Bratrstvo růžové pracky v Alpách 2012

Den třetí-hurá do hor směrem k Itálii!!!!!

V sobotu jsme se spořádaně probudili dle plánu.Po menších potížích způsobených blokací sociálních prostor některými účastníky jsme se řádně nasnídali a natěšení se nachystali na cestu.
Jízda 6-ti motorek ve svižném tempu v provozu vyžaduje jistá pravidla, proto jsme se rozhodli po krátké poradě, že vše necháme volně plynout a sedne si to samo.Kolem půl jedenácté se nám skutečně podařilo vyrazit, leč prvopočáteční nadšení se nekonalo.Cesta z Zell am See k Innsbrucku byla pekelná, byl strašný provoz a nedalo se nějak rozumně jet.Absolvovali jsme to bez ztráty kytičky a těšili se do hor.
První obtíž přišla cestou k Innsbrucku, když jsme zastavili u Speicher Durlasboden pod Krimmlem, kde se ozval Matěj, že mu to nejede, dusí se to a strašně mu to žere.Po krátkém křížovém výslechu z něj vylezlo, že vzducháč neměnil co má motorku (cca 3 roky) a už ji s ním koupil.Tak jsme byli nuceni přistoupit k vizuální kontrole.Povolení zarezlých šroubů s Lukášovým nářadím pro mě bylo hračkou, na samotný filtr jsme svorně vytřeštili oči, průchodnost mohla být tak kolem 10-ti % normálu.Lucie pochopila, že zastávka bude delší, tak se obnažila a začala slunit.
Matěj s provinilým výrazem neochotně obětoval kartáček na zuby a přistoupili jsme k předčištění filtru.To sice pomohlo hodně na hrubé nečistoty, dostali jsme z toho trávu, jehličí a ostatní sajrajt, jenže filtr byl pořád zalepený prachem.Lukášův kompresor nedokázal vyvinout potřebný tlak k vyfoukání, tak někoho napadlo, že to zkusíme profouknout výfukem.Jako nejvhodnější se nám jevila RSV4, částečně i proto, že Dubák odešel na terasu na kafe. To co z filtru začalo lítat po pořádném protůrování se nedá moc popsat a vyfotit se nám to nepodařilo, nicméně léčebná kůra zabrala a mohli jsme vyrazit dál.

 

 

 

 

 Pak následoval další nudnější úsek k Innsbrucku se spoustou vesnic a silným provozem, němečtí sousedé asi měnili turnusy.Ke cti českým řidičům musím podotknout, že u nás už valná většina aut při zaregistrování motorky uhne, zatímco v Rakousku i Itálii to bylo spíš řídkou výjimkou.Za Marendabachem jsme uhnuli směrem na Itálii na Kuthai Timmels. Tady se platilo mýtné 12€ na hlavu a ke kase jsme museli najíždět jednotlivě na motorkách, smysl mi unikal, ale pán za kasou na tom trval.Po projetí jsme sjeli kousek dolů k jezeru, kde jsme se dohodli i na ubytování, které jsme určili někde před Meranem.Tady už byla cesta moc hezká. Takže jsme mohli nabrat kurz směrem k Itálii a kochat se okolní krajinou, jelo se nádherně. Natolik nádherně, že jsme se nechali unést (aspoň někteří) a nereagovali na gesta protijedoucích nabádajících ke zpomalení.
Dobře, budu jmenovat, Cirda s Dubákem to mazali dál přes plné čáry hlava nehlava, zatímco zbytek disciplinovaně zpomalil.Dalších pár kilometrů se nic nedělo a po ujetí asi 12 km jsme zastavili natankovat a na kouřovou.Při odjezdu z parkplatzu nám zablokovala cestu rakouská hlídka (malý zlý v amerických brýlích a velký tlustý a hodný) s tvrzením, že už prolustrovali všechny bandy v okolí a jsme jediná česká skupinka široko daleko a chtěli vědět, kteří dva jeli první a nebezpečně a rychle předjížděli.Lucie jim vysvětlila, že se střídáme a že se to nedá jednoznačně určit, byli jsme ovšem umlčeni argumentem, že pak dostaneme pokutu všichni.S tázavým výrazem jsme se otočili na Cirdu s Dubákem, kteří se za strašného remcání, že není důkazní materiál, přiznali a chlapsky zaplatili za své neuvážené počínání každý po 35€.

 

 

 

 Pak už jsme přejeli poslední rakouský průsmyk Obergurgl a přejeli na italskou stranu.Počasí přálo, nebylo ani teplo, ani zima, měli jsme i dostatek času k hledání ubytování, prostě žádná křeč, vládla dobrá nálada.Ubytování jsem na třetí pokus sehnali v San Martino in Passiria v penzionu Stern za přijatelných 23€.
Obzvlášť velkou radost jevila Lucie, protože byl k dispozici jednolůžák, který okamžitě obsadila s vidinou, že se vyspí.Tak jsme se s chutí ubytovali, vzali sprchu a následně útokem nedalekou restauraci, protože už jsme byli pořádně hladoví a hlavně žízniví.Vidina dobrého pití a jídla byla natolik vzrušující, že jsme si při pohledu na Matěje  a jeho mužnou hruď vzpomněli na kamaráda Joshuu a tomuto jevu se nadále říkalo „Joshkování“, aneb Joshka rulez. :-D

Přestože Cirda, coby profesionál , ze začátku remcal na místní pivo, po pátém kousku už vykřikoval, že je moc dobré a objednával další.Oflajn fejsbůk byl v kurzu, zaznamenalo se spoustu důležitých poznatků z cesty i osobního života, fungoval i jako módní policie (Matěj měl na sobě zase stejné triko!!!!).Luciin rozvírající se dekolt nasměroval úvahy i do oblastí sexuálních preferencí, které se zde nehodí dále rozebírat, latentní bisexualita některých účastníků by mohla pobouřit.:-)

 Před Stelviem jsme si upřesnili signalizaci při skupinové jízdě a dál už rozebírali všední události nevšedního obsahu, jak už to u piva chodí.Do bujaré nálady se přimíchala místní svatba, tak jsme to měli i s muzikou a folklórem, což potěšilo.Nedlouho poté začaly první potyčky (my v tom zapojeni nebyli, to jen tak na upřesněnou), místní děvčata nejevila o účastníky zájezdu žádný zájem, tak jsme usoudili, že je čas jít na kutě.Zaplatili jsme přes 200€, dopili poslední rundu a nabrali kurs k penzionu….

 

 

Najeli jseme 284 km.

 Den čtvrtý-na Stelvio a do Švajcu……

Ranní probuzení do krásného dne se oproti Luciiným plánům krapet posunulo, už večer po tom co odešla spát jsme v alkoholovém oparu jednohlasně odsouhlasili pozdější odjezd.Co se dělo na některých pokojích zůstane navždy obestřeno tajemstvím, nicméně Cirda tvrdošíjně trvá na tom, že to byla nehoda při ranním čištění zubů, asi vada materiálu…

 

 Paní domácí neměla příliš radost, ale žádnou náhradu škody nevyžadovala, tak to bylo v pohodě.Matěj opět zdržoval, zase zablokoval WC a tvrdil, že ho zdrželo holení, čemuž jsme s Lukášem samozřejmě nevěřili, nejsme blbí.
Pobalili jsme ten strašný bordel (díky za pomoc kluci endurový, okufrovaný) a po vydatné snídani se chystali na cestu na Stelvio a dál.Vyrazili jsme směrem na Merano, kde jsme se trošku zdrželi průjezdem a začali jsme stoupat do hor.Počasí přálo, cesta utíkala, ale jen do chvíle, než se začaly kroutit první vracáky.Provoz tam byl jak na Václaváku a vzhledem k povaze silnice se moc předjíždět nedalo.Takže skoro pořád za jedna, občas dva, brzdy a pekelně se soustředit.Celá tahle anabáze k vrcholku trvá skoro 30 km a jednomu to už přijde nekonečný, nedá se ani moc kochat.Díky provozu jsme se roztrhali, vepředu já, Dubák a Cirda, pak Lucie a nakonec Lukáš s Matějem s autobusama.Cirda našteloval kameru tak dobře, že máme krásný záběr krajnice a sem tam se mihne něčí koleno, zkrátka chybama se člověk učí.Zastavil jsem kousek pod vrcholem, abych ostatní vyfotil v zatáčkách z ptačí perspektivy, moc hezké místo.Když se čekání neúměrně protáhlo, začal jsem být lehce nervózní a vydal se dolů ostatním naproti a svěřil focení Cirdovi, který se toho zhostil se ctí.Asi chtěl odčinit tu kameru….Zbytek jsem v pořádku minul asi 3 km pod náma, prý si jen zastavili na odpočinek.Lucie kulhala, protože špatně došlápla, ale smála se o sto šest, tak jsem tomu nepřikládal žádnou váhu.

 

 

 

 

 

 

 Přišel i čas na nákup nezbytných suvenýrů.Lucie si pořídila stylově magnetickou veverku na lednici a Lukáš mini samolepku Stelvio za 3, 5€, žádná tuctovka.Nahoře bylo tolik lidí, že se ani nedalo zaparkovat, tak jsme do sebe narychlo hodili trochu klobásy se zelím a pokračovali směr Švýcarsko.Po krásných silnicích jsme se mezi kravami proplétali do údolí, když najednou asfaltka skončila a před náma byla jen šotolinová cesta!!!!To potěšilo snad jen Lukáše s Matějem, my se silničníma jsme museli hodně opatrně.Naštěstí nás Dubák konejšil, že je to jen kousek, tak jsme mu věřili,co nám taky zbývalo.Po asi 4 km se opravdu zase objevila krásná silnice a pak už nás Švýcarsko jen těšilo.Na Umbraillpassu Alpenrose jsme se zastavili vydýchnout na kávu, zahrádka je tam úžasná a lidí minimum, po Stelviu balzám na duši.

 

Pak už jsme odpočatí pokračovali po dokonalých silnicích směrem na St. Moritz, podle mého názoru nejkrásnější úsek trasy a nejhezčí ježdění.Příště musíme Švýcarsku věnovat víc pozornosti.Takhle jsem měl jen trochu strach z policistů, protože se mi ve výfuku utrhla tlumivka a asi by si na mě smlsli.V St. Moritz jsme museli zastavit a udělat pár fotek, protože ti milionáři moc dobře vědí, proč si z toho udělali kultovní letovisko, je to tam úžasné….Dubák s Cirdou tomu asi nerozuměli, protože odmítali stavit, ale jakožto většina jsme demokraticky vstoupili do stávky a udělali si pauzu na focení.

 

 

 Po kochačce jsme nabrali kurs zpátky směr Itálie a začali přemýšlet, kde složíme hlavu.Dlouho jsme nemohli na nic kloudného narazit, až se nám za 35€ na hlavu podařilo najít krásný penzion v Campo, přímo u jezera (El Ranchero).Uvnitř to sice bylo trochu stísněné, vypadalo to jako předělaný bordel a chyběl balkon na sušení a větrání věcí, ale krásná terasa slibovala nevšední večerní zážitky.Jako jediní jsme se s Lucií odhodlali v koupeli v průzračném jezeře.Bylo to celkem ledové, přiznávám, ale přežili jsme to bez úhony a krásně se po tom náročném dnu osvěžili.

Kluci už nechali natočit pivo, tak jsme plynule přešli k večeři.Během debat se provalilo (Cirda to prásknul), že sebou Lucie na Stelviu v nulový rychlosti flákla ve vracáku, což mě rozčílilo, protože mi to s Lukášem a Matějem hloupě zatajili a nechali mě, abych si dělal starosti.Naštěstí přinesli večeři a než se Cirda prokousal třetím chodem, tak napětí opadlo.Dost tomu pomohla i runda grappy, jakožto omluva od Lukáše.Najedli jsme se výtečně, jen začali strašně žrát lítající mravenci, co nebylo právě příjemné.Ani náramek proti komárům nezabral, i když přiznávám, že pod ním jsem poštípán nebyl.:-) 
       Naneštěstí se rozbila Fejsbůková propiska a nešla opravit, ale celou situaci jsem zachránil, když jsem vyštrachal svoji.Zápisky se s přibývajícím večerem smrskly do úsečných záznamů typu-Dubák lže, kozy piccolo (tomu rozuměla i servírka na kterou to bylo směřovaný), Very opravil fejsbůk, Matěj má nový triko, zase oranžový, nastala hádka fotrů o výživný, Dubák je slepej, neviděl křečáky Saphiry-Gonzo rulez, Joshua zase rulez, Lucie je blondýna místy zrz, Matěj se drbe na prdeli a další nesrozumitelné záznamy.S přibývající nocí se za zvuku a vůně škvařících se mravenců odebrali skoro všichni spát.Tak jsme s Matějem ještě jednou všechno zhodnotili, probrali plány na další den a na závěr šli na pokoj na panáka a cigáro, čímž jsme probrali Lucii.Ale ani moc nehubovala.Nikdo jsme nepřišli na to, co znamená Matějovo slangové Buck off, pan Google prostě chyběl a pan Pupík nevěděl…..

 

 

Čtvrtý den ujeto 240 km, vyjeli jsme po desáté a dorazili kolem šesté.

 

Den pátý-cesta k Lago d‘ Idro

Ráno jsme se zodpovědně probudili kolem deváté hodiny a šel jsem se s Lukášem vyvětrat k jezeru.Napadlo mě, že by byla dobrá koupel, tak jsem šel zmapovat teplotu vody.Ta byla natolik ledová, že jsem dlouho váhal, zda si zajít pro plavky a když jsem se pro ně konečně vydal, vypukla naštěstí snídaně.
U prostřených stolů bylo nakrájené pečivo, máslo a servírka se nás s úsměvem zeptala, jestli chceme kávu, nebo čaj.K tomu měl každý malý koláček.Pak už jsme jen čekali, kdy začnou nosit na stoly a vypuknou lukulské hody.Když servírka začala sklízet, aniž by cokoliv přinesla, došlo nám, že snídani považují za ukončenou, což nás celkem rozladilo, za ty peníze jsme čekali něco víc….Dohodli jsme se, že vyrazíme přes passo San Marco směrem na Bergamo a dále k jezerům a pokusíme se najít ubytování na dva dny, abychom si pořádně projeli okolí Lago di Garda a nemuseli to celé absolvovat naložení zavazadly.V půl jedenácté jsme za hromového hluku vyrazili, protože Lukáš už neunesl ponížení, že jeho KTM s Akrapama nebyla slyšet a večer vyškubnul tlumivky.Cesta na passo San Marco byla příjemná, počasí přálo, provoz nulový, prostě paráda.Celou cestu jsme neviděli jiné značky než 3 km tornante, asi jiný údaj nemají v zásobě.Lukáš s Matějem byli vzorní a zodpovědně jistili Lucii, aby získala zpátky sebevědomí ve vracákách po Stelviu.Cestou jsme se vyfotili u stáda koz, které ochotně pózovaly, už jsme minuli tolik domácích zvířat, že jsme něco zdokumentovat prostě museli.Lukáš se koz bál a tvrdil, že mají divné oči….Kozy se naopak bály Lukáše,málem jim bez tlumivek způsobil kolaps.:-)
 

 

 

Konečně jsme vystoupali na vrchol, všude klid, ticho, člověk naplno vnímá krásu hor a připadá si hloupě, že to ruší hlučnýma motorkama.Pod vrcholem byla krásná terasa, kde jsme si samozřejmě dali kávu, abychom co nejvíc nasáli atmosféru, než spadneme dolů do údolí.

 

 

 

 

 

Pak jsme se odpočatí spustili po krásných klikatých silnicích do Bergama.Cesta byla opět téměř bez provozu, odpolední ospalá italská městečka liduprázdná,všechno zavřené.Okolo nás jen krásná příroda.Lucie byla tak unešená, že dokonce přelezla svodidla, aby s tou nádherou okolo splynula.
 

 

 

 V Bergamu nás čekalo pravé peklo.Město bylo celé ucpané, průjezd trval strašně dlouho a teplota byla asi 35°C, takže jsme jen lapali po dechu.Motorky topily o sto šest a my vypotili daleko víc, než jsme vypili.Už jsme netoužili po ničem jiném, než si někde dát v klidu pravou italskou zmrzlinu.Naštěstí se nám po pár zmatcích a masochistických zastávkách podařilo se z Bergama vymotat a Cirda naprosto přesně trefil krásné nábřeží na břehu Lago d‘ Iseo v Sarnicu, čímž všechny neobyčejně potěšil.Ve stínu stromů na nábřeží jsme vzali gelaterii útokem (měla stylově kočku ve znaku) a začali shazovat přebytečné svršky, čímž jsme si okolo sebe zajistili volný prostor.Ano, i KTM ponožky smrdí Lukáši a Matěji.Dubák opět polehával, pomalu jsme ho v jiné poloze neznali.Zmrzlina byla skvělá, tohle italové umí, dokonce za velmi přijatelné peníze.Jen Cirdovi nechutnala peprmintová, tak nám napřed nabídnul a pak nakrmil rybičky.Naprosté vyčerpání musí být patrné i z fotek, za stín jsme děkovali Bohu.V rámci souladu s přírodou jsme nakrmili zbytky kornoutků labutě, ale ty vzteklé bestie ani nepoděkovaly a syčely, nemají je v Itálii vychované. :-) To už se do vodorovné polohy uložila i hyperaktivní Lucie a ukázala, že má ještě delší nohy, než jsme si mysleli….Matěj začal z horka blouznit a v poloze na zádech na páteřáku tvrdil, že se převtělil do brouka a nemůže se otočit.To už jsem o duševní zdraví některých účastníků zájezdu začal mít vážné obavy.Tudíž jsme se dohodli, že přejedeme k nedalekému jezeru Lago d'Idro a tam se pokusíme najít ubytování, pro dnešek už bylo ježdění dost.Vůbec se nám nechtělo oblíkat a opustit to hezké stinné nábřeží, ale nakonec jsme za strašného remcání nasedli a vydali se na zbytek cesty.
 

 

 

 

 

 Přejeli jsme hřebeny přez Sarezo a Vestone a zanedlouho dorazili do Tre Capitelli, kde jsme poměrně bez obtíží našli kemp.Vyslali jsme Lucii na průzkum a modlili se, aby přinesla dobré zprávy, fakt už se nám nikam nechtělo.Lucie byla zlatá a vyjednala krásný apartmán s kuchyní, terasou a krbem, kam jsme se vešli všichni za pouhých 100€ na den, to jsme fakt nečekali.Jediné co hrozilo kolapsem byl jediný záchod a sprcha pro 6 lidí, což se později potvrdilo.Vzhledem k tomu, že kuchyňka byla vybavená jsme se rozhodli, že si snídaně uděláme sami a tak jsem se s Matějem vydal do nedaleké vesnice nakoupit, zatímco ostatní ze sebe sházeli svršky a užívali si sprchy a nahoty.Nakoupili jsme spoustu jídla za 70€, čekala nás luxusní žranice.Naneštěstí jsme ještě zapomněli víno, tak se Matěj vydal na druhé kolo nákupu.Ze tří lahví dovezl bohužel jen dvě, protože se láhev v kufru kupodivu rozbila.Od té doby Matěj intenzivně smrděl vínem a přitahoval mouchy.Než jsme se vrátili z nákupu, tak byly pokoje rozebrané a na Matěje s Lukášem zbyl rozkládací gauč v obýváku, což Matěje na chvíli vykolejilo.Ale chlapsky se přes to přenesl, když mu Lucie slíbila, že jim povlíkne.Jelikož Lukáš mezitím vytuhnul, byl zastlán.
 

 

 

 Po rozbití tábora došlo postupně na hygienu, praní, vybalování a jiné nezbytné činnosti.Udělali jsme ze sebe lidi a vyrazili do restaurace pojíst a popít.S nadšením jsme konstatovali, že to tam je příjemné a že výborně vaří za přijatelné ceny.Líp jsme dvoudenní kemp nemohli vybrat.Obsluha si nás brzy zamilovala, protože jak jsme zjistili, ostatní návštěvníci nebyli ochotní tolik utrácet, všichni se jen najedli, dali si pivo, nebo dvojku a odcházeli.To my jsme s naší žízní a apetitem byli za hvězdy.Lucie ukazovala, že i motorkářka může být za dámu a zatímco Cirda pořádal čtvrtý chod, Lukáš upřeně pozoroval hrající si děti, asi už mu tikají biologické hodiny.
 

 S přibývajícím večerem se opět řešily neuvěřitelné věci, Oflajn fejsbůk byl v kurzu.Namátkově vyberu-Lukáš je pan Vole, Matěj si dal pizzu s česnekem a cibulí, to zas bude mazec, Lucie pořád pije a ostatní vlastně taky.Po dovolený začne Cirda chodit do fitka, cha chááá.Válku prohrál Hitler, na Hradě je dle Matěje Medvědí příkop a v něm jsou medvědi.Matěj smrdí, protože Dubák rozlévá tekutiny, všichni jsou už polití a smrdí, jsou to senilové-debata o vyšetření zadku, žaludku a o nemocech, Lucie je na šišce.Máme okolo sebe hejno nezletilých slečen, Dubák cítí jakous takous šanci.Opruzovat nezletilé=dubákovat.Slečny neodehnal Cirda, ale Matěj, zajímal se jen o jídlo.Luky je Joshka a Matěj ho začal něžně oslovovat koloušku (Kolí), pár společných nocí dělá divy.
Není divu, že jsme to v restauraci zakončili a přesunuli se do apartmánu na balkónovou párty.Jen Cirda byl na druhé straně okna, asi nemoc z povolání.Někteří jedinci dostali strašné choutky na dlabanec, tak jsme museli zabezpečit lednici, aby zbylo něco na snídani.Matěj se urazil….:-)
Pak se již všichni odebrali na kutě, jen my s Matějem a Lucií jsme zosnovali ďábelský plán, že pomocí kapsicinové náplasti zdepilujeme Lukášovi jeho chloubu-15 chlupů na hrudi.Bránil se sice jako lev, ale nakonec účetnímu a řezníkovi podlehl.Museli jsme ovšem použít i americkou pásku, kapsicinka nestačila.Lukáš slíbil krutou pomstu, jen zatím neví jakou.Fotodokumentace z tohoto aktu existuje, leč není publikovatelná, protože by byla označena za gay porno….
 

 

 

 

Ujeli jsme 228 km, vyrazili kolem půl jedenácté a dorazili kolem šesté.
 

 

Den šestý-Lago di Garda

Ráno jsme se probudili do nevlídného počasí.Začala strašná bouřka a lilo jako z konve.To nás nijak nerozhodilo, protože jsme měli jen odpočinkový den s výletem ke Gardě a měli jsme čas.Lucie připravila luxusní snídani, fakt jsme si pošmákli.Během deště se rozhořel lítý boj o záchod a koupelnu, probíhalo holení, střihání, mytí, praní, úklid a jiné nezbytné činnosti.Vrchním blokátorem se opět stal Matěj a jelikož bylo koště na záchodě, nemohli jsme ani uklízet.Nabízel se sice, že nám koště vyhodí oknem do deště, ale tam se nikomu nechtělo.Cirda začal hrát Monopoly na telefonu a vztekal se, že mu to nejde, Matěj s Dubákem zase usnuli a lezly po nich mouchy.Lukáš vymýšlel pomstu za včerejší brutální útok, ale naštěstí nic nevymyslel, tak aspoň prohlásil, že má paměť jako slon a že tomu neutečeme.Pak začal taky hrát hry na telefonu a zuřil, že musel vypnout zvuk a Cirda ne.Kolem jedenácté přestalo pršet a vykouklo sluníčko.Dohodli jsme se, že to necháme hodinu uschnout a vyrazíme.Mezitím jsme nakrmili koně (Lucie překonala strach z mládí), nahráli Matěje, jak chrápe a pomalu se chystali.
 

 

V půl jedné jsme doopravdy vyrazili, vzali to kolem jezera na passo Capovale.Minuli jsme odbočku na passo Fobia, což nás uklidnilo.Cesta byla místy poznamenaná následky bouře, všude klacky, štěrk a kamení, tak jsme jeli celkem opatrně.Přesto Ducati zklamala a uprostřed divočiny Cirda píchnul zadní gumu.Sice to sváděl na Bridgestone, ale já mám ty samý, tak nevím….Naštěstí jsme s sebou měli Lukáše s výbavou, poskytnul knoty a kompresor, takže jsme za půl hodiny zase vyráželi.Cirdovo štěstí bylo nepopsatelné!!!!
 

 

 

Pokračovali jsme dále k Lago di Valvestino, což je působivé, tyrkysově zelené jezero uprostřed skal s přehradou na konci.Tam se nám podařilo vyfotit zajímavou fotku, dokazující, že s sebou máme trpaslíka.
 

 

 

 Od jezera ke Gardě byla strašná cesta, bylo to uzoučké, plné bordelu a výmolů, všichni z toho byli znechucení.Navíc se udělalo zase hrozné vedro.Cirda pochopil, že nezvolil správnou trasu (budiž mu omluvou, že to byla výjimka) a odmítal zastavit, aby se na něj nesnesl hněv celé skupiny.Zastavili jsme až před Gardou, bohužel u zavřené hospody.Tak jsme jen chvíli poseděli, odpočinuli si, zanadávali, odpustili Cirdovi a vyjeli dál.Ke Gardě už to bylo nádherné, když přejedete poslední hřeben a dole pod Vámi vidíte Gardu, připadáte si jako u moře.Zastavili jsme u vyhlídky kvůli fotkám, ale Lukáš, Dubák a Matěj se v tom vedru odmítli pustit k vyhlídce na sluníčko (asi 30m) a zůstali ve stínu.
 

 

 Celí zplavení jsme objeli Gardu k Riva del Garda, kde jsme hledali místo na vykoupání.Našli jsme krásnou travnatou pláž surf clubu, tak jsme tam vtrhli jako velká voda.Strhali jsme ze sebe všechny svršky, rozložili je sušit po celém okolí, čímž jsme si zajistili dostatek prostoru, motorkáři v těchto podmínkách prostě nevoní….Do vody jsme vlezli jen já, Lucie a Dubák.Bylo to tak studené, že ta voda píchala jako jehličky, navíc byl vstup po velkých oblázcích a strašně špatně se nám na ně bosýma nohama šlapalo (minimálně nám těžším).Vzhledem k toleranci alkoholu v Itálii si ostatní zatím šli dát pivo, takže jsme je brzy dohnali.Plán byl jenom jedno, jenže si Dubák šel koupit nealko pivo.Anglickým přízvukem zahuhlal na vrchního beer free.Ten mu rozuměl beer three, takže se vrátil se třema velkýma.Tudíž jsme v tom vedru na lačno polkli každý ty piva dvě.Aspoň budeme při návratu odvážnější…:-) Až v samém závěru při odjezdu jsme si všimli, že se koupeme přímo u ústí horské řeky, asi proto byla ta voda tak moc ledová....
 

 

 

 Cesta zpátky proběhla civilizovaněji kolem Mezzolago, zpátky k Lago d'Idro do apartmánu.To už se jelo moc hezky, bylo už kolem sedmé večer a trošku se ochladilo.Po příjezdu se opět rozhořela nelítostná bitva o sprchu a záchody a s chutí jsme vyrazili na jídlo a doplnit ztracené tekutiny.Výborně jsme se najedli, vařili opravdu skvostně, Babica by blednul závistí.Nejzajímavější bylo Luciino borůvkové rizoto se sýrem.Cirda se zase přecenil a nemohl dojíst, tak jsem se kamarádsky uvolil s pomohl mu.Proběhla pohádka „Jak Matěj nezřízeně pil“, probraly se podivné Dubákovy preference a Lucie zjistila, že je vůdcem pedofilního gangu.Osnovaly se plány na další den, Matěj s Dubákem už chtěli dojet přímo do Prahy, protože spěchali domů, ale ta porce se v tom provozu jevila jako nadlidská.
Dohodli jsme se tedy, že vyrazíme zavčasu, všichni společně pojedeme do Rakouska, směrem k Praze a uvidíme jak se situace vyvine.Já, Lukáš a Lucie jsme měli celkem rezervu, tak jsme si zbylou trasu mohli rozdělit do tří dnů na snesitelné kousky.Po večeři se začalo zatahovat, všichni už byli unavení, tak se Dubák s Lukášem odebrali spát.To byl bezva počin, protože se asi za 10 minut rozpoutala krutá bouře s krupobitím a Lukáš aspoň stihnul uklidit všechny věci z terasy, čímž mu zpětně moc děkujeme.Já s Cirdou, Matějem a Lucií,  jsme zůstali uvězněni v restauraci a byli tak proti své vůli donuceni k další konzumaci.Když to přešlo, tak jsme opět proti své vůli pokračovali v konzumaci na terase, nebyli jsme líní si k tomu udělat i malé pohoštění.Oflajn Fejsbůk byl toho večera skoupější, Lucii se dělalo špatně, protože měla vylezlé žíly, Dubákovi plavalo ve vířivce cosi podivného, naši sousedi holanďani pořád jen žerou, čtou jednu knížku dohromady a parkují jako idioti.To mě přivádí na myšlenku, že jim nemáme co vyčítat, protože všude kde jsme zastavili, jsme se šesti motorkama zabrali místo asi na kamion, tohle nám věru nešlo.Nevím přesně co se pak odehrálo v noci, ale Lukáš (Koloušek) začal opětovat Matějovy city a začal ho oslovovat Ušáčku, což bylo velice roztomilé.
 

 

 

 

 

Vyrazili jsme ve 12.30, dojeli kolem 20 hod. a ujeli 148 km.
 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE