Around Africa stage 1

26.3.2013

Ráno jsme nasadili tempo při kolejích, soudě že lepší se drncat po makadamu, než se hrabat pískem a dojeli jsme do osady ,kde malej Poubes měl pro změnu zase prázdné kolo. Vyndali jsme všechny píchlé duše a Martin vyrazil s domorodcem lepit a přivařit jeho ožvýkanou řadičku. Zhruba po dvou hodinách jsme se vymanili z obklopeni dětí a vypálili dál. Koleje začali být nebezpečné, různě trčící zbytky drátů a volně poházené kolejnice nás přesvědčili o tom, že lepší je přece jen jet hlubokým pískem. Malej Poubes ještě nezapomněl prorazit přední kolo a pak už jen pár pádů a krizovek na následujících sto kilometrech nás dělilo na doražení pisty do Choumu. Nevěřil jsem,že to dáme a myslím si, že je to jeden z nejsilnějších adrenalinových zážitků,kdy vám adrenalin stříká všemi póry. V Choumu jsme se nezdrželi, i když jsme potřebovali natankovat, protože nálety dětí při první zastávce byli dost nepříjemné a neměli jsme na ně sílu. Ještě nějaký rozezlený černoch na nás začal řvát, že my musíme jet pomalu, protože on nám to řekl blabla bla. Asi deset vteřin nám trvalo rozmyšlení ,že jedem směr Atar.Zásadní chyba byla,že jsme si nenatankovali. Přepínáme na rezervy a modlíme se. Poubes hodil tlamu a urval si zrcátko, následně jsem ho klejícího viděl nabírat rychlost a mizet v dáli. Pokračujeme ve třech a písek kombinovaný s roletama, na kterých máte pocit ,že se vám roztrhne motorka vejpůl se nedá jet stylem jízdy sporo. No nakonec jsem zůstal stát bez benzínu já. Roman se Zbyňkem se vydali dopředu, dohoda byla, bud mi přivezou benzín, nebo je dojedu na kraj Ataru, v případě že se mi podaří sehnat benzín na místě. Chvíli sedím v písku a objevil se jeden domorodec, druhý a nakonec rodinka ve starém rozvrzaném Mercedesu. Pán vysadil rodinu vedle mě do písku a dojel mi někam pro pět litrů benzínu. V okamžiku kdy jsem ho zvrhnul do nádrže slyším tatatata, zvuk jednoválce se blíží a kluci mi přivezli taky benzín a levnější. Už se nám smráklo a bojíme se, že nedojedeme za světla. Po pár kilometrech jsme najeli na asfalt a do navigace zadáváme kemp Bab Sahara, kam po tmě dojíždíme. Jestě bych neměl zapomenout ,že jsem asi 30km vzduchem před Atarem špatně odbočili a díky tomu jsme projeli nádherný kaňon. Teď už máme objednaný velbloudy na zelenině a dělíme se o zážitky do pozdních hodin.

27.3.2013

Brzo po rozbřesku byl slyšet zvuk jednoválce, á… Poubes nás vystopoval. Spali někde v hotelu. Kupodivu horší než naše ubytování. Kemp Bab Sahara nám poskytnul super zázemí a tak dnes máme servisní den. Většina oprav se zvládá pomocí stahovacích pásek, izolačky a drátu. Akorát Poubes musí svařit ulomenou stupačku a Zbyňa zjistil, že má ulomený šroub na centrální pružině, který taky nahradil svárem. Vyměnili jsme peníze a koupili cigarety. Náhodou jsem se mrknul jestli v dané lokalitě není nějaká keš a ukázala se jedna jediná v širokém okolí. Když telefon chytil družice a upřesnil polohu,ukázal 1,5m , seděl jsem u ní. Zasmáli jsme se pěkně.

28.3.2013

Včera večer jsme rozmlouvali nad mapou s majitelem kempu a varuje nás před cestou přes Kifu a vjezd do Mali ze severní strany. Říkal ,že nás tam ani nepustí a že je tam cesta zavřená ,aby se vyhnuli problémům. Uvidíme, nějak to snad půjde. Ještě je tu varianta projet spodem přes Senegal ,ale tam nemáme víza. Každopádně ráno vyrážíme směr Nouakchott. Máme to 420 z Ataru. Nasazujeme cestovní rychlost 110km/h a po poledni jsme tam. V Nouakchotu se najíme dotankujeme a rozhodujeme se vypadnout z města a ujet někam na noc. Nakonec směr Aleg ještě 100km. Kde máme bivag u silnice. Podmínky nejsou takové jako předešlé dvě noci. Smradi hned přiběhnou a chtějí peníze. Tak doufám ,že si snad pro ně v noci nepřijdou.

29.3.2013

Ráno jsme sehnali drobet benzínu.Drobet,protože po natankování první nádrže pumpařovi došel. Naštěstí nás rusky mluvící černoch dovedl do krámku, kde jsem si koupil aspoň deset litrů benzínu. Počítám ,že do Kifi by mi měl stačit. Všechno tu jezdí na naftu, motorky žádný, s benzínem je docela problém, navíc kvalita nic moc. Ještě v Ataru jsme si udělali kopie pasu dopsali na ně SPZ a další údaje ,aby jsme urychlili policejní kontroly. Jakmile zapisují vše ručně není šance se hnout vpřed. Kopií jsme měli každý po kapsách, že by jsme je mohli rozhazovat jako večerníček. Teď už kontroly byli minutovou záležitostí,stačilo vysvětlit ,že na jednom papíru je kopie všech pěti pasů a jelo se dál.I když jedna dnes překvapila,chtěl číslo rámu motorek. Tak jsme ho nechali ať si ho najde a dopíše. Bavili jsme se my i jeho černý kolega, který hledal taky drbaje se pod nadzvednutou čepicí. Jeho důležitost opadla, když jsme mu ukázali, že si stejně napsal čísla vždy k jiné SPZ. Tak nám ukázal ať jedeme. Poznáváme taky ceny, co kde stoji a bědujeme o kolik nás kde natáhly. Třeba včera jsme se všichni najedli za 4200 jejich peněz. A dnes se nás ujal jeden člověk,že má super jídlo. Nakonec z něho vylezlo, že za jedno kuře 5000. Tak jsme si řekli, že si dáme víc chleba a dáme ho. Nejen, že nám bral cigára a oslovoval nás "můj bratře", ale při placení nám chtěl účtovat dvě bagety za další 2000. My jakožto ostřílení a znalí cen jsme mu přidali 200 za jednu a nezmohl se na nic. Takhle na ně. Po druhé hodině přišlo to ukrutné horko, ve kterém se nedá nic. Ale my se posouvali do Města Kifa. Benzín vyšel přesně na hranice města. Našli jsme první kemp, chtěl 10tis na hlavu. Řekli jsme mu ,že se zbláznil. A popojeli jsme do dalšího. Tam chtěl 3tis.Já mám problém s benzínem, motorka nejede a rád bych to už zapíchnul, ale kluci se nedohodli na ceně. Včera jsme spali všichni za 4tis. Nakonec objeven kemp i se sprchou za 2 tis.na hlavu. Super. Roman odhaluje moji závadu skříplé hadičky a ze mě opadla starost, kde začít s rozebíráním. Jdeme projít očistou po perném dni.

30.3.2013

Ráno jsme vyrazili směr Bamako. A chystali jsme se přejet hranice do Mali. Po pár kilometrech jízdy končí silnice. A začíná pista plná děr vyfoukaných prachem. Chvílemi jsou i zbytky asfaltu. Po poledni jsme dojeli na hranice. Absolvovali jsme výstup z Mauritánie a vstup do Mali byl komplikovanější. Během posouvání motorek jsme smlouvali kurs, věděli jsme ,že oficiální je 520 za dolar. Začínali na 400. Nakonec jsme se dohodli na 500. Peníze jsme vyměnili a za chvíli byl černoušek zpátky, abych mu je vrátil, že moje dolary jsou špatné, taktéž u ostatních. Myslím, že když sdělil bossovi jakej nám dal kurz, že dostal co proto. Nakonec jedinej, kdo má peníze je Poubes. To jsme však nevěděli, že místní vojáci si z povinnosti eskortovat udělali business. Vzhledem k tomu ,že nemáme benzín ani prachy, Martin platí 50dolarů za všechny a náčelník bere kalacha, natankuje svého Mercedesa a jedeme. Za šera přijíždíme do Niora, kde nás zavede na nějakou stanici a tam z nás vytáhli 30dolarů na hlavu. A abych nezapomněl ,ještě jsme platili na hranicích pojištění 20 dolarů na hlavu. Když se už zdá ,že máme vše vyřízené, náčelník nás vede na další stanici, samozřejmě v totální tmě. Mě nefunguje od rána přední brzda, o to je průjezd městem výživnější. Dorážíme na další stanici ,kde náčelník předá naše pasy dalšímu a povídá, moje práce skončila, načež sedá do auta a mizí ve tmě. Tady nás přebírá další s funkcí říkat si o prachy a povídá, že zítra jedeme s jeho eskortou do Bamaka za dalších 30 dolarů na hlavu. Chceme potvrzení a to je samozřejmě problém. Nakonec jak jinak platíme a opět po tmě, jedeme s eskortou v podobě 150kilový černoch v maskáčích a pantoflích s kalachem ,který má uraženou pažbu, na motocyklu neznáme značky o 125kubikach.Samozřejmě světla mu nesvítí. Jedem napřed tankovat a pak do kasáren nocovat. Doprovod má podobu- černoch jede první a máchá samopalem ze strany na stranu a zastavuje všechno, co jede okolo. Nikdo však neví co se děje,takže za ním se zase dává vše do pohybu.Pět motorek za ním v závěsu hltajících tuny prachu má co dělat, aby se nepoztráceli. Na benzíně je haló jsou tu cizinci a musí přednostně natankovat. Nikdo se k nám nesmí přiblížit. Podle nervozity našeho motoprůvodce to tu asi není úplně OK. Únosy, hlavně cizinců, jsou tu běžné. Abychom mu ještě přidělali víc starost,í chceme zkusit vybrat opodál z bankomatu peníze. Poradil si, odchytil nějakýho kolemjdoucího majitele zbraně AKčka,postavil ho k nám a sám doprovázel Zbyňka k bankomatu. V kasárnách nám ukázali, že spát můžeme v místnosti, která je plná běžících ledniček a v rohu stojí šicí stroj. Humus a hic v jednom. Nějak to zvládneme. Dostáváme dva ozbrojence ,kteří nás ještě doprovodí do města na večeři. Nakonec aspoň nás nikdo neotravuje a uléháme nemyti po celém dni,do bordelu v kasárnách a je nám celkem jedno jak to tu vypadá .Máme toho dost.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE