Stelvio, aneb jedno passo za druhým

Jak jsem chtěl přítelkyni ukázat, o čem to cestování na motorce vlastně je :-) Fernpass, Timmelsjoch – Passo del Rombo, Passo dello Stelvio, Gavia, Tonale, Passo Campo Carlo Magno, Trento, Bibione, Passo del Sant Pelegrino, Fedala, Pordoi, Falzarego, Tre Croci, Krimmelské vodopády a řada dalších míst.

Stelvio, aneb jedno passo za druhým

Kapitoly článku

Léto bylo v plném proudu a já chtěl zase někam vyrazit. S kamarádem jsem se už projel dost a tak jsem chtěl tentokrát vyrazit někam s mojí přítelkyní Romčou. Ještě nikdy nejela na motorce někam daleko, tak jsem ji chtěl ukázat o čem to cestování je :-) Tedy doufal jsem, že jí to aspoň nezprotivím ;-)
Nevěděl jsem kolik denně zvládne, kolik ujedeme, tak jsem neplánoval nějakou pevně danou trasu, jen jsem se chtěl podívat na Stelvio, když už tam „skoro“ každý byl :-) , na Gardu, někam k moři a cestou zpátky to vzít přes Dolomity a GrossGlockner.

Domluvili jsme si v práci týden volno a hned jsme měli 9,5 dne k dispozici. S motorkou jsem nemusel dělat nic, do dalšího servisu zbývalo více, než kolik jsme chtěli najet a pneumatiky byly pořád dobré (ty minule mi vydržely 20 tisíc km). Jediné co bylo třeba sehnat, byl druhý nepromok, abychom v případném dešti byli v pohodě. To je nutnost. Jinak vše ostatní už pro mě byl rutina (oblečení, hygiena, stan, karimatky, spacáky, nepromoky, návleky na rukavice a na boty, dva foťáky, baterky, vařič, nějaké konzervy, atd.) Ještě mi kamarád půjčil brašny, aby se nám to vůbec na motorku vlezlo (tímto děkuji Ríšovi).

1.den, pátek 3.6.2009

Tento den jsme měli normální pracovní, ale chtěl jsem vyjet už v pátek, ať to odpoledne využijeme na přesun někam do Čech, aspoň na Vysočinu. Vyrazili jsme celkem pozdě, v 17.hod. a vzali to severní trasou, přes Olomouc, Mohelnici, Poličku a Humpolec k přehradě Želiv. Tam jsme si po domluvě postavili stan u jedné hospody.

2.den, sobota

Ráno jsme si prohlídli pěknou kamenou hráz přehrady Sedlice a pak už vyrazili přes Jižní Čechy do Německa. Ještě v Písku jsem si náhodou všiml cedule Lesní hřbitov, tak jsme si jej prohlídli. Takový jsme ještě neviděli. V Německu nám poprvé začalo pršet, tak nepromoky přišly vhod. Naštěstí jen na chvíli a hned v Deggendorfu jsme je sundali. Zrovna na sos pruhu před tunelem a to mě mile překvapil jeden Němec, zastavil autem a ptal se, jestli nepotřebujeme pomoc. Naopak nemile mě překvapilo, že po celé dálnici na Mnichov A92 nebyla snad ani jedna benzínka. Někde u Moosburg jsem to nevydržel, sjel a chtěl benzín někde nabrat (když dojde v Německu benzín na dálnici, je za to prý velká pokuta). V první vesnici sice měli benzínku, samoobslužnou, ale mou neembosovanou kartu to samozřejmě nevzalo (možná to bylo jen na speciální karty, ani visa nálepku jsem tam neviděl). Naštěstí jsem se domluvil s jedním Němcem co tam tankoval svůj Mercedes. Byl vstřícný, nabral jsem na jeho kartu a zaplatil mu. Mnichov jsem bez problému objel po dálničním obchvatu a namířil si to k jezeru Starnberger See. To jsme ještě nevěděli, že je to výletní místo nejbohatších lidí z okolí a prakticky celé pobřeží je „privat zone“. I vjezd do skoro každé vesnice u pobřeží je povolen jen pro ubytované a pro ostatní platí zákaz vjezdu. No nic, do jedné jsme vjeli. Po delším hledání jsme našli bokem jedinou volně přístupnou pláž, kam chodili i ti místní, kteří neměli pozemek na pobřeží a také tak měli smůlu. Zaplavali jsme si a vychutnali západ slunce. Místo na stanování jsme našli dál od jezera, v lese na pěkném paloučku. Vše bylo v pohodě.

3.den, neděle

Ráno jsme to měli jenom kousek do Garmisch-Partenkirchen. Potkávali jsme plno motorkářů a vypadalo to jako na nějakém BMW srazu, motorky jiných značek jsem prakticky neviděl. Dalších cca 100km mě ale utvrdilo v názoru, že je to tady prostě normální, je to kraj jediné značky :-) Až teprve jedna ze 30 až z 50 motorek nebyla BMW! A byl to třeba GoldWing :-) No pěkné.
Vjeli jsme do hor, vystoupali na vyhlídku před prvním sedlem a užívali si rozhled na nádherně modrou vodu v jezeře. V údolí za městem Imst jsme se vyhli placenému tunelu a raději jeli po staré silnici, kde bylo několik pěkných vyhlídek na celé údolí a na nezvykle bílou řeku. Plulo po ní i několik raftů. Pěkný pohled. Z tohoto údolí jsme začali stoupat na nejvyšší místo tohoto dne, do sedla TimmelsjochPasso del Rombo (rakouský a italský název).
Ještě před vrcholem byla na rakouské straně mýtnice, motorky za 11,-E. Kolem zasněžených míst jsme dojeli do sedla, na parkoviště. Auta tu prakticky nejezdila a mezi motorkami opět vládla jediná značka. Z parkoviště jsme se prošli kolem blízkého kopečku a prohlídli si krásné okolní hory. Opravdu je tu krásně. Při odjezdu jsem stačil ještě vyfotit jednoho smolaře, který na odbočce nedošlápl a jeho nová cestovní motorka mu spadla na bok z kopce (nemusím psát, že to bylo opět BMW, že ne :-). Až pěti lidem se mu ji podařilo zvednout. Italští celníci namátkově kontrolovali a tak si namátkově vybrali zrovna nás. Celník si vzal pasy a odešel s nimi na chvíli do budky. Údolí na Italské straně bylo možná ještě hezčí, než na Rakouské, užívali jsme si serpentiny i přírodu. Projeli jsme Merano a Lasa a přijeli k odbočce na Stelvio. Jenže celé pohoří směrem ke Stelviu bylo v mracích a také už bylo půl osmé, tak jsme se rozhodl, že v tomto údolí přespíme. Našel jsem pěkné místo u potoka s výhledem na hory. Zapli jsme si mobily a přišlo nám několik smsek, že v té oblasti Německa, Rakouska a Itálie, kde jsme byli, řádí povodně. Po cestě jsme ale nic neviděli.
Později začalo pršet a to dost vydatně. Párkrát jsem se v noci probral, nedalo mi to a šel jsem se podívat na tu řeku, už to nebyl potok…. voda dost stoupala a kameny na kterých jsme večer stáli úplně zmizely pod vodou… No, nevím co by jsme dělali, kdyby se ta řeka vylila z břehu.

4.den, pondělí

Řeka se nevylila a dokonce už ani nepršelo a navíc se mraky začaly trhat. Paráda! Koupili jsme ještě ve vesnici jídlo, pití, nabrali benzín a vyrazili vstříc na Passo dello Stelvio. Cesta nejdříve stoupala údolím rovně, pak přibývalo serpentin čím dál víc a před koncem jsme se začali bohužel blížit k mraku. A začalo pršet. Oblékli jsme si nepromoky, ale ujeli jsme v nich jen pár set metrů do sedla. Zalezli jsme do kavárny, dali si čaj a koláč a čekali, až přestane pršet. Nepřestalo. Ale aspoň pršelo méně. Udělali jsme pár fotek a rozjeli se. Po asi 300 metrech přestalo pršet :-) Ten déšť byl jen v sedle! No nic, i tak se dá zažít Stelvio :-)
Ale nevadí, přejezd celého tohoto sedla zdaleka nekončil, před námi byl krásný a dlouhý sjezd roklí do údolí, nespočet serpentin a tunelů, celou dobu bylo na co se dívat, krása těchto hor je neskutečná….
myslím, že tato část byla nejkrásnější z celého výletu…
V údolí jsme odbočili vlevo a rozjeli se na další sedlo, Passo de Gavia. Nahoru vedla ke konci jen úzká silnice, bylo to zase úplně jiné. Před sedlem byl pomník s orlem, jezero a neroztátý kus ledu. A také se na nás valila pořádná mlha. Ta ale jak rychle začala, tak rychle skončila a za sedlem bylo krásně slunečno.
V údolí jsme se opět prohřáli sluncem, opět odbočili vlevo a opět začali stoupat do dalšího selda, tentokrát do Passo del Tonale. To už ale bylo mnohem mírnější a hlavně zde bylo hodně hotelů, velkých parkovišť a sjezdovek. Po pravé (jižní) straně byly prudší sjezdovky, táhnoucí se z obrovských skal a po levé mírnější, teď se zelenými svahy.
Tento den jsem se chtěl přiblížit k jezeru Lago di Garda, takže jsme to vzali přes další menší sedlo, Passo Campo Carlo Magno. Už byl ale večer, tak jsme se začali ohlížet po nějakém místu. Našli jsme ho ve svazích, u kousku obdělané půdy. Když jsme začali stavět stan, tak začalo pršet. Zatím ale v pohodě, ještě jsme nevěděli, co nás čeká…
Večer začalo normálně pršet, dokonce jsem se v tom zkoušel umýt ;-) ale v noci přišla tak silná bouřka, že tak hlasitou jsem ještě nezažil a ve stanu už vůbec ne. Navíc padaly tak velké kapky, že jak silně bouchaly do stanu, tak ty kapky zlomily 2 tyčky! Kdyby mi to někdo řekl, nevěřil bych mu. Opravdu to byl déšť, kroupy to nebyly, ten silný déšť nás vzbudil a díval jsem se ven a opravdu „jen“ pršelo i když to ve stanu znělo úplně jinak. Drsně. No moc super jsme se nevyspali. Snad to zítra bude lepší…

5.den, úterý

Ráno jsem ty naštíplé tyčky stáhl lepící páskou, ať to aspoň trošku drží a jeli jsme dál. Začalo pršet. Dost silně. Pršelo v jednom i ve druhém údolí. V takovém počasí by jsme z té Gardy nic neměli, rozhodl jsem se, že to vezmeme k moři. Vybral jsem cestu přes Trento a na Treviso. Cestou nám ještě střídavě pršelo, mírně a pak i dost hodně hustě, celkem asi 4 hodiny v kuse, to už se voda dostávala i kolem nepromoků. Začali jsme se ohlížet po nějaké restauraci, ale našli jsme ji, až když přestalo pršet. I tak jsme si tu trochu odpočinuli a najedli se. Cesta dál k moři se výrazně změnila, z horských silniček v prázdné krajině jsme sjeli do obydleného údolí s plno městy, takže tu přibyly průjezdy městy padesátkou. Hlavně ale, že už nepršelo.
Nakonec jsme přijeli k moři, do Electra Mare a konečně vlezli do moře.
Večer jsem si myslel, že najdeme tady někde ubytování, ale Romča mě opět překvapila, že i další noc můžeme spát ve stanu. No horší noc už přece nemůžeme zažít, že jo.
Omyl! Můžeme…
Místo pro stan jsme hledali až za tmy, podle obrysu jsme našli nějakou vinici, zajeli do ní a na konci jsme si v ní postavili stan a i motorku jsem tam schoval. Vypadalo to v pohodě. Ale to co přišlo v noci, tak překonalo předchozí noc o pořádný kus. Přišel nejen déšť, ale hlavně tak silný vítr, že to vypadalo, že nám to potrhá a odnese celý stan! Stan spíše ležel, než stál (ani šnůry nepomohly), ty nalomené tyčky se polámaly ještě více a větracím otvorem nám vítr nahnal do stanu tolik vody, že jsem měl polovinu karimatky pod zády ve vodě…. prostě spacák mokrý, záda mokré… no divím se, že jsem v tom nakonec usnul. Romča byla naštěstí v suchu. I tak jsem si říkal, že teď už na to stanování se mnou zanevře…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.28
Známkováno: 46x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist