Blackem světem Íránem

Den 29  (27.8.2016):

Těsně před arménskými hranicemi na konci města Varzegan motorka ztrácí výkon. Přestává reagovat na plyn a motor chcípá. Stojíme u silnice, pot nám smáčí oblečení a myslíme na těch 3700 km, které nás dělí od domova. Zvažujeme vypustit nádrž kvůli podezření na špatnou kvalitu paliva. Zpovzdálí nás pozoruje kluk, který posunky ukazuje na svou 200 m vzdálenou na autodílnu, kam s jeho pomocí naloženého Bleka tlačíme. Při sundávání nádrže s úlevou zjišťuju, že závada spočívá jen ve vypadlé podtlakové hadičce k palivovému kohoutu, která se stará o sepnutí přívodu paliva. Nasazuju ji, zkouším nastartovat a motorka hned chytá!

V Kharvana, jedné z posledních vesnic před hranicí, utrácíme poslední Riály za sladkosti pro rodiny za přítomnosti dvou vojáků a několika místních na motorkách, které zajímá cena motooblečení. Jája jim ukazuje helmu a chrániče na kevlarových jeanech. Chlápek bez zubů se směje, že helmu nemá a na kolenou místo chráničů ukazuje jen děravé kalhoty. 

Natankováním posledního benzínu za 7 Kč/l se loučíme s nejpohostinnější zemí, kterou jsme doposud navštívili. Klesáme k řece Araks a jedeme podél íránsko-ázerbájdžánské hranice k íránsko-arménskému hraničnímu přechodu Agarak. Rapidně tu stoupá teplota až ke 40°C.

Hledáme tu vjezd do celnice, jelikož značení úplně chybí. Nejdříve nám po ukázání pasů otevírají první závoru. Jsme v obrovském areálu, kde opět nic není značené. Nechybí vekslák otravující s výměnou peněz. Jedem rovnou k další závoře, ale od ní nás posílají zpět do budovy, kde si mám najít pana XY, který řeší karnet. V budově ho nacházím a dávám mu všechny potřebné dokumenty. Čekám asi hodinu, než mi vrátí vyplněné dokumenty. Poté ještě musíme s Jájou přes pasovou kontrolu, kde nám celník dává různé otázky týkající se našeho zaměstnání. Poté nám už nic nebrání pokračovat na arménskou stranu, kde odstavujeme motorku před budovou a nejdříve procházíme pasovou kontrolou. Jája na mě čeká, protože já jako řidič musím vyřídit dokumenty k motorce. Mají tu okénka 1 – 6, kam chodím různě na přeskáčku, ale zase jsou celkem ochotní a radí ke kterému okénku zrovna jít. Vyřizuji poplatky 12 € za papírování a 30 € za povinné pojištění – oboje oficiálně na účtenku. Konečně otevírají bránu, kde nám ještě kontrolují obsah kufrů a konečně můžeme jet. Je zvláštní po třech týdnech vidět ženy bez hadru na hlavě, v tílkách a kraťasech, bez jakéhokoliv omezování. Jáji šátek končí hluboko na dně kufru a už o něm nechce ani slyšet. Do očí bijící chudoba, kterou vnímáme na každém kroku v podobě chatrných obydlí, jezdících lad a žigulíků a příšerného stavu silnic. Kousek nad Meghri nacházíme pěkné místo na kempování přímo u řeky, kde Jája trhá spoustu ostružin k zítřejší snídani. Platí za ně vlastní krví, když na ni útočí komáři, na které nepomáhá ani repelent, jímž ji stříhám od hlavy až k patě.

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Meshgin Shahr – Ahar – Kharvana - Meghri

Najeto: 329/10126/14818

Den 30  (28.8.2016):

Hlavní tah na Jerevan je posetý dírami, hrboly a vyjetými kolejemi. Na některých úsecích jedeme sotva 20 km/h a v nižších otáčkách motorka začíná ztrácet výkon. Za městem Goris najíždíme na silnici dle mapy vyšší třídy, ale kvalitu má snad ještě horší jak nějaká polňačka. Motorku parkujeme u lanovky (5000 dram /os tedy 270 Kč/os), kterou se dostáváme přes údolí ve výšce až 320 m na protější kopec ke klášteru Tatev, což je jeden z největších taháků v Arménii a i navzdory faktu, že jezdí každých 15 minut, čekáme na svezení přes 3 hodiny, během kterých nám pořádně vyhládne, a tak si objednáváme něco na zub (17 €).

Cena na jídelním lístku nás sice odrazuje, ale doufáme, že si aspoň trochu naplníme břicha. Na naše nemilé překvapení dostáváme porci, která by nenasytila ani dítě, což nás trošku rozlaďuje. Arménci nikde neumísťují cenovky. Suvenýry ve stánkách vystavují bez označení a cenu určuji podle vašeho vzhledu. Po prohlídce kláštera ujíždíme dešti několik desítek kilometrů k jezeru Spandarian, kde rozbalujeme stan mezi kravinci.

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 35°C přeháňky

Trasa: Meghri – Kapan – Goris – Tatev - Tsghuk

Najeto: 209/10335/14818

Den 31  (29.8.2016):

Ještě před svítáním nás budí myšky šramotící pod stanem. Od jezera jedeme podél arménsko-turecké hranice ke klášteru Khor Virap, ze kterého si prohlížíme nedosažitelnou horu Ararat, kterou Arméni stále považují za svoji, i když se nyní nachází na Tureckem zabraném území. Chceme se vyhnout Jerevanu, protože měst máme až až, ale moc se nám to nedaří. Obchvat je ve výstavbě a stejně nás to vede přes město. Jája musí několik příšerných úseků pěšky, protože bychom v těch dírách nechali celou motorku. Jakmile se vymotáme z města, stavíme na pumpě a já kupuju nanuka s názvem CCCP, který Jáje značně zvedá náladu.

Stoupáme k jezeru Sevan do 2000 m n. m., kde stojí za zastávku kláštery Sevanavank. Na večer si kupujeme v masně párky, hořčici a pečivo. Asi 30 km před Gyumri sjíždíme vedle silnice k přístřešku u řeky, ve které se koupeme, vaříme si párky a v klidu usínáme. 

Počasí: ráno 6°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Tsghuk – Ararat – Yerevan – Sevan - Geghasar

Najeto: 358/10693/14818

Den 32  (30.8.2016):

V Gyumri nacházíme obchod hodný označení supermarketu, což využíváme na doplnění zásob. Valíme k hranicím s Gruzií, ale než je překročíme, dáváme si za pár korun šašlik. K přechodu vede strašná cesta, občas prostě chybí asfalt. Zastavujeme před závorou a celník mě posílá do protější budovy vyřídit papírování k motorce. Opět platím jejich slavný „custom service“ 12 €, dostávám různé papírky a s těmi teprve mohu u závory za celníkem. Gruzínci tu budují asi novou celní budovu a silnice tu úplně chybí. Asi 500 metrů jedeme po štěrku s velkou frakcí a dost se boříme.

Jáju prosím, ať to přejde pěšky, protože to je ve dvou nebezpečné. Těsně před závorou mají v asfaltu kráter, že bych z něj už nevyjel, tak to objíždím protisměrem. U závory na mě celníci gestikulují, ať se vrátím. Pochopil jsem, že musím projet tou dírou, protože musí mít na kameře záznam, že jsem tam opravdu projel. Vracím se tedy zpět a přejíždím přes tu díru. Samozřejmě škrtám výfukovými svody. Z mého pohledu asi chápou, že by bylo fajn tam kydnout pár koleček asfaltu nebo čehokoliv. Doufali jsme, že od hranice povede minimálně obyčejná asfaltka, ale zase tu chybí pravidelně třeba 50 m asfaltu, které je třeba jet kvůli dírám krokem (ani teréňáky tu nejedou o moc rychleji než my). Potkáváme pár motorkářů z Belgie, kde jeden z nich míří na Hondě NTV 650 až do Mongolska, kde plánuje motorku prodat a peníze věnovat na dobročinné účely.

Na jedné vesnické pumpě tankujeme dražší víceoktanový benzin. Zpočátku se zdá být všechno v pořádku, jenže po asi 50 km ztrácí motorka výkon a začíná se cukat.  Pocitově jede na tři válce. Padá rozhodnutí stočit to na Batumi a v případě nepojízdné motorky se lodí přeplavit do Oděsy na Ukrajinu. Zkoušíme dotankovat jiné palivo, což se projeví zlepšením po pár kilometrech. Kluci na předchozí pumpě zjevně prodávají pořádnou břečku. GPS nás na Batumi vede oklikou o 200 km delší, přitom v mapě je tato silnice značena jako 1. třída.

Dáváme na mapu a jedeme na Khulo, kde nejdříve zdoláváme opravu silnice, přes kterou není možné jet ve dvou (velké kameny, díry a písek). Naštěstí Jájinku bere do auta milý gruzínský pár. Poprvé uznávám, že Gruzie a Arménie jsou nad síly Blackbirda a divím se, že jsme ho tu ještě nezničili. Přespáváme u řeky na dohled obce Zarzma a doufáme v pozitivnější zítřek.

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Geghasar - Gyumri – Akhaltsikhe - Zarzma

Najeto: 236/10929/14818

Den 33  (31.8.2016):

Kdybychom věděli, co nás čeká, raději bychom jeli podle GPS oklikou o 200 km delší. Stoupáme do průsmyku, kde brzo končí asfalt a začíná regulérní offroad. Přestává sranda, Jája musí zase pěšky. Od řidiče okolo jedoucího auta se dozvídáme, že nejbližší kousek asfaltu můžeme očekávat až za 10 km. 

Po cca 15 km, kdy Jája poctivě šlape a já popojíždím krokem, naštěstí zastavuje starší pán, který nechápavě kroutí hlavou a nabídne se, že vezme Jáju pomalým tempem vždy mně na dohled až na začátek asfaltové silnice v Khulo. Cesta se klikatí až do výšky 2000 m n. m, některé úseky jsem nucen se brodit, objíždět spadlý most, přejíždět balvany a bláto.

Bez vody, bez jídla a bez cizí pomoci bychom tenhle 60km úsek asi nezvládli. Po cca 6 hodinách jsme opět na asfaltu u města Khulo. Neskutečně děkujeme pánovi za svezení, loučíme se a hned tu zacházíme do hospůdky plné místních. Jája zkouší místní specialitu khačapuri a já si dávám zase mleté maso (kebab). Těsně před Batumi na nás poprvé za 30 uplynulých dní padají kapky osvěžujícího deště. Bez úspěchu hledáme kemp, a tak si stan rozkládáme nedaleko pláže a koupeme se na krátkou chvíli v Černém moři. Zanedlouho přichází policajt a oznámil nám, že tu nemůžeme zůstat. Nakonec se s ním domlouvám, že níže přímo na parkovišti už přespat můžeme. Počasí nevypadá vůbec dobře. Je zataženo a několikrát nás vyžene z pláže přeháňka.

Počasí: ráno 13°C polojasno, přes den 15-30°C zataženo/déšť

Trasa: Zarzma – Khulo - Batumi

Najeto: 138/11067/14818

Den 34  (1.9.2016):

Původně jsme si chtěli Gruzii procestovat a vracet se přes Rusko, ale když se ráno probouzíme ve stanu po kotníky plném vody, nad miskou gruzínské polévky ostry a misce kebabu, v místní hospůdce, studujeme předpověď počasí a zvažujeme naše možnosti. Loď na Ukrajinu vyplouvá až za tři dny, pluje 3 dny a stojící cca 7200 Kč pro 2 lidi a motorku. Na Gruzii se valí průtrž mračen, která potrvá minimálně 5 dní. Jelikož do Ruska můžeme vstoupit až za týden a tu se z nás stali prakticky promočení bezdomovci, balíme si v tom lijáku věci a měníme plán trasy přes sever Turecka. Jejich silnice jsou prostě famózní a od hranic vede perfektní dvouproudovka. Cestou potkáváme lidi zápasící s masívními sesuvy pudy, uzavřenými silnicemi a popadaným kamením z hor. Dva úseky, kdy se přes silnici hrne proud vody cca 40 cm vysoký přinášející velké kameny, jsou celkem kritické. Za městem Giresun přespáváme u moře v kempu, kde nám milý personál nabízí chatku, ale to pro nás kvůli plánovanému brzkému odjezdu, nemá smysl.

Počasí: ráno 10°C déšť, přes den 13-18°C zataženo/déšť

Trasa: Batumi – Rize - Giresun

Najeto: 349/11416/14818

Den 35  (2.9.2016):

Druhý den se chceme dostat co nejblíže Istanbulu. Před Samsunem nás chytá přeháňka, nepromokům se proto ani dnes nevyhneme. Dnes pouze hltáme kilometry, diskutujeme o rozdílu severu a jihu Turecka, protože tu je vše čistější, uhlazenější a celkově evropštější. Nedaleko Hendeku, již za tmy, zastavujeme na dálničním odpočívadle a za budkou hlídačů, na pěkném travnatém plácku přespáváme. Kupuju tu tvrdý sýr, který Jája řeže ve stanu na menší kousky pomocí mé rybičky. Nejspíš nečeká, že je tak ostrá, když najednou klesám na samonafukovací karimatce až na zem a ona na mě hází omluvné pohledy.

Počasí: ráno 20°C polojasno, přes den 20-27°C polojasno/přeháňky

Trasa: Giresun – Samsun – Merzifon - Hendek

Najeto: 745/12161/14818

Den 36  (3.9.2016):

Za svítání pokračujeme na Istanbul s plánem dneska vyjet z Turecka. I dnes na nějakou dobu musíme obléknout nepromoky. Istanbul zdoláváme bez jediného zastavení fungl novým obchvatem. Na sjezdu dostáváme lístek s údaji k zaplacení mýta, ale na to nějak nedošlo. Na turecké hranici se cpeme dopředu, protože Turci se zase vrací do Evropy z prázdnin, takže je tu opět nabito. Dokonce nám pár lidí pomáhá s projetím okolo autobusu, když posouvají zábrany. Už víme, co nás čeká a vše jde dobře. Nikdo nás nekasíruje za projeté mýtné brány bez elektronického zařízení.

Po pár kilometrech v Bulharsku motorka opět přestává jet. Jdu na jisto po zlobivé hadičce a tentokrát už vyrábím svorku z drátu a fixuju ji pořádně. K večeru se dostáváme až za bulharskou Sofii, kde spíme v motorkářském kempu (5 €/2 os./noc) negativně snášejíc rapidní teplotní poklesy, které nese blížící se podzim.

 

Počasí: ráno 15°C oblačno/déšť, přes den 33°C polojasno

Trasa: Hendek – Istanbul – Edirne - Sofie

Najeto: 756/12917/14818

Den 37  (4.9.2016):

Rozhodujeme se využít pár zbývajících volných dní k návštěvě Jáji rodičů na východě Slovenska do Medzilaborec. Nevíme, jestli zbývajících 1140 km zvládneme, ale už se těšíme na teplou sprchu, pračku a pár odpočinkových dní. V Srbsku si na pumpě dáváme čaj na zahřátí a sledujeme výběr tiskovin. Nic jiného než porňáče tu ovšem nenacházíme. Zajímavě se řeknou srbsky chlazené nápoje, jelikož chladicí box se pyšní nápisem „hladna piča“. Na hranicích se zadrháváme jen kvůli frontám, ale když to jde, kličkujeme dopředu. Maďarskem profrčíme a jsme na Slovensku! Tu již za tmy jedeme na Košice, Přešov a konečně přijíždíme do Mezdilaborec.  

Počasí: ráno 10°C zataženo, přes den 31°C polojasno/déšť

Trasa: Sofie – Bělehrad – Budapešť – Košice - Medzilaborce

Najeto: 1219/14136/14818

Den 38-44  (5.-11.9.2016):

Odpočíváme u Jáji rodičů a nabíráme ztracené kilogramy slovenskými dobrotami… Je o nás i o motorku maximálně postaráno.

Den 45  (12.9.2016):

Transport domů. Bereme to přes Havaj, ale příliš dlouho se tam nezdržujeme. Nejzajímavější jsou na dnešku Vysoké Tatry, které se nám ukazují v plné kráse. Po 45 dnech parkujeme Blackbirda opět do domovské garáže! Nechápeme, jak to mohlo tak rychle uběhnout…

 

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 28°C polojasno

Trasa: Medzilaborce – Havaj – Brno - Křesetice

Najeto: 682/14818/14818

Shrnutí:

Jistě nikoho nepřekvapí, že si většina lidí z našeho okolí klepala na čelo, když jsme je seznámili s naším plánem jet na motorce do Íránu. Samozřejmě nejchytřejší byli médii naočkovaní lidé, kteří ani netuší, že Írán a Irák jsou dvě dost odlišné země, ale pro takové bude Írán „osa zla“ napořád. My jsme si načetli mnoho cestopisů, byli jsme na několika přednáškách a psali jsme si s lidmi, kteří v Íránu strávili nějaký čas. Bylo až neuvěřitelné, že jsme se nikdy nesetkali s žádnou negativní zkušeností ohledně místních, což se potvrdilo na cestě i nám! Íránci jsou neuvěřitelně milí, pohostinní a nápomocní lidé. Někdy to bylo až otravné, jelikož si člověk moc neodpočine, když někde zastaví. Najednou obestoupí motorku 20 lidí a každý s vámi chce prohodit alespoň pár slov. Běžně jsme dostávali při zastavení u pumpy studenou vodu, ovoce, zeleninu, ale i pozvánky na nocleh.

Za 45 dní jsme ujeli 14818 km zejména přes Turecko, Írán, Arménii a Gruzii na úžasné Hondě CBR 1100XX Super Blackbird, která nás dovezla bez závažnějších problémů až domů s průměrnou spotřebou 7,48 l/100km (spáleno 1110,8 l paliva). Testovali jsme pneumatiky Dunlop Roadsmart III., které nejen, že tuto cestu v pohodě odjely, ale stále je na nich cca 3 mm vzorku! Dále jsme testovali motooblečení od firmy MBW (cestovní bunda + kevlarové jeany), které se nám také velmi osvědčilo jak v extrémních vedrech (43°C ve stínu), tak i v horách, kde se teplota blížila k bodu mrazu. Veškeré díly na motorku roky bereme od Dalfose, kterého opět můžeme doporučit. Vezli jsme fototechniku Fujifilm (fotoaparát X-T10 s objektivem XF 18-55mm f2.8-4 pro Jáju a já jsem na svůj Fujifilm X-E2s měl k dispozici 2 objektivy -  XF 10-24mm f4 a XF 56mm f1.2. Největší zásluhu na tom, že jsme přijeli zpět bez závad má náš servisák Ctibor, u kterého je motorka v péči od té doby, co ji mám.

Naše původní plány se nevyplnily. Spoustu jsme jich musely změnit nebo vypustit, buď kvůli časové tísni, našemu zdravotnímu stavu, únavě nebo počasí. Zážitky a přátelství, které v průběhu cesty vznikly, ale spojily tento každodenní chaos v nádherný jednotný příběh. Naučili jsme se mnoho o našich povahách, zjistili jsme, že spolu dokážeme fungovat 24 hodin denně a zároveň si lézt na nervy, že Jáje slzy z očí nejúčinněji vysuší nanuk, že dokážeme žít skromně, že nás tato zkušenost neodradí a hned po návratu začneme plánovat další dobrodružství…

Pevně s Jájou věříme, že jsme důkazem, že nic není nemožné a není vůbec důležité, na čem jedete, jakým stylem jedete a kam jedete. Důležité je nehledat důvody proč to nejde, ale naopak si hledat cestu, jak ten plán (sen) zrealizovat.

Na závěr bych chtěl poděkovat za podporu našim rodinám, známým, kamarádům ale i všem lidem, co nás sledovali na FB stránce Blackem světem nebo webu www.blackemsvetem.cz.

*tento cestopis by nevznikl bez podrobných poznámek z Jáji deníku, jelikož můj deník na tom není příliš dobře

Motorka:

Typ: Honda CBR 1100XX Super Blackbird

Rok výroby: 1997

Výkon: 115 kw

Maximální rychlost: 290 km/h

Najeto: 138 000 km

 

Rozpočet cesty:

Palivo: 24031 Kč

Papírování: 19213 Kč (2. pasy, víza Írán a Rusko, karnet, poplatek a pojištění Arménie, cestovní pojištění)

Ubytování: 2368 Kč

Jídlo, vstupy, suvenýry a ostatní: 15113 Kč

Záloha 32500 Kč za karnet nám byla navrácena až v únoru 2017 po neustálých urgencích z naší strany!

Celkem: 60725 Kč (30362 Kč/os)

 

Video full version:

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE