JedemKolem: Ozbrojeným Kurdistánem

Jak jsme nejdřív nespěchali a pak honili kilometry Kurdistánem. O policejních kontrolách a východě Turecka.

JedemKolem: Ozbrojeným Kurdistánem

Konec zevlování!

Cesta z Antalye probíhá hladce, jsme najedení, máme natankováno, vyprané všechno prádlo a před námi spousta kilometrů. Protože jsme na jižním pobřeží Turecka, nemůžeme jinak, než spát na pláži. Bohužel je tu samý resort a spousta hotelů se soukromými plážemi. Nakonec se na nás ale usměje štěstí. Sjíždíme na pěkný plácek, moři nadohled.

Večer posloucháme disco hudbu a pokyny animátorů cvičícím důchodcům. Ráno nikam nespěcháme, natahujeme si plachtu mezi motorky a ve stínu si čteme Sucháčovu knížku Jawa Kolem Světa. Mongolsko bude asi s „najedenýma“ motorkama zajímavý. Píše Metin, že musíme zaplatit DHLku daň. OK, hledáme v Alányi příslušnou banku. Po vystání asi 20ti kilometrové fronty se jako jeden z posledních dostávám na řadu. Jaké je ovšem překvapení, když zjistí, že nejsem jejich klient. Jen jejich klient může posílat peníze atd. Nikdo jiný, to je přeci jasné. V takových chvílích si říkám, jak je to u nás jednoduché. Nikdo mi tu moc nerozumí. Nakonec se mě ujímá strážný a venku přemlouvá prodavače jakýchsi preclíků, ať to za mě jde zaplatit. Chlapík je fajn, dávám mu peníze a vše probíhá. Nakonec si ještě u něj kupuju dva ty preclíky, protože jsme celý den pořádně nic nejedli a Mirka na mě čeká kdesi ve stínu a má beztak taky hlad. Dávám nějaký dýžko, chlapík se směje a moc děkuje. Mirce ty preclíky nějak zachutnaly. Protože parkujeme ve vedlejší ulici, cestou zpět jedem kolem banky. Už má zavřeno, ale securiťák tu ještě stojí. Pochlubíme se s motorkama a ukážeme mapu. Když v tu chvíli chlapík s preclíky už běží ven a dává mi další čtyři. Zadarmo. Krásný závěr dne.

Konečně hory

Cesta se od pobřeží zvedá do hor a olivovníky na západě zde vystřídala jiná rostlina, nebo spíše strom. Chvilku bádáme, co to vlastně je, vypadá to jako palma. Že by měli v resortech takovou spotřebu palem? Až po chvíli je jasno. Je to banánovník a všude u cesty tu jejich plody prodávají. Tomu samozřejmě nemůžeme odolat. Jsou krásně slaďoučké, skoro jako s karamelem. Úplně jiné než u nás. Cesta se stáčí zpět k pobřeží. Už tu nejsou pláže, ale vysoké skály. Silnice je samá zatáčka, konečně, po té nudě a rovinách cestou do Antálye.
Původní plán byl spěchat do Vanu, ale balíček se ještě neodeslal a my v tom všem zapomněli, že jsme vlastně chtěli vidět Kappadokii. Takže šup na sever po jedné vedlejší silničce. Tak takhle jsme si už dlouho nezajezdili, samá zatáčka a ty výhledy. Cesta přes hory, kterou můžeme směle doporučit (z Alanye do Karamanu přes města Anamur, Gülnar a Mut). Musíte ale rychle, protože v brutálním stavebním tempu Turků (beze srandy, všude se staví silnice) už tu brzo nebude. Kolem cesty už můžeme vidět základy budoucí čtyřproudovky. V malé vesničce kupujeme, jako už tradičně, chleba, sýr a ayran. Je to taková levná strava, ale moc dobrá. Maso je tu drahé a navíc ho kolikrát ani nemají. Navíc se nám v tom vedru nechce vařit.

Přejeli jsme hory a v dálce se začínají ženit čerti. Jsme už na dálnici směrem na Göreme a po přejetí jednoho z horizontů je jasno, že musíme do nepromoků. Na tohle máme štěstí. Vždy to probíhá stejně a ani dnes tomu není jinak. „Dáme nepromoky?“ Ptá se vždy jeden z nás a ať už je odpověď a naše rozhodnutí jakékoliv, s pravidelnou přesností do asi dvaceti sekund od opětovného startu, začíná pršet. Tady to byl ovšem čirý mordor. Když už jsme překousli bolest šlehajícího deště, začaly kroupy. Prostě další klasický den z našeho propršeného výletu a prý v Turecku prší v květnu jen pět dnů. Haha, to určitě!

Kamenné království

Raději zastavujeme na benzince, už moc neprší, ale stejně musíme natankovat. Obsluha byla skvělá, vaří nám čaj a sedět musíme v jejich kanceláři. Je tam krásně teplo, wifi, super. Ptáme se na místo na spaní, hotel, kemp, cokoliv. Mohli bychom spát v altánku, ale tam teče, stan nemá cenu stavět v tom počasí. Chvíli se radí a pak ukazují, ať jdeme s nimi. Vedou nás potmě do jakési místnosti s koberci. Dobrá, dnes spíme v mešitě! Proč ne, říkáme si. Ještě si s pomocí google translatoru vyjasňujeme čas první ranní modlitby. Motorky zůstávají na benzince pod dohledem. Opět máme hlídače. Už potřetí.
Sice se necítíme moc dobře, ale aspoň je tu teplo a žádní komáři. Ale asi bychom tu žádné nepřístojnosti dělat neměli, že? Ráno máme budíka na šestou, ale stejně nás budí. Dostáváme kafe a čaj.

Neprší a tak hurá do Kappadokie. Celá oblast Kappadokie, ano je to oblast a ne jen jedno místo, je známá svými skalními útvary. A že jich je. Turistickou oblast tvoří pomyslný trojúhelník měst Nevsehir, Ürgüp a Avanos. Už cestou do Göreme se zastavujeme na několika místech a fotíme jako diví. Přímo v tomhle městěčku je na parkovišti informační středisko a dostáváme zde zdarma malou mapku oblasti. Nejsou tu žádná omezení, kam se s motorkou dostanete, tam můžete jet. Mít tu krosku, strávím tu nejspíš pár dní. Rozhodujeme se pro projetí Údolí lásky. Jsou zde skalní útvary připomínající, to… ehm, penisy.

Po pár hodinách obdivování místních krás se dozvídáme, že balíček dorazil do Vanu. Mysleli jsme, že se tu budeme flákat déle. Ale víza jsou víza, takže nasazujeme tempo. Do Vanu to máme bez mála 1200km, protože se musíme ještě zastavit na jednom místě. Nocležíme téměř u silnice. Celá cesta vede v horách ve výšce kolem dvou tisíc metrů a je zase docela zima. Takže jen jedeme, tankujeme a zase jedeme. Je to škoda, ale musíme do Vanu dorazit nejpozději v sobotu, jinak budeme čekat do pondělí, až znovu otevřou poštu.

Neklidným Kurdistánem

To místo, o kterém jsem mluvil, je městečko Mardin. Známe jej z plakátu v jedné Turecké restauraci v Blansku. No dobrá, řeknete si, tak tam jeď a nekecej okolo toho tolik. Jenže my z toho máme trochu strach. Překročili jsme už pomyslné hranice Kurdistánu a samotný Mardin leží jen asi 30km od Syrské hranice. Armády kolem silnic přibývá. Na kopcích stojí tanky a kulometná hnízda. Nás si ale nikdo nevšímá.

Při průjezdu města Diyarbakir, je už ale znát, že se tu něco děje. Několik policejních a armádních postů, nad hlavou krouží vrtulníky. Na jednom z postů je dokonce voják s pistolí v ruce, prstem na spoušti a připraven střílet, kdyby kontrola nějakého auta nevyšla úplně dobře. Takže žádné srandičky, tady to berou vážně a my nestojíme o problémy. Přímo ve městě jakoby se ale nic nedělo. To stejné i v Mardinu, jako by se opravdu nic nedělo. Život tu prostě plyne dál. Možná spíš nevíme a nevidíme vše. Nad Mardinem se tyčí hora oddělující hornatější Tureckou část a roviny směrem k Sýrii. Pod horou je kouzelné staré město, přesně jako na fotce v oné restauraci. Právě zapadá slunce a na druhé straně hory už je jen rovina…a Sýrie. Velice zvláštní pocit, přemýšlíme o tom, co se vlastně děje a o lidech, co tu žijí. Na noc se dle navigace přesunujeme na „picnic place“.

Místo je to nádherné, ale víceméně prázdné. Bydlí tu jedna rodinka a zvou nás, abychom s nimi zůstali. Pomocí translátoru se nějak dorozumíváme, je tu máma a tři bráchové. Zvou nás na večeři a na čaj. Vše je výborné. Náhle ale někdo přijíždí. V té tmě to není moc vidět. O to větší je naše překvapení. Obrněný vůz s kulometem na střeše. Zastaví uprostřed před domem, zapnou se světla a otočí se věž s kulometem. Až po té ze dvou dalších aut vystupují chlapíci s puškami. Nikdo z nich nemá uniformu, jen automatické zbraně a plno otázek. Jsme popravdě dost zaskočeni, rodinka také. Prý se nemáme bát, je to policie. Pánové se ptají, kdo jsme a proč jsme tady. Je tu prý nebezpečno a musíme jít do hotelu. Ukazujeme pasy a rodinka je přemlouvá, že tady jsme v bezpečí. Nakonec se uvolí, že můžeme zůstat. Ale hned zítra musíme pryč a spát jen v hotelu. Odjíždějí. Stan si raději stavíme hned před domem a ne v lese za ním, jak bylo původně v plánu. Policii prý někdo zavolal, jinak by nepřijeli, říká nám rodinka. Navzdory situaci to bylo moc příjemné setkání. Vyměnili jsme si kontakty.

Druhý den projíždíme městem Batman a u cedule se musíme vyfotit, to by jinak nešlo. Zhruba 500 metrů za cedulí je ale hlídka, která nás celou dobu sleduje, aniž bychom o tom věděli. Samozřejmě nás staví a nad hlavou nám, místo helikoptéry, přelétá bezpilotní letoun. Opět se ptají, odkud jsme a tváří se dost vážně. Musíme ukázat, co jsme fotili. Prohledávají kufry. Nakonec je trochu obměkčuje mapka s trasou, co máme na štítech a naše trhlá fotka u cedule. Pokynou a jsme propuštěni. Zbytek cesty už je jen silniční nuda.

Arménie nadohled

Město Van, leží u stejnojmenného jezera. Tohle dříve byla Arménie. Svědčí o tom i malý kostelík na ostrově uprostřed jezera. Vlaje u něj ale Turecká vlajka. Jak víte, do Vanu již dorazil náš balíček s pasy a dalšími drobnostmi, kvůli kterým se to celé tak pozdrželo. Hledáme tedy kancelář přepravní firmy. S Tureckými adresami se nějak nekamarádíme, ale po pár chvílích kancelář nalézáme. Problém je, že je tu ještě jedna, ve které je náš balíček. Opět pár dohadů, kde vlastně je. Bohužel má zavřeno, prý už celých 15minut. No tak to ne, na internetu máte do 17ti, ne do 16ti. Asi jsem byl docela nepříjemný, ale to už držíme balíček v ruce a svět je zase o něco růžovější. Bereme hotel, musíme se zkulturnit. V tomhle městě taky kupujeme pár suvenýrů. Místní nám doporučili starý tradiční bazar. Ve srovnání s cenami v Antalyi, je to tady za pusu. Kupujeme si konečně džezvu, kterou jsme vybrali jako zástupce tradičních suvenýrů z Turecka. Taky sháníme šátek pro Mirku, aby už hranice s Íránem překročila s ním.

Z Vanu už nás nečeká nic jiného, než přejezd do Íránu. Protože chceme vidět Ararat, jedeme severnějším přechodem, přes město Dogubayazit. Ararat ční do výšky a krom vrcholu, který je zahalený v mracích ho konečně vidím celý. Před pár lety z Arménie se mi schoval do mraků. Na městě Dogubayazit není vůbec, ale vůbec nic pěkného. Všude jsou akorát žebrající děti, které znají anglicky jen: „Money money!!“ Všude je špína, klasické hraniční město. Nad městem je palác Ishak Pasa, který navštěvujeme. Je pondělí, takže zavřeno. Navíc si tu místňáci bez zeptání dělají z Mirčiny motorky atrakci, takže je čas vypadnout. Cestou na nás ještě místní pasáčci ovcí hází kamení, když nezastavujeme, jak chtějí. No prostě hnus a nálada padá. Že nebyla ještě na samotném dně, se ale přesvědčíme velice brzo.

Hranice za všechny prachy

Před hranicí si nestihneme navléct nepromoky a už klasicky, do asi 20ti sekund, začíná pršet. Tenhle déšť si později odstonáme. Na hranici o nás nikdo moc nejeví zájem. Klasická cesta od jednoho okýnka ke druhému. Další problém je s vízy. Turci chtějí vidět Íránská víza, ale my je máme v jiném pasu, než se kterým jsme vstoupili do Turecka. Nakonec se to ale vysvětluje a pouští nás ze země. Brána na Íránskou stranu se otevírá. Uf, teď už to bude jenom pohoda, říkáme si, ale opak byl pravdou. No ona to vlastně pohoda byla, protože nás borec provedl celým procesem. To jsme ale ještě nevěděli, co je to zač. Začalo to Mirčinou zelenou kartou. Z nějakého neznámého důvodu v Íránu neplatí. Vojtova ale ano. Pojištění je tu prý strašně drahé. Na otázku kolik, odpovídá 100 Euro, nebo 110 dolarů. Fůůů tak to je hodně. Prý nás bez něj nepustí do země. Už jsme ale utratili hodně peněz, tak holt další. Říkáte se, že tady už jsme mohli tušit, ale my pořád nic a slepě následujeme našeho průvodce. Nasedá do taxíku a jedeme koupit pojištění. Mirka zůstává na parkovišti a já si od ní beru 110 dolarů. Předávám je dalšímu chlapíkovi a ten je počítá. Měl hodně rychlé prsty a deset dolarů chybí. Tak to už je moc. Asi jsem se přepočítal, vracím se tedy pro dalších deset. Peníze dávám tentokrát rovnou do budky. Mezitím Mirka na parkovišti pořád sama. Pojištění mám, ale jelikož je vše, včetně číslovek napsáno ve farsí, nerozumím ničemu. Průvodce se se mnou vrací k motorkám a prý, že mu obvykle turisti za pomoc dávají tak 40 dolarů. Tak to ne chlapečku, ještě před chvílí jsi mi říkal, že pracuješ na celnici a je normální, že nikdo nemá uniformu. Chytá mě amok a řvu na něj. Nedám mu ani korunu, parchantovi. Rozčiluje se, že jsem mu nic nedal a volá na kohosi. To je ta pravá chvíle zmizet. Sedáme na motorky a ujíždíme mu. Ještě ale není vyhráno, protože nám schází customs a finální razítko. Opět jdu dovnitř sám a Mirka hlídá motorky a odhání všechny, co nabízí směnu peněz. Vše už naštěstí probíhá dobře a dostáváme poslední razítko do papíru, který v poslední budce odevzdáváme. Zelené karty ani pojištění nikdo nekontroluje. Vjíždíme do Íránu se značnou nedůvěrou a raději se odtud dekujeme rychle pryč.

Shrnutí pro příští návštěvníky Turecka od Mirky:

Internet na východě nic moc, najít wifinu je nadlidský úkol. Západ je v tomhle lepší, ale výjimky se najdou všude. Většinou jsme se nadrzo připojili na recepci hotelu, aniž bychom tam bydleli :)
Kartou můžete platit v podstatě všude. Jasně, ve stánku se zeleninou u cesty, nebo na trhu ne. Ale na všech benzinkách, kde jsme tankovali, karty brali. V restauracích je to tak půl na půl. Nemusíte si ani nutně měnit dostatek místní měny. Tady jsou zvyklí na euro a dolar a není problém s nimi platit.
Bankomaty jsou všude na každém rohu. To je zase naopak něco, co nemusíte hledat. Jsou dokonce místa, kde je třeba 10bankomatů samostatně stojících vedle sebe. Poprvé jsem myslela, že to jsou ToiToiky, protože to bylo večer a nikdo u nich nebyl.
Možná vás překvapí, kolik žen nosí šátky. V turistických městech je jich jen pár a ženy jsou více méně evropsky (ne)oblečené. Naopak na východě a v menších městech nosí šátek většina, která se odváží ven z domu. Rozuměj, moc jich tady po venku nechodí.
Vodu na pití jsme si kupovali balenou. A to na doporučení místních. U Buraka (našeho hostitele v Antalyi) jsme pili vodu z kohoutku. A ano, oba jsme to pak na záchodě poznali.
Turci jsou hrdý národ. Turecké vlajky jsou všudypřítomné, u domů, na autech a všude kde to jen jde. Spolu s nimi podpisy a podobizny Atatürka, zakladatele moderního Turecka. Ostatně Atatürk je tu hodně populární a to nejen u starší generace, ale i u mladých. Kolikrát jsme viděli, že ho mají na pozadí v telefonu atd.
Každý rok by rádo studovalo VŠ 2.000.000 mladých lidí. Proto si nemůžete vybrat, co bude váš obor. Prý jdete na celostátní test a ten rozhodne, co bude vaším oborem studia. Náš hostitel Burak chtěl být lékařem, ale díky testu je elektro inženýr.
Policie jezdí na motorkách ve městě úplně běžně. Mě překvapilo, že jedou dva na jedné motorce. A dokonce jsme viděli případy, kdy jeden měl motobundu a druhý motokalhoty! Ale motorky nejsou žádné harampádí, mají nové BMW.
Bezpečnost pro turisty je v Turecku nyní na prvním místě. V obchodních domech jsou bezpečnostní rámy jako na letištích. Není to žádnou výjimkou. Letos bude turisticky slabá sezona a všichni proto dělají, co mohou. Jednou z největších skupin turistů byli totiž Rusové, kteří po nedávných incidentech upřednostňují jiné destinace. Možná máte na paměti tu ruskou stíhačku.
Další kapitolou jsou padělky. Všeho, všude a nestydí se za to.
Kvalita silnic je zatím nejlepší, co jsem kdy zažila. A to nejen hlavních tahů, ale všech kategorií. Zbavíte se strachu z děr a retardéru po balkánských zemích. Klobouk dolů.
Nebojte se smlouvat!!! Jasně, v supermarketu jsme to nezkoušeli. Ale i v krámku se suvenýry, kde jsou uvedeny ceny, můžete ušetřit. Kdo koupí víc, má lepší cenu. Takhle nám pán nabízel 3 džezvy za poloviční cenu všech… No jo, ale co my se třemi džezvami! My nakonec koupili jednu za 10TL na trhu ve Vanu.

Doporučení na Íranské hranice od Vojty:

  • Nevěřte nikomu, kdo umí dobře anglicky a chce Vám jen tak z dobré vůle pomoct (platí jen na hranici)
  • Celý proces byste v pohodě měli zvládnout sami
  • Připravte si všechny dokumenty a kopie pasu a viza
  • Celníci Vás nasměrují kam jít
  • Pojištění v klidu koupíte až někde dál, pro vstup do země ho nepotřebujete!
  • Nejlepší ale je, mít Írán v zelené kartě, což si ošéfujte už doma
  • 100 USD za pojištění je cena za obří náklaďák a ne za motorku
  • Naučte se alespoň číslovky ve farsí, není to těžké a pomůže Vám to.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.19
Známkováno: 42x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist