Alpy kolem Cortiny

Zas to na druhou stranu jsme nechtěli nic lámat přes koleno, takže jsme závazně objednali jen dvoulůžák s tím, že cena na hlavu se zvýšila na 20E vč. snídaně.

Počasí se tvářilo, jako kdybychom měli na průsmycích zmrznout. Já jsem si v tomhle dost věřil a nepřestal jsem doufat v obrat. Veškeré servery hlásili od -8 do 5 °C od výšky 1500 n.m. Jenže od pondělka jednotlivé servery jako na obrtlíku začaly otáčet a ohlašovat změnu, v kterou jsem doufal. Jasno s minimálními srážkami a hlavně 16°C a výš, což bylo neuvěřitelně skvělé a opravdu nad podzimní očekávání. Ve středu večer nebylo serveru, který by jen náznakem ukazoval špatné počasí.

Čtvrtek

Ráno jsem vylezl z postele někdy před 7:30 a při pohledu z okna jsem měl pocit, že mě trefí „šlak myokardu“. Auto bylo posypáno bílou jinovatkou a námraza na oknech vypadala jak za tuhé ruské zimy. Nevydržel jsem to utíkal k teploměru na zábradlí. Nefalšovaných lokálních -5°C jsem nemohl do 8 hodin rozdýchat. V 9:00 jsem měl být v Říčanech na Shellu. Okamžitě jsme psal SMS, že teď rozhodně nikam nejedu. Nakonec po pár SMS jsem potvrdil čas 9:30. Maxik tvrdil, že u nich je jen -1°C tak ať nezmatkuju.

Díky Vlastovi a jeho zapůjčeným opravdu zimním rukavicím (snad pilotní rukavice) jsem dojel na místo jen s trochu prokřehlými prsty. Ohřívací vestu od Filipa jsem měl na sobě pod standardním vybavením a musím říct, že jí opravdu bylo potřeba. Aspoň záda a prsa jsem měl v solidním teple.

Na místě srazu teploměr ukazoval krásných 8°C, přesto jsme se ho pokusili rozdýchat na 15°C, aby se nám lépe jelo. To se povedlo jen na chvilku, tak jsme přestali laborovat s teplotou a jali se dělat prezenčku. Kojot + transalp – Zde! Maxik + GS500 – Zde! Takže co? No jistě, jedeme.

Kolem Prahy jsme prolétli jako nůž máslem po silnici z Říčan směr Zbraslav a pak na dálnici na Ruzyň a z ní odbočit na Plzeň. Zde již ve mně začalo zrát rozhodnutí, že prostě ty vyhřívaný rukojeti mají něco do sebe a rozhodně návštěva Regensburského Louisu za to stojí. V Plzni na centru Olympia jsme využili prvního tankovacího místa a nacpali nenasytné nádrže. Tady už slunko slušně zatápělo a teploměr ukazoval 12°C. Vyhřívaná vesta šla dolů, ale rukavice bych nedal ani za nic. Nedá se nic dělat, jedeme dál, na přechodu ČR-DE tankujeme na poslední pumpě co se do nádrží vejde. Nechce se nám vybalovat pěkně zapakované bagážkufry a tak pozdní občerstvení dáváme u přilehlého Mekáče. Je to rychlé a člověk se nezdržuje.

Kupodivu se na nás dva blázny celníci v kožichách jen usmějí a pokynou k průjezdu. Stále vidím ty jejich veselé kukuče. Frčíme po dálnici směr k Regensburku. Vydržím to „kalit“ plných 130, a to celou hodinu a půl. Pak už neudržím ruce na řidítkách, protože nápor studeného vzduchu je fakt nechutný. Já mám na TA aspoň deflektory, ale na Maxikově GS není vůbec nic a navíc tvrdí, že mu někudy brutálně táhne do bundy. Na odpočívadle na sebe koukáme se zarudlýma očima. Každému z nás visí nudle jak prak. Nadávám těm „inženýrům“ z počasí, kde je těch slibovaných 15°C když projíždíme kolem pump s problikávajícími údaji na displejích, 6 a někde i 7°C. To už je po 14 hodině a my se blížíme k Louisu. Okamžitě je na nás upřena velká pozornost, protože jako jediní přijíždíme na nákup na motorce. Všichni ostatní jsou tu auty.

Nekompromisně se hrnu ke stojanu s hefty. Jako první beru Saito II a prodavač jak vidí moje modré ruce se směje na celé kolo. Maxik s výhledem prodeje svého GS jde po zimních rukavicích. Neváhám a do svých kupuji termovložku. Pak volám Pabla do ČR co že to on potřebuje. S tím, že jen momenťák, mu beru jeden za 25 E. Je to další kilo váhy navíc. Hezká útrata za 80E. Prodavač je celkem milý, češtinu asi nezná a snaží se na nás mluvit francouzsky. Chechtáme se a jeho bonžůůůr  častujeme hláškou: „No jistě vole“. Ale jinak plně pohoda. Obrážíme další kšeft a to Polo. Tam si Maxik kupuje ještě termo-windstoper mikinu. Od teď si na zimu stěžovat nemůžeme. Jednak jsme navlečený jak pumpy a za druhé po výlezu z Pola je najednou venku celých 17°C. Nevěřícně kroutíme hlavami odkládáme postupně po dalších 50 kilometrech na pumpě vrstvy oblečení. Už jedu jen v letních rukavicích a Maxik sundal dvě trika.

Kolem Mnichova smažíme co to jde, je zácpa a pro mě se děje neuvěřitelná věc, celá kolona jako jeden se rozestupuje, abych mohl projet. I s kufry na boku mám šířku celkem 117 cm. Někdy se najde jedinec co neuhne, ale dle značky je to člen z bývalé DDR. Stále dálnice a zas dálnice, už nás to dost prudí. Je 18 hodin a blížíme se ke GaPě. Zde najíždíme do pulsujícího města. Začíná být pěkně vedro. Lidi tu chodí v krátkých tričkách. Je to poprvé co jsem cestou přes Německo nezmokl. Odbočujeme na Lermos směr Pitztal. Po pár kilometrech se mi mezi prsty opět začíná prodírat zima. Mezi skalami je stín a teplota klesá odhadem k desítce.

Je tu Lermos, naše ubytování ihned pod Zugspitze je po 10 min nalezeno. Veselá paní nás nechává přeparkovat naložené stroje, stojíme blízko aut a prý přijede ještě jedno velké, tak abychom mu nechali místo. Po cca hodině dorazí Renault Clio. J

Chce po nás jen pas a hned nás vede do pokoje. Luxus, za 20 E neuvěřitelný. Vše je nad našimi původními představami. Když rozhrneme záclony, ční před námi hora, její úpatí začíná snad jen 500 metrů od apartmánu a ničím nerušený výhled si zpříjemňujeme z balkonu. Tam také dáváme naše první zabalené jídlo. Vařič zaprská a už to jede. Lečo, párečky, fazole. Pořádný kus chleba.

Zde se zdravíme s obdobně hladovým německy mluvícím spolubydlícím. Je cca 20 hodin a my zcela unaveni a najedeni k prasknutí zevlujeme na balkoně a velice kladně hodnotíme výhled. Ještě se luxusně vykoupat a hup do pyžámka a spinkat. Jenže stejně „kidáme“ do 22 hodiny. Pak ještě otázka kdo víc chrápe. Už nikdo neodpovídá a odfukování je známkou úspěšného spánku. Za další 3 min chrnim taky. Pro dnešek nějakých 651 km.

Pátek

Paráda, je tu ráno, jsem nezvykle dobře naladěn. Vstávám a posílám SMS domu jak se máme atd. Ranní snídaně od 8mi je prostě GUT. Kýbl čaje a kýbl kafe. Nechutně se nacpeme a snídaně se protahuje těsně za devátou. Jo to by mi šlo. Platíme a vůbec nám to není líto.

Hned první je balení. A safra, ani jednomu se nechce. Ale v 10 je hotovo a máváme ubytovatelce. Je 14°C.  Frčíme k pumpě hned v Termosu, kde si kupuji mapu. Je sice jen za 2E, ale jsou tam hlavnější silnice a taky bikerský ubytovny. Svou mapu jsem zapomněl doma. A dalších 36E se mi za Alpy nechce dávat. Částečnou záchranou je ve složitých situacích Maxikova Nokia E50. Sice ji to déle trvá, ale z města nás vždy vyvede na jedničku. Jen ty tunely jí nejdou..

Jo jo, už jsou tu, ty naše holky klikatý. Docela rychle necháváme za zády ruch městečka a mizíme mezi kopce, stoupáme po B189 na město a je na co se koukat, ale hlavně ke slovu přichází to, proč jsme tu. Zatáčky se vinou jedna za druhou. Přijíždíme k městečku Imst, zde se napojujeme na B186, která vede přes Timmelsjoch (12E) až do italského značení S44bis a pokračuje do Merana. Neskutečně pěkné cesty po celém Rakousku. Užíváme si to naplno. Je jasno sucho a 15°C. Odtud nesleduji cestu a značení až do Bolzana. Užívám si cesty jako před tím. Klopit to jde neuvěřitelně, přestože stále nemám důvěru v zadní „načatou“ gumu. Slíbil jsem si, že ji prostě dojedu. Na počátku cesty měla skoro 3mm vzorek na bokách samozřejmě víc.

Bolzano se snažíme míjet jak to jde, ale stejně nás to svede do centra města a odtud se snažíme směrovat na S241, což je cesta přes Karerapass. Je to úžasná soutěska, kde po jedné straně stoupá skála a po druhé teče řeka. Buduje se tu tunel a snad příští rok se tato cesta má uzavřít. Ale je to neoficiální informace, zatím. U Lago Karezza dáváme něco k jídlu. Kolem lítají mašiny nahoru dolu. Vaříme teplé jídlo vedle cesty, zdravíme projíždějící.

Sem tam nám zasmrdí přeložený náklaďák ze stavby tunelu. Balíme a vyrážíme vstříc slunci. Je určitě víc jak 20°C. Jedu jen v moiře a bundě. Letní rukavice jsou akorát. Nasunujeme se na S48 nabíráme směr Arabba. Je pozdní odpoledne a projíždíme už druhý pas. Na něm je neuvěřitelná číslovka 2950m. Ale bude to asi lanovka spíše její konec na vrcholu hory. Stále po S48 přes další pas nad Cortinou. Jmenuje se Falzarego. Je naprosto kouzelný, i odtud vede lanovka na vrchol. Nevyužívám toho, už jsem tam byl a na vršku už začíná tma. Blíží se 19 hodina a rychle se začíná stmívat. Jediný camp který znám je ještě kus za Cortinou. Má olympijské kruhy a vlastně v něm spím vždy. Je zde teď o poznání více karavanů. Chvíli se snažíme komunikovat s Italkou na recepci co a jak. Pak na nás vybafne neuvěřitelnou cenu forty euro (40E)…. Chvíle ticha. Cože se zbláznila? Ujišťuji se: „together“? (společně)  kývá a stále se mile usmívá. Chvíle dohadování, že tu spím už pokolikáté a cena nikdy nepřesáhla 7E.  Naštěstí jsme se přeslechli, chce jen fourteen euro(14E). Takže stan, motorka, persona, slušná umývárna. Kolem 20 hodiny máme postaveny stany. Je tma jak v pytli. Zapalujeme vařiče, cpeme do sebe zbytky jídla z bagáže. Sedíme na židličkách a kecáme jak to bylo skvělý dneska. Maxik jásá, má ojeté pneu až do kraje, už si prý i škrtnul stojánkem. Já jsem na tom podobně. TA jede na krev, do konce pneu chybí cca 5mm. Chybí mi na stupačkách hlásiče, kvůli jízdě v terénu a tak jen čekám, kdy dojde na kontakt se stupačkou. Dnešní den se mi obzvláště líbil.

Zjišťuji, že mi chybí chleba. Vyžebrám na kolegovi housku. Kolem jsou jen poloprázdné karavany a Slováci, co nejsou schopni dojít 70m na WC a močí na stromy. Tohle nechápu.

Už je 21 hodin a od pusy se mi kouří jak po doutníku. Tipuji tak kolem 3°C možná méně. Zalézáme do stanu a spacáků. Chvilku kecáme ještě přes stany, ale je takové kosiště, že se mi rosí spacák. Necháváme toho a chrníme. Pro dnešek pěkných alpských 332 km.

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE