Alpy kolem Cortiny

Sobota

Sice mám sebou svůj „extrémně“ teplý spacák do -12 °C, přesto se ráno kolem 6té budím a je mi na nohy zima. Ven se mi nechce, ale spát nemůžu. Slyším, že Maxik už neví jak si lehnout. Šustí spacákem, jak kdyby tam měl babu. Nechávám ho svému osudu a snažím se ještě trochu spát. V sedm už to nejde, stejně už mi přišla SMS z domova co se děje atd. Vylézám, jdu se umýt. Kupodivu Maxik je už po snídani J. Nějak jsem nespal, je mi víc zima než bych chtěl, tvrdí. „Navíc nebýt té samonafukovačky za 19E co jsem koupil v Louisu jsem jak led“. Chválí si svou investici. „Takhle jsem byl aspoň na měkkém a odspodu nepřimrzl“.

 Já si dávám teplou sprchu a čekám na slunci na doschnutí. Je krásných 8 hodin ráno. Ve stínu je zima, na slunci příjemně. Židličky posunujeme mezi stromy na slunce. Balíme, abychom dnes vyrazili dřív.

Při posledním připnutí pavouka se Maxikovi nepovede dobře zachytit háček a vystřelený háček mu na samonafukovačce dělá skobu cca 7cm dlouhou. Těch sprostých slov, co jsem neznal - skvělé začínám si rozšiřovat obzory. No čeština je stejně krásný jazyk.

Já zaklapávám do třech kufrů pohodlně vše. Navíc 50ti litrový vak napěchuji stanem a karimatkou. Dávám pozor, aby se mi nestalo to samé. Vak je půjčený.

Vracíme se do Cortiny a hledáme S51, bludička je nevyhnutelná. Je to jen 10 min, ale opět tradičně bloudím v Cortině, bez toho bych asi nemohl být.. je to pokaždé, co tu jsem.

Kroutím plynem co to jde, můj TA přestává stíhat, jsme už stále ve výšce přes 1500 n.m. Maxik jede pěknou pilu, nedává mi nic zadarmo. Některé partie s vracečkami jedu na jedničku a tam se dostávám do skluzu. Na zastávce se dívám na zadní pneumatiku, na špuntech se objevují u jejich paty mikro praskliny a stopy po žmolení. Žádám pomalejší tempo. Předek mi nepěkně klouzl a rovnat přeloženého Transalpa není zážitek, který mě baví. Naštěstí přichází táhlejší zatáčky a zde už nemám problém, letíme většinou kolem 80tky někde i víc než stovkou. Míjíme město Lozzo di Vydore, kde je odbočka na jeden kopec, co jsem chtěl projet. Bohužel jsem si na odbočku vzpomněl až po dalších 30km, vracet se mi nechce. Jedeme stále po skvěle kroucené cestě, jen s trochu horším povrchem. Navíc sem tam přichází i větší hrboly. Tady zase žádá zvolnění Maxik, já se na TA přehoupnu a skoro nic neregistruji. Na GéeSu je prý vyklepaný jak startka.

Posouváme se po S52 a S355 směrem k východu. Ve městečku Povolalo nebo snad Ravascalleto se pěkně sekneme v odhadu značení italských silnic a odbočujeme dříve než máme. Následuje městečko Tulis, kde už vidíme, že to nebude ta pravá cesta. Ale nedá nám to a jedem po silničce, která neuvěřitelně stoupá, v jednom místě je vracečka a na 6 metrech vystoupáme snad o dva metry. Je to skvělá cesta, začíná se mi to hodně líbit. Vystoupáme na nějakou horskou chatu Magnalia. Jsme asi 150 až 200 výškových metrů pod vrcholem kopce. Na všechny ostatní kopce koukáme skoro zvrchu. Nikde neroste ani stromeček. Tipuji to tak na 2300 a výš. Keře začínají tak 500 výškových metrů pod námi (doma zjištujeme, že to je asi nejvyšší chata v oblasti a podle GPS souřadnic jde o 2370 m.n.m).

Najednou začne jemné klesání a asfalt končí. Zde začíná Maxík vzdorovat. „Jo najím se, ale dál nejedu, samej šutr a co víš jak to bude dál“. Nepřemluvím ho, ani když proti nám přijede auto se Slovinskou značkou. Vůbec netušíme kde jsme, navigace ukazuje uprostřed zeleného fleku. No snad nejsme na Slovinských hranicích. Pak tipuji že ne. Vracíme se. Návratem ztrácíme potřebný čas. Je to minimálně hodina v čudu. Navíc jsme znervozněli tak, že oba přejíždíme odbočku směr Hermagor – Rakousko. Zpět jen kousek a docela to valíme, ale místní poliši mají asi volno. A sakra, nemají. Jeden stojí rozkročen v autobusové zastávce před Udine a v náručí „chová“ radárek. Zrovna to mydlíme silně přes kilo a oběma nám raší studený pot i na místech, kde záda ztrácí své slušné jméno, ale vzápětí se klidníme, přehnal se kolem nás houf  silnic. Policista se ani nehne a na motorku nesedá. Nechává to být, asi bere jen auta. Vyhoupneme se na přechod z Itálie do Rakouska. Zas pas, který stojí za to jet (Plockernpass). Italská S52 končí a začíná rakouská B110. Pokračujeme až do města s pěkným názvem Herrmagor. Zde nakupujeme potřebné zásoby pečiva a dalších věcí. Pálíme dál, meškáme opravdu už více než dvě hodiny. Je skoro 5 odpoledne. Stále jasno a víc než 18°C. Sem tam se na vrcholku objeví sníh, ale jinak po něm není ani památka.

Už teď víme, že nestíháme dojet na vyhlídnuté místo k Radstatu. Proto hledáme ubytování co nejvýše, kam jsme schopni dojet. Místo se jmenuje Millstatt. Je zde nádherně rozlehlé a klidné jezero a kolem je rozeseto spousta penzionů, ovšem cena 45E bez snídaně je pro nás neakceptovatelná, zkoušíme najít levnější, bohužel tam nikdo neotvírá i když místní tvrdí, že tam určitě majitelka být musí. Chvíli zevlujeme okolo, mezitím se do penzionu pokouší dobývat ještě další lidi a také neúspěšně. Vzdáváme to a jdeme do campu. Cena na osobu 9E komplet na hlavu. Je tu krásně teplo a sucho. Objevuji ceduli u místního hostince. Nur fur klient hoste ab 18 bufet – 10E. To mě zaujme natolik, že hladově koukám co by to mohlo být. Přemlouvám Maxika, že za 10Eček se určitě nadlábneme. Tak si sedáme a objednáváme pivo Paulaner (jedno z opravdu chutných). Ihned je u nás číšnice a pobízí nás k jídlu. Nejdřív se divně rozhlížíme co jako si máme vzít. Po zaregistrování zaklopených servírovacích míst se nedbale suneme okolo. Další číšnice je otvírá a já zírám na naporcované libové plátky, klobásky, něco na způsob živáňské, opečené knedlíky a asi dalších deseti příloh. Oba si nabíráme 3 masa a nějakou klobásu. Brambory na studeno, pečený, knedliky.  Vesele se cpeme a zapíjíme pivem. Jdu si ještě jednou, protože nás číšnice pobízí. Už toho není tolik, ale přesto si dávám zas tu samou skladbu s klobáskou navíc, protože je neuvěřitelně dobrá. Platíme za každého něco málo přes 15 E a já si na cestu do stanu beru ještě nějakou vlhkou buchtičku (pečený zákusek, vy čuňáci …). Jsem absolutně spokojen. Jdeme spát. V 21:30 začnou hrát harmoniky rakouské národní „cigy-cagy“ hned za naší hlavou, ale v 22:30 toho nechají a celou noc je klid. Dnes pouze 296 km, ale s výjimečně chutným závěrem. Ovšem tu horskou silničku musím někdy zdolat J

Neděle

Ranní vstávání probíhá standardně. Převaluji se od 6ti a asi v půl sedmý usínám a probouzím se těsně po osmé. V 10 jsme zabaleni a vyrážíme domů. Suneme se po B88, abychom se napojili na silnici B93 a z té odbočujeme doprava na poslední vysoký pas. Je to velmi pěkné místo ovšem s nejhorším asfaltem co jsme v Rakousku zatím potkali. Mě se na TA nic neděje, ale Maxik trpí a co zastávku si stěžuje na výmoly a hrboly. To, co celou cestu skoro nebylo k vidění, je tu za každou zatáčkou. Krávy, kozy a jejich efektně rozmístěné výkaly po celé šířce silnice. Je to nejstudenější pas se zbytky sněhu, přes něj se přesouváme na B99 směr Murau a po ní už to pálíme směr Liezen opět blíž a blíž k domovu. U městečka Stein se napojujeme na hlavní tah a pak na číslo silnice 138 a dále na 140, jedeme do města Steyr. Tam dáváme menší odpočinek na pumpě. Už teď je to na mapě co by kamenem dohodil k hranicím, ale ještě nás čeká město Enns.

Tady je to trochu zapeklitá dopravní situace díky nějaké slavnosti, ale ještě předtím si užíváme výhledu na stejnojmennou řeku a její zátočiny. Někde je to až kýčovitě pěkné. Ve městě na mě zezadu doráží nějaké místní volvo S70, visí mi za koncovým světlem jak na kšandě. Najednou mizí, protože se nevejde do chumlu lidí. My se proplétáme a asi půl hodiny projíždíme tímto menším městem. Na obchvatu se zprava přiřítí to samé volvo. Asi to někudy objel a do stoupáku z města se nás snaží „vykostit“. Snaží se zprava do poslední chvíle, dokud nedojede na zadek kamionu a mě má vedle sebe. Tlačí se mi na bok motorky. Zrychlit nemůžu TA s kufry je ve 120ti na konci s dechem. V těchto chvílích lituji malého výkonu. Když je asi půl metru od mé nohy, ukazuji na něj fakáče. Nechává toho, ale asi ho to baví, na rovině nám to dává „sežrat“. Prolítne těsně kolem nás asi 160 a mizí kamsi do řiti. S hodnocením idiotů  a dementních malopérových defektů ho nechávám zmizet ze své mysli.

U Mauthausenu přejíždíme dost velkou řeku. Nedá mi to a pátrám co to je. Pak si uvědomím, kde jsem a mapa potvrdí, že jsme u Dunaje. Pokračujeme po E55 na Freistadt. Odtud je to jen kousek na hranice. V Dolním Dvořišti skoro neslézáme, u pumpy nahrneme tam další benzín za 31,90. Pak si uvědomíme, že jsme měli natankovat v Rakousku, kde bylo po přepočtu o korunu levněji. Na 16ti litrech je to jedna malá bageta. J Jenže je něco málo před 19 hodinou. Navíc je už zas trochu zima. Ale stále sucho.

Ujímám se vedení a rychlost držím stále přes 120. Před Planou je nějaká uzávěra, předjíždím snad 3 km kolonu a blahořečím tomu, že sedím na motorce a nemusím tu „tvrdnout“ jak trubka. To samé se opakuje před Benešovem, jen v delším provedení cca 5 km. Po nájezdu na dálnici jsou dva pruhy neuvěřitelně naplněné auty. Zvyšuji rychlost a posílám to do nejrychlejšího třetího pruhu. Chvílemi to smažíme i ke 150 ti. Maxik se za mnou drží stále maximálně do 30 metrů. Na sjezdu na Říčany odbočujeme a zastavujeme na Shellu. Klepnem si rukama a s pocitem, že je konec jedné vydařené akce se rozjíždíme k domovu. Já dorážím lehce po 21 hodině. Nacpu TA do garáže, rychle vybalím dárky a hup domů. Jsem příjemně unaven a hodně spokojen. Usínám s pocitem, že bych zítra někam jel. Závěr dne s 680 km je hodně dobrý.

SUMARIZACE

km: 651+332+296+679 = 1958

Benzín: 7x tankováno celkem 103,2 L

Spotřeba průměr: 5,3L/100km

Cena vejletu: 6480Kč

Hodnota : skvělá a nevyčíslitelná

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek - (Odebírat články autora)