Budweisers on the SNOW, neboli Gesperrt Passe Tour 2009

Po snídani zjišťuje Tom, že Raptor nestartuje. Snažíme se to „litrový hovado“ roztlačit, ale bezvýsledně. Z posledních sil, propoceni, s tepovou frekvencí na hranici kolapsu dotlačíme tu italskou bestii na kopec a spouštíme ji dolů. Ta vytušila, že pokud teď nečapne, čeká ji krutý osud a po zařazení trojky chytá. Možná jí došlo, že se dnes jede do Itálie a tak si uvědomila, že se může podívat „domů“. Na nic nečekáme a vyrážíme na GG. Cestou zastavujeme různě na focení a kochání se těma hromadama sněhu. Při jedné ze zastávek cítíme, že dnes slunce opravdu pálí, že by to chtělo skoro opalovací krém. Honza znalecky zhodnotí sílu záření a vybízí ostatní: Vemte si na obličej alespoň "třicítku". Na to se zezadu ozve Tomáš: " Já už tam mám "padesátku". Otočíme se na něj, protože nechápeme, jak by to tak rychle stihnul. Následuje výbuch smíchu. Ten blb tam stojí a přes obličej mu visí "padesátieurovka"..Vyhlídky Edelweissspitze a Franz Josef jsou stále díky velikému množství sněhu nepřístupné a tak stojí průjezd jen 12,- éček. Lístek si schováváme, protože následná návštěva v tomto roce nás vyjde s tímto lístkem pouze na 4,- eura. Je nádherné počasí, z čehož nejsou zrovna odvázaní členové místní horské služby. Postávají s vysílačkami podél silnice a hlídají laviny. Asfalt je suchý, nikde ani živáčka a tak máme ideální podmínky pro „zrychlený přesun“. Bariéry sněhu jsou místy až 6 metrů vysoké a tak pád ze skály při případné havárii nehrozí. Raptor sice již startuje, ale pro změnu zase nebrzdí. Nikdo nechce mít Toma za zády a tak jsou všichni první.
Když zastavíme v Cortině di Ampezzo, abychom natankovali, šplhá teplota k 25 stupňům. Projíždíme osamoceni jindy přeplněnými trasami přes passy Falzarego, Valparolo, Campologno, Pordoi a Sella. Přestože se jedná o pensiony narvanou oblast, ubytování na jednu noc, se nám najít nedaří. Před týdnem skončila lyžařská sezóna a teď mají siestu (česky řečeno na to se..u). K večeru, kdy už jsme i uvažovali o návratu do Rakouska, máme štěstí v Garni Ortles na konci městečka Selva di Val Gardena. Vše začíná trapasem, kdy majitelka, stará dáma, vysvětluje tyrolským dialektem Ivovi, že musíme počkat půl hodiny, než poteče teplá voda, čili foneticky – Warm wasr. Ivo však rozumí, že musíme počkat půl hodiny, až si dodělá Warm esn, čili teplé jídlo a tak způsobně čekáme venku jak trubky. Paní nahoře u pokojů zase nechápe, proč jí otravujeme, když se nechceme ubytovat. Po vysvětlení si rychle rozebíráme mini pokoje (25,- eur/os. se snídaní) a vyrážíme vyhladovělí do města.
Město je sice plné restaurací, ale všechny jsou zavřené. Po půlhodině nachází Kája otevřenou pizzerii. Pohled na jídlem zaplněné stoly u některých z nás vyvolává „Pavlovův reflex“ a začínají nadměrně slinit. Žízeň zaháníme několika džbánky vína (1 litr cca 10,- eur) a brzy veselým hlaholem upoutáváme pozornost siňory na baru. Slaví narozeniny a posílá nám rundu panáků. Dozvídáme se, že je původem z Ruska a má zde vlastní pension. Tomáš hned pronáší, že by si tipnul spíš „bordel“ než pension a dodává, že „dva v jednom“ by mu rozhodně nevadilo. Carevna, jak jsme ji pojmenovali, nás jednoho po druhém pomuchlala mezi „maločnyjama želězama“ a objednala další rundu. Propíjíme se do zavíračky a na řadu přichází anarchie. Se souhlasem majitele pizzerky porušujeme zákon a vykuřujeme si uvnitř. Ten mezitím usíná za barem a opilý číšník se potácí domů. Jeho pokus odjet na skútru, končí v první zatáčce, kde naráží „pod plným plynem“ do informační tabule. Zvedá se, nebojácně tahá za plyn a ztrácí se ve tmě. Jen pár zvukových pomlk jeho výfuku Leo Vince dává tušit, že v cestě byly další překážky. Zhasínáme pizzerku, aby majitele nikdo nerušil, a odcházíme do pensionu. V Davidovi se probouzí skrytý talent a díky jeho „Kávu si osladím“, žije pár místních v domnění, že Selvu v noci navštívil zlískanej Karel Gott. Na pokoji ukládáme „zbořenýho“ Marka ke spánku tak, že mu na hlavu narveme helmu, místo polštáře kufr Giwi, na ruce boty a na nohy rukavice. Náš smích budí i přes dvě patra vzdálenou paní domácí a dostáváme vynadáno. Obava, aby z pomsty neochutila ranní kávu arsenem, je pádný argument a tak mizíme jak myšky (nebo spíš slůňata) v pokojích. 
Ráno je nám kupodivu dobře, ale kafe opravdu připomíná „vývar z košťat“. Jediný, kdo je schopen ho pozřít je Honzík, který ráno kávu prostě vyžaduje (pro příště si ale raději přibalí alespoň Mistra Browna). Udivuje to i Káju a to už je co říct. Karel totiž dokáže vypít obsah popelníku, když mu tam nalijou panáka slivovice a to už je řádnej humus, když si představíte co v nevyneseném hospodském popelníku bývá. Před odjezdem chybí Mára. Tomáš dvakrát znalecky popotáhne nosem a jeho nepřítomnost odůvodní slovy: „Hmm, cítím to. Mára háže dvojbob. Posera jeden….“. Pak pohlédne na teploměr a oznamuje: „Deset stupňů pánové“. Když nevidí žádné nadšení dodá : „Ale vlhkost je výborná!“.
První kilometry vedou na Gardena pass, který je kvůli lavinovému nebezpečí otevřen pouze do oběda. Při zastávce na Falzaregu, nás „lehce podření“ němečtí kolegové upozorňují, že cestou dolů jsou místa, kde je ledovka. Do černé kroniky deníku La Repubblica se díky bravurnímu sjezdu nedostáváme a pod vedením Honzíka upalujeme přes Cortinu k jezeru Lago di Caterina. Blíží se poledne a tak pospícháme přes Comelico Superiore, podél rakouské hranice, až do Paluzzy. Přejíždíme Plöckner pass (Passo di Monte Croce) a v Mauthenu usedáme v zahradní restauraci na oběd. Tomáš nám vyčítá překračování povolené rychlosti, zejména „devadesátku“ v obcích. Když se setká s nesouhlasným postojem a oponováním, končí debatu slovy: „Dobrý tak ať je po mým. Dej tam po obědě sto deset“. Se smíchem usedáme a idylku nám kazí jen plný autobus důchodců. Usedají dovnitř a tak obsluha ven vůbec nevychází. Jejich přítomnost se odráží i na toaletě. Vrátivší se Tomáš nás informuje o situaci: „ To je humáč, vůbec tam nechoďte, všechno je posraný a teď se důchodci perou o mejdlo“.  Nakonec nás obslouží jakási „pomocná myčka nádobí“, která díky svému odpudivému a neudržovanému zevnějšku, měla být hostům spíše utajena, ale hlad je hlad a tak to neřešíme.
Projíždíme na Hermagor a odtud k Weissensee. Je zde přepychový úsek lesem. V délce asi 10 kilometrů je nový, absolutně rovný asfalt a jedna zatáčka za druhou. Označení pro určitý typ osob, obsažené ve výše uvedeném jménu města, plně vystihuje naše ježdění sem a tam. Po půl hodině nadšeného lítání, s tím, že příště sem musíme zase přijet, se stáčíme na Spittal a.d. Drau. Náš dnešní cíl je přehrada Kölnbrein, která se tyčí se svojí 200 metrovou přehradou ve výšce víc jak 2500 m.n.m. nad údolím Malta. Ubytováváme se v hotelu Camping Maltatal.
S příjemnou recepční a majitelkou v jedné osobě, dohadujeme podmínky ubytování. Patricie, jak se nám představí, je v sedmém měsíci těhotenství. Tato skutečnost nenechá v klidu Tomáše, který na Ivovo simultání překlad, že ubytování stojí 30,- eur okamžitě zahlásí : „Řekni jí, že když nám to dá za pětadvacet, tak jí zadarmo odrodím!“ Následuje neudržitelný výbuch smíchu všech a nechápavé pohledy milé Patricie. Nastává velmi těžká situace pro Ivoše, který se musí z tohoto trapasu vylhat tak, aby se neurazila a zároveň vysvětlení věřila. Slovy Dr. Vondrušky z filmu Jáchyme, hoď to do stroje : „Víte, to je takový překladatelský oříšek“ konverzaci končí a odcházíme do hotelu. Zabydlujeme se v komfortních pokojích a po půl hodině vyjíždíme na přehradu. Kartu, která je zdarma součástí ubytování a opravňuje ke vstupu na většinu “atrakcí“ v Korutanech bez placení, nepotřebujeme, protože závora u mýtnice je otevřená. Dojíždíme asi do poloviny "Maltahochalpenstrasse“, když nás před vjezdem do tunelu zastaví zábrany. Zjišťujeme, že za tunelem je na silnici obrovská lavina i s mnohatunovými kameny a tak pro dnešek končíme. Sjíždíme k vodopádům a čas do večeře trávíme lenošením v trávě. Marek provádí za účelem ušetření výdajů na stravu, naivní pokusy o odchyt pstruhů v tůňce. Pár litrů ledové vody v botách, je však dostatečným argumentem, proč raději obětovat 10,- eur. 
K večeři si dáváme každý něco jiného, abychom zjistili co je co. Hotel, přilehlý bazén, pokoje i personál restaurace, hodnotíme jako zatím nejlepší a nejvýhodnější kombinaci ceny, pohodlí a vybavenosti. Tím, že je zapojena do systému Kärntencard, je bydlení zde velmi výhodné. Karta Vás totiž opravňuje ke vstupu do cca 100 míst bez placení (mj. i na Grossglockner). Takže, pokud od ubytování v nadstandardním pokoji za 30,- eur/den odečtete snídaní za 7,- eur (kterou byste si stejně koupili), stihnete vjezd na GG (18,- eur) a Nockalmstrasse (11,-eur), tak jste ubytováni zadarmo a ještě jste vydělali.
Vesele popíjíme a před půlnocí se přesouváme na dětské hřiště, kde Tomáš uspořádal „Malta GP“. Dřív než vyfasujeme dětské tříkolky, probíhá na trenažéru nácvik „kolínek“. Jako trenažér slouží něco, co se dá popsat jako čtyřmístná „lochneska“, nám známá z pouti. Ostrý závod kolem volejbalového hřiště je vyhlášen na 5 kol. Díky „mírné opilosti“, začne v druhém kole Davidovi „kopat pumpa“ a všichni proto raději trať urychleně opouští. Závod tak byl vyhlášen za zmatečný a výsledky anulovány.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE