštvaný, vyměnit kondenzátor.

Ostatní jeli dál, zastavili jsme jen já s Filipem. Přestávky jsem využil tak, že jsem si odskočil a trochu se oblékl, jelikož začínal být večer. Když jsem se oblékl, tak přišel jeden moc milý pán. Pěkně jsme si sním popovídali, nabídl nám svou pomoc. Říkal, že jeho soused kdysi pracoval v Jawě a ten by nám byl ochoten pomoci. Taky nám řekl, že jestli se nám to nepodaří opravit, tak si můžeme kousek na jednom kopečku s vyhlídkou postavit stany. Výměna kondíku naštěstí pomohla a tak jsme mohli jet dál. Pánovi jsme pěkně poděkovali a Filip trochu naštvaně vyjel dohánět ostatní. Já si mezitím ještě zapojoval telefon na nabiječku a zapínal písničky.

S vědomím, že je hned doženu jsem vyjel. Naprosto normálně odbočuju, vypínám blinkr, chci přeřadit z jedničky na dvojku a tak dále. Ale při přeřazování se stala nepříjemná věc, dvojka tam prostě nešla.

Nedělal jsem si s tím hlavu, i když je to trochu trapné, tak se to přeřazení jen prostě musí zopakovat.

Takže znovu, jednička do vysokých otáček, neutrál a za dva? NE! Říkám jen:„Sakra, to není možné!“, ale opravdu se to děje! Nejde řadit nahoru! To je celkem průser. Jsem asi 180 km od domova a stane se tohle?

Na jedničku jsem teda hodně nasraně a za stálého zkoušení tam ten kvalt dostat dojel na autobusovou zastávku. A tady to všechno začalo. Tolik sprostých slov v tak krátkém čase jsem snad ještě nikdy neřekl. Celou cestu se nic nestalo, ani náznak nějaké poruchy a najednou, když zastavím, abych pomohl Filipovi, tak se stane tohle.

Napadá mě v ten moment hodně věcí... Například to, že jsem prostě dojel a že asi zavolám někomu, ať pro mě přijede. Ale první musím zavolat kluky, jelikož jsou asi 5 minut na cestě přede mnou. Než kluci přijeli, tak jsem přemýšlel co se mohlo stát.
Napadaly mě nejhorší scénáře, třeba že se vysypaly kuličky v převodovce, něco se někde urvalo a podobně. Když kluci přijeli, tak mi trochu zvedli náladu, přece jen, když jste v kolektivu, tak jde to myšlení líp.

Napadlo nás, že bychom mohli použít dílnu toho milého pána, se kterým jsme se s Filipem bavili. Ale to by byla poslední možnost. Řekl jsem si, že Simsona dokud je ještě světlo zkusím opravit na místě. Sundal jsem z motorky gola sadu a začal čarovat. Jenomže já jsem velký idiot, který, když se něco pose*e, tak prostě nepřemýšlí. Výpustným šroubem jsem tedy otočil v opačném směru a jelikož byl trochu prohnilý tak jsem ho prostě strhl. Strašně jsem se lekl. Měl jsem ale částečně štěstí. Strhl jsem jen hlavičku, ale ne závit. I tak olej trochu vykapkával. To ale vyřeším později.

Takže, i když jsem strášný hňup, tak si říkám o pomoc Prézovi. Préza Simsona nahnul a já mohl začít naslepo „opravovat“. Sundal jsem dekl spojky, byl jsem celý od oleje a chtěl jsem sundat i spojku abych se podival trochu hlouběji. Všechno se mi zdálo v pořádku a pak si Ondra naštěstí všiml něčeho, co tak nemá být. Segerovka na automatu řazení byla povyskočená. To byla ta největší úleva za celý výlet.

 

Segerovku jsem teda zacvakl zpátky, nandal dekl spojky a všem poděkoval za pomoc.

Byl jsem opravdu celkem zklamaný z toho, že teď nemůžu říkat, že jsem dojel bez poruchy (i když to porucha ve své podstatě nebyla).

Nabalil jsem věci na Simsona a pokračovali jsme dál v naší cestě. Pomalinku začalo sluníčko zalézat, a tak jsme si museli pohnout. Malou žalostnou chvílli jely všechny motorky opravdu jak se sluší, ale to se opět nakonec změnilo. Na mém Simsonu třeba praskla zadní žárovka, takže mě nebylo vidět, ale to se prostě stává. Horší bylo, když Ondrovi opět vynechával Simson. Vynechával mu tak, že jsme nakonec zastavili. Opět jsem vyndal nářadí a Ondra se do toho pustil. Mezitím jsem si vzadu vyměnil žárovku. Taky jsem si všiml, že mi ze Simsona opravdu celkem dost kape olej a to nebylo zrovna příjemné, protože jsem to neměl jak opravit. Vzpomněl jsem si ale na to, že s sebou vezu pár proteinových tyčiněk, které mi moc nešmakovaly a měly správnou tvrdost. Využil jsem je teda k zašpuntování výpušťáku. Možná je to divné, ale fungovalo to! :D  Ondra zjistil, že byl zase ztrhlý klínek, a tak jsme tam dali ten úplně poslední doufajíc, že na ten to musí dojet. Než Ondra opět zkompletoval svého Simsona, tak u nás u krajnice zastavil jeden milý pán, který si s námi jen chtěl pokecat a nabídnout pomoc. To vždycky potěší.

Už začíná být opravdu tma, takže pelášíme, jak to jen jde. Odrovi totiž Simson ani trochu nesvítí, což je nebezpečné jak pro něj, tak pro ostatní.

Jsme v kousek od Prievidze. Jedeme za úplné tmy a celkem velké zimy do prudkého kopce. To byla asi poslední kapka pro pár členů naší výpravy. Filip s Ondrou si řekli, že už dál nepojedou a že si postaví stan tam, kde jsme zastavili - na zastávce. Toto vyvolalo menší konflikt a následně špatnou náladu v celé partě, jelikož například já to měl domů už jen asi 110 km a opravdu jsem se těšil na sprchu, postel, jídlo a teplo domova. Teď už vím, že to byla moje rozmazlenost a s klukama jsem měl souhlasit. Nakonec si Ondra a Filip teda postavili stany a šli spát.

Dali jsme vědět rodičům, kde že to vlastně jsme, pokecali a potom já s ostatníma jsme „na protest“ rozdělali plachtu mezi motorky a se spacákama a vším oblečenímm, co jsme měli, jsme šli spát. Byla neuvěřitelná zima a ani jsme nevěděli, kde jsme.

Den 8 - Konečně doma ?

V tento den jsme to opravdu chtěli už jen ukončit a jet domů... Ráno jsme se probrali a můžu vám říct, že byla ale kur*vská kosa! Než jsme vstali, tak jsem si všiml toho, že mně přelezl nějaký slimák, což bylo celkem hodně nechutné.

Z počátku nám bylo divné, že kolem procházejí lidi. Až potom jsme si uvědomili to, že jsme vlastně na zastávce a lidi jezdí do práce :D. Smáli se nám, ukazovali na nás, usmívali se a někteří si i povídali. Za strašlivé zimy začalo balení mokrých a zmrzlých věcí na motorky. Ukazatel teploty na motorce ukazoval 4 stupně a na to jsme opravdu z Balatonu nebyli zvyklí.

 

Ještě než jsme vyjeli, tak jsem klukům řekl, že se oddělím už v Prievidzi. Nemělo pro mě smysl jezdit až do Hodslavic a pak zase zpátky skoro tou samou trasou. Mohlo být kolem půl sedmé a v této kose se vším oblečením jsme sjeli dolů do Prievidze.

Kluci mě odprovodili na jedno odpočívadélko, kde jsme se chtěli rozloučit. Udělali jsme fotku, když byly naše stroje naposledy spolu, rozloučili jsme se, poděkovali a každý jsme se vydali „svou cestou“.

 

Musím říct, že tahle chvíle pro mě byla opravdu hodně dojemná. Najednou mi tak nějak došlo, že v sedmnácti letech jsem s klukama zvládl něco takového. Splnil se mi dlouhodobý sen... Simson to bez problému zvládl a to bylo prostě super.

Za poslechu oblíbených cestovatelských písniček jsem odjížděl po dvouproudové silnici z Prievidze směrem na Trenčianské Teplice. Naštěstí se začalo dělat trochu teplo, takže cesta nakonec byla i příjemná. Jednou kousek před Trenčínem jsem raději zastavil, aby si Síma spočnul, i já to potřeboval...

Dolél jsem kapku oleje a jel jsem dál. Byly to opravdu strmé kopce. Častokrát se stávalo, že jsem jel na jedničku a se mnou a všema těma věcma to mělo prostě problém. Kopec jsem ale přejel, a tak jsem na neutrál mohl dojet pěkně dolů. Teď už mi nic nebrání tomu dojet v pořádku domů. Opravdu jsem se už těšil. Zrovna když jsem si říkal, jak bez problému dojedu, tak jsem zacítil menší zaškobrtnutí zadního kola. Praskly mi dvě špice... Na začátku cesty jsem totiž na ráfku měl mikroskopickou prasklinku, která se neustále zvětšovala a to špicím nedělalo dobře.

To už jsem ale neřešil a prostě jsem jel. Na českých hranicích jsem si udělal fotečku. A jelikož bydlím asi 12 km od hranic ve městečku Brumov - Bylnice, tak jsem i úspěšně dojel.

Tahle cesta pro mě a asi i pro ostatní hodně znamenala. Bylo to to naše poprvé...

Se vším naprostá spokojenost! Touhle cestou bych chtěl jménem naší skupiny poděkovat sponzorům, kteří nám hodně pomohli a také přátelům, rodině, která byla neustále v pohotovosti a připravená jakkoliv pomoct. Cesta se opravdu povedla, byla prakticky bez poruch. Za všechno může jen naše blbost. Ať si každý říká co chce, ale nejlepší stroj pro cestování je prostě dvoutakt, jelikož si ho vždy opravíte. Ty kecy ve stylu, že jsou to nespolehlivé motorky jsou blbost. Je to jen o tom, jak se k tomu stroji chováte. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE