Bratrstvo růžové pracky v Alpách 2012

Den sedmý-Tree Capitelli-Toblach

Vstali jsme časně, takže jsme vše pobalili a kolem desáté vyrazili.Matěje dostat z postele bylo umění, pak zase schválně blokoval záchod.Vyrazili jsme stejnou cestou, kudy jsme se včera vraceli z Gardy, tudíž se jelo hezky.Z Gardy jsme si to namířili přes passo Santa Barbara na Roveretto.

 

 Pokračovali jsme dál kolem Lago Caldonazzo do hor.Cestou zastávkovala Cirdova Ducati, hlásila error a byla celá zmatená, asi není zvyklá na takovou pilu.Pak se to nějak zresetovalo a jelo se dál.S Matějovým filtrem a píchlou gumou to byly jediné závady na cestě, tudíž je jasné, že je Ducati nejmíň spolehlivá.:-) Dubák strašně pospíchal, tak každou zastávku remcal a snažil se nám z toho udělat maratón.Už jsme měli žízeň a chuť zastavit, tak jsme v Soveru zahájili protestní stávku a zasedli s Lukášem, Matějem a Lucíí na zahrádce.Dubák to věděl, ale hnal to dál za Cirdou.Když se sjeli, tak se poštěkali, Dubák pokračoval sám k Praze a Cirda se vrátil.V tu chvíli bylo jasný, že s Matějem na jeden zátah do Prahy nedojedou, tak jsme se dohodli, že přejedeme do Rakouska a až najdeme něco vhodného, tak se vyspíme pořád jako skupina (byť ochuzená o jednoho člena) a oddělíme se až další den.Krásnou cestou kolem řeky jsme minuli Cavalese, projeli kolem Lago di Calleghe a vystoupali na passo Valles a pak i na passo Giau.Cesta byla moc hezká, honily se mraky, ale nepršelo.
 

 

 

 

 

Pak už jsme začali sjiždet ke Cortině d Ampezzo, cestou už trochu pršelo a Cirda s Matějem natáhli nepromoky.My zatím riskovali v kombi.Do Cortiny to docela šlo, pršelo jen jemně a pak i přestalo.V Cortině jsme nakoupili dárky (Matěj), doplnili zásoby cigár, prošli pěší zónu a když jsme viděli do jakýho mraku se řítíme, tak jsme navlíkli nepromoky všichni.Byli jsme moc hezká skupina, ale stejně jsem usoudil, že jsem jedinej, komu nepromok sluší….

 

Z Cortiny už jsme v trvalém dešti asi kolem půl osmý dojeli až do Toblachu, kde jsme se na první pokus ubytovali v moc hezkém hotelu za 40€ na hlavu.Motorky a nepromoky byly v sušárně, pokoje jak malované, dobrá nálada se vrátila.
 

 Dali jsme si horkou sprchu, rozložili všechno uschnout a s chutí vyrazili na večeři.V půl deváté byl ovšem kuchař na odchodu, tak nám neochotně udělal Vídeňský řízek a Lucii nevalné tomatové těstoviny.Tak jsme schválně popichovali nepříjemného vrchního (pazdrát),  posedávali,cucali pivo a víno a kradli oříšky a brambůrky na baru.Cirda zapomněl, že už vypil pivo a začal číšníka podezírat z pletek se šéfovou a chtěl namalovat kreslené porno.Lucie zjistila, že už vracáky seká jako závodník a že miluje jízdu v dešti a že už tedy není rumová, nýbrž dešťová víla.S Cirdou jsme probrali i HACCP a ústroj a pohyb číšníků, zatímco Lukáš s Matějem plánovali enduro expedici do Rumunska.Jen byli smutní, že se ve dvou nedá zorganizovat Veryho šňůra.Nastal čas se přesunout na pokoj, protože už jsme v baru byli poslední.Nebylo divu, když kromě nás byl v hotelu ubytován jen zájezd důchodců.Na pokoji jsme načali Matějovo víno, které vezl jako dárek a vytáhli zbytky jídla od snídaně, takže jsme intenzivně museli připomínat bezdomovce.Ale bylo nám moc fajn a ani se nikomu nechtělo moc do peřin.
 

 

 

Vyrazili jsme v 10 a dojeli v 19.30.Celkem jsme najeli 334 km.

 

 Den osmý Toblach-Gmunden, den rozloučení 

Ráno jsme se vzhledem k tomu, že Matěj s Cirdou jeli až do Prahy, probudili zavčasu a už v osm seděli u snídaně, zvládal to i Matěj.Snídaně byla dobrá, seděli jsme uprostřed místnosti plné důchodců a připadali si tak mladí.Pak jsme rychle pobalili, naházeli brašny a kufry na motorky a chystali se vyrazit.Na déšť to nevypadalo, nepromoky jsme odmítli nasadit.Bylo sice chladněji, ale nic co by nás mohlo zastavit, nebo otrávit.Zároveň s námi vyjížděli důchodci na kolech a na letišti za hotelem začal startovat vrtulník, zřejmě safety car celého pelotonu.Vyrazili jsme směrem na Lienz a Spittal, cesta utíkala docela rychle.Pak už jsme podél dálnice zase začali stoupat do hor, silnice byla překvapivě pěkná a směřovali jsme na Obertauern.Když jsme se začali blížit, tak se citelně ochladilo a slabší jedinci začali nasazovat zateplení.Na samotném Obertauernu bylo 6°C a Lucie byla tak prochladlá, že se musela zahřát tanečkem.U cedule jsme pořídili naše poslední společné foto a vydali se k Radstadtu.
 

 

Po sjezdu do Radstadtu jsme našli stylovou motorkářskou restauraci, kde jsme dali kávu, dortíky a rozloučili se.Bylo to rozloučení veskrze dojemné, po těch pár dnech jsme byli tak nějak duševně spjatí a obzvlášť Ušáčkovi s Kolím se draly slzy do očí.Ale protože chlapi nepláčou, tak s obtížemi dokázali své dojetí skrýt.Popřáli jsme si šťastnou cestu,olíbali se (kluci šli hlavně po Lucii, já byl vosk) a Matěj s Cirdou vyrazili na Prahu.Já s Lucií a Lukášem přes Bad Ischl na Gmunden.
 

 

 

Cesta kluků v kuse do Prahy, najeli 661 km,vyjeli v 9,dorazili cca 22.30.
 

Pokračovat už budu jen za nás tři.Cesta na Bad Ischl byla opravdu hezká, plná spousty krásných zatáček a byl minimální provoz.Času jsme měli dost, tak jsme se kochali a zastavili si u Halstatter see.
 

 

 

Pak už nás čekal jenom průjezd Bad Ischlem a cesta k Traun see.Bad Ischl se nám pro tuto expedici ovšem stal osudným.Cestou tam nás tady chytilo krupobití a teď jsme se sice vyhnuli řádění přírodních živlů, zato nás chytili policisté.Na 70 jsme jeli 111 a předjížděli kamion přes zebru a to se jim zřejmě nelíbilo.Napřed jsem zaslechl něco o 200 eurech, nakonec se z toho vyklubalo 20.S nadějí jsem se zeptal, jestli za všechny, ale opravdu mysleli za osobu.Podnikl jsem poslední zoufalý pokus a vysvětlil jim, že nejsme žádní piráti a požadoval skupinovou slevu na 50€, ale nebylo to jako na tureckém trhu, z ceny už neslevili.Bleskově jsme přepočítali, že na pokutě zaplatí každý asi 5 piv a tak jsme usoudili, že jsou vlastně moc hodní a sankci za neuvážený a odsouzeníhodný čin jsme disciplinovaně zaplatili.Fotil jsem tajně,možná by se jim to nelíbilo.

 

Dále už nás nečekalo žádné nemilé překvapení a v pohodě jsme dojeli do Gmundenu.Chvíli jsme vybírali ubytování, až jsme nakonec našli malý soukromý penzion za 32€ a dokonce to vevnitř bylo moc sympatické.Zahřáli jsme se horkou sprchou a vyrazili do města.Samotné centrum je krásné, kolonáda podél jezera se nám moc líbila.Nakrmili jsme labutě a kachny (ano, motorkáři nejen smrdí, ale mají i hodnou a citlivou duši), Lukáš obdivoval parkování lodí přímo u domu, nemohli jsme ho odtamtud dostat.Co nás ovšem zarazilo byl fakt, že se v celém městě nenalézaly skoro žádné použitelné restaurace a hospody, všude jen cukrárny a pekárny.Takže jsme se při hledání vhodného místa zapotili a nachodili toho celkem dost.To už začala trochu remcat i Lucie, vracela se jí ztracená forma, celý týden byla překvapivě vzorná a klidná.Preventivně jsme ji zavřeli do pomníku padlých vojáků.Cítila se ostrakizována, ale netušili jsme proč, ani co to vlastně znamená.Naštěstí jsme našli malou pizzerii a dobré jídlo (špenátové lasagne) jí vrátilo ztracenou náladu.Přemýšleli jsme , kde se Lucie vlastně vyskytla, ale jediná smysluplná varianta byla, že ji přineslo UFO.Lukáš pořád myslel na pomstu za depilaci, naštěstí už tu nebyl Matěj, tak jen vyhrožoval, že si všechno pamatuje a nelogicky prohlásil, že mu vyrostly nehty, protože pršelo.Chvíli jsme pak ještě courali po městě a zakončili to pár pivy u nedalekého hotelu.Kluci se pořád neozývali, že by už byli v Praze.Nakonec v pořádku dorazili před půl jedenáctou a my mohli jít klidně spát.

 

 



 



 



 



Naše odbočka z Radstadtu do Gmundenu,naše trasa cca 314  km, vyrazili jsme v 9 a dojeli v 17 hod

Den poslední Gmunden-Praha

Probudili jsem se do totálně deštivého dne a bylo nám jasné, že tohle jen tak nepřestane a nepromoky zase přijdou ke slovu.V plánu původně bylo dojet na Lipno, tam ještě přespat a poslední den v klidu do Prahy.Takhle jsme se dohodli, že pokud bude pršet i na Lipně, tak to do Prahy vezmem rovnou.Lukáš se probudil dřív a propadal trudnomyslnosti, cituji z Oflajn fejsbůku: „Přesun do ČR. Oprava výfuku se nezdařila, protože chčije jako kráva. Pozorování pejskařů a kolem letících ptáků je taky celkem nuda. A ti dva pořád chrápou (myslím tím spí, chrápe možná Very). Proč mají všichni na pokoji televizi, jen já ne? UŠÁČKU KDE JSI?“  U toho přemýšlí jak doma oplodnit moruši a plánuje oslovit Matěje.Intenzivně si mne hrudník, podle nás asi falešná březost….Vydatně jsme se nasnídali, rozloučili jsme se s čechy na R1 a třemi centimetry strachu na gumách (jeli teprve do Alp, což jsme jim v tu chvíli rozhodně nezáviděli) a začali se soukat do nepromoků a implantovali na sebe všemožné igelitové zábrany proti dešti.Udělali jsme dobře, protože skoro až k Táboru jsem jeli ve vytrvalém lijáku.My s Lucií jsme se izolovali dobře, tak se nám jelo opravdu v pohodě, jen Lukáš poměrně navlhal.Na vině asi bude sice moc hezký, leč málo funkčí dvoudílný nepromok s větracími otvory.Já měl jedinou prekérku.Vlezl jsem do helmy s mokrou kuklou a prvních skoro 30 km jsem jel téměř po slepu, jak se mi mlžilo hledí.Tak jsem se upnul na koncová světla přede mnou tak intenzivně, že jsem jednu zatáčku střihnul  nějak zkrátka a kolenem urazil patník, naštěstí plastový.Cesta docela utíkala, drželi jsme slušné tempo, Lucii potěšila síť čerpacích stanic Pink.Jízda v dešti nás začala docela bavit a tak se tempo stále stupňovalo.Konečně jsme přejeli čáru a bez obav z rakouských policistů mohli zase naplno rozvinout svůj talent.Na čerpačce na Lipně jsme oslavili návrat do vlasti a Lucie měla neutuchající radost, že je zase online, tak nedala telefon z ruky.Přitom pěla ódy na vyhřívané hefty, bez nich by to asi bylo peklo.Představa blížícího se domova nám dala křídla a průjezd se změnil v průlet.Na to že od Budějic byly samé kolony, jsme z nasazeného tempa neslevili a hlava nehlava, plná čára neplná to hnali na Prahu.Jen Lukáš hudral, že mu jeho Contíky na vodě nedrží a že mu to hrabe i na pětku.Za Budějicema jsme si dali oběd, přestalo trochu pršet a mohli jsme s plným žaludkem dokončit jízdu (spíš totální prasárnu) do Prahy.Kolem páté jsme se rozloučili na benzínce ve Štěrboholech a rozjeli se domů.
 

 

 

 

Poslední den jsme v lijáku ujeli 370 km, vyrazili kolem půl jedenácté a dorazili kolem šesté.
 

 

Derniéra

Následující den jsme se sešli u Cirdy v hospodě, abychom si sdělili poslední zážitky a trochu oslavili šťastný návrat do Prahy.Začali jsme plánovat příští rok, ovšem trochu jinak.Asi naložíme motorky na vlek za dodávku a popojedeme do Švýcarska, Francie a ve hře je i Španělsko.Lucie byla nervní a točila si lokny.Konečně dorazil i sám velký Joshua, který byl celou dobu s námi, byť jen duševně.Strhla se vášnivá debata o vysvětlení věcí, které jsme cestou bez googlu nebyli schopní objasnit a Lucie trvala na tom, že Matěj neumí přiznat chybu.Matěj si připadal jako charakter a měl pocit, že to přiznal a trval na zařazení videosmyčky do cestopisu,jak brousí v zatáčce kufry.Lukáš si stěžoval, že má od nás všude modřiny, ale nevím, jestli mu Míša věřila.Prohlídli jsme všech asi 800 fotek a všechno probrali do posledního puntíku a odpomohli Cirdovi od pěkných pár piv.Lukášovi ještě jednou děkujeme za poskytnutí zápisníčku, bez Oflajn fejsbůku by nám uteklo spousta drahocenných detailů, které takto zůstanou zachovány i pro příští generace.Takže uvidíme, co z toho vzejde příští rok….
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE