Around Africa stage 1

21.3.2013

V noci pěkná kosa. Ráno jsme sjeli do prvního městečka. Kluci objednali snídani, a já dal motorku opět s přehřátou přední brzdou do servisu. Ale není servis jako servis. Radši jsem byl mechanikovi k ruce. Chlapec rval brzdič ven bez úspěchu, až si přinesl na pomoc něco jako malej krumpáč a tím brzdič sundal. Pak ještě veliká pakárna vyndat a rozhýbat pístky. Nakonec se jal otestovat brzdy a krátká noha, nebo snad jak byl celý od oleje mělo za následek vyklouznuti řidítek z rukou a následovalo skácení se mého stroje k zemi.Tak jsme se zasmáli já si všechno poutíraljn od oleje, včetně sedačky a bylo hotovo. Roman nechal zalepit včerejší píchlou duši a vyrazili jsme pokořit Antiatlas. Opět parádní výhledy a sjezdem níž a níž se nám začalo oteplovat. Ted už tak příjemně nebude. Sadílkův stroj má nadměrnou spotřebu oleje, tak to vypadá,že i když nebude olej měnit, jen dolívat, v Meuritánii bude bez oleje. Po vydatném obědě jsme nasadili cestovní tempo a přesunuli se s křečí v pravém zápěstí o 150km dál do města Bouizakarne, kde jsme našli kemp se sprchou a dali jsme se drobet dohromady.

22.3.2013

Ráno jsme vyměnili v bance peníze a popojeli 500km.Bez problému jsme absolvovali dvě kontroly a jsme v Západní Sahaře ve městě Laayone. Potkali jsme Itala, se kterým jsme se dali do debaty. Vrací se z Mauritánie. Ukázal nám videa a řekl, že cesta při trati v Mauritánii by měla být pro nás průjezdná. Ale myslí si, že dál to naše stroje nezvládnou. Debatujem a rozmýšlime jak to udělat nejlépe. Každopádně objet se to dá po asfaltu. Uvidíme jak to bude vypadat až tam dorazíme. Vrátit se můžem vždycky.

23.3.2013

Ve městě jsme posnídali a vydali se na cestu k Mauritánským hranicím. Odpoledne jsme si dali výbornou rybu a dojeli jsme do nepojmenovaného kempu poblíž Dahla. Na hranice to máme zhruba 350km.Romanovo stroj se začíná podobat dvoutaktnímu speciálu. Dolévá olej každých 200km.Už koupil i autovej ,aby měl co dolévat.

24.3.2013

Dnes jsme vstávali s cílem dojet na hranice s Mauritánií a to se nám po poledni podařilo. Následovalo nekonečné postrkování motorek na slunci ,které nás dusí ve vlastní šťávě.Konečně jsme byli z Maroka venku a přejeli jsme asi kilometr na Mauritánskou hranici. Tam nnzjišťuji, že jsem píchnul zadní kolo. Tlačení motorky s prázdným kolem po zafoukané cestě a pak od kontroly ke kontrole je pakárna. Do toho do vás šťouchají, jestli chcete čenč many a cigarety a nevím co jestě. Jak nás vyplivla poslední kontrola jali jsme se přezout to kolo.. Byla tam hromada škvárových tvárnic, dali jsme dvě pod motorku a když jsem měl kolo venku a poskládané věci z kola na tvárnicích ,aby se mi na ně nenabalila tuna písku, jako by někdo mávnul proutkem a obě tvárnice se rozsypaly na padrť. Rázem se všechno válí v tom hnusu a motorka na boku… no zlej sen. Zatím co jsme přezouvali Poubes jr. čistil vše od humusu nabaleném na namazaných součástkách. Nakonec vše zkompletováno a já zjištuju, že mi přiskočil plášť i s kamenem, takže ještě jednou vypustit. Naštěstí Romanovo kompresor funguje dobře. Je to pomocník k nezaplacení. Nedovedu si představit ještě foukat ručně. Asi bych tam ten kamen nechal. Najedli jsme se a vyrazili od hranic. Začal nás bičovat silný boční vítr. V kombinaci s pískem budeme mít motorky za chvíli opískované, říkám si. V tom proti mně jede kamion. Zapírám se do řidítek, následuje větrný poryv a přes obličej mi přejede tlak písku, jako bych se otřel o smirklpapír. Začínám nabývat pocitu ,že tahle země je zbytečná. A to máme za sebou pár kilometrů. Najednou nás staví vojáci a říkají, že nemůžeme dál. Nedokážou nám ale vysvětlit proč. Nakonec nás posílají do vesnice Boulanoir. Tady už nás čeká hlídka ,která nám vysvětluje, že se blíží bouře a musíme zůstat do rána. Stavíme stany v závětří policejní stanice a uleháme do stanů plných písku. Ráno bude moudřejší.. Každopádně zítra by jsme chtěli dojet do města Choum ,což je při trati písečná pista zhruba 380km.Tam by jsme měli natankovat. Snad se nám tam podaří dojet. Začíná ta horší část cesty.

25.3.2013

Ráno jsme se spakovali u policejní stanice a jeli sehnat benzín. Nakonec jsme sehnali ale, stál nás všechny peníze ,co jsme měli. Udělali to fikaně, napřed nás nechali naplnit nádrže a pak nám řekli cenu. Naštvaný, ale s plnýma nádržema vyrážíme najít písečnou cestu. Hned při prvním přejezdu nafoukaného písku mi padá kanystr s drahocenou tekutinou a tak nešťastně ,že jsem si ho prorazil mezi kolem a kyvnou vidlicí. Rozléváme zbytek benzínu do nádrží a pokračujeme. Mezi tím zjišťujeme ,že se nám ztratil Zbyněk. Nacházíme koleje, které dělí hranice s Marokem a chytáme signál na tel., aby jsme mu dali o sobě vědět. Pokračujeme dál a Roman nasazuje běsné tempo. A mizí v dáli. Snažím se ho chvilku držet,ale protože za sebou nemám ani jednoho Martina, zastavuji. Chvíli čekám a vracím se asi kilometr. Malej Martin to poslal k zemi a vytunil Rendovo motorku. Pádů jsme měli ještě několik, ale nic závažného se naštěstí nestalo. Ted přede mnou jede Poubes a vidím zafoukané koleje, musím přidat ,říkám si, abych je proletěl . Jenže se blížím k Poubesovi který,nevím proč zpomaluje. Čekám že zrychlí, protože potřebuju prostor až tam vlítnu. Když uberu ležím, nakonec Martin zrychlil, ale až když sám byl na pokraji pádu, musel vybrat smyk a zkřížil mi trasu. Naštěstí jsem se mu v mžiku vteřiny jen otřel předním kolem o jeho brašnu. S infarktem jsme to oba ustáli. Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Zjišťuju že moje motorka nemá výkon a jak zpomalím pod šedesát má tendenci lehat si.Taktak zastavuju a je to jasný. Opět problém s přední brzdou. Páčka úplně tvrdá a kolo zabržděné. Nezbývá než upustit drobet kapaliny ,aby se odbrzdilo kolo a pokračovat. Pístky jsem rozhýbal už při rozborce v Maroku.Vypadá to ,že pumpička tlačí kapalinu do brzdiče ,ale nepřepouští ji zpět do nádržky. Takže stavím každých pět až deset km a upouštím kapalinu. A aby toho nebylo málo, malej Martin má prázdný kolo. A zase zadní. Přezouváme za úmorného vedra a po pár km nás staví kontrola. To není nic hrozného, ale Martin má zase prázdné zadní kolo. Už je toho dost a zůstáváme u hlídky na noc. Máme zhruba 200km za sebou a kolem 170 před sebou. Adventure menu nás nenechá umřít hlady. Shodujeme se, že je lepší si odpočinout a zítra pokračovat, protože únava má za následek nepozornost a zbytečné krizové situace. Navíc cesta se zhoršila a je hodně zafoukaná pískem. Snad zítra dorazíme v pořádku do Choumu. Jo a abych nezapomněl, jak tak sedíme a boříme lžíce do sáčků s rizotem, na obzoru se objevil osamělý jezdec. Zbyněk nás našel.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE