Blackem světem Íránem

Den 20  (18.8.2016):

Brzo ráno ještě mažu řetěz a balím věci na motorku za pomoci Eraje a jeho syna. Azar se chce rozloučit hlavně s Jájou, než odjede do práce a předat jí sukni jako dárek. Na cestu dostáváme dvě plechovky s limonádou. Uvědomujeme si, že tu jsme nejdále od domova a dnes se pomalu začínáme vracet. Míříme stejnou cestou zpět do Persepolis, což byla metropole perské říše založená v 5. století př. n. l. Parkujeme motorku ve stínu u hlídačů a ti nám říkají, že nás tam s batohy nepustí. Platíme vstupné 200 tisíc riálů za osobu a tankvak musíme nechat ve skříňce. Nechávají nám jen brašny s foťáky a igelitku s jídlem a pitím. Zatím tu skoro nikdo není. Sledujeme rodinu s cca 8letým klukem, který si dělá selfíčka mobilem. Hodně selfíček. Asi tak každých 5 vteřin se vyfotí sám s ruinami.

Procházíme si areál a vylézáme na kopec k hrobkám. Při odchodu nás oslovuje italsko-francouzský pár, zda tu jsme na tom Blackbirdovi. Oni přijeli na starém BMW a parkují vedle nás. Zahlídneme zase selfíčkáře, jak si cvaká další desítky fotek. Ještě se stavujeme „naproti“ u hrobek  Naqsh-e Rustam. Nyní pojedeme 180 km stejnou cestou zpět směr Isfahan, pak se stočíme na východ na Yazd. Těsně před poušťním městem Yazd stoupáme do hor, až do výšky přes 2600 m n. m.

Ve městě se podle GPS nachází kemp, který zadávám jako cíl dnešní cesty. Doprava v Yazdu je šílená jako všude jinde, ale už si docela zvykáme. Jenom nadáváme na jednoho magora, který nás skoro sráží z motorky. Jsme přímo v historickém centru a navigace nás vede přes zátarasy. Zastavuji u nich a ptám se kolemjdoucího na ten kemp. Kývá a mává směrem přes ty zátarasy. Okamžitě přiskakuje před motorku a posouvá zátaras, abychom tam mohli projet. Přijíždíme před Silk road hotel. Jdu se zeptat dovnitř, jestli se tu někde dá kempovat. Recepční nechápe, jak jsem přišel na možnost kempování, a nabízí společný pokoj za 1 milion riálů pro oba se snídaní. Vlastní pokoj by nás stál 1,5 milionu. Bereme první možnost, jelikož už ani nemáme sílu jet někam jinam a zatím jsme za 10 dní v Íránu utratili za ubytování nehorázných 100 tisíc riálů (70 Kč). Nosíme věci do podzemí, kde je společný pokoj s 8 postelemi. Bydlí tu s námi ještě Japonka. V ceně máme welcome drink, což hned po zabydlení využíváme. Jednu z hlavních mešit - Jame máme asi minutu pěšky od hotelu.

 

Cestou k náměstí Amir Chakhmaq a stejnojmennému komplexu hledáme drogerii, kde by měli lepidlo, jelikož se mi odlepila podrážka u sandálů a mám ji přidělanou gumičkou jako socka. V drogerii ukazuju botu a obsluha mě posílá do krámku s botami vedle. Obuvník si bere botu, usazuje mě na židli a podrážku důkladně přilepuje. Podává mi botu a přeje příjemný pobyt v Íránu. Když se snažím mu tam za to nechat nějaké peníze, skoro se uráží. Na náměstí dlouho fotíme fontány s krásnou stavbou v pozadí.

Po příchodu na hotel si sedáme do venkovní části a objednáváme si velbloudí kebab. Maso je udělané podobně jako guláš, jen je k tomu rýže. Oba si moc pochutnáváme a rádi platíme i s pitím 400 tisíc riálů (10 euro).

 

Počasí: ráno 24°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Shiraz - Abarkooh - Yazd

Najeto: 452/7379/14818

Den 21  (19.8.2016):

Není špatné se po takové době o nic nestarat a prostě si nabrat snídani, na kterou máme zrovna chuť. Nutno dodat, že Jája celou cestu dělá skvělé snídaně. Mám v plánu si ještě projít starou (hliněnou) část města, což se Jáje moc nechce. Vadí jí, že všechny památky jsou ještě zavřené a čekat na otevření nechce. Dobrá nálada přichází, jakmile si zacvičí na oblíbeném venkovním posilovacím stroji. Po příchodu z města rychle balíme věci na motorku. Těsně před odjezdem ještě hledám kuklu, bez které bych snad ani nemohl řídit, v již opuštěném pokoji. Nakonec byla přilepená v bundě na suchém zipu. Dnes máme v plánu se podívat do písečných dun nedaleko města Bafgh. Dá se říct, že poušť je všude v dalekém okolí města Yazd, ale vyloženě písečné duny se nachází jen v několika oblastech. Cestou vidíme několik mohutných větrných vírů, kterým v jednom případě těsně ujíždíme a kvůli silným poryvům větru častokrát zpomalujeme. Ač jsme zažili již vyšší teploty, dnešních 38°C je dost náročných. Zastavujeme na benzince v Bafghu, kde odpočíváme a taky zjišťujeme, jak se dostaneme do dun. Obsluha pumpy ukazuje směr rukou, což nám nepomáhá. Přijíždí 25letý kluk jménem Saeed a ochotně nám lámanou angličtinou radí a ukazuje místo na mapě v tabletu. Na skok se vrací domů pro zapomenutou tankovací kartu a po návratu ho zajímá zejména, co si o Íráncích myslí Češi a Slováci. Nechceme mu říkat, že většina nic pěkného, ale sám hned začal, že určitě všichni vědí o íránském jaderném programu a také si určitě všichni myslí, že je to tu samý terorista. Bohužel nám nezbývá nic jiného, než mu to odkývat, protože to je pravda. Nicméně nás hned na to zve k sobě domů. Podle něj je nesmysl chodit ve 3 odpoledne do písečných dun, což mu nakonec dáváme za pravdu, jelikož z nás leje, i když sedíme ve stínu. Jedeme za ním asi 2 km k němu domů, kde nám představuje své dva bratry i rodiče. Tu v Bafghu jsou jen na léto, jinak bydlí v Kermanu. Byt mají malý, ale útulný. Obývák tvoří prázdná místnost s kobercem, kde se posedává na zemi. Dostáváme pití a zanedlouho se podává grilovaná zelenina, smažená vajíčka, salát a chléb.

Zrovna běží olympiáda a celá rodina fandí íránskému řecko-římskému zápasníkovi. Po skončení zápasu nás Saeed bere za město do bývalé cihelny, kde pracoval jeho strýc. Chce jet celá rodina, což znamená, že se všichni do jejich auta nevejdeme. Já se Saeedem jedeme na Blackbirdovi a Jája se veze v autě. Nedobrovolně řídím na íránský styl (bez helmy), jelikož zůstala v domě. Pomalinku jedeme se Saeedem za autem. Procházíme již uzavřenou cihelnu, Saeed nám popisuje proces výroby cihel a nakonec všichni baštíme čerstvě utržené melouny a datle. Nechápeme, jak to tu všechno může v tom písku růst. Samozřejmě bez zavlažování by se tu neobešli (i když jsme v pouštní oblasti, údajně jsou tu obrovské zásoby podzemní vody).

Otec Saeeda okukuje Blackbirda, prodával totiž dříve motorky (asi poté, co se z něj stal válečný veterán z íránsko-írácké války, jak nám řekl). Vracíme se zpět k nim domů, kde nás tentokrát hostí čajem. Saeed pořád diskutuje s rodinou ohledně parkování motorky. Nemají garáž a nechávat ji na ulici prý není bezpečné. Máma mu radí zaparkovat u ní v práci – pracuje v kanceláři a mají tam uzavřené parkování. Souhlasím a jedu za Saeedem a jeho bratrem zase bez helmy. Saeed mě upozorňuje, ať nebudím moc pozornosti a po otevření brány mám okamžitě zajet dovnitř. Hned po prvních pár metrech mám pocit, že o mně bude vědět celé město. Auta troubí, lidi na mě pokřikují a každý se otáčí. Parkuju motorku a mám z toho dobrý pocit, protože sem není z ulice vidět a vypadá to bezpečně. Navíc tu je prý kousek policejní stanice. Když se vrátíme k nim domů, Jája s ostatními sleduje zase řecko-římský zápas.  Začínáme být trochu nervózní, jelikož bude za hodinu tma a my přece chceme na písečné duny. Saeed nás ujišťuje, že vše stíháme. Musíme počkat, jak dopadne zápas, a až poté vyrážíme do dun. Cestou přes město zastavuje v centru a ukazuje nám místní mešitu. Je neskutečně znalý ohledně islámu, vše má svůj význam (např. pítka jsou k dispozici pro všechny zdarma z důvodu smrti žízní jistého proroka). Občas se zeptá, jak co chodí v křesťanství. Do mešity vstupujeme zvlášť, ženy mají jiný vchod. Saeed se mě ptá, jestli se může pomodlit (odpovídám, že ano) a mezitím zírám na krásný interiér a fotím. Setkáváme se s Jájou ve společné části a jdeme všichni ven. Ženy v mešitě a v okolí nosí ve většině případů čádor a dost divně sledují Jáju (asi jako kdyby u nás někdo chodil na ulici nahatý). Je nám jasné, že západ slunce na dunách nestíháme. Jenže se na Saeeda nemůžeme zlobit, je fakt super a stará se o nás jak o vlastní. Když nás vede od mešity k domu nějakého íránského básníka, už to nevydržíme a říkáme mu, že bychom rádi na ty duny. Cestou zastavuje ještě u obchodu a kupuje nám studené pití. Prý do dun bez pití ani ránu. Po cestě se ještě zastavujeme u jeho kamaráda a čekáme chvilku v autě. Konečně jedeme za město cca 15 km do areálu písečných dun. Cestou nám vypraví o své manželce, která od něj utekla, protože její otec jí po svatbě řekl, že pro ni není Saeed dost dobrý. Vtipné bylo, že nezapomněl dodat, kolik zlata a peněz věnovala jeho rodina té jejich (asi nějaký zvyk). Když o tom mluvil, byl dost naměkko a trochu jsem se bál kvůli stylu jeho řízení. Pak jsme začali řešit i jiné věci a už bylo lépe. Zajímal ho náš názor na americkou vládu. Dodal, že by neměl problém pohostit u sebe doma Američana, ale vláda je podle něj zlo a rozpoutává všude konflikty. Dostali jsme se i na Izrael, který je Íránem nesnášen. S izraelským razítkem v pasu vás do Íránu ani nepustí. Saeed sdílí názor státu a říká, že Izrael je to největší zlo a nepřítel číslo 1. Když dojedeme k dunám, pořád nás přemlouvá, ať tu přespíme, něco ogrilujeme na ohni… Jenže to vše by se tu muselo zaplatit, což nechceme (chceme se vyhnout tomu, aby to za nás platil). Mají tu z toho slušný byznys. Zdarma je snad jen vstup na duny. Zouváme si boty a šplháme na nejvyšší dunu. Nahoře sedíme v písku, povídáme si se Saeedem a pozorujeme hvězdy.

Saeedovi někdo volá. Trochu sklesle mi oznamuje, že motorka nemůže být zaparkovaná u jeho matky v práci. Někdo nás prý viděl a mohl by z toho být problém. Navrhuju, ať nás odveze k motorce a my přespíme tu pod dunami a ráno si vyběhneme na východ slunce. To odmítá a hned shání nové parkování. Po několika telefonátech sehnal garáž u jeho kamaráda pana Ebrejmiho (pořád o něm mluví jako o Mr. Ebrejmi, i když to jsou prý dobří kamarádi, takže my mu odteď neříkáme jinak než „pan Ebrejmi“). Sedáme k němu do auta a jedeme vyzvednout motorku. Zase musím, ač nerad, řídit přes město bez helmy, navíc za tmy. Jája se Saeedem jedou autem a já za nimi k novému parkování. Odbočuju za nimi do uličky, pak zastavujeme před velkými vraty. Pan Ebrejmi nám otevírá bránu a já zajíždím dovnitř. Na první pohled je vidět, že pan Ebrejmi je velké zvíře – jak se později dozvíme ředitel sítě čerpacích stanic. Zve nás do svého luxusního domu, kde nás okamžitě hostí. Škoda, že neumí ani slovo anglicky, strašně rádi bychom si s ním popovídali. Saeed se snaží občas něco přeložit, ale není to ono. Dostáváme pití a pistácie z pytle, který měl tak 15 kilo. Ten pytel nám hned chce darovat, ale vysvětluju mu, že bychom ho asi neodvezli. Saeed nám vymýšlí program, abychom toho viděli co nejvíce. Ač je skoro půlnoc, obvolává známé a domlouvá nám exkurzi do rekonstruované restaurace a hotelu. Vyzvedáváme muže s klíči, který bere manželku i dceru. Všichni jsou strašně milí a ochotně nám ukazují obrovské interiéry a přilehlou zahradu. Poté nás zvou do restaurace na jídlo. Objednávají nám maso na rožni s rýží a vůbec nechtějí slyšet o tom, že bychom platili my. Po jídle nás pan Ebrejmi opouští.

My tajně doufáme, že už pojedem k Saeedovi domů spát. Je asi jedna hodina v noci a my jsme po dnešku totálně vyšťavení. Jenže Saeed opět vymýšlí, co nám tu ukáže. Prý musíme na kávu, kterou si jezdí dávat do jednoho hotelu. Jedeme přes celé město k tomu hotelu, kde je již zavřeno. Saeed nás tedy veze do krásně upraveného parku, ve kterém se chvíli procházíme. Íránci žijí hlavně v noci, celé rodiny včetně malých dětí tu relaxují. Řešíme se Saeedem, že jsme viděli jet 4 lidi na jedné malé motorce. Saeed nás utře, že celkem běžně tu jezdí na motorce 7 lidí. Hned na to před námi nastupuje na motorku 5ti členná rodinka a v klidu odjíždí! Sedáme do auta s tím, že snad už konečně jedeme k Saeedovi domů. Během jízdy mu volá pan Ebrejmi a říká mu, že máme spát u něj. Než nám to dořekne, volá mu máma a ptá se, kdy přijedeme k nim domů. Pan Ebrejmi mu volá znovu a přemlouvá ho, ať fakt spíme u něj. Nám to bylo už celkem jedno, hlavně jsme chtěli někam padnout. Saeeda asi napadlo, že musíme vidět všechno hned, tak nás veze do dalšího parku, kde čeká i pan Ebrejmi. Jsou dvě v noci, ale tu je opět strašný šrumec. Jsme v pouštní oblasti a tu si vybudovali umělé koryto řeky s vodopády. Stoupáme k altánkům, ze kterých je nádherný výhled na noční město. Saeed v altánu vytahuje mobil a začíná mi ukazovat různé stažené obrázky. Už jsme fakt vyřízení, což mu dávám najevo. Jedeme tedy konečně k panu Ebrejmimu domů, usazuje nás k němu na gauč a opět hostí. Se Saeedem domlouváme, že nás vyzvedne v 6 ráno a pojedeme na písečné duny na východ slunce. Vyspávat můžeme přece doma! Pan Ebrejmi si ustlává na gauči, přitom nám přenechává svou ložnici a mně spodek od pyžama. Po sprše po 3. hodině ranní usínáme.

Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 38°C jasno

Trasa: Yazd - Bafgh

Najeto: 151/7530/14818

Den 22  (20.8.2016):

Po 3 hodinách spánku nás Saeed, po královské snídani připravené panem Ebrejmim, bere k dunám, kde si dáváme rozstřel ze vzduchovky.

Program na celý den má už promyšlený, ale kvůli času, který nás jako kudla v zádech tlačí, musíme odmítnout, ale ochutnávku čerstvě nadojeného velbloudího mléka si nemůžeme nechat ujít. Nedaleko dun jedeme okolo hliněného domu, u kterého se nás Saeed ptá, jestli jsme někdy pili velbloudí mléko. Po záporné odpovědi hned brzdí a couvá zpátky. Jdeme k někomu na dvorek. Saeed regulérně vleze dovnitř domu a volá na domácího. Za chvíli spolu vychází ven. Jdeme za dům do ohrady s velbloudy, kde pan domácí nejdříve velbloudovi omyje vemeno, podojí ho a čerstvé mléko nám leje do sklenice. O případných střevních potížích nemáme moc čas přemýšlet, jelikož pan domácí i Saeed sledují, jak nám bude chutnat. Je jen trochu slané, jinak se od kravského liší minimálně. Pan domácí si říká o peníze. Saeed mě poprosí, jestli mám u sebe nějaké peníze a platíme mu 20 tisíc riálů (13 Kč).

Pak v autě trochu nadává, že tu je to dost turistická oblast a zadarmo nikdo nic nedá. Pro nás to byl úžasný zážitek a rozhodně neřešíme těch pár korun. Dále si procházíme hliněnou pevnost, navštěvujeme tatínka Saeda na pistáciovém poli, je nás vysvětleno vše okolo pěstování pistácií a ochutnáváme je přímo ze stromů. Prohlídku místního obrovského lomu bohužel už nestíháme kvůli nutnosti zařízení speciálního povolení, a proto mu slibujeme, že se sem ještě vrátíme a zůstaneme mnohem déle a tento slib plánujeme v budoucnosti i dodržet. Vyzvedáváme motorku u pana Ebrejmiho, který nám kvůli jazykové bariéře dává skrz kilo pistácií a krabičku datlí sbohem. Saeedova rodina nám ještě před odchodem dosyta nacpe břicha, maminka nás obdarovává vlastnoručně pletenými plyšáky a o to těžší je loučení s tak dobrosrdečnou a pohostinnou rodinou, která je v Íránu běžným, jenže pro nás nevídaným jevem.

Nedaleko Yazdu sleduji v zrcátku partičku mladých kluků, jak kličkují bez helem mezi auty s vidinou pohoření Blackbirda. Pro jejich dobro se necháváme ve stovce předjet, aby se mohli zase spokojeně vrátit domů. Stáčíme se na východ na Chupanan, do kterého je to asi 200 km naprostou pustinou, kde není nic, kam oko dohlédne. Naštěstí máme natankováno, protože tu bychom nesehnali ani kapku.

Již za šera přijíždíme na benzinku u Chupanan a po tankování řešíme, kde dneska přespíme. Asi 1 km zpět jsme zahlédli prašný plácek oddělený od silnice stromy, kam se nakonec vracíme. Překvapením je polorozpadlá hliněná budka, kde je záchod s tekoucí vodou. Nakonec tedy chytáme luxusní spaní. Dárek od pana Ebrejmiho v podobě pytle pistácií ubývá rychlostí světla.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Bafgh – Yazd – Chupanan

Najeto: 371/7901/14818

Den 23  (21.8.2016):

Na to, že spíme na prašném parkovišti, si snídáme královsky - datle od pana Ebrejmiho, sušenky a jablka. Za Chupananem sledujeme postupně rostoucí písečné duny hned vedle silnice. Nepokračujeme po hlavní silnici okolo města Jandaq, ale zkoušíme zajet do centra kvůli kručejícím břichům. Vypadá to tu dost děsivě, nikde není vidět ani živáčka. V jediném obchodě, na který narážíme, v podstatě nic nemají. Kupuju pouze vodu a zase ty proklaté sušenky, které nám už lezou krkem, jen co se na ně podíváme. Projíždíme další neuvěřitelnou pustinou, kde široko daleko není vidět nic než nehostinná poušť. Poté se u silnice objevuje tmavý písek, který vypadá jako mokrý. Dokonce zastavujeme a zkoušíme, zda je opravdu jen tak zbarvený.

Z pustiny přijíždíme do města Molestan, kde nás okamžitě chytají policajti. Policajt mi podává ruku a chce i Jáje, ale jakmile si všimne, že to je žena, pohotově ucukne. Zajímavé bylo, že někteří muži se báli dotknout Jáji jak čert kříže a někteří s tím problém neměli (asi záleží na oblasti a jak kdo „žere“ islám). Ukazujeme jim pasy, které kontrolují, ale stejně nám naznačují, že máme jet za nimi. Nevíme, co si o tom myslet, ale nic jiného nám nezbývá. Přijíždíme před objekt policejní stanice, kde Jája čeká u motorky u ozbrojenců hlídajících areál a mě si zvou dovnitř. Beru pasy a jdu s doprovodem do kanceláře velitele. Kontroluje opět pasy s vízy. Loučí se mnou s tím, že musíme vyplnit nějaké formuláře. Policajti jdou se mnou k motorce s formuláři. Začnou to vyplňovat persky podle pasu. Narazí na kolonku „zaměstnání“. Jája se nabídne, že to vyplní ona. Všimne si, že pomíchali můj a její formulář. Mezitím mi jeden policajt dává mobil, kde je prý člověk mluvící anglicky. Tu totiž nikdo z nich neumí skoro ani slovo. Mobil má rozbitý reproduktor a pouští mi tedy hlasitý odposlech. Fouká vítr, v repráku jen chrastí a já tomu člověku nerozumím ani slovo. Stále opakuji, že mu nerozumím a vracím mobil policajtovi. Ten mi mobil po chvíli opět předává, ale i když se maximálně soustředím, tomu chlapovi na druhé straně fakt nerozumím. Jája zatím doplňuje ty dotazníky. Jedna kolonka se týká trasy, do které jsme vyplnili jako další bod Teherán. Nakonec se ptají, zda máme foťáky a pouštějí nás. Vracíme se kousek zpět na pumpu. Zastavuje u nás auto, vylézá chlápek, dává nám vodu a zase mizí. Než stačím nakoupit nanuky, u Jáji je spousta zvědavců. Jája na ně už moc nemá nervy, protože dvě holky jsou celkem otravné a pořád ji pošťuchují. Já se s nimi fotím a prohazujeme pár slov. Chtějí slyšet zvuk motorky, tak jim dělám radost a startuju ji. Po odchodu této skupinky přichází starší pán s taškou cherry rajčat a nabízí nám. Vyrážíme směr Damghan a cestou nás asi 3x předjíždí auto s lidmi, kteří na pumpě obdivovali motorku. Troubí a mávají, div nevypadnou z okénka. Po příjezdu do Damghanu hledáme pumpu. Z první, která nabízí pouze CNG, nás nasměrují na další, kde je zase neskutečná fronta. Jája bere vodu a jde si sednout do stínu. Já pěkně čekám, až na mě přijde řada. Prvních 20 minut nikomu benzín neteče, poté se to rozeběhlo a za dalších 10 minut již tankuji.

Chvilku posedáváme ve stínu a opět tu jsme jak atrakce z jiného světa. Lidé se na nás chodí dívat. Přijde za námi policista, který umí slušně anglicky, a tak toho využíváme a vyptáváme se ho na Badab-e Surt, což je traventinová skála podobná Pamukkale Turecku. Stoupáme do hor a cestou zahlédneme pěkné jezero. Zkouším odbočku, abychom se k němu podívali, ale po pár metrech začíná offroad. Zastavuje u nás bíle auto a troubí. Nikde nikdo není a moc se mi nechce zastavovat. Pokračujeme dál, chlápek v bílém autu nás předjíždí, troubí a gestikuluje, ať zastavíme. Zařadí se před nás a pomalu brzdí ke krajnici. Objíždíme ho a pokračujeme dál. Když to samé zopakuje, už mi to nedá a přemýšlím, zda jsme na pumpě třeba něco nenechali. Zastavuji u krajnice za ním. Přichází k nám a chce vidět pasy. Je v civilu a auto má civilní. Ptám se tedy, kdo je a proč chce vidět naše pasy. Vysvětluje, že on s námi mluvil dnes po telefonu na té policejní stanici. Chci po něm nějaký průkaz, nebudu tady ukazovat pasy nějakému šaškovi. Ten šašek byl asi trochu výše postavený. Vytahuje průkaz (v perštině), z kterého sice nic moc nezjistím, ale musel jsem ho trochu prověřit. Docela ostře se do nás pouští, že jsme na něj měli čekat na policejní stanici, a že mi to jasně říkal do telefonu. Nebylo vůbec rozumět a policajti nás pustili dál, namítám. Pak se vyptává, proč jsme nahlásili, že jedeme na Teherán a přitom jedeme jinam. Prostě jsme změnili plány a tudy se dá jet také do Teheránu, odvětil jsem. Jája z něj chytá celkem nervy, když se začne vyptávat na její povolání, co chceme v Íránu, a zda má na rameni v brašně foťák. Ptá se, co tu fotí… Jen mi problesklo hlavou, že kdybych mu ze srandy řekl, že jaderné elekrárny a vojenské objekty, už nás asi nikdy z Íránu nepustí. Upozorňuje, ať nefotíme žádné vládní budovy, přeje příjemný pobyt a odjíždí. Neustále stoupáme do hor, které hrají snad všemi barvami.

Pro mne už jen kvůli tomu pohledu sem stálo za to jet. Vyjeli jsme až k vesnici Badaleh Kuh, která je více jak 2500 m n. m. Odtud je to 18 km k Badab-e Surt, ale již po kamenech, na kterých nechci riskovat zničení motorky. Koukám do mapy a jedinou možností je objet celý horský masiv, což pro nás znamená dalších 100 km. U cedule Badab-e Surt 6 km nám dělají nemilou společnost 4 psi, kteří se kamarádit rozhodně nechtějí.

Brzo nás zastavuje offroad překračující možnosti Blackbirda. Zastavuji a říkám Jáje, že tohle nedáme. Po tom dnešku se vůbec nedivím, že je nasraná. Ujeli jsme opravdu hodně kilometrů kvůli něčemu, co ani neuvidíme. Trucuje a jde tam sama pěšky. Nemůžu ji nechat samotnou, tak jedu pomalinku za ní. Dochází jí, že 6 km v takovém vedru je dost a otáčíme to. Není s ní žádná řeč, že bychom tu našli parkování a třeba si zaplatili taxíka. Prostě jedeme zpět. Mrzí mě to, ale na mapách ty cesty byly stejně značené jako ostatní pěkné asfaltky. Poprvé za cestu chci odpojit interkom! U hlavní silnice stavíme na pumpě, kde je zase fronta. Jája si sedá tradičně do stínu. Nechala mě napospas plnému autu náctiletých, kteří si mě nejdříve fotí, a pak si chtějí dát selfíčka. Jeden kluk z nich je evidentně lehce přihřátý a začíná být nepříjemně přítulný. Jája je pořád v ráži, takže celou partičku rychle usměrňuje. Vracíme se směrem na Damghan, a jelikož bude zanedlouho tma, hledáme místo na přespání. Odbočujeme ze silnice a jedeme asi 500 m po prašné cestě pod vzrostlé stromy. Stojí tu jen jeden náklaďák, a tak se rozhodujeme přečkat noc tu. Kamioňák se za námi přijde podívat a vyptává se, zda se nám v Íránu líbí a odjíždí. Zanedlouho opět přijíždí a varuje nás kvůli bezpečnosti, že máme spát raději v hotelu (neumí anglicky a pantomimou ukazuje „loupežníka“ se šátkem přes pusu a s nožem). Trochu mám obavy, hlavně o Jáju. Hned se jí ptám, že pokud chce, okamžitě balíme a jedeme jinam. Jája chce zůstat, tak si pouze připravuju pro všechny případy nůž. V noci mě Jája budí, protože sem přijíždí nějaké auto. Celou dobu ho sleduji větracím otvorem. Vypadá to, že si jiný kamioňák došel na záchod a pak si myje ruce. Po jeho odjezdu už spíme klidně.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Chupanan – Damghan - Badaleh Kuh – Kord Mir – Sorkh Deh

Najeto: 529/8430/14818

Den 24  (22.8.2016):

Budíme se do chladného rána a od pusy nám stoupá pára. Na teploty pod 10°C již nejsme zvyklí. A proto, když najíždíme na hlavní tah do Teheránu, klesáme z hor a teplota se opět vyšplhá ke 35°C, spokojeně se paříme. Zastavujeme na TIR parkovišti a sedáme si do stínu rozestavěné budovy. Přichází hlídač a ptá se, jak se máme. Tím jeho znalost angličtiny končí, ale přesto se nám chlubí, že byl v Kanadě, a abychom mu věřili, ukazuje údajně kanadské číslo uložené v jeho mobilu. Po dotazu, kde by se tu dala sehnat voda, mě vede do své klimatizované budky a přes led mi nalévá vodu z kanystru do mé PETky. Hlad zaháníme o několik kilometrů dál olivovým salátem z místního obchůdku, který vypadá (a i chutná) jako náš bramborový. Ve vedlejší pekárně pečou pouze na sladko. Po zaplacení za mnou ještě vyběhne ven pekař a dává mi pěkně čerstvě upečenou medovou žemli, která v kombinaci se salátem chutnala dost zajímavě. Ve městě Eyvanekey, asi 80 km před Teheránem, odbočujeme do průsmyku, po jehož zdolání se občerstvujeme u altánků. Nejdříve nám jeden klučina, co bydlí naproti, nese na talířku okurky, a pak muž odpočívající ve vedlejším altánku nám daruje obrovskou broskev (prý ze Shirazu).

Přes město Damavand se prodíráme šílenou dopravou, na každých 50 m jsou retardéry, na kterých pravidelně necháváme barvu z výfukových svodů. V městečku Abali narážíme na pumpě na od pohledu jasného blbečka, který si myslí, že cizince podojí a vrací nám úmyslně mnohem méně, než kolik měl. Chvíli nám trvá, že ten pakl bankovek přepočítáme, ale jakmile mu řeknu, že nás vrátil blbě, odpoví, že jsme přece turisti. Kroutí se, ale přece jen většinu vysolí, nějaké drobné ještě zbývají, ale ať se s nimi třeba udáví. Před sjezdem do městečka Polour se nám ukazuje majestátný zasněžený vrchol Damavandu - neaktivní sopky s výškou 5610 m n., jež má status nejvyšší hory Iránu.

Cestou se ještě u jedné restaurace ujišťujeme, zda jedeme správným směrem poptáním se u místních. Jeden z nich velmi sebejistě odpoví, že umí anglicky. Ptáme se na odbočku na vesnici Reyneh (tu značení nějak vázne a naše GPS stávkuje) a chlapi mezi sebou začnou diskutovat. Jeden říká, že je to k odbočce ještě 5 km a druhý 18 km. Odbočku jsme trefili a bylo to něco mezi jejich odhady. Po příjezdu do horské vesnice Reyneh, která je považována za počáteční bod výstupu na Damavand, hledáme místo, kde bychom mohli složit hlavy. Zahlédneme objekt íránské horské federace (Iran Mountain Federation). Před vchodem stojí chlapík, a tak neváhám a jdu se ho poptat na místo pro stan. Ochotně nás zve dál, ukazuje nám super místo na terase za domem, kde na nás není vidět. Dokonce popojíždí s autem, abychom si mohli motorku zaparkovat na dohled od stanu. Pod stan nám přináší koberec a ukazuje záchody včetně sprch. Jáju nechám odpočívat a jdu na průzkum okolí. Jdu asi 2 km směrem k Damavandu, ale je v zákrytu za kopcem. Cestou zpět kupuju něco k večeři, koukáme na seriály a velmi rychle usínáme.

Počasí: ráno 8°C jasno, přes den 35°C jasno

Trasa: Sorkh Deh – Semnan – Eyvanekey - Damavand - Reyneh

Najeto: 461/8891/14818

Den 25  (23.8.2016):

Na lehko sedáme na motorku a jedeme na parkoviště pod Damavandem, kde je možné si zaplatit svezení offroadem, který vozí turisty do základního tábora v nadmořské výšce 3040 m. My tu parkujeme motorku a jdeme kvůli Jáji bolavému kolenu jen lehkou túru do 2900 m n. m. Výstup zabere přibližně 5-6 dní a jediným problémem je nadmořská výška, která již může bez aklimatizace pozlobit. Terén je na celé trase bez větších problémů, jen v horních pasážích je sníh a sirné výpary. Chceme vyjít tak vysoko, aby se nám hora ukázala v celé kráse. Stoupáme asi 400 výškových metrů a cestou potkáváme několik aut vezoucích turisty do základního tábora.

Fotíme si tuto nádhernou horu a slibujeme si, že se ještě vrátíme, abychom ji zdolali. Sestupujeme k motorce, kde nás odchytávají hlídači parkoviště a chtějí se fotit s Blackbirdem. Míříme k přehradě Lar, která se nachází nedaleko. Cestou si dáváme svačinu na pěkném místě s výhledem na městečko Polour. Několik kilometrů před přehradou nás zastavují vojáci, že dál můžeme jen pěšky. Nakonec se rozhodujeme vrátit do „kempu“. Dělám pravidelnou údržbu na motorce, Jája pere prádlo a píše deníky. Vaříme si pořádnou baštu – těstoviny, masovou směs a sýr. Pán, co nás tu ubytoval, se přichází poptat, zda nám nic nechybí a kde jsme byli. Poté přichází ještě jiný, který nám nabízí spaní v pokoji v budově za rozumnou cenu, ale již máme stan vybalený a nechce se nám přemisťovat. Nabíjíme tu veškerou elekroniku (mobily, tablet, foťáky, kamerku, navigaci), trochu si zacvičím, a pak si užíváme pohodový večer.

Počasí: ráno 16°C jasno, přes den 27°C jasno

Trasa: Reyneh – Polour - Reyneh

Najeto: 35/8926/14818

Den 26  (24.8.2016):

Nějaký starší pár musel dorazit někdy v noci, protože spí kousek od nás na terase. Nedá se nic dělat, budíme je po 5. ráno balením věcí na motorku. Pan domácí nám přináší čaj a vyptává se, co máme v plánu. Nějaký jeho kamarád, co sem vozí lidi minibusem, zjišťuje, kolik Blackbird stojí, protože by měl zájem. Naší poslední větší zastávkou v Íránu je Teherán. Vjezd do města cca o 8 h ranní se ukázal jako ne úplně šťastné rozhodnutí. Jedeme okolo nehody motorky, kde již je dav lidí a motorkář snad bude v pořádku. Naštěstí navigace funguje, a proplétajíc se touto osmimilionovou džunglí, stoupáme krajem města ke kempu v 1800 m n. m. pod pohoří Elborz. Místo kempu pro turisty nacházíme univerzitní kolej, do kterého kvůli předpisům bohužel nesmíme. Po domluvě s hlídači přilehlého parku necháváme motorku pod jejich ochranou a vyrážíme pěšky k asi 6 km vzdálené stanici metra.

Po 2 km narážíme na autobusovou zastávku, jenže vše je psáno v perštině. Kousek odsud zastavuje taxík. Taxikář sice odchází od auta pryč, ale píše nám na papír běžnou cenu (20 tisíc riálů/os) k metru s tím, že si máme někoho stopnout. Stopujeme během chvíle taxíka, kde již sedí starší pán. Příjemně si s ním popovídáme a taxikář nás vyhazuje před stanicí metra. U okénka v metru kupujeme celodenní lístky (záloha za čipovou kartu 15 tisíc riálů + 35 tisíc riálů dobití kreditu).

V metru jsou vymezené soupravy jen pro ženy. Nevíme, jak to tu chodí a nastupujeme na rozmezí ženské a smíšené části. Ve vlaku je sice do ženského oddílu vidět, ale projít tam nelze. Jája si stoupne k této přepážce. Jeden chlap nám naznačuje, že si klidně může sednout tu ve smíšené části a ženská část je pouze dobrovolná. Většinou tam cestovaly ženy v čádoru. Jiný, skvěle anglicky mluvící muž, nás doprovází na stanici Taleghani, kde jsou protiamerické malůvky z dob obsazení americké ambasády.

Naší debatu přeruší milý hlas blonďaté a modrooké Slovenky žijící v Teheránu se svým tureckým manželem. Pobytem tu jí, stejně jako Írancům, omezili možnost vycestovat za rodinou, ale cítí se tu spokojeně. Z ulic sálá neúnosné teplo, které nutí k přestávce na lavičce ve stínu stromu, když v tom vylézá z obchodu naproti kluk a naznačujíc nepříjemné horko nám podává dvě chlazené plechovky limonády. Po směně hotovosti, a prohlídce symbolu Teheránu - monumentu Azadi, který se krčí v obklopení zasněžených hor a dozorem 435 m věže Milad, mléčný smog nám ulehčuje rozhodování a místo vyhlídky se rozhodneme naplnit břicha v teheránské napodobenině námi známého KFC – TFC (Tehran fried chicken).

Vracíme se k motorce. Od metra jdeme větší část trasy pěšo, protože se nás snaží teheránští taxikáři oškubat. Hlídače za milou službu odměňujeme zákusky z cukrárny, a problém nevidí ani v našem plánu spát přímo u nich na parkovišti. Totálně vyčerpaní zalézáme do spacáků, ale cca od 22 hodin to tu začíná ožívat pro Iránce typickým nočním životem, zpěvem a zábavou. Pořád nám někdo najíždí autem ke stanu, což mě nutí několikrát za noc vylézt a prosit je, ať si zaparkují jinde.

Počasí: ráno 14°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Reyneh - Teherán

Najeto: 104/9030/14818

Den 27  (25.8.2016):

Nevyspalí vstáváme ve 4 hodiny do ještě probíhající zábavy, abychom jsme se co nejrychleji pobalili a těch 50km přes ještě spící Teherán zvládli mimo dopravní špičku. Nikde nenacházíme pumpu a opravdu na výpary se kvůli jedné vracíme.  Ke Kaspickému moři míříme přes průsmyk Chaloos (silnice č. 59), šplhající se okolo přehrady Amir Kabir na sever až do výšky 2800 m n. m.  

Vypadá to, že k moři jede půl Teheránu, protože do průsmyku jedeme v koleně. Jsme nalepení hned za autem před námi, ale i tak mají Íránci potřebu nás předjíždět. Jeden magor nás předjíždí v plné rychlosti zprava po prašné krajnici, i když ví, že auto před ním už nepředjede. Blackbird nám začíná chcípat, když popojíždíme do kopce před tunelem ve 2800 m n. m. Auto vedle do nás najíždí, jen aby byl řidič co nejblíž a zeptal se, odkud jsme. Z tunelu klesáme a zanedlouho zastavujeme u obchůdků a pekárny. Jak je v Íránu zvykem, nejdříve si musím vystát frontu pozorujíc výrobu těsta a samotné pečení. Zanedlouho již baštíme výborný chléb přímo z pece s máslem a sýrem. Cítím, že motorka netáhne, jak by měla a doufám, že to je jen benzínem. V kolonách přijíždíme do přímořského města Chalus, od kterého vede silnice podél pobřeží skrz nekončící zástavbu a desítky retardérů. Za cenu vjezdu 50 tisíc Riálů (35 Kč) rozbalujeme stan v altánku na pláži v kempu. Já se mohu koupat v plavkách, ale Jája musí být oblečená od hlavy k patě i do vody, což není zrovna moc pohodlné, ale osvěžíme se i tak.

Po koupání Jája usíná ve stanu, zatímco já diskutuji s chlápkem, co se přišel podívat na motorku. Ptá se, jak se nám líbí v Íránu a vysvětluje mi, že Íránci jako šíité jsou ti dobří muslimové a většina „špatných“ jsou sunnité. Debatovat tu s ním o tomto tématu nemám zapotřebí, tak jen přikyvuji. Od sousedů dostáváme nektarinky a hroznové víno. Poté se tu ještě zastavuje profesor jaderné fyziky, s kterým si rovněž dobře povídáme. Večer si sedáme do kóje na pláži a užíváme si pěkný večer.

Počasí: ráno 19°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Teherán – Karaj – Chalus - Namakabrud

Najeto: 231/9261/14818

Den 28  (26.8.2016):

Celý dnešní den pokračujeme podél moře k arménským hranicím. Ve městě Ramsar stavíme kvůli pekárně, kde už z dálky vidíme frontu lidi čekajících na čerstvý chléb. Připravuji si peníze a čekám ve frontě, až dva pekaři upečou další várku chlebů. Jak se blíží vyndávání chlebů z pece, začínají se na mě zezadu tlačit lidi a mávají s penězi před mou hlavou. Stejně peníze podávám pekaři jako první a odnáším si jako první voňavý chléb. Sedíc na obrubníku si na něm pochutnáváme, když z nedalekého bistra vybíhá Íránec nesoucí nám na chlebu maso z beraní hlavy. Jája dává přednost chlebu, ale já ho slupnu okamžitě. Strašně nadáváme na idiota, který nás doslova vytláčí ze silnice do prašné krajnice a nutí nás zastavit, jen proto, aby se nás na něco zeptal. Řvu na něj a beru za plyn, abychom ho už nepotkali. Jejich stylu řízení máme fakt po krk a těšíme se, až přejedeme do Arménie. Severní stranou objíždíme horu Sabalan (4811 m n. m.). Slunce zapadá za hory a dává nám znamení, že je nejvyšší čas najít si místo, kam tuto noc složíme hlavy. Když rozbalíme stan, karimatky a spacáky kousek od silnice, kde již pár íránských rodin kempuje, shlukne se okolo nás asi 20 členné obecenstvo, které fotí hlavně motorku.

 

Moc si nepokecáme, jelikož nikdo neumí anglicky. Když už focení trvá dlouho, Jája velí ukončit představení, a tak házím přes motorku plachtu a do minuty je vylidněno.

Počasí: ráno 22°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Namakabrud – Rasht – Khalkhal – Ardabil - Meshgin Shahr

Najeto: 536/9797/14818

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE