Do(F)olená

Den čtvrtý - nahoru a zase dolů

Snídame koblihy z Lidlu a čaj. Vykolíbali jsme se se všemi náležitostmi (sprcha a tak) v jedenáct. Pokračujeme po silnici č. 9 a po cca 15 km opouštíme německy mluvící části kantonu Valais do francouzské – prostě jako když utne, najednou jsou nápisy ve francouzštině. Ze Sionu jedeme na přehradu Barrage de la Grande Dixence, ke které vede silnice přes vesničku ležící na prudkém svahu, která se 

jmenuje Heremence. Finále pod přehradou je nádherné - stoupání a vracečky. Hooodně vraceček. Pod přehradou je parkoviště, kde parkují auta, ale motorky mohou až k lanovce, kde mají svoje malé parkovišťátko. Uvědomili jsme si to, až když jsme vylezli nahoru a viděli ho, nicméně to není nějak daleko. Přehrada postavená v padesátých letech se nachází 2375 m nad mořem a je údajně nejvýše umístěnou přehradou na světě. Nahoře je chladněji, 17 stupňů - moc příjemné. Jedeme šest set metrů nahoru malou kabinovou lanovkou. Přehrada je obrovská, ale nikde nevidím tu elektrárnu, zřejmě je dole v údolí kvůli zvýšení vodního sloupce. Po ukončení prohlídky jedeme dolů k Sionu a na západ, po silnici č. 9 (místy hrozný protivítr, což je na údolí zvláštní) na Martigny, kde dáváme malou pauzu na jídlo na parkovišti supermarketu. Vidím upoutávky na výstavu Rodin / Giacometi, ale Kája chce už jet do Francie a tak ji bohužel neuvidíme. (Vynahradil jsem si to na konci léta v Praze...)

Průsmykem u Forclazu (Ha, už vím odkud bere Decathlon ty názvy!) se dostáváme do Francie, Chamonix. Jsou tam mraky lidí. Nechce se nám tam vůbec zastavovat. Hustým provozem jedeme směr Alberville. V Megéve jsou nějaké slavnosti, samej člověk, jedeme krokem, běs. Bohužel je cestou ve Flons objížďka, tak se táhneme kolonou až do Ugine, a pak stáčíme do Alberville. K ubytování jsme zvolili kemp. Bylo už po sedmé hodině a v boudě u brány nikdo nebyl a na telefonu byl pouze záznamník. V kempu plno cyklistů různých národností – Britové, Němci, atd... Dáváme se do řeči a dozvídám se, že zítra začíná Etape by Tour de France - amatérské Tour de France s účastí 15 000 cyklistů, což se nám zdá zprvu těžko uvěřitelné. Ale ráno už ne až tak moc...

Ještě jsme stihli malou procházku centrem večerního Albertville, které bylo hostitelským městem zimních olympijských her v roce 1992. Večer se vedle nás se v pidistanu zabydlila paní z Čech, která právě zahájila svoji dovolenou na koloběžce. Zřejmě slušnej oddíl.

Den pátý - levandulový

Ráno jsem vstal v sedm a začal balit s tím, že jsem unavenou Káju nechal spát do půl deváté. Cyklisti už vyrazili o půl sedmé a jejich nepřetržitý tichý proud se táhl ve svahu nad kempem a nepřestal do 9 hodin, kdy jsme odjížděli, mazec. Z majitelů kempu se nikdo neobjevil, tak jsme kvůli francouzské laxnosti pro jednou spali zadarmo.

Rozloučili jsme se s paní z koloběžkou a vyrazili do Carrefour pro snídani s trochou motání po Alberville, ale jedeme statečně – před námi je 308 km směr: Gran Canyon. Záměrně jsme nejeli po dálnici, ale klidnými kochacími silnicemi. Nejprve po silnici č. D925 směr Grenoble a pak skrz Sisteron (krásné městečko na skále), ale protože Kája už chce dojet, tak nezastavujeme. Každých 100 kilometrů sice dáváme pauzu, ale je neskutečné vedro (přes 36 °C ve stínu) a chvílemi mě to taky zmáhá. Stavíme cestou v McDonaldu a těšíme se z klimatizace a chlazených nápojů. Nicméně i tak se kocháme nádhernou Provence, kde krajina voní levandulí a nesmrdí řepkou.

Po páté přijíždíme do kempu De Galetas u jezera Lac de Sainte-Croix a hledáme, kde rozbít stan. Dlouho nejde najít slušné místo, všude ostré šutry a my máme nafukovací karimatky, které nejsou pro takové podloží ideální. Nakonec to vzdáváme - a jdeme se koupat. Voda je teplá, pláž je kamenitá a jsme rádi za naše plážové boty.

K večeři máme skromně polévku a bagetu. Ještě jsem stihl noční ruční praní prádla za cvrkání cikád, ale noc patřila pískotu netopýrů...

Den šestý - Riviera

Vyjíždíme v deset z kempu, noc byla ok, ale Kája se začíná těšit domů. Prý si připadá jako bezďák... Inu je to její první zkušenost s cestováním s trochou nepohodlí a na dospívající slečnu to dává obstojně. Jedeme nejdříve pro benzín do Moustiers Santa Marie k týpkovi na vrakovišti. Je to suverénně nejdražší benzín za celou cestu - juro sedmdesát! Kdyby to měl alespoň někde napsané na ceduli...

Projíždíme kolem celého Grand Canyonu, hlavní atrakce regionu. Je to fascinující podívaná. V tom hicu z nás leje a tak dáváme zastávky – tu na zmrzlinu, tu na napití. Zastavujeme také u mostu nad potokem Artuby, ale nikdo se tu na gumě dnes dolů nevrhá... No nevím, jestli bych za ten pád ze 182 metrů dal 130 Éček..

Pokračujeme dolů do Frejusu k moři. Na jeho okraji si dáváme lehký oběd a pro jistotu zastavuji v moto prodejně, kupuji a dolévám olej do motoru. Malá Breva (a tuším, že i ostatní Guzziny s malým blokem) má poměrně malou olejovou vanu, a tak je na úbytek oleje citlivější.

Přijíždíme přímo k pláži a parkujeme na vyhrazených stáních pro jednostopá vozidla, což se zprvu nezdá podstatné, ale později dá smysl. Na pláži je živo a my se bavíme – ať už je to bulharský „kapitán“ (chlapík co vypadá jako houmeles s námořnickou čepicí), co možná prodává kolemjdoucím naši motorku kreslíce do vzduchu částku, kterou si myslí, že Guzzina stojí nebo prodejce ořechů v cukru hulákajícím „Šušu alealeé“ široko daleko. Je velmi příjemná voda a ani se nám nechce jet dál. Z pláže pozoruji, jak si místní policajtky opisují značky motorek a skútrů parkujících na chodníku mimo vyhrazená parkoviště a naši nechávají v klidu. Saint Tropez si necháváme na jindy a po nabažení mořem balíme a vyrážíme směr Cannes. Jedeme po pěkné silnici DN7 vnitrozemím podél korkovníkových sadů a po Cannes pokračujeme už podél pobřeží na Nice, jehož průjezd je nekonečný, jak týden před výplatou a pak na Monako – a to už za tmy. V Monaku se rozhodneme dát si večeři v Monte Carlo baru otevřeném non stop - nachází se na kulaťáku hned u tunelu. Při parkování motorky zjišťuji, že se mi uklepal čep na páčce řadičky – taková ta část s tou gumou a mně zůstala jen páčka. To vysvětluje, proč se mi tak špatně řadilo poslední kilometry. Projel jsem znovu poslední kilometry s nadějí, že ji uvidím někde na silnici ležet, ale to byl spíše zoufalý pokus... Dáme si večeři a já přemýšlím, co dál. Rozhodl jsem se přehodit čep z nožní brzdy, že by šlo používat jen tu přední. Nicméně po rozjezdu zjišťuji, že i tak jsem schopný zadní brzdu používat. Takže úleva. Je fakt pozdě, cca 10 večer a více času Monaku nevěnujeme. Po projetí hranic sjíždíme z dálnice u Ventimiglia na silnici SS20 a pak ještě na SP73 a v té tmě vyhlížím místo, kde se upíchnout na pankáče. Je po půlnoci. Nakonec přespáváme za vesnicí Olivetta San Michele v kempu Remolipark asi 50 metrů od francouzských hranic. Nyní již jako zkušení kempaři stavíme stan při světle čelovky během 5 minut. Jak jsem v té tmě pověsil bundu na řidítka, tak jsem si propálil rukáv o svody, ale to zjistím až ráno. Nicméně po všech těch pádech a jiných peripetiích už má patinu...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE